Sdružení otevřených srdcí uspořádalo 30. 9. zajímavou besedu: Etika umírání - o životě, smrti a důstojném umírání. K besedě přijali pozvání zajímaví hosté - pan Julius Mlčoch - ředitel pohřebního ústavu , pan Tomáš Kotrlý - teolog a znalec pohřebního práva, paní Helena Zelenková s tématy klinické smrti a NDE, Jindra Wojtková, která organizuje návštěvy školních děti v hospicu, a paní Alžběta Živá, která působí v organizaci Ke kořenům - alternativní pohřby. A moje maličkost coby čestný host. Akce měla záměr ukázat téma smrti ve světle etického, duchovního a filosofického významu a propojit jej s praktickými radami a zkušenostmi, pietními rituály, alternativními možnostmi v rámci legislativy ČR. Prakticky mohla pomoci všem, kteří se s těmito tématy setkávají a mají odvahu pomoci sobě i bližním, aby se smrt stala oslavou lásky a důstojnosti. Snažme se, aby se téma přijetí smrti stalo celospolečenským tématem. Vnímání smrtelnosti vede ke zlepšení kvality života a rozvoji etických hodnot. Je to návrat k citu, úctě a smyslu života.
Beseda se konala v Praze v divadle Kampa. Vedla ji paní Helena Zelenková, od které pochází většina zaznamenaných citátů:
- pohřeb je i možnost pro ujasnění stanoviska pozůstalých
- vidět a sáhnout si na mrtvého (někdy nechávali jen ruku vysunutou z rakve) teprve dává materialistům pojem o smrti. Pozůstalá pohladila ruku čouhající z rakve a teprve uvěřila, že je mrtvý (jinak mají někteří nejasnou představu, jako že je někde venku...)
- je dobrý i svůj jakýkoliv rituál, aby netáhli s sebou celý život "nerozloučeno"
- někdy odcházející čekají na někoho, s kým je třeba si odpustit - pak stačí, aby třeba jen vstoupil do dveří a mohou klidněji umřít
- ne každý chce být pečován, ne každý touží držet za ruku (nutná vcítivost, takt...)
- Jak můžeme být zdraví, když nejsme moudří?
- pohřební bratrstva - správný pohřebák uvede rodinu do pocitu důvěry, že je (bude) jim vše splněno podle přání
- neodpuštěním člověk sám sebe váže...
- smrt - sundání kabátu
- smrt jsme někam zatloukli ve svém sobectví
- pohřbíváním se člověk vyčlenil jako člověk (od zvířete)
- 85letá maminka už byla zralá odejít, dcera jí po měsíci řekla: Že tě to baví v té posteli. Odpověď: No když se o mě tak pěkně staráte, tak si to musím užít.
- učitelka šla s asi 30 dětmi kolem hřbitova, ty si všimly že je tam pohřeb, a protože ještě pohřeb neviděly, umluvily ji tam jít. Pochovávali mladíka, měli ho ještě vystaveného. Učitelka děti postavila trochu dál, ty stály tiše a sledovaly. I farář je pak pochválil za ukázněnost. Po vyjití ze hřbitova byly děti na pokračující procházce zadumané. Takováto zkušenost důstojnosti a majestátu smrti byla pro ně neocenitelná.
- Nejpřirozeněji se staví ke smrti děti mezi 6 - 9 roky.
- Bolesti, nemoci i smrti je třeba přitakat, akceptovat je a přijmout. Zbytečně se bojuje s bolestí i se smrtí. Když bojujeme, posilujeme jen to, co působí z našeho nitra proti nám a ještě víc nás oslabuje. Většinou máme strach. Řekněme si: "Tak tedy ti strachu děkuji, ale už tě nepotřebuji!"
- Je potřeba odvahy, abychom prošli cestou tmy a dostali se na cestu lásky – světla.
- Stará paní v hospicu - aktivně přijímá smrt, nepodléhá strachu, nepoléhává, co nejvíc chodí a nakonec velí: „Sestři, hůl do ruky, bonbon do huby, smrti, jsem připravena – já jdu“.
- Pohled paní H. Zelenkové na odpouštění: Vy se nemáte dívat na odpuštění jako na akt pro druhého. Uzavřeni v neodpuštění trestáte jen sami sebe a to vás brzdí ve vašem vývoji – ten kdo vám ublížil, byl seslán Bohem. Lásku Boha nemůžete poznat, jen v osvícení lze se k ní přiblížit, pochopit ji. Z lidského stavu vědomí prostoupeného strachem ,je nutné se vymanit a připravit se na svou vlastní smrt.
- Najděte si příležitost setkat se se smrtí – neobávejte se věcí, jako je umýt zemřelého, obléci jej a to vše s pietou. Sáhněte si na tu temnotu smrti a poznáte, že jde o vysvobozující završení života. Mysterium smrti je to nejvyšší, neposvátnější, co nás může navštívit. Je nezodpovědné a krátkozraké sami před sebou utajovat smrt. Bohužel je v současné době v utajení.
- Když se narodí dítě – pláču. U zemřelého mám rozzářený obličej tak jako ten, který právě odešel.
- Pamatujte: S prožitkem odchodu blízkého člověka se dostávám do svých vlastních zážitků, které nebyly ještě rozpuštěny. V nich s ním rezonuji a ve stresu, v nervovém vypětí se i vše mé nehotové vyvalí napovrch, otvírá nás to – to je to, co v nás pak pracuje, když truchlíme - to nehotové v nás.
- Jestliže se setkám se smrtí, seberu odvahu a otevřu se, začnu zhluboka dýchat a prožiji si smrt s plným vědomím. Vyslechnu, nehodnotím, jsem jen naslouchající. Pouze na vyzvání můžu sdělit, co si myslím já. Dotyčný v momentě smrti velmi dobře ví, co a jak měl za života dělat a nyní bilancuje, dnes by to třeba udělal jinak. Potřebuje se z toho vyzpovídat a my jej můžeme uklidnit: „Když se toto dělo, dělal jste, jak nejlíp jste uměl, jinak jste nedokázal.“ A on se zklidní, odstupuje od něho strach a vstupuje do lásky.
- Sami toto mějte na paměti a dřív (včas) si procházejte a promýšlejte, co a jak jste udělali a mohlo to být jinak, a proč nebylo. Nečekejte až na moment umírání, kdy naskakuje strach z toho, co v hloubi duše nemáte dořešeno. Čeho se to pak bojíte? Pochopte, že to je jen váš stín. Strach je jen uměle navozená veličina, abyste skrz ni mohli být ovládáni a nepostoupili do světla lásky.
Děti na pohřbu:
A víte paní učitelko, co bude s tím člověkem dál?
Vůbec nevím, a ty bys věděla?
No, na chvilku si odpočine a protože nemá splněno, tak se sem musí vrátit.
A odkud to víš, od maminky?
Ne, moje maminka tohle neví, to vím jen já.
A pokládala jste si otázku, proč je svět dnes tak přelidněnej?
Ne.
Protože pořád míň lidí dosáhne takové úrovně, aby se sem nemuseli brzy vracet.
- Primitivní kmen – matce zemřelo dítě a ostatní se shromáždili před chýší a jeden po druhém předstupovali před ni. Zdálo, že jitří její bolest, ale opak je pravdou. Tišili její zármutek tím, že ona měla možnost znovu a znovu každému vše vypovědět a svou bolest rozmělnit. Proto kondolence či projevená účast na truchlení má (pokud je upřímná, věcná, nerozmazává city do neúměrnosti a je-li ve správný okamžik) velký význam a úlevně léčivý účinek. /Pro ty, kteří jsou smířeni s odchodem blízkých, není nutná./
- Je nutné se beze zbytku smířit se smrtí blízkého – proto jsou pohřby, aby se s ním pozůstalí setkali a uvěřili v jeho přechod. Pokud dotyčný zemře a tělo není k dispozici, je nutné podstoupit rituál rozloučení s tím, co doma po něm zůstalo a po té udělat vědomou dělící stěnu aby pochybnost (žije – nežije, vrátí se?) bolestně nedotírala do konce života.
- Ne každý dotek je umírajícímu příjemný, nutno to vycítit intuičně. Jsou tací, kteří si posvátný okamžik opuštění těla přejí prožít o samotě, nesledováni, neoplakáváni, nekonejšeni příbuznými. Čekají třeba na příchod pošťáka, aby ten, kdo trvale dlí u lůžka na chviličku odběhl a v tu chvíli dávají svolení k odchodu. Je zbytečné se tím trápit, bylo to jejich přání. Nebo naopak umírající čeká na setkání s někým konkrétním – jeho vyšší stav vědomí se tu umí udržet silou vůle a vybudovat tolik sil, aby se shledání dočkal. Pak kolikrát očekávaný člověk vstupuje do dveří a dotyčný vystupuje z těla.
DĚTI
Jindra Wojtková - učitelka z Brna. Nápad: chodí s dětmi do hospice.
- Nepokažme, neničme náhled na smrt, s kterým sem děti přicházejí. Pokud jim nepomůžeme najít k tomu trvalý vztah, ony to během let znovu ztrácí. Nejvnímavější a nejvědoucnější děti na zákl. škole jsou ve věku 6 – 9 let. Pak už rostou jen na zraňování – ten přirozený, klidný náhled na smrt z nich vyprchá, stanou se obětí ustrašených rodičů, kteří jim naimplantují obavu, strach ze smrtelnosti a i ony ji pak začnou obcházet, před sebou utajovat, vyhýbat se celé roky myšlence na ni – ovšem doběhne je nepřipraveny. Navíc se pak neumí postavit k umírajícímu.
- Smutný zážitek paní učitelky, jestliže v její náručí děcko oplakává svou babičku – nikdo z rodičů mu útěchu a laskavou náruč neposkytl, aby se s babičkou po svém rozloučilo a vyrovnalo se s jejím odchodem.
- I když jsou děti v raném věku takto duchovně vyspělé (ještě si pamatují zákony d. světa), později si už nic takového nevybaví, nevzpomenou si na to. Proto je důležité podchytit jejich čisté nazírání, podpořit je a pomoci jim ty intuitivní vjemy a zkušenosti převést z podvědomí do vědomí, aby k nim časem neztratily přístup.
- Ve školách máme zařazenou sexuální výchovu, informace o plození dětí se podávají do největších podrobností, ale na seznámení se ze smrtí, umíráním, doprovázením v metodice místo není. /Pozn. KF - V osnovách pro waldorfská lycea je toto obsaženo a přiblíženo dostatečně./
Na závěr postřeh dvou posluchačů:
Ti, kdož tam to podstatné snad vstřebávali uvnitřněně, byli dost přehlušováni a rušeni jinými (a bohužel hodně jich bylo), kteří se přišli jen pobavit. O tom svědčily jejich hýkavé salvy smíchu, když se dočkali vtipné slovní hříčky. Shodli jsme se na závěr s paní Zelenkovou, že na tuto scénu (divadlo Kampa) chodí diváci hlavně na J. Duška, který tam taky působí. Tedy zřejmě i mnozí z těch na besedě čekali podobné show. A tak jsme se shodli, že on se sice točí kolem mravů a hodnot, ale dělá si na nich patrně jen jméno. Nabídne-li hodnotnou myšlenku, okamžitě ji dalším výrokem, posunkem nebo gestem zneuctí, nechutně převede ve smích (u něj to je spíš výsměch), aby měl stálé a spokojeně pobavené publikum, jehož úroveň je sice nevalná, ale je početné a platící. Řekli jsme si něco v tom významu, že on hodnotná sdělení legráckami a lascivní zábavičkou degraduje, pohřbívá hned u jejich zrodu a tím lidi utvrzuje v nadřazenosti a pohrdání. Dělat kašpárka je sice hezké, ale k jiným tématům. Tím zašlape do země, co by mělo naopak nad námi posvátně čnít jako krásný, vznosný obelisk.
 |
| Sixtinská madona |
| Raffael, 1513–1514 |
| Olej na plátně, 265 × 196 cm |
| Gemäldegalerie Alte Meister, Zwinger, Drážďany |
Sixtinská madona (někdy též zvaná Madona di San Sisto) je světoznámý obraz italského renesančního
2024 ©