ÚLEVNOST OBĚTI PRO KRUMLOVII; ZPĚTNÝ POHYB VYCHÝLENÉ MEMBRÁNY?

/Následující text je – řekněme - „pracovní materiál“, úvaha psaná původně pro několik zainteresovaných na projektu obnovy (vnější i duchovní) areálu bývalého vojenského objektu a kasáren. Jak o tom bylo již na těchto stránkách psáno, chtěli bychom areál využít k postupnému vybudování vzdělávacího městečka, kde by byly mj. alternativní školy, universita 21. století, sály pro kulturu a konference, zařízení pro seniory a mnoho dalšího, co naší společnosti chybí. Hlavním aktérem je profesor University Palackého v Olomouci  s mezinárodními zkušenostmi pan Gaudenz Assenza. První kroky již byly učiněny, Město Český Krumlov má nejen pochopení, ale poskytuje i užitečnou a nutnou součinnost. Jinak řečeno – občané dobře volili. Problémem pro nynější dobu je silný vliv vojenského drilu, šikany, křiku atd., který ulpěl na všem, co  v areálu je, včetně půdy, každého kamene, každého kusu betonu. K pročistění a mentální obnově může vést – jak jsme si ujasnili na semináři s anthroposofem Jörgem Schröderem – pouze oběť. Oběť poskytovaná radostně, oběť která sama sebe nenazývá obětí. Měla by mj. spočívat v nastěhování se do areálu a denní práci na obnově. Ochotní lidé už se našli. - Blíže viz www.krumlovia.cz. I z toho je zřejmé, že nejde o obdobu žádných okultně šamanských či psychotronických center, skloňujících duchovno, meditaci, spásu Země apod. ve všech pádech - pouze jako sedativum pro příznivce rychlých a laciných cest, ale o seriózní aktivity./

Z následujícího srovnání nám vyplyne něco nadějného a úlevného. Sleduji už léta atmosféru v Bechyni, kdysi skoro vojenském městě, nad kterou za totality z nedalekého letiště denně celé roky burácely ohlušující Migy, létající zcela proti předpisům nízko nad městem. To tím bylo jaksi méněcenné, postižené, neplnohodnotné, dušené. Obzvláště nabírá-li tryskáč výšku, je to dunění, které jako by vráželo povrch země pod ním kamsi do hloubi. I když tam dnes občas proletí nějaký lehčí Grippen, je tu klid.

Místo pookřálo. Z tísně vydechlo. Úleva a klid jsou zde živé, dýchající, není to jen nepřítomnost hluku a rušení. Prosluněný klid bechyňského náměstí jako centra města  (i aurického) je proto jiný, výmluvnější,  než klid náměstí jiných měst.

Co je odlišné od  „našeho“ areálu v ČK? V Bechyni přinesli dlouhodobou oběť zejména civilisté, kteří to tu za totality snášeli, tedy i ženy a děti – doma, ve školách, v zaměstnáních, všude bylo po celé dny a roky nesnesitelné rušení a zvuková agrese nízko létajících strojů. Soustředění na dialog, na práci, na prožitek umění, na soulad při intimních sblíženích, při povídání pohádek dětem, při usebrání, při posezení s přáteli, při jídle, při čemkoli bylo rušeno agresivitou hluku. Kontinuita všeho, i myšlenek, byla trhána. Pamatuji z dětství a mládí, jak i na procházce po městě, kdy jsme si s bechyňskými příbuznými chtěli při občasné návštěvě povídat, to šlo jen přerušovaně, myšlenková nit se ztrácela, věty byly rozkouskované, stoupala nervozita a pocit bezmoci. Hluk tryskáčů jen pár desítek metrů nad městem, i ohlušující rány ve větší výšce při překračování rychlosti zvuku (Mach 1), byly pociťovány jako určité zlo a agrese, nejen nějaké náhodné nevinné vyrušení. Kdesi za tím stála i sveřepost, zpupnost, nadutost a arogance vojenských velitelů sovětského bloku, ale i skoro ruská lhostejnost pilotů (vsjo róvno), jejichž rodiny v Bechyni tím strádaly (ten můj vzdálený příbuzný byl jedním z nich).

Nyní město vyzařuje jakousi aktivní, živou úlevu, vlídnost. Jako jakási mohutná membrána, která byla několik desetiletí vychýlena jedním směrem, se nyní vrací a vzdouvá směrem opačným, kladným. Paměť místa někdy dělá divy.

A proč to tak není v „našem“ areálu v ČK?

V Bechyni již byla oběť zaplacena průběžně. V areálu u ČK panovala směs šikany, vzteku, bujarosti... i utrpení a ponižování vojáků tu nebylo přijímáno v tichu trpělivosti, ale se vztekem. Pochopitelně, jinak to v mládí a v mužském prostředí asi ani nejde. Chyběl tu ženský trpělivý element. Proto právě ženská emoční úroveň tu udělá pro obnovu víc, protože i elementární přírodní bytosti existují a působí na emoční, nikoliv rozumové rovině, tedy je jim ženství bližší.

Tak jako máme vstupovat do lesa posvátně jako do chrámu, i při vstupu do areálu bychom měli odložit očekávání tísně či přítomnosti ďáblovy (tak to bylo nutno pociťovat  a ujasňovat si při prvních návštěvách), ale naopak se s místem přivítat jako se zotavujícím se společenstvím přírodních bytostí a člověka, jako s obnovovaným chrámem. Tím připravíme či urychlíme onu fázi regenerace na zprvu jen neviditelné, emoční úrovni. Vůle přírodních bytostí, byť neviditelná, nám přichází s naději vstříc. Totalita pominula, membrána je zde nyní narovnána, záleží na nás, bude-li vychýlena do kladného směru.

V Bechyni se to místo vzpamatovalo radostně, spontánně, výdech klidu je trvale úlevný, město má laskavou auru. Je v ní právě ono pookřání po dobách tlaku a neústupnosti hluku. Malá podobnost – bechyňské náměstí se svažuje rovněž k jihu, tak jako náš areál.

V něm je nutná oběť tak, jak říkal Jörg Schröder, ale zároveň vědět, že místo ji přijímá s úlevou, s radostí, že touží spolupracovat na obnově, a pak že může vykvést proměnou oběti něco víc, než  jinde, tedy něco víc, než kdyby byl nalezen pozemek, který nic krutého „neprožil“.  Ač to zní paradoxně, ta minulost místa může být v tomto smyslu ojedinělým darem. Z rány může  vykvést růže. To je odvěký princip proměny bolesti v lásku. V tomto smyslu může nastat velké požehnání pro zamýšlené budoucí aktivity na tomto místě. Jsou to ale jen předpoklady, záleží na nás. Člověk, který byl těžce nemocný a uzdravil se, může prožívat své zdraví mnohem radostněji a plodněji. Podobně platí, že skutečnou radost může ocenit jen ten, kdo prošel hlubinou bolesti. A náš areál? Jistě, těžko odhadneme, kolik oběti (práce) je nutné přinést. Ale věřme, že to vycítíme sami, že to bude na místě jednou zřetelné. Za první prvek oběti lze považovat i úsilí užšího aktivního kroužku, který vynakládá svůj čas, energii, ale i naději a lásku, podstupuje konzultace, jednání, organizuje setkávání a osvětu, shání peníze i přízeň atd.

Z hlediska duchovní vědy má jednou člověk svou láskou zcela proměnit Zemi. V malém se to začalo dít (i) v ČK.

Při vstupu do areálu bychom už neměli mít v popředí mysli i pohledu onen neútěšný stav. Pohled našeho oka by měl směřovat opačně, než jsme navyklí: nikoliv jen vnímat ono poničení, tedy směr zvenčí do nitra skrze oči,  ale dávat do pohledu ze sebe ven vděčnost a lásku k stromům, květinám, zvířatům, k celému povrchu areálu…

Jak může zacházet ruka zde žijících s rostlinami, se zvířaty, s kamením a nerosty? Jsou i ruce, jež dovedou žehnat. A to i při práci. Takové žehnající síly, vycházející od člověka, jsou pro přírodu velmi významné. Účinkují příznivě na růst rostlin, uklidňují zvířata a snad i počasí.

Rostliny toužebně čekají na naše oslovení. Je pouhou básnickou vzletností tvrzení, že v každé rostlině je její bytůstka? Něco jako malinkatá víla? A že je ráda, když se nad květinu s láskou a pozorností skloníme? František Drtikol maloval krásné elementární bytůstky, vnořené či jemně vykukující z květin. Je těžko říci, že je lze doslovně „vidět“, protože nemají pevný vzhled, na jaký jsme navyklí v naší hmotě. Lze je ale vnímat a komunikovat s nimi na emoční úrovni. Ony touží být vnímány, touží po našem jemném kontaktu s nimi, touží, abychom se nedívali na rostlinu jen povrchně, zvykově, roztržitě. Měli bychom si uvědomovat, že rostlina je viditelnou schránou duchovní bytosti, stejně tak krásné, jako je na hmotné úrovni její rostlinné tělo. Je krásné si uvědomit intimitu tohoto vztahu a vroucně se spojovat s tímto světem. Vědět, že každý náš krok v přírodě je toužebně sledován bytostmi s hlubokým vztahem k nám. Ať jdeme polní cestou, městským parkem, budovou s květináči nebo naší zahrádkou, všechny rostliny – lidsky vyjádřeno - „na něco čekají“. Možná že ty nejuvězněnější potřebují naši lásku nejvíce. Jistý zasvěcenec připomíná na příkladu lilie, vyrůstající ze svého zárodku a vyvíjející listy a květy, co si přibližně říká duch této květiny. Dalo by se to vyjádřit asi takto: Budou kolem mě chodit lidé, kteří se na mě budou dívat, a když dost lidských očí upne na mě svůj zrak, pak mi pomohou k vysvobození ze zakletí a budu moci nastoupit svou cestu do duchovních světů! Jistě, roste mnoho lilií, na něž lidské oči nepohlédnou. U těch je to právě jiné: lilie, na které lidské oči nepohlédnou, jsou zbaveny zakletí jinou cestou. Avšak první lidské oko, které na lilii pohlédne, vyvolá právě ono určení, že tato lilie bude lidskými zraky zbavena zakletí. Je to vztah, jímž lilie vchází k člověku, když člověk ponejprv obrátí k ní svůj pohled. Všude v našem okolí jsou tito elementární duchové a ti k nám volají: Nehleďte přece tak abstraktně na rostliny a nedělejte si o nich jen abstraktní obrazy. Mějte srdce, cit pro to, co v nich sídlí duchovně-duševně! To máte zbavit jeho zakletí! A tak jako jsme si to předvedli na příkladu lilie, to je i s rostlinstvem v našem areálu.

Lidské bytí by mělo být vlastně neustálým vysvobozováním zakletých elementárních duchů v minerálech, rostlinách a zvířatech. Taková idea se může pociťovat v její plné kráse. Ale právě když se správně duchovně pochopí, může se také pocítit ve světle plné zodpovědnosti, v níž se člověk má stavět k celému kosmu.

Nemusíme myslet na ty rostliny, na které nikdy nepadne lidský pohled, ale musíme myslet na ty, na které lidský pohled dopadá, neboť těm je třeba citového vztahu, který k nim může člověk vyvinout. Takto si můžeme cvičit pohled i na celý náš areál. A kdo chce, může si to zkoušet v co nejživější představě i z domova.