Psal mi kamarád, jestli cítím, jak ten tlak doby a zlých bytostí stoupá, a že prý toho už má při svých duchovních snahách „plný kecky“. Zklamal jsem ho. Čím? Tato doba je pro mne ta nejlepší. Kolik máme příležitostí se tříbit, ovládat, učit se správně reagovat... Asi toto téma stojí za úvahu, protože se celý život setkávám mezi některými z duchovně nasměrovaných lidí se stížnostmi na dobu, na zlý svět, na všechno, protože skoro všechno je ruší od jejich duchovna. A prý vše je jinak, než nám „říkají“. Leckdo mi vykládá, jak strašně sílí tlak, jak se zlé bytosti snaží, a že to cítí i běžní lidi a natož pak ti duchovní... Někteří se nemůžou dočkat toho či onoho roku, který podle některých jasnovidců vše zlomí a pak hurá do duchovna..., jiní věští (už asi po sté) zánik země. Jakoby mesianistickými či naopak alarmistickými teoriemi chtěli dávat najevo svou duchovnost, kterou jim kdosi ošklivý bere a oni, hrdinové, bojují a bojují. A vystavují to na odiv. Jiní propadli paranoie a mluví řečí ruských dezinformačních serverů. Já je asi poněkud provokuji, když se k nářkům a stížnostem nepřidávám. Jsem holt, i když nechtěně, provokatér kdekoliv se octnu, tedy i v těchto kruzích. Drtikol by jim možná řekl „To jsou jen tvé myšlenky o tom“, anebo „Poměr ke světu se ti upraví poměrem k Bohu“.
Ono to s tím tlakem zla sice tak může být. Nepřu se s nimi. No ale co? Tak jsme tu a něco se musíme učit, podobně jako v každé předchozí inkarnaci, a každá byla jiná, i v tom zlu. Oni ta pokušení a zlo považují za spiknutí zlých mocností, za jakousi soutěž s nimi, kdo na koho vyzraje. To je představa falešná. Zlé bytosti činí podle své přirozenosti, a když se svých zlozvyků a omylů v klidu a trpělivě zbavujeme, osvobozujeme i je, pomáháme jim ke světlu. To je lepší vztah k nim, než si myslet, že se přetahujeme s nějakými spiklenci. Ano, dnes je míň času a tlak asi sílí, ale co budu kolem toho tak panikařit. Jistěže se zlo stává rafinovanějším, a proto nás to nutí stávat se dospělejšími, moudřejšími i laskavějšími. To je normální vývoj odedávna. Teď se to zrychluje.
A v čem to zlo sílí? Já to prostě nevím. Nebo spíš, není to důvod ke stížnostem. Pokud sílí v pokušení, pak aspoň vidím, co v sobě nemám zpracované, a to je dobře. A pokud sílí útoky proti mně – i zde říkám No a co? Holt je to dřina, to se nedá nic dělat. Sklízím, co jsem zasel. Druzí jsou jen nástroji mé karmy. Do mé blízkosti se vyšším řízením dostávají nejen ti se mnou souladní, ale i ti, kdo rozviřují mé nelibosti, pýchu, nadřazenost, ukřivděnost… - a nastavují mi zrcadlo sebepoznání. Zas a znovu se musím učit to rozeznávat, neosobně tomu v sobě čelit, zocelovat se..., to jsou ty nejúžasnější dary doby. A nejúžasnější pobídka k důvěře v Boží pomoc a posilu. Zeměkoule není rekreační středisko. Občas taky, pokud si to zasloužíme. Když jsem se ale v minulosti flákal, musím se tím víc snažit, čas se zkracuje, dnes nám není nic odpuštěno. Jistě, máme to mnozí opravdu hodně těžké. V něčem propadáme. Ale nelze to pohodlně svádět na “tlak doby”. Spíš je to tlak naší vlastní karmy. A hlavně: stěžuji-li si já, „hodný“, na tlak světa, pak si musím položit důležitou otázku: Mám jistotu, že nepůsobím svou povahou, vlastnostmi, chováním, myšlením na druhé stejně takovým tlakem i já? Můžu se plně spolehnout, že třeba prosazováním svých názorů při soužití s partnerem, potomky, příbuznými, spolupracovníky, že skutečně i já nejsem spolupůvodcem právě tohoto tlaku, který označuji za „tlak doby“? Mám tak dokonalou sebekritičnost? Nehraji si na ni pouze? Tedy – nejsem někdy i na té druhé straně, na kterou si stěžuji? Umím správně posoudit, co vstřebávám a co vysílám? I tady lze prosit Krista o pomoc při prohloubení sebepoznání, abychom lépe porozuměli své karmě a karmickým úkolům svého života a tak spěli k odpadávání životní tíže. Láska k Bohu, kterému vděčíme za svou existenci a za vše, nás zbavuje naší lidské zaslepenosti a pýchy.
Před 70 roky psal Paul Brunton o Duchovní krizi člověka, který pozbyl tradičních hodnot. Nemá to ovšem vést k bezradnému složení rukou v klín, ale naopak k aktivizaci. Každý si můžeme najít své pole dobré působnosti. Stačí touha a rozhlédnutí se kolem sebe. Pokud bychom žili v dotčenosti, že chceme provozovat ušlechtilé činění nebo duchovno a ten ošklivý svět nebo útoky z neviditelna nám v tom svévolně brání, pak máme blízko k nadřazenosti, zapouzdřenosti, privilegovanosti, klamu, syndromu mesianismu. Duchovní vývoj, sílení i pomoc světu spočívá i v tom, že se snažíme udržet si harmonii a orientaci
hlavně v tlaku světa bez reptání a ukřivděnosti či pózy trpitelství, naopak při trvale vřelém vztahu ke světu. A při poctivém poznávání, kde všude jsme sami ublížili – myšlenkami, postoji, slovy, činy. Slovo pokání nám zní starosvětsky, stačí sebekritičnost. Pak a teprve pak můžeme popisovat nepravosti světa, případně jim v klidu stavět hráze, každý na svém místě a nejprve u sebe. Inspirativní zde mohou být i myšlenky Václava Havla, třeba: „Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“ „Úkolem nadcházející éry je radikální obnova lidské odpovědnosti. Naše svědomí musí dohnat náš rozum, jinak jsme ztraceni.“ „Ženy mají v sobě něco, co by se mělo objevit v politice. Citlivost ke konkrétní situaci, ke konkrétnímu člověku.“
A co tedy s tím tlakem a tíhou doby? Ano, sílí. Ale i my z nich musíme sílit, ne se pyšně štítit. Sílit nejen mužskou racionalitou, ale i ženskou emocionalitou, soucítěním. Viz třeba biblický poukaz na roušku Maří Magdalény. Poukazuje k tomu i podobenství o umývání nohou. Jak je to úžasná příležitost měřit denně klidným pohledem vše nedobré, logicky rozpoznávat lež – tedy poznávat pravdu a tím přispívat k většímu světlu ve světě i v sobě. Své zlo, které si uvědomíme a proměníme v dobro, je novou silou k opoře pro druhé. Dobu, ve které žijeme, můžeme činit krásnou. Spolu s tlakem zla sílí i pomoc Kristova, a to je důležitější vnímat. Máme-li pokoru a oddanost vyšší Vůli, nemá v nás být co zdrceno. Drceno je jen ego. Duchovní cesta může začínat i tím, že za vše děkujeme.
2024 ©