Čeká-li někdo módní paranoidní neurotické nadávání na vlády, na společnost, na předpisy, na úředníky, na svět nebo alespoň na zlou Ameriku, která za všechno může, hned po Kalouskovi, bude zklamán. Začnu u sebe. Jsem rád, že už nejsem otrokem vlastních (či z konvencí přejatých) představ či požadavků na zdraví, na „duchovnost“ ap., z jejichž neplnění jsem se pak musel s vědomím viny psychicky sbírat. Ale nejen požadavky na duchovnost. V zajetí vlastní chtivosti je pak opravdu těžké a bolavé si neplnit „své plány“ (= většinou chtivosti ega). A jak se někdy umí člověk přesvědčivě litovat, nejdou-li věci, jak si nalinýroval. Je nerozumné zotročit sám sebe vlastními urputnými přáními a představami, třeba o trávení volného času, kdy člověk sám sebe přesvědčuje, jak jsou nutné, a pak úpět, že na to není čas nebo peníze nebo vhodná parta nebo počasí... Nebo naletět na chvástání či reklamy typu Zatočíme s celulitidou; Přepereme blbou náladu; Víme, jak na výchovu; Léčení čerpáním vibrací z pyramid; Nakmital jsem na vibrace Karla IV., Masaryka a Havla a to vás bude šokovat:...
A ti skromnější? Jejich svět bývá často jiný. Míval jsem od mládí až doposud leckteré známé či přátele na vozíku, o holích, nebo ty, kteří byli či jsou odkázání v bílém domě, v místnosti s bílými stěnami a vším bílým na různou kvalitu ochoty, pomoci a nálad zaměstnanců z pomáhajících profesí. Ale při známé přepracovanosti zdravotníků a pracovníků sociální péče a při trvalém požadavku na jejich zdvořilost a ochotu, převážnou většinu z nich hluboce obdivuji (samozřejmě jsou i opačné výjimky, to bylo, je a bude a je třeba na ně upozorňovat).
A oni imobilní spolulidi byli i tak šťastní nebo alespoň spokojení. Tak jako ti nevidící, co nikdy neuvidí krásy malířství, přírody či podobu partnera, nebo nechodící, co se bez veliké pomoci okolí nedostanou ani za kulturou, natož pak do hor. A jsou mnohdy až nakažliví dobrou náladou a humorem. Vím, že to není umělá křeč. Nehlídají si „fyzičku“ či „psychičku“ - pro mne by to hlídání psychiky muselo být psychicky vyčerpávající. (S mnohými z nich jsem od patnáctí let postupně kamarádil, s některými z nich z něžného pohlaví jsem měl v mládí i vztahy důvěrnější). Těžko si například představit jen ten "detail", že na svět hledí z vozíku, tedy z úrovně pasu stojících lidí. Kolik mentálního nádechu potřebují k průměrnému sebevědomí a důstojnosti. I proto je slušné hovořit s nimi, nelze-li přisednout, alespoň hluboce skloněni, pokud možno v jedné úrovni obličejů.
Často právě ti nejzdravější a zevně nejúspěšnější mají k Osudu uživatelský vztah asi jako ke státu, který má povinnost platit potřebným sociální dávky a mít armádu, která nás ochrání. Člověk někdy sám sebe zajal v kleci svých představ, co „musí“ dělat, užívat si či mít. Houby, nic nemusí – krom zpytování svědomí a s Boží pomocí to nedobré napravovat a hledat svoji „parketu“, aby byl lepším člověkem pro svět, ať už „jen“ v partnerství, v rodině, v zaměstnání, v zájmovém okolí, v národě, v mentálních představách a činnostech, v modlitbě… Někteří duchovnisté chtějí být šéf-manažery i vlastního plánovaného spirituálního postupu. Toto duchovní inženýrství není spolehlivé. Ani do slepých uliček vývoje však není značka Vstup zakázán či Přikázaný směr či Zákaz zastavení. Spíš jen Vstup na vlastní riziko. Dobro je kvalita sama o sobě, proto ho musíme objevit nejprve sami od sebe. Tedy ne ze strachu z pekla či z karmické odplaty, to by pak byl jen pokus o kšeftování s Pánem Bohem.
Pravda, většinou nejsme moudří hned (a osobní katastrofa je u těch seniorů, kdo stačili jen zestárnout, ale ne zmoudřet. Pak se nemají čím chlubit, čas není lidská zásluha). Seneca říkal, že 90 % moudrostí je být moudrý předem.
Místo sebestředných plánů či kalkulací na ten „duchovní pokrok“ stačí, krom modlitby, usebrání či praktik, které jsme si vybrali, jen se pozorně rozhlížet otevřeným srdcem i mozkem, a najednou vidíme možnosti krás i námětů na naši niternou či vnější činnost, připravených přímo pro nás. I kdybychom byli „jen“ na vozíku či upoutáni na lůžko. Vždy lze vysílat úsměv, poskytnout ucho ke sdílení a ústa k potěšení, v duchu i srdce a lásku cizímu trpícímu národu…
Poznal jsem takové. Nikdo nejsme sám ani bezmocný. „Sami sobě buďte světlem, sami sobě útočištěm“, řekl už Buddha. I v Písmu k tomu máme bezpočet poukazů, dokonce už s dvoutisíciletou pomocí našeho milujícího božského bratra, Krista. Od doby, kdy Jeho božská svatá krev kanula na Zem na pahorku Golgoty, obepjala aura Jeho nejvyšší božské Lásky celou Zemi a protiskla se sem živě a navždy, tedy působí trvale v zemské auře. Přišel sem natrvalo osobně pro každého z nás, není kdesi daleko, ale trvale při nás. Aura zeměkoule tehdy a natrvalo zazářila jako Slunce. Stačí pevné rozhodnutí se božské Lásce s důvěrou dítěte otevřít a alespoň trochu usilovat o život podle Jeho pokynů, s plnou nadějí a důvěrou, byť s tisíci nezdarů.
Vždy jsou nutné, jak říká zasvěcenec, nejprve tři kroky na poli morálním, pak jeden na poli duchovním, mystickém. A ty nezdary? Svatý Augustin se přiznal, že do poloviny života prosil: „Pane, dej mi čistotu, ale prosím teď ještě ne.“ Žil takzvaně hříšně, zároveň ale měl lásku k čistotě, měl ji v nitru jako ideál, až jednou – řečeno novodobě – ovládlo jeho vyšší Já jeho astrální tělo. Věděl, že Pán pomůže. Podle křesťanského psychoterapeuta Carla Gustava Junga je smysl pokání v tom, že máme plně poznat všechny své prohřešky a nectnosti, litovat jich hluboce, ale nedrtit se tím, nepodlamovat si pevnost pravého Já, snažit se je pokud možno napravit a jít dál s důvěrou a ideálem před očima.
A že „nic nemůžeme“? My chodící můžeme ledacos skoro denně: třeba říct vyčerpané pokladní v obchoďáku s účastí: To tu ale máte fofr, co? - Aspoň na vteřinku je potěšená, možná se na vás vděčně usměje. Nebo pečovatelce či sestřičce, co nás přemisťuje: Jsem asi těžkej, to se nadřete, co? Nebo automechanikovi: Po tak špinavém autě jako tohle moje, to abyste si musel mýt stokrát denně ruce, žejo. Policistovi, který mi mohl dát násobně větší pokutu za rychlost, ale nedal, jsem za to poděkoval a politoval ho, že tu musí stát tolik hodin ve střehu. Podíval se nejistě, nedělám-li si legraci, tak jsem mu podal ruku. Musí jistě snést denně všelijaké úšklebky či vytušit nadávky, tak proč ho nevzít gestem mezi slušné lidi. Lékařce, sloužící osmačtyřicítku a nucené snášet nejrůznější nálady pacientů, jsem jednou po ošetření koupil a donesl obyčejnou svačinu (to se ještě obchody zavíraly v 17 hodin a obchoďáky nebyly). Její oči... - Anebo, jak je úlevné pomoci imobilnímu člověku s hygienou, pokud jsme a zůstaneme v situaci, která to vyžaduje. Není třeba se štítit, je to o jednou. (Zní to možná podivně, ale pak má i to duchovno potřebný podklad.)
Když už se zas vytahuju svou dobrotou (o záporech spíš mlčím): Před lety jsem potkal na náměstí bezradnou starou paní s krvácejícím psíkem, kterého těžce pokousal cizí agresivní pes. Lidi chodili okolo, paní stála a nevěděla, co má dělat. Já taky ne. Jen tak odejít od této situace ale nešlo. Bylo to o polední přestávce a potřeboval jsem se vrátit do práce. Pes a jeho majitelka ale zvítězili. Naložil jsem je do auta a dojeli jsme na veterinu. Tam ho odborně a citlivě ošetřili, dovezl jsem je pak domů a po týdnu je dovezl na kontrolu. Paní šátrala po nějakých penězích. Těch jsem měl ale dost, a její oči, i toho pejska, vidím dosud. A že jsem se nevrátil do práce – pracovní kázeň mi nikdy nebyla vlastní, třeba jsem v práci opsal a potají namnožil tisíce stran duchovní vědy či disidentských textů, ba dokonce s účastnými pohledy podřízených děvčat, která přepracovaného šéfa litovala. Kdyby věděly, jak mne to bavilo. A kdyby věděly, co opisuju a že kdyby to na mě práskly, do konce života bych se z basy nedostal... (to se ještě netušil konec komunismu). Vlastně to jednou věděly, ale mlčely. Při mé roztržitosti jsem jim byl ale vydán na milost: v přísně zamykaném kamrlíku, kde byl množák, jsem jednou zapomněl spousty kopií Prohlášení Charty 77 a známého Dopisu Václava Havla Husákovi. Pochopily, že to je moje a poctivě mi to přinesly (píšu o tom jinde). Čekal jsem pak (a nebylo to v životě jednou) zaklepání civilů od StB s želízky na mé ruce, ale holt i oni byli šlendriáni a lajdáci. Naštěstí.
.oOo.
Píšu o morálce a tedy moralizuju, někdy (ale né vždy) odmítám zvaní nějaké skupiny čtenářů k dojetí někam povídat, a jsem nafoukaný? Možná jo. No a co? Není nafoukaný i některý kritik na to, že vidí něčí nafoukanost? Někdo je namyšlený na své hobby, pověst, popularitu, zásluhy, kariéru, třeba i tu domnělou duchovní, vůdčí duchovní postavení v nějaké skupině... Jiný je nafoukaný na svou pokoru, další na svůj ateismus, na svou jogu, kostel, antroposofii…, nebo na svou „svobodu názoru“, že „svobodně“ přitakává například agresi jednoho národa vůči druhému…
Anebo mám někdy opak nafoukanosti, taky nežádoucí? Když jsem se před lety při semináři nechával přerušovat nemístnými dlouhými proslovy jakýchsi pánů Mašků, Chvalů či dalšího podobného, kteří měli patrně obavu, aby nezemřeli na zadrženou řeč a kteří tím zničili nit myšlenek i kontinuitu nálady, bylo mi pak vytknuto: Vy jsme moc skromnej, vždyť jsou bezohlední, ruší všechny, proč je neutnete?
.oOo.
Arzenál našich chyb, těch zjevných i těch dosud spících, může být přebohatý, proto se jím zabývejme raději u sebe, než strkat nos do arzenálu cizího (možná to právě činím). Pokud nemůžeme účinně zasáhnout na něčí ochranu, pak cizí chyby je dobré rozeznávat a pojmenovat, ale nechávat je tam, kde jsou, a tím to končí. Co když třeba ten podle mne „nemožnej blbec“ má víc kladných vlastností, než já?
Cesta z toho je uvědomění si s tichou pokorou, že nic dobrého není našeho, nic jsme nestvořili, vše je od Boha, vše nám Bůh jen propůjčil, abychom s tím co nejlépe hospodařili ve prospěch světa i svůj po dobu našeho pozemského života, a Jemu budeme jednou skládat účty. Bůh nezasahuje do světa přímo, ale prostřednictvím dobrovolného dobra v lidech. Kristus nám dává sílu, abychom Ho mohli prosit o sílu. Dostali jsme kdysi od Boha při sestupu na Zem dvojí: svobodnou vůli a zákon vyrovnání (zmínek o něm je i v Bibli několik). Karma není trest ani neměnný úděl, ale naše výchova, tedy Milost. I za to děkujme.
2024 ©