Dostal jsem milé pozvání od přítele, prof. Martina Petišky. Seznámili jsme se kdysi, když jsme zahajovali nějakou výstavu na zámku v Českém Krumlově. Je synem spisovatele Eduarda Petišky, i on má na svém kontě desítky knih, píše ovšem taky pod pseudonymem. Zve mne na zajímavou akci na jeden ze západočeských zámků. Po milém společenství nedávno na Zámku Poruba mi to cestování po zámcích nějak zachutnalo (ostatně, na hlubošském zámku, prvním sídle presidenta Masaryka, jsem vyrůstal). Na březnickém zámku jsem měl kdysi popovídání s tamějšími antroposofy, pro čtenáře i na zámku ve Strážovicích u Mirotic či na loveckém zámečku na Parezí. V zámku Strakonice jsem kdysi zahajoval výstavu Václava Švejcara, na Zámečku v Příbrami jsem spoluotvíral Galerii Františka Drtikola. Vím, že na těch cestách ze zámku na zámek si nelze namyšleně zakládat, člověk by pak jednou mohl putovat z chatrče do chatrče někde v podzámčí. Západočeská akce se bude týkat pojednání o existenci naší české šlechty. Měli jsme jí od bitvy na Bíle hoře žalostně málo. Navíc po devastaci komunistickou nenávistí, závistí a plebejstvím si své šlechty náležitě nevážíme.

Dám na oné akci k dispozici toto své starší pojednání, trochu doplněné:

O pátrání po posvátném egyptském talismanu, o čtyřech kopcích humanity, české velikosti i malosti a africké nemocnici.

Kdysi jsem se dočetl příběh o posvátném egyptském talismanu. Byl to skarabeus – posvátný brouk starých Egypťanů, zhotovený ze zeleného jaspisu. Měl nosit štěstí. Při svých vykopávkách v Egyptě jej nalezl Napoleon a nosil ho při sobě. A skutečně, šel od vítězství k vítězství. Když se mu narodil jeho vytoužený syn, domníval se, že má veškeré štěstí a úspěch zaručen a skarabea daroval při jednom plesu kněžně ze Schwarzenbergů, která jej okouzlila. Od té doby ho stíhala jedna porážka za druhou. Dokonce do vyhnanství ho deportoval jeden ze schwarzenberského rodu. Toto jsem četl v překladu článku z britského Daily Expressu z roku 1935.

Nedalo mi to a krátce po převratu v roce 1989 jsem pátral. Zjistil jsem, že skarabeus byl ve vzácných sbírkách Schwarzenbergů na zámku Orlík. Stařičký archivář, který zde po válce pracoval a kterého jsem v roce 1990 vypátral, si na tento předmět pamatoval, ale od dob vlády komunistů nebyl k nalezení. I napsal jsem v roce 1991 Karlu Schwarzenbergovi, v době, kdy byl prezidentským poradcem Václava Havla, nemá-li nějakou stopu. Odpověděl obratem – v dopise z 22. 11. 1991 píše že je rád, že mu píše někdo z jeho kraje (bydlel jsem tehdy v Miroticích, pět kilometrů od Čimelic a nedaleko Orlíka), a dále: „…Píšete o historce s talismanem, který daroval Napoleon při příležitosti oslavy narozenin svého syna tehdejšímu rakouskému vyslanci a vojevůdci knížeti Schwarzenbergovi. Ovšemže ji dobře znám a na amulet si pamatuji...“ Ke konci delšího dopisu napsal, že když byli nuceni kvůli komunistům opustit Orlík, byl ještě malý chlapec a ani on neví, kde by bylo možné předmět nalézt. Malá asociace: Kdysi mi bylo astroložkou a jogínkou Janou Smolanovou, kamarádkou Václava Havla, umožněno k veliké radosti posadit se na Pražském Hradě za stůl, kde sedával Masaryk. Při prohlídce místnosti jsem se dozvěděl o řadě mimořádně vzácných, zejména zlatých předmětů včetně unikátního umyvadla. To – krom jiných věcí - ihned po svém nástupu nechal Husák barbarsky odmontovat a kamsi odvézt, prostě ho ukradl. Proč by tedy nemohl být ukraden i nepatrný leč vzácný skarabeus. Otázka, kde se vzácný předmět nalézá, zůstává otevřena.

Náš pan kníže, jak se mu v kraji od pamětníků s láskou říká (jeho otec například nechával vystudovat za své peníze nadanější děti ze širokého okolí), si po restitucích krásně upravil statek zvaný Dvůr u Cerhonické Obory za Miroticemi. Pamatuju, jak tam bývalo za jezeďáků po kolena bahna a opadaná omítka. Krávy nikdy nevyšly na pastvu. Jako telata je uvěznili ve chlívech a tam žily do smrti nebo do převozu na jatka. Jaké síly života mohly být asi v jejich mléce? Tak to bylo téměř po celé republice. Po restituci to tu pan kníže krásně zvelebil, občas se tu ukáže. Ba vysázel zde i jabloňovou alej a na jejím konci postavil malebnou kapli v klasickém slohu, kousek od nádherného rybníka, který tu rovněž založil. Na vnější stěně kaple jsou na žádost pana knížete namalovány mj. portréty tří pejsků, jako živých. Dva „modely“ z nich ještě pamatuji, znal jsem se s nimi „osobně“ a byli si s těmi namalovanými náramně podobní. Kámen, který nechal do kaple dopravit a umístit jako oltář, má úžasné vyzařování. Ani trochu se mi nelíbí, že někteří místní tady panu knížeti říkají důvěrně a drze „švancík“. Když ten upravený areál s kaplí otevíral, nechal připravit pohoštění pro stovky lidí z vedlejších vesnic, a sloužit posvěcující mši pod širým nebem. Lidi se poměli, najedli, rozešli a vše zkritizovali. Jak ten národ zpustnul. Velká část národa chce jen brát, přijímat, ale neoplácí ani elementární úctou a slušností. Vpravdě proletářská, marx-leninská výchova.

Škoda, že se neřídíme krédem Karla Schwarzenberga: "Konzervativec vychází z pevných hodnot, které pro mne jsou vyjádřeny těmi známými čtyřmi kopci: Sinaj, Golgota, Akropolis a Kapitol. Tedy římské právo, řecká demokracie a filosofie, Desatero."

Manželka K. Schwarzenberga se naučila svahilsky. V jednom rozhovoru bylo ozřejmeno: Po své těžké nehodě totiž zjistila, že pro ni je nejhorší sychravé počasí, takže ji jedna přítelkyně pozvala do Keni. Úplně ožila, začala tam pracovat v nemocnici, zajímat se o pacientky s tou strašnou ženskou obřízkou. Postavila jim operační sál a přivezla odborníky. Teď je to velice krásně fungující nemocnice.

Před první prezidentskou volbou, kde kandidovali Schwarzenberg a Zeman,  jsem uvažoval takto:

Tato volba je zkouškou národa, ale i jedinců. Významně předurčí naše další směřování. Čeká nás buď volba ateismu, vulgarity, plebejství, samolibosti, arogance, předvádění svého ega a nejnižší formy lidovosti před kamerou, doba blízkosti ke komunistům... 

Nebo volba víry (byť možná povrchní, ale i tak je to životní postoj), ušlechtilosti, celoživotní poctivý boj za pravdu a právo (Schwarzenberg byl i předsedou Mezinárodního Helsinského výboru aj.) i z komunistického vyhnanství, ač niterně společenství se svým národem neopustil, tradice české hrdosti, cti a vlastenectví, skromná anonymní humanita i jednoznačný postoj ke komunismu. Volba v tradici Masarykovské a posléze Havlovské šlechetnosti, nadhledu, skromnosti, odstupu od sebe, radostného úsměvu namísto posměšného šklebu... To je živá reprezentace ušlechtilého rovného češství, které nám tolik chybí a které mnohdy ani nerozeznáváme. (I kdyby povrchnímu pohledu byla nápadná jen určitá nešikovnost, občas ospalé strejcovství či mumlavost.) Je ale i mistr překvapení. Při oslavě narozenin šlechtice, disidenta a spisovatele Jiřího Stránského v jednom pražském zámečku – kdesevzal tusevzal, přišel do rozjetého programu neohlášeně pan kníže. Tiše a skromně se usadil mezi nás, další hosty.
Rovná páteř a jasný duch bez negativních emocí - oproti zbytnělému sebepředvádějícímu egu, výrazové i charakterové rozbahněnosti a myšlenkovým splaškům druhého kandidáta, kde chybí mozková centra, zodpovědná za soucit, svědomí, odpovědnost, spolupráci. Doménou výrazu je zesměšňování, ponižování, mentorování, ironizování. Kdosi napsal, že „panu Zemanovi nevěřím ani přání hezkých vánoc pod šťastnou hvězdou, které má na billboardu. Připadá mi jako přelévající se hmota. Chvíli vypadá jako bodrý Zeman, pak jako lstivý Šlouf, pak jako škodolibý Klaus. Tvaruje se podle potřeby. Přesně ví, co má lidem říct, aby se vlichotil.“ Volali jsme mnozí po alespoň částečném nástupci Václava Havla. Nakolik jsme schopni jej rozeznat?

Symbol estetiky pohybu tělesného i duševního, symbol ženské morální síly i překonané velké osobní tragédie a utrpení, paní Věra Čáslavská napsala cosi, co jde snad až k duši národa. Ocitujme její dopis Karlu Schwarzenbergovi z doby, kdy byl naším ministrem zahraničí. Měl styky a vážnost po celém světě.

Vážený pane ministře, milý Karle,  

chtěla bych Ti říct něco, co jsem Ti ještě říct nestačila a činím tak formou otevřeného dopisu, protože si přeji, aby to lidé věděli. Aby věděli například, že když jsem prožívala své nejtěžší životní období, kdy jsem se kompletně uzavřela před světem, nestýkala se ani s přáteli a chtěla spíš už nežít, byl jsi tu Ty.  

Chtěla bych Ti dnes poděkovat třeba za ty vánoční kapry, co mi od Tebe každý rok nějakou podivnou cestou přistávali na štědrovečerním stole. Byla jsem tehdy ve stavu, kdy jsem nic moc nevnímala, cítila jsem ale jejich poselství: někdo o mně ví, věří mi, stojí při mně. Vím, že kdybych měla sílu zvednout telefon, mluvil bys se mnou a pokusil by ses mi pomoct. Člověk za život mnoho takových lidí nepotká a věz, u mne se dají spočítat na prstech jedné ruky... Chci zkrátka, abys věděl, že si Tvého přátelství vážím již od dob, kdy jsem Tě potkávala na Hradě. Vždy jsem velmi obdivovala Tvé rozvážné jednaní - celý Hrad v těch hektických dobách pobíhal a něco překotně řešil, Ty jsi nás však svým klidným hlasem vždycky přiměl zastavit se a myslet jiným směrem. Respektuji Tě od dob, kdy jsem viděla, jak s Václavem dáváš směr našim myšlenkám.  

Je toho ještě mnohem víc, co bych Ti chtěla říct; třeba, že Ti moc děkuji za to, jak, aniž bys o tom kdekoliv mluvil, pomáháš lidem, kteří se dostali do nesnází. Že léta poskytuješ zásadní pomoc matkám s malými dětmi, které se dostaly na šikmou plochu a z různých důvodů se uchýlily k drogám. Že usiluješ, aby mládež, která se z téhož důvodu propadla na dno, dostala šanci vyléčit se a mohla začít žít zdravý život. Že občanskému sdružení Sananim necháváš za symbolickou cenu užívat již od roku 1995 svou hospodářskou usedlost nedaleko Čimelic. Stejně tak ses angažoval ve věci rekonstrukce dětského tábora občanského sdružení Romodrom v Ratajích u Sázavy, kde Tvojí zásluhou vyrůstají romské děti s vědomím, že nejsou vždy na okraji společnosti. A to se blíže nešířím o Tebou poskytované schwarzenberské rentě a švýcarské „penzi“, kterou jsi dlouhá léta vyplácel všem svým bývalým zaměstnancům. V padesátých a šedesátých letech to věru byla nějaká pomoc... Škoda, že to nemohou připomenout svým dětem a vnukům. Vím také, že jsi nedopustil, aby Martin Jirous, jeden z největších českých básníků posledních let, živořil nedůstojně a vyřešil jsi jeho svízelnou situaci s bydlením. 

Nechci používat příliš velká slova, ale toto vše jsou opravdu velmi šlechetné skutky a já Ti za ně dnes děkuji. Miluji Tě za to, že dáváš lidem nejen prostředky, ale hlavně naději zvednout se ode dna. Věř, je toho mnohem, mnohem víc, co jsem jako myška šedá „vyslídila“. Vím, že Tě překvapí a možná dokonce rozladí tato moje zvídavost, neboť ses nikdy svými soukromými šlechetnými skutky nechlubil - neděláš to totiž kvůli publicitě. Už tehdy v devadesátém roce na Hradě jsem Tě prokoukla, milý Karle. V mých očích jsi, promiň mi to, tak trochu exot: „Šlechtic partyzánem“. Říká se, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán a já jsem toho důkazem. Prostě a jednoduše, jsem to na Tebe tímto všechno „práskla“. Na svoji obhajobu chci říct, že jsem to udělala pro blaho své vlasti a jejích občanů. V Tvém případě totiž vím s určitostí, že o post prezidenta České republiky neusiluješ ve svém vlastním zájmu. Vím, že svou rodnou zemi, která Ti byla tak dlouhá léta odpírána, máš upřímně rád. 

Naučila jsem se vážit si lidí, jejichž postoje jsou čitelné. Mění je, pokud je to potřeba, pouze na základě svého zdravého rozumu a přesvědčení. Neintrikují a nepletichaří. Vážím si osobností, u nichž se mohu podívat do jejich minulosti a být si jistá, že mne jejich jednání nezklame ani v budoucnosti. Důvěřuji pouze takovým lidem, kteří se do funkcí netlačí kvůli poctám či penězům, nýbrž proto, že je jim vlastní pocit zodpovědnosti. A Ty takový jsi. Vím také, že s láskou a respektem budeš ctít odkaz Václava Havla. Jsem si naprosto jistá, že ve světě nás budeš reprezentovat s noblesou, jak jsi to činil doposud.  

Řadě lidí je trnem v oku Tvé zdánlivé usínání v okamžicích, kdy se kolem Tebe řeční. Pozastavují se nad formou, uniká jim však podstata. I v tomhle jsi čitelný - když  se mluví zpříma a k věci, nikdy nezavíráš oči. To děláš pouze a jen tehdy, když tvé okolí příliš dlouho pustě žvaní... 

Přeji Ti co nejméně ospalých dní ve funkci prezidenta České republiky. Věz, že jsi k této roli předurčen svými předky – do vínku Ti totiž dali pomáhat lidem. 

Bůh Ti žehnej, milý Karle. 

Tvá Věra Čáslavská

Mohu potvrdit podobnou zkušenost – když jsem jej za OkÚ požádal v 90. letech o vyplacení dalších platů nezaměstnaným pracovníkům zrušené mirovické divize, na které neměli právní nárok, ochotně vyhověl. A když jsme mu s mojí matkou odprodali svou restituovanou louku, kterou jsme nevyužívali, bylo jednání rychlé, věcné, ochotné. Když jsem ho v roce asi 1992 občas vídal na okrese, kam chodil kvůli restitucím, vždy uctivě zdravil všechny dámy, které na chodbách potkal, i když je neznal.

Na závěr ještě jeden starší dopis dobře obeznámené autorky, stojící za přečtení. Je z doby před prezidentskými volbami, kdy kandidoval i Karel Schwarzenberg.

Milí přátelé!

Václav Klaus nedávno prohlásil, že Karel Schwarzenberg není politik a není ani Čech! Touto hrůznou neomaleností prokázal... opětovné zostuzení role prezidenta. Urazil nejen památku a důstojnost šlechtického rodu, ale i všech, kteří proti nacistům a komunistům bojovali. Řada občanů však o vlastenectví Schwarzenbergových bohužel neví. Dovoluji si stručně popsat několik historických faktů, které je prokazují:

- Pád prohnilé habsburské monarchie, vznik ČSR a nástup demokracie pochopili Schwarzenbergové jako dějinnou nutnost. I když jim byly v r. 1922 odňaty mnohé majetky, stali se z vlastní vůle Čechy, správněji Čechoslováky a Masarykovými stoupenci. Jak Karel VI., tak jeho bratr František přísahali jako čs. vojáci věrnost své vlasti, což dodrželi. František se stal velvyslancem ČSR ve Vatikáně a snažil se urovnávat vztahy s touto institucí. 

- V roce 1938 před Mnichovem iniciovali prohlášení české šlechty o věrnosti ČSR, text sepsal Karel Schwarzenberg. Jejich čin podnítil obrovskou petiční akci – manifest „Věrni zůstaneme“, který podepsalo 1,5 miliónu občanů.

- Nacisti jim konfiskovali většinu majetku, jakož i těm šlechtickým rodům, které prohlášení věrnosti podepsaly. Brutálnímu nátlaku nácků, aby se prohlásili za Němce, odolali. Člen hlubocko-krumlovské větve Jindřich Schwarzenberg byl uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald, jeho bratr Adolf emigroval do USA.

- Bratři Karel a František z orlické větve se během nacistické okupace stali členy odbojových organizací. František patřil k těm, kteří zprostředkovali radiové spojení gen. Eliáše s prezidentem Benešem! Oba se podíleli na květnovém povstání se zbraní v ruce. Karel byl ve vedení odboje v Čimelicích a byl raněn, František působil na štábu povstání v Praze.
 
- … V knize Vlad. Škutiny „František Schwarzenberg“ tento čs. vlastenec popisuje, jak byl pověřen gen. Kutlvašrem, aby v uniformě poručíka čs. armády převzal kapitulaci od velitele nacistických vojsk gen. Toussainta. Dále jak byl poslán na Wilsonovo nádraží, aby dojednal kapitulaci a odjezd německých vojsk do zajetí k Američanům. Zároveň vystihuje svůj vztah ke státu.
 
- Po válce v roce 1947 byl hlubocké větvi veškerý majetek znárodněn, orlické větvi byl znárodněn částečně, ale v roce1948 byli komunisty přinuceni vystěhovat se z ČSR.
 
- Syn Karla VI. - současný min. zahraničí Karel Jan se stal významným a aktivním činitelem našeho exilu. Mimo jiné umožnil, aby se na hradě Schwarzenberg ve Scheinfeldu každým rokem konaly o Letnicích konference čs. exilu, jejichž hlavním tématem byla cesta ke svobodě naší vlasti. Účastnily se jí všechny významné osobnosti celého politického spektra - od Pavla Tigrida po soudruha Mlynáře. Projevy účastníků poté zveřejnil Tigrid v edici SVĚDECTVÍ.
 
- Rovněž umožnil (a financoval) na témže hradě založení Čs. dokumentačního střediska, které vedl Dr. Vilém Prečan. Zde byla soustředěna veškerá samizdatová a exilová literatura, dokumenty a doklady. Jejímu přemístění do vlasti nebylo od vlády ČR přáno; přemístění se vleklo po dlouhou dobu.
 
- Karel Jan se stal předsedou Mezinárodního Helsinského výboru pro lidská práva. Tento  helsinský proces byl významným bojem za dodržování lidských práv v zemích komunismu a znamenal počátek jeho pádu.
 
- Jako člověk s velikými známostmi po celém světě vykonal ve funkci kancléře prezidenta Havla velikou práci a přispěl k sympatiím světa k naší zemi. K důstojnosti tohoto šlechetného muže patří, že se svými a rodinnými zásluhami o ČSR a ČR nechvástá. Předpokládá totiž, že si je naši lidé uvědomují.
 
    Dovoluji si Vás požádat, abyste při výběru prezidenta volili toho, kdo by svou mravní čistotou, pevnými zásadami a světovými styky pomohl vrátit naší zemi úctu, jakou jsme měli za Václava Havla.
 
     Připojuji na okraj: v r. 1938 předal panující hlubocký kníže Schwarzenberg prezidentu Benešovi 1.000.000,- Kč na vyzbrojení čsl. armády proti Hitlerovi. Doklad o tom, v podobě filmového záznamu je k dispozici na st. zámku Český Krumlov.

Zdravím.  Duňa Panenková

(Pozn.: autorka PhDr. Duňa Panenková je historičkou umění, vydala mj. knihu Karlštejnský poklad - kultura císařského dvora Karla IV. )

Vyrovnávání destrukčního působení vůči celému národu, jakého se dopustili či dopouštějí mj. Husák, Jakeš, Babiš či Zeman i jeho kohorta, bude věcí jejich karmického vývoje po řadu inkarnací, nikoliv jakési jednorázové duchovní „záchrany“. Tak jako si někdo svůj charakter kazí řadu inkarnací, bude chyby i řadu inkarnací vyrovnávat a tím zrát. Pokud bychom se chtěli modlit za všeobecné dobro a blaho národa, pak tyto politiky můžeme s klidem svěřit jejich dalšímu dlouhodobému vývoji a raději se věnovat modlitbám za jas a očistu národní duše. Třeba si jednou, někdy v daleké budoucnosti, národ najde zas někoho, jako Václav Havel či Karel Schwarzenberg.