JEN TO, CO JSME V DUŠI VYTVOŘILI, MŮŽEME PŘEDÁVAT DALŠÍM DUŠÍM
Jedu strakonickou výpadovkou přes Cukrák a zírám. Objevily se kolem silnic billboardy s nečekaným textem – NECHŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI ŠŤASTNÉ. Je mi to povědomé od dávných jogínů, ke kterým jsem ve své dvacítce chodíval. Při prvním spatření toho mi zakmitla lehká známka dojetí. Ušlechtilost se tu přímo vyjímá. Snad až moc. Před Mníškem mne dojetí přešlo. Vida, mám tu příklad k častému tématu vyváženosti citu a rozumu: Cit se zatetelil, rozum ale musel rozeznat oprávněnost a kvalitu onoho tetelení. Zní to přání všeobecného štěstí na povrch úžasně. Tak u toho úžasna nezůstaňme a trochu uvažujme, co mne napadalo od Dobříše do Písku. To má být šťastný i ten, co právě záměrně vybrzdil toho přede mnou? A šířeji: má být šťastná i duše Hitlera, Stalina či mnoha násilníků a podvodníků, kterých jsou plné dějiny i dnešní černé kroniky? A nemusíme mít na mysli jen ty, kterým daly dějiny či soudy označení zločince. Mnozí z nás mají za realitu jen to, co vidí, nač si sáhnou, čeho se najedí, do čeho si sednou či lehnou, tedy vše jen ve hmotě. Povětšinou se točí jen na malém písečku svého jedinečného a jediného života, ze kterého potřebují "vytřískat" co to dá. Tam si budují a hýčkají to své pofidérní, konzumní štěstíčko. Začněme hned u sebe: co když i moje štěstí někdy spočívá v něčem, co působí druhému neštěstí? Jak on k tomu přijde? Jaké štěstí je na billboardu asi myšleno? I u sebe vím, že bez bolesti se k poctivějšímu sebepoznání a harmonii nedopracovávám. A že to, co jsem kdysi považoval za štěstí, byla šikmá plocha. A že jich bylo. A co já vím, po kolika z nich se ještě vezu? To patří k vývoji. Každé „šikmo“ se učíme přetvářet na „stabilno“.
Přát můžeme štěstí či dobrý život zvířatům. Ta jsou nesobecká. Když ale sníme kus masa, přišlo (i) kvůli nám ono zvíře o své štěstí. Jestlipak to napadlo tvůrce billboardu a plně si to uvědomují? Pak by měli jít příkladem a sami vegetařit. Pokud ne, je to pokrytectví.
Často takové navenek veleduchovní přání vyslovují ti, kdo nepřipustí, že štěstí musí být podloženo dlouhodobou prací na sobě, a snad přijde, až si přestaneme klást otázku, jsme-li šťastni. Přestane být cílem. Chtějí jen výsledek, ne cestu. Štěstí často propagují až se zálibou téměř smyslnou, nebo se tím sebezálibně ujišťují, jak ušlechtilá přání dávají do světa. Jihnou dojetím sami nad sebou, jak jsou svatí či duchovní. Naše individuální skutečné štěstí musí být vykoupeno i naším neštěstím, strádáním, bolestí, tedy školou, která nás k němu vede. Pak teprve štěstí oceníme, pokud si ho všimneme. Je to běžná dualita – bez temna noci neoceníme jas dne. Pokud autoři měli na mysli pociťovat štěstí i v bolesti, tedy v placení karmy, pak budiž. Kdo z těch, co billboard míjejí, to tak ale chápe?
Existuje, obzvláště dnes a obzvláště u nás, jakási neodůvodněná pověra či požadavek, že máme nárok na štěstí. Asi jako na sociální dávky. Ba že by nám ho někdo měl zajistit, i když nevíme čím ani jak. A když ne, tak honem někoho viníme, od partnera přes vládu až po celý svět. Paradoxně – podle průzkumů je největší procento spokojených se svým životem v chudých zemích. Jsou možná pokornější, méně sobečtí a neporovnávají se jen závistivě s bohatšími a úspěšnějšími, jak jsme si to navykli my.
Cest ke štěstí je mnoho. Je to individuální. Pokud to nejsou jen líbivé prskavky, mají přesto něco společného: vědí, že je nutné se naprosto bezohledně rozebrat, vše pravdivě pojmenovat, každému možnému úhybu ega se postavit do cesty, všechny úniky ucpat a zůstat si s poznáním své negace, protrpět si ji, poznat v pravé podstatě, a pak si nakonec i odpustit. A tak znova a znova v různých situacích, které nám nastavují zrcadlo. Bez trpělivosti se sebou a víry a naděje, že se to jednou podaří, to nejde. I tomu se říká sebepoznání. A snad i duchovní cesta. Pomáhá tu i modlitba a důvěra ve vyšší pomoc. Tedy - zůstat na nějaký čas se svou chybou sám, napíchnout ji na šíp sebepoznání a čistoty. Pak může přijít zasloužená katarze.
Podobně usiluje odstranit ze života každého člověka utrpení, nemoc a omezení jistě dobře míněná světová meditace na 21. 12. 2013. Oj oj, to by to vypadalo, odstranit ještě i omezení. Je-li cíl takto krátkozraký a v důsledku vymykající člověka z Řádu, nelze pak důvěřovat ani dalším navenek ušlechtilým bodům meditace, vykazující a tedy i infikující přesto znaky paranoie a morální i inteligenční retardace. Konec světa apokalypticky ohlašovaný na 21. 12. 2012 nevyšel, všeobecná láska se taky rázem nerozšířila, humbuk rychle opadl, ti kteří na to naletěli, si poučení stejně nevzali, podniká se další mega-akce.
Podívejme se na přání mít všeobecné štěstí (a tedy i na smysl onoho billboardu) očima klasiků:
Cicero: Nic není nesnesitelnější než hlupák, který má štěstí.
Tolstoj: Štěstí je rozkoš bez pokání.
Jirásek: Kdo honí štěstí, sám je štván.
Luther: Štěstí lidi zmate víc než neštěstí.
Rochefoucauld: Ke snášení štěstí je nám třeba ctností mnohem větších než ke snášení neštěstí.
Cicero: Štěstí nebývá samo slepé, ale zpravidla oslepuje ty, s nimiž se spojilo.
Ludwig: Štěstí je jako slunce. I stín musí být, abychom štěstí mohli pochopit.
Seneca: Cokoli vynesla štěstěna vzhůru, vynesla tam, aby se to opět zřítilo.
Dostojevskij: Štěstí nespočívá ve štěstí, ale v jeho dosahování.
Maeterlinck: Zpravidla to, co nám schází, není štěstí, ale znalost štěstí.
Tolstoj: Pravé štěstí je vždy v našich rukou. Následuje za dobrým životem jako stín za předmětem.
Vauvenargues: Jestliže sláva a zásluhy nepřinášejí lidem štěstí, stojí pak štěstí ještě za jejich touhu? Snížila by se odvážná duše k tomu, aby vzala na sebe blahobyt a duševní pohodu, kdyby za to musela obětovat sílu svých citů a rozmach svého ducha?
Dutourd: Být šťastný neznamená být spokojený, nýbrž zapomenout, nelítostně, nemilosrdně, definitivně zapomenout, odvrhnout do bezedné propasti všechno osobní.
Moliere: Dokonalé štěstí se nám znudí.
Brousson: Štěstí není událost, nýbrž schopnost člověka.
Maeterlinck: Máme jen tolik štěstí, kolik jsme schopni ho pochopit.
Stendhal: My sami jsme strůjci štěstí. Okolnosti tu nehrají roli.
Morgenstern: Kdo pokládá všeobecné blaho za svůj nejvyšší cíl, nekoná pro lidstvo nic tak dobrého, jak si představuje. Nikdy bychom neměli mít na mysli blaho, nýbrž spásu každého člověka – dvě věci, které jsou si často protikladné jako oheň a voda. - Štěstí? Chtěl bys mít štěstí? Zdali bych ti přál byť jen kapičku štěstí - kdyby neměla obohatit tvé vlastní já? Přeji ti hodnotu. - Člověk je tím šťastnější, čím víc pohybu pojme svým duchem.
Tak kam se nám poděla krása a smysl onoho přání. Stačilo by malinko pozměnit, třeba na: Nechť jsou všechny bytosti pravdivé. - Či tak nějak. Jenže to už nezní tak úžasně a chce to nějaké úsilí. Ostatně - štěstí hlásané na billboardu? Billboardy jsou už samy o sobě určitá vlezlost a navíc nejsou levné. Takový útulek pro opuštěná, osiřelá či zraněná zvířata by ty peníze jistě uvítal. Sice by to bylo jen mnoho malých štěstí pro mnoho malých zvířat, ale byl by to konkrétní čin.
Přesto se snad dá připustit, že určitá skupinka lidí to může brát jinak. Krom těch, kteří se touto vyřčenou či napsanou líbivostí opájejí, někteří – a je jich snad jen hrstka - tuto myšlenku, byť nedotaženou, provázejí skutečnou touhou vyslat inspiraci spíše dobra než štěstí do celého světa. Vědí, že myšlení je tvoření. Pokud z nich promlouvá zralost vyššího stupně, pak za těmito slovy nevidí a nemají na mysli ono pofiderní sobecké štěstíčko, ale spíš cestu k pravému dobru. Ti k tomu ovšem nepotřebují billboardy u silnic. A to nepodstatnější: Není pravého štěstí a hodnoty bez vztahování se k Bohu, i kdyby nás ve své lásce vedl cestami trnitými. A to z přání billboardu nevyplývá.
Trocha pokusu o absurdní humor: Ve světě je jistě víc much, než lidí. Kdyby autoři billboardu pozlatili sedm miliard mušek a rozeslali do světa, pak by takto zajistili pro všechny ono populární Marvanovo – Co je štěstí? Muška jenom zlatá. Bylo by to ovšem dražší, i když stejně „účinné“, jako onen billboard či zmatečně pojatá meditace.
Mám-li být k sobě upřímný, pak kdybych měl na povel meditovat na vysílání štěstí, moc bych toho nenameditoval. Ta trocha jalového nadšení, převzatého od organizátorů, spojená s pocitem důležitosti a jakési mlhavě vytvořené představy o štěstí, tomu neříkám meditace. Ohniska obnovy si můžeme nalézat sami kdykoli a snáze, každý podle svého. Pozoruji-li cizince na Vyšehradě, Hradě či jiných posvátných místech, hledím jim do tváří a snažím se jim radostně vyslat ke sdílení impulsy hlubšího porozumění místu či dílu, které snad v sobě mám hlouběji, aby si ho odvezli s sebou. „Objímám“ či obaluji je v duchu oním prožitkem. Tyhle věci si o to přímo říkají. Musím si pevně věřit, že to funguje, pokud ten prožitek v sobě mám. Jdu-li přes Karlův most, pak pohled na Hradčany je tak mohutné duchovní i stavitelské unikum i v celosvětovém měřítku, že mám přirozenou potřebu se jím v duchu dělit s mnoha lidmi na mostě, ale i s národy. Jen to, k čemu mám živý vztah, mohu i živě sdílet. Poslouchám-li Mou vlast, mohu ji v duchu vysílat (sdílet) celé naší dnes spíše nevlastenecké vlasti, a když se mi zachce, tak onou krásou obepínat svět a radostně ho tak seznamovat a oplodňovat duší našeho národa. Sochy v Bílkově vile jsou možností ba pomůckou té nejúžasnější meditace o smyslu bolesti, o vývoji k lásce a ke sbratření lidstva. A jistě ví každý o řadě dalších míst, artefaktů či skladeb atd., kterými se klasičtí autoři toužili dělit se světem. Proto je vytvořili. Není nic jednoduššího, než to dělat s nimi, uchopit a šířit jejich touhu laskat a probouzet něčím lidstvo. V jejich dílech je již obsažen onen konkrétní hodnotový podklad i poklad, který může být nositelem požehnání, je-li naším nitrem prožit, oživen a vyslán. Nejúžasnější věci bývají často ty nejjednodušší. Hrajme si s tím. Hra je někdy to nejlepší tvoření.
Další billboard doporučoval výrobek pro navození radosti a proti pláči.
Šikovné, že? Zní to náramně. Už pro to utíkám, sotva dechu popadám. Jenže: proč je tedy na světě ještě pláč? Napadl mne u toho Žalm 118: Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověka. To platí pro řadu situací. K člověku se můžeme utíkat jistě taky, ale až ve druhé řadě, po Hospodinu. A to ještě k málokterému. A k umělým prostředkům na radost? Každý nepřirozený a nezasloužený výkyv nahoru přinese jednou výkyv dolů.
Ne pro pýchu, ale pro naději a vděčnost si porovnejme, jak se vědoměji, svobodněji, nadějněji dýchá, pokud jsme aspoň trošičku prohlédli, oproti většině těch, kdo žijí v našem okolí v práci, v příbuzenstvu, v národě, v lidstvu. Porovnejme si jen ten základní fakt, jak je osudově, vývojově nadějné a spásné vědět (byť jen počátečním poznáním a přijetím) o Kristu. Vědět to tak, že k Němu smíme, můžeme, máme směrovat své životy (ono Klepejte... a bude vám otevřeno...). A dokonce bez kostela. Pak veškerá karmická břemena, byť by se jevila sebehrozivěji, vidíme jako dočasná, a víme, že za těmi mraky je trvale slunce. To jsou ty stavy, kdy se cítíme namočeni do zoufalých či beznadějných situací nebo se jich dopředu vyděšeně obáváme, a nevíme, že i tak jsme Bohem neseni a milováni. Sami si zakrýváme oči a pak pláčeme pod karmou, která nám je musí otvírat. A za vše děkujme. Předem za budoucí strasti, a dodatečně za vše dobré i zlé, co nás vychovávalo. A když pláčeme strachem a bezmocí ze sebe samých, i to je lidské, abychom se učili víc věřit vyšší Lásce, Pomoci a Vedení. Je tu veliký předěl: buď pláčeme sobecky, někdo i nevraživě na Osud, pak je to pláč-stížnost, reklamace. Anebo pláčeme s vědomím: Pane Bože (Kriste...), bojím se, nezvládám to, vím to o sobě, jsem slabý, ba nevím co se ode mne chce, neumím dosud rozeznat Tvou Vůli, ale vím i o Tvé pomoci a slitování, které ale můžeš dát až poté, co si něco utrpením prohloubím a uvědomím. Prosím dej mi Světlo pro toto uvědomění, a Sílu vším procházet.
Když jsme byli kdysi dávno před Kristem zasvěcováni, bylo to vžívání se vzhůru do duchovního světa, který byl tehdy proniknut dechem smrtelnosti. Kdo se však vžívá do toho, co lze prožít v bytosti Kristově, v tomto nejnadějnějším impulsu, kdo nalézá poměr ke Kristu, ten může dojít k takovému porozumění, že bude vědět: Jako když slunce prozařuje rostlinu a tím probouzí její život, tak se může Kristův impuls vlévat do lidské duše. Tím přijímá sílu, která jí dává vědění o její věčnosti a nesmrtelnosti, vědění o vítězství nad zmarem, strachem, smrtí. Tím, že duše dostává správné porozumění pro Krista, se oživuje a osvobozuje.
O tom, na co vše se zapomíná při chtění rychlého všeobecného štěstí a odstranění bolesti ze života, si můžeme vytvořit představu například z tohoto citátu zasvěcence:
Pokud v sobě nedáme vzejít hlubokému pocitu, že existuje něco vyššího, než jsme sami, nenajdeme v sobě ani sílu, abychom se k něčemu vyššímu mohli vyvíjet… Vědění, které má skutečnou hodnotu, můžeš získat jen tehdy, když se také naučíš si ho vážit.
Kdo má mezi svými vlohami city devoce nebo kdo má to štěstí, že mu byly vštípeny vhodnou výchovou, přináší si mnohé, když v pozdějším životě hledá přístup k vyšším poznatkům. Kdo si takovou průpravu nepřináší, tomu vzrostou už na prvním stupni stezky poznání potíže, pokud se neodhodlá vytvářet v sobě náladu devoce energickou sebevýchovou. V naší době je obzvlášť důležité, abychom na tento bod soustředili plnou pozornost.
Jedno si ovšem musí každý ujasnit: že pro toho, kdo vězí cele v civilizaci našich dnů, obrácené jen a jen navenek, bude velmi těžké proniknout k poznání vyšších světů. Dokáže to jenom tehdy, bude-li na sobě energicky pracovat. V dobách, kdy poměry hmotného života byly prostší, bylo také snazší dosáhnout duchovního rozmachu. Co si zasluhovalo úctu, co mělo být považováno za posvátné, to vystupovalo znatelněji nad ostatní poměry ve světě. V kritickém období jsou ideály strhovány k zemi. Jiné pocity nastupují namísto úcty, posvátné bázně, zbožnosti a obdivu. Naše doba zatlačuje tyto pocity stále více do pozadí, takže život všedních dní je člověku dodává jenom velmi nepatrně. Kdo hledá vyšší poznání, musí je sám v sobě vytvářet. Musí je sám vštěpovat své duši.
Žák musí začít tím, že přijme pokornou úctu do svého myšlenkového života. A musí přímo usilovat o to, aby v sobě choval a opatroval myšlenky pokory a úcty.
Zprvu asi člověk těžko uvěří, že by pocity jako úcta, uznání atd. mohly mít něco společného s jeho poznáním. Je to tím, že míváme sklon chápat poznání jako oddělenou, samostatnou schopnost, která není nijak spojena s tím, co se jinak v duši děje. Měli bychom však uvážit, že je to duše, jež poznává. A pro duši jsou city tím, čím jsou pro tělo látky, z nichž se skládá jeho potrava. Dáme-li tělu kamení místo chleba, odumře jeho činnost. Podobně je tomu s duší. Pro ni jsou úcta, uznání, devoce živnými látkami, jež ji činí zdravou, silnou; především však silnou pro činnost poznávací. Podceňování toho, co si zasluhuje uznání, způsobuje ochromení a odumírání poznávací činnosti. –
Úcta probouzí v duši jistý druh sympatie, jež se projevuje jako síla přitahující k sobě jinak skryté vlastnosti bytostí, které nás obklopují.
2024 ©