Umění své duchovní tyčíme jako lyru vysoko nad hlavou. A když vane Boží dech, zazní struny lyry a bratři zaslechnou.
/Z mailu kamarádky, inspirovaného nedávnými články o sochách na tomto webu; možná že promluví za mnohé, nebo bude někoho inspirovat./
Konečně jsem se dostala k pořádnýmu přečtení článků, co jsi dal poslední dobou na web. Pár slov v textu o sochách, kde píšeš o Bílkovi stačilo, abych se u něho ocitla zas blízko. Někdejší mnohahodinové navštívení jeho Chaloupky do mě jednou provždy vstoupilo i s ním. A za rok poté pobyt na chýnovském hřbitově pod jeho Modlitbou nad hroby.
Moc mi pomáhá se i v běžném každodenním životě k Bílkovi vracet, jako kdyby byl za vším. Mám nějakou svou vnitřní jistotu, že od něho vedou koleje, po kterých chci taky putovat a když budu jejich směr pozorně sledovat, nemusím být v tak úzkostném střehu, zdali nebloudím. Na cestě - trati u Bílka zbloudění, zajetí do ošidných končin nehrozí. Já vím, on se k tomu musel poctivě a pracně dopracovat celým svým životem. Přesto to nás, obyčejné, může podepírat.
Ta socha na jeho náhrobku v Chýnově jako by jednu ruku vztahovala k hrobům, k zemřelým, a snímala jejich bolest a karmu, a druhou rukou ji odevzdávala do Vyšších světů. Anebo naopak? Že by přijímala shora požehnání a sytila jím nemocné lidské duše? Nevím a nechci spekulovat. Ať tak nebo tak, obojí má hlubokou sdělnost. I to, jak kloní hlavu k té vztyčené ruce.
Když jsem minulý týden vstoupila v Praze na Hradčanech do jeho vily, po rekonstrukci nově otevřené, a byla jsem tam zas skoro dvě hodiny "sprchována" křišťálově čistou vodou jeho duše, oživila jsem si znovu, co pro mě tento v Kristových hlubinách i výšinách žijící a svým duchem daleko dosahující člověk znamená. Doslova jsem pookřála po těžších dnech, které jsem zrovna měla za sebou a pomáhá mi to zvládat i ty další - taky nelehký.
Jen třeba tahle jeho věta:
Umělecké dílo vzniká podle lidského měřítka, ale přitom je třeba v čistotě a pokoře čekat až Vyšší Milost přijde a změří naše dílo Šíří a Velikostí svou.
Když nad ní dumám, dochází mi, že se toto netýká jen uměleckých děl. (I když samozřejmě poctivému Bílkovi při jeho tvorbě šlo jistě právě po celý život nejvíc o to, jak svými díly mění, případně "polepšuje", zvědomuje člověka. Zda výsledky jeho práce jsou k tomuto úkolu skutečně dostatečně a čitelně proplněny obsahem, který do nich on sám ze sebe toužil vpravit, zda z nich na nás, kteří se na ně díváme, září světlo a požehnání Vyšších světů, v které doufal, že je prostupuje.)
Ale ke mně se navíc dobývá myšlenka, že takhle božsky promýváno je všechno lidské počínání, jež vztahujeme ke svým duchovním ideálům, které ze svého pozemského místa toužíme žít. Můžeme se v tvůrčím elánu vzpínat vzhůru, jít do vzmachu jakkoli sebeusilovněji, sebesnaživěji, nestačí to. Když pochopíme, že je nutné přidat pokoru, je to lepší, ale taky to je asi ještě málo. Dokázat tak tvořit nejen s nadšením a v pokoře, ale svého díla, ať už je to cokoli (tvorba zahrady, domácnosti, výchova dítěte...) se zříkat už ve chvílích jeho vzniku. Vytvářet je a současně je pokládat vedle sebe, už od jeho zrodu je nabízet světu, Bohu. Vše ze sebe do takového díla vložit a pak ho tiše bez nadbytečného uspokojení a libování si v jeho dokonalosti předat dál, nic si neponechat. To, zda budeme vyslyšeni a náš počin, aniž bychom jej měli za významný, bude zahlédnut a navštíven Vyšší Milostí, nebo jestli bude mít dokonce možnost předávat krásu či tvořit další hodnoty sám o sobě, to je třeba nechat proběhnout v prostoru už mimo nás, mimo naše usilování. Snad se můžem jen z povzdálí pohrouženi do následků takového pokorného dávání dívat, avšak chráníce se i nyní před stržením do zrádné propasti dodatečným pocitem případného úspěchu.
Sami si pro sebe a svou dlouhodobou budoucnost v postoji siláctví či zahleděním se do vlastní všemocné výjimečnosti nic trvalého a obohacujícího nezajistíme. Můžeme jen dávat a pak snad dostaneme.
Podívej se, kam až dosahuje tahle další Bílkova věta, která s tím nahoře i trochu souvisí.
Umění své duchovní tyčíme jako lyru vysoko nad hlavou. A když vane Boží dech, zazní struny lyry a bratři zaslechnou.
Bílek je připojil k soše Tvůrce z cyklu Budoucí dobyvatelé. Tato vysoká, z dubového kmene vyřezaná postava, stojí mezi dalšími šesti (Uvědomělým, Duchovním čichem a chutí, Duchovním zrakem a sluchem a k zemi pod vinou a trestem se hroutící postavou nazvanou Pocit zaviněné choroby). Ve svých vzpažených rukách drží v plném soustředění lyru, nastavenou vanutí Božího dechu. Takhle bychom měli asi i my být připraveni a permanentně duševně nastaveni. A krom tohoto bdělého, stálého, když poklesnem, tak poctivě obnovovaného postoje, dokládajícího i naši koncentraci k naslouchání a oddání se boží vůli, bychom měli snad už jen nenáročně a tiše pro Boha pracovat. Přitom nic svou prací nesledovat, žádnou odměnu za ni nechtít. A když by se stalo, že by třeba i k nám zavál Jeho dech, pak bychom snad byli připraveni. Mohl by zaznít i námi (naší lyrou) a my bychom po něm ze sebe vyslali aspoň to málo, co jsme předtím v pokoře svou prací pro svět nastřádali. Skrz nás by bylo tvořeno, vznikl by tón.
Chodím se občas dívat na postavu Mojžíše v Pařížské ulici v Praze poblíž Staronové synagogy, meditujícího nad svitkem s nadepsaným jménem prvního člověka - ADAMA. Jeho mohutné svalnaté tělo je vysocháno do polohy, která nakonec dává vzniknout prostoru - tunelu, kterým na tento svitek dopadá světlo z nebes. Pak takové světlo jakoby posvěcovalo celý lidský rod. (Přečetla jsem si o tom jako o záměru autora - nenašla jsem si to sama, ale je to zase myšlenka, která fascinuje.) Nevěděla jsem, proč mám pořád tak silnou potřebu se k té soše do Pařížské ulice vracet.
Na svůj stůl si Bílek vyřezal: NEOMEZENO JE KRÁLOVSTVÍ TVÉ - OD PŘÍČIN PROSTORU A ČASU POČÁTEK JEHO.
To jsou myšlenky, které člověka rozšiřují a berou ho velmi daleko.
2024 ©