Vše má svou příčinu. Sucho: materiální vysušené sebestředné kalkulace na osobní prospěch, chybí vláha láskyplného citu, vcítivosti… dominuje dosud mužská rozumová substance. Technicko-administrativní, zautomatizovanou, “zkomputerovanou” stránkou našich životů se snažíme plánovat a řídit naše životy manažersky, ztechnizovaně, bez duchovního rozměru, bez transcendentálního přesahu (upozorňoval na to už Václav Havel). I tím častým suchem se v nás musí tvořit potřeba vláhy čisté ženské duše. Vše na Zemi je odrazem člověka. Země je člověkem tvořena. - A zajímavá podobnost: Na dně vyschlých toků lze spatřit ledacos, co tam bylo po dlouhé doby skryté, od sakrálních památek po zbraně. Podobně naše vysušená nitra, žijící už přes třicet let v bezpečí a prosperitě, bez společenských zvratů a rizik, začínají odhalovat ledacos, co bylo tajeno nebo nepovšimnuto.
Vyprahlá nitra přispívají k vyprahlosti přírody (i přes občasná kratičká zavlažení, stékající po povrchu). Tedy mužská rozumová strohost. Protiváhu může tvořit ženská citová vláha. Když se jí ale zmocní nižší vlivy a je jich moc, vznikají záplavy. Když je v lidstvu moc astrální chtivosti, divokosti, vášní (jakýchkoliv, od sexuálních přes politické, sportovní po válečné), vznikají vichřice, uragány, krupobití. Je to karma společná, kolektivní, tedy se nevybíjí jen individuálně či na místech oněch prohřešků.
Jinak řečeno: Sucho souvisí s dominancí suchého rozumu i požitkářství, kalkulujícího v egoistický prospěch. Čisté ideály jsou přehlíženy, zadržovány, překrývány nižším požitkářstvím. Pak může časem dojít k opačné situaci – nastřádaná astralita se “protrhne” a máme záplavy a tsunami. To se jen Země, přiklopená a vězněná zatvrdlou krustou našeho egoismu, potřebuje “protáhnout”, zemské desky se trošičku nadzvednou, posunou a přijdou zemětřesení a tsunami. Anebo její cítivost a reagence naší tvrdostí ochabne, a máme sucha. Záplavy jsou pak na téže nízké ose, jen na opačném pólu. Vidíme to v posledních desetiletích stále markantněji. Ján Zákopčaník to kdysi řekl pregnantně: Jestli se náš vztah k přírodě nezlepší, bude nám příroda dávat pořád víc přes zadek.
Shrnuto: Přebytek mužského tvrdého rozumu způsobuje sucho. Je třeba ho vyrovnávat ženskou vláhou. Dojde-li však k jejímu většímu znečištění a přebytku, pak to přináší záplavy. Cíl vývoje: mužská moudrost, tvořivost a průbojnost k dobru i k umění, jednající etická energie. Ženská mateřská vcítivost, jemnost, obětavost, smysl pro krásu, péče, tvořivost z intuice, přínos duchovních ideálů… Pravzor lidského ducha – Kristus. Pravzor lidské duše – Panna Maria, resp. Pistis Isis Peri Sofia. Jsme podle ducha syny Boha Otce a podle duše dcerami Božské Matky. Jsme dětmi Božími.
V duchovních kruzích panuje často postoj jakéhosi nadřazeného a pohoršeného pozorovatele světového zla (znám to dobře, taky jsem se dlouho cítil zlem těch druhých “obtěžován” a "vyrušován"), kterým zaostalý svět obtěžuje nás, ty duchovní = ty lepší. Malinko mi to připomíná někdejší podrážděnost komunistického režimu vůči “třídnímu nepříteli” a ”americkým imperialistům”. U oněch nadřazených a podrážděných dochází k sofistikaci životů, k odkouzlení světa a ke ztrátě hravosti i smyslu pro humor. Je to postoj duchovní pýchy. Podle Steinera má žák duchovní vědy mít vřelý postoj ke světu. Můžeme tím vyrovnávat i své nedobroty. Spolupůsobci a tedy i spoluviníci zla jsme my všichni během všech svých inkarnací, včetně této. Dnes, při výkyvech počasí, si říkáme, jak se ta příroda zbláznila. Příroda? Nebo lidstvo, které ji ovlivňuje? Lidstvo? Tedy (i) my, nejen oni, ti blbí a zaostalí – jak je často povýšeně vidíme. Podle vědců bude z našeho území Sahara do 30 let. Anebo se vzchopíme a poučíme?
Kdo za to může? Pravdivou úvahu k tomu mi v mailu poslala paní Maria G.: ”TA SAHARA JE DÁVNO V MNOHA LIDSKÝCH SRDCÍCH. Vysušená láska do formy vlastnění, zahořklost žlučových tekutin do kamenu vzteku a závisti. Tvrdost bezcitnosti, rabování Země a jejího bohatství stylem po nás ne potopa, ale horký písek pouště, která je obrazem mnoha lidských niter. A jsme-li upřímní, pak asi i našeho. Je to impuls a duchovní apel. Čím více je těch zrůdností, tím více musí lidé, tedy (i) my, objevit to pravé dobro, vláhu srdcí, posílit tu pravou lásku. Když mne přepadá úzkost z toho všeho, osvědčilo se mi opakovaní vcítění do věty, kterou opakuji stále dokola, až mé působení nižšího nedůvěřivého a pesimistického já zcela zmizí. To, co si opakuji jako mantru, je: Skepse a strach je následkem nedostatečné víry v Boží vůli a lásku. To pak vede k nečinnosti. Musíme teď moc modliteb posílat na rozpuštění tvrdosti, sobectví a agrese. I té naší. A Zemi vymodlit ochranu co nám síly stačí a prosit hierarchické bytosti o pomoc.”
Na každou bolest a tíhu se musíme učit vynaložit tvůrčí odpověď, nikoli skepsi, zoufalství či žehrání. Předpokladem je vidět a rozeznat a pojmenovat zlo, i to nynější, třeba ničení svobodomyslné, svébytné, kulturní a ničím se neprovinivší Ukrajiny brutalitou zaostalého, zamindrákovaného, nenávistného Ruska, které se vlastní vinou stává morálním i kulturním vyvrhelem lidstva. Tím větší soucítění zasluhují nepatrné slušné výjimky mezi Rusy – pronásledované, vězněné, zabíjené, záhadně mizevší nebo emigrovavší. - A modliteb za devastované Ukrajince není nikdy dost.
Tím ostudnější je postoj některých našich i cizích antroposofů, zločinně schvalujících okupační zločiny nynějšího Putinova ruského nacisticko-fašistického imperiálního státu. Vynalezl jsem pro ně slovo ANTROPOSOFAŠISTI.
Trefně poznamenal M. Dohnal: “… Nechci uplatňovat princip kolektivní viny, v obchodě jsem potkal rodinu ruských turistů - dcera s rodiči, kromě typických charakteristických asijských rysů zvýrazněných nechtěně ještě přehnaným nevkusným líčením bylo typické pro ně nabubřelost, hlučnost, zabírání prostoru a hulákání.
Někteří stále se snaží pochopit ruskou duši a čtou klasiky, je to zbytečné, stačí se podívat na jejich činy. Je to asi příkrý odsudek, ale myslím, že se proměnili opravdu kromě pár slušných v ohavnou část lidstva. - Vidíme to i z chování: vraždění, drancování, znásilňování žen před očima dětí, rabování, únosy milionů dětí... mnohých (jistě ne všech) ruských okupačních vojáků na Ukrajině – jako divá zvěř. - Těžko si představit jejich budoucí kámaloku a inkarnace.”
O potřebě vzývání mariánství i v dnešní době možná příště.
2024 ©