Úvahy z postele a z auta o mé nelogičnosti, o lidském sucharství a smyslu pro humor, o červené barvě, o neformálních přátelích antropsofie aj.

 
Často s gustem píšu o nutnosti logického myšlení. Ale i tady platí, že „kovářova kobyla chodí bosa“. Kolikrát už jsem se přistihnul při nějaké stupiditě. Naposledy, když jsem potřeboval natankovat. Skoro dva roky jsem se vyhýbal pumpě jisté značky, protože se mne tam pokusila pokladní hodně ošidit. Podařilo se jí to. Jenže – jak jsem si uvědomil teprve nedávno – vyhýbal jsem se pak každé pumpě té značky. Hloupé, že? Jakou souvislost má pokladní s kvalitou benzínu či manažmentem oné pumpy? Žádnou.Nabídnul jsem nedávno mé kamarádce za její vynikající pohostinnost balíček Nutridrinků. Kdepak, nechtěla: To se přece dává nemocným v nemocnicích, tedy se toho málem lekla. Přičemž podpůrné živiny, které obsahuje, rozhodně neuškodí nikomu, tělo si vezme, co potřebuje.V pokusu o rádobyvtipnou nadsázku jsem řekl před jednou mou známou - paní učitelkou, organizovanou antroposofkou, že občas zajedu na „antroposofický ašram“ Hanky Adamcové či Perly P. Voberové. Ale ouha. Toto slovní spojení nepřekousla. Jistě, je trochu absurdní, ale to se mi právě líbí (máme v češtině jednoslovní označení pro duchovní středisko s možností bydlení a stravování?). Pohádku, nejdelší na světě, jdoucí do nekonečna (je i na těchto webových stránkách) brala tak vážně, že ji ve své vážnosti taky „nepřekousla“ a důmyslně rozebírala její nesmyslnost – tedy hlavní půvab. A mně se tak líbí.Připomnělo mi to mého šéfa z prvního zaměstnání: když jsem řekl vtip, vzal ho jako zcela vážné tvrzení, rozebral ho a poučil mne, že tedy toto určitě není dobrý vtip. Podobně jako v jedné antroposofické skupince počátkem 90. let, kdy po onom vtipuvedoucí skupiny suše prohlásil: Aha, tak teď jsme měli humor (chybělo snad dát humor i jako bod do zápisu).Co má takové myšlení (krom sucharství) společného? Snad se dá říct, že pramení z ideového (tedy předem nějak směrovaného či navyklého) myšlení. Tedy myšlení, nejdoucí k podstatě věci (vtipu, nadsázky, záměrné absurdity apod.).Je též zajímavé (že by i symptomatické?), kolik bývalých komunistických kádrů se shlukuje v antroposofických pobočkách. Otázkou je, zda výměnou legitimace rudé za růžovou se změnilo i něco v jejich postojích, přístupech, způsobu myšlení. Jak jsem některé poznal, opět se považují za ty lepší, co jsou u nejvyššího zdroje poznání. Pouze už nemají stranické výhody.A opak toho? Byl by příkladů bezpočet. Začnu zas u sebe: z názorů mnoha lidí, se kterými se můj život protnul, jsem si učinil představu, že červenou barvu nemá slušný, natož pak duchovní člověk, mít rád. Tedy jsem ji poslušně subordinovaně taky neměl rád. A hle. Když se kdysi ptali v rozhovoru Václava Havla na jeho oblíbenou barvu, uvedl červenou. Až poté jsem si uvědomil, že ji vlastně mám taky rád, ale pokrytecky jsem to zastíral, i před sebou (i když jistě záleží na odstínu – rudá krvavá je jistě jiná než jasně jahodová, apod.). Václavu Havlovi bylo jedno, že ho jedni mohou učeně zkritizovat, že je to projevem zasuté erotičnosti, jiní že by chtěl poklonkovat rudým. Barva je věčná, poměry na zemi dočasné, nemusel se tedy Havel vykalkulovaně ohlížet ani na mínění kritiků (nečinil to nikdy v ničem – svoboda uprostřed nesvobody, moc bezmocných). Měli a mají vůči němu i daleko stupidnější a zlovolnější odsudky (poté, co hlavně jeho zásluhou mohou svobodně a beztrestně pomlouvat kdekoho, nejen – jak zvládali už dávno - americké imperialisty). Ale hlavně: lze dnes nejen pomlouvat (a většina Čechů tak udatně činí), ale i pěstovat svobodně vyšší hodnoty. Třeba, že si mohu nejen psát a vydávat co chci, ale i si občasně jezdit do milých malých skupinek převážně nečlenů AS (Radotín, Pardubice, Plzeň, Praha, Trpoměchy, Dom u Bielej ruže…) - příznivců antroposofie a všeho dalšího krásného a hodnotného, co s ní není v rozporu. Volně se tam dýchá. A kdo opravdu touží, může si podobnou skupinku zodpovědného klábosení, předčítání a pokusů o výklad textů duchovní vědy založit kdekoliv (Kde dva či tři jsou ve Jménu mém…).