Pyšný moderní člověk odmítá sklonit před čímkoli, co je mimo jeho režii. Přišly už různé lekce přírody, ponižující jeho pýchu. Ta nynější lekce je skoro celosvětová. Karma funguje tak, že člověk, aniž si to uvědomuje, je z určitých vrstev vědomí puzen přicházet do situací, které mají vyrovnávající účinky k jejich příčinám. Může se dostat například právě tam, kde dostane nákazu, aby v ní našel vyrovnávající účinky nějaké příčiny. Nebo i tam, kde mu jde o život, pokud tím dosáhne karmického vyrovnání.
Jak ale probíhá karma, když si dnes vše v životě úzkostlivě zabezpečujeme? Dejme tomu vlivem naší civilizované hygieny a zdravotnictví jsme dosáhli, že něco, k čemu má člověk karmický sklon, už není možné vyrovnat. „Vítězná medicína“ odstranila řadu nemocí. K tomuto pokroku máme samozřejmě svobodnou vůli. Společnost má dnes opatření, zejména zdravotnická a hygienická, která umožňují zasahovat do karmy. Odstraňuje-li některé příčiny či okolnosti, kterými by určití lidé vlivem svého zapletení potřebovali projít, pak tím může ovlivnit karmu těchto lidí. Ale pozor. Toto „ovlivňování“ neznamená, že se tato karma odstraňuje! Své karmě člověk neunikne, dá jí to pouze jiný směr, podobu nebo čas. Dlouho jsme mnohé zdravotní nepříjemnosti úspěšně „řešili“, ale netušili jsme, že mohou přijít jiné.
Naše často kritizovaná a podle některých nikdy ne dostatečná sociální a zdravotní opatření nás nezprošťují natrvalo toho, co bychom jinak potřebovali prožít. Před mnohým karmickým vyrovnáním nás naše věda, přísná hygiena, policie, soudnictví či ochrana lidských práv atd. dokáže ochránit snad jako dosud nikdy v dějinách. Pak ale přijde bolavý podnět stejně, jen z jiného směru. Pokud některé oblasti karmických úderů odstraňujeme, vytváří se možnost jiných příležitostí a vlivů. R. Steiner dává příklad, že dejme tomu společné příčiny mnoha nemocí, například epidemií lze vysvětlit tím, že lidé, kteří se k těmto příčinám nemocí dostávají, musí odstranit to, co do sebe karmicky zanesli, jako například bezcitnost při epidemii neštovic. Když dokážeme, třeba očkováním, odstranit tyto možnosti vyrovnání, i potom zde příčina, kterou je bezcitnost, zůstane a ony duše pak musí v této nebo jiné inkarnaci hledat přiměřené vyrovnání jiným způsobem. A co naše zotročování přírody? Nevrací nám to dnes koronavirem? Přírodu často poznáváme bez lásky z domovů přes technické mezičlánky, vybíjíme brutálně celé živočišné druhy, týráme zvířata na jatkách, v zemědělství, v laboratořích i jinde. Zvířata se musí člověka stále více děsit. Tedy – došlo i na nás: i my se musíme bát projevů přírody, těch nejmenších ale nejpočetnějších. Musíme si zvykat, že staví-li se člověk proti přírodě, začne se i ona stavět proti člověku. Útočníkem je člověk, příroda se pouze brání. Vědci, tvrdící že koronavirus je jen malý začátek, mají patrně pravdu.
Pyšně a horečně odstraňujeme velké množství vnějších vlivů a příčin, které by nás jinak postihovaly za účelem určitých karmických vyrovnání. Tím, že jsou mnohá rizika odstraněna, je člověku odňata možnost podlehnout řadě vnějších vlivů. Žijeme nyní v mnoha oblastech jako v klimatizovaném domě a ve sterilním prostředí. Vnější život je bezpečnější, příjemnější i zdravější.
Co přináší zdravější život a zjednání většího fyzického pohodlí? V jeho důsledku pak podléháme opačnému vlivu: znenáhla pociťujeme prázdnotu, nespokojenost, nenaplněnost. Vnější život je stále bezpečnější, bohatší, zdravější a zábavnější, alespoň podle našich moderních materialistických představ a požadavků, ale to přináší slábnutí pohnutek (popudů) k vývoji. Probíhá tím pustnutí duší. Díváme-li se na život pozorně, všimneme si toho. Sotva existovalo v jiné době tolik lidí, kteří žijí v tak pohodlných poměrech, ale plandají se životem s prázdnou, nezaměstnanou duší. Spěchají od senzace k senzaci, od zábavy k zábavě, od vzrušení ke vzrušení. Adrenalin se stává ve všeobecné nudě cílem. I tak se duše cítí prázdné, vyprahlé. Nakonec již samy nevědí, co mají na světě hledat, aby se jim dostalo nějakého obsahu. Nevědí už ani, jak mají najít nějaký obsah a co by to mělo být. Skákání z mostu, šílenství na motorkách, několikahodinové civění do mobilů, televize, internet, komerční pseudo-esoterika, počítačové hry, výživa instant, příroda instant, vztahy instant, sexualita instant přes porno, či šejdířské kurzy na „ochočení“ si andělů pro své využití, na zvyšování si „energetických vibrací“ nebo věštění a podobné esoterické pasti, jim to nenahradí. Jsou to jen šidítka falešně esoterických šoumenů. Zatímco vnější život se stává zdravějším a pohodlnějším, duše tím víc churaví. Nesvádějme to ale na materialismus vědy. Ten ve středověku umožnila materializace náboženství, ustrnutí teologie v dogmatech. To dalo teprve půdu k hmotařské vědě a pak k pustému životu. Někdy i k náhradě v podobě podvodné komerční pseudoesoterické výrobny štěstí a zdraví.
Mnohé duše však mohou zůstat prázdné jen do určité míry. Potom se jakousi vlastní pružností vymrští na druhou stranu. Hledají pak obsah, který vede k hlubinám spirituality, zejména duchovní vědy. Vidíme, že to, co vychází z materialistického pojetí života, sice ulehčuje zevní podmínky, ale vytváří obtíže a krize niterného života. Ty však u některých jedinců způsobují, že utrpení duše vede k hledání spirituálního obsahu. Uvědomují si, že ve své prázdnotě nemohou najít uspokojení pomocí vjemů z vnějšího světa. Některé duše tedy nabývají snahy přijímat stále něco nového tak dlouho, až pružnost (milost) z druhé strany zesílí natolik, že se opět naplňují spirituálním životem. To však není žádná vyšší „protekce“, i k tomu se uzpůsobily kdysi dávno, anebo i nynější opravdovou touhou.
Pro ty, kteří k tomu nedospějí, nastávají dvojí karmické možnosti: vyskytují se stále nové nemoci, například AIDS či koronavirová pandemie, anebo se tyto duše musí zrodit příště do méně pohodlných podmínek či oblastí, aby si tam „svou“ chorobu, která je má z něčeho očistit, našly. Lapidárně řečeno: Potřebujeme nemoc, která tady byla vymýcena? Příště si pro ni „dojdeme“ jinam. Anebo je nákaza po celém světě.
Můžeme si objektivně uvědomit podmínky našeho nynějšího života: většina lidí umírá přirozenou smrtí, průměrný věk se rapidně zvyšuje (například v ČR od roku 1990 do roku 2010 o neuvěřitelných sedm let), většina nemocí je léčitelných, existuje tolik metod na zmírnění bolesti, jako nikdy neexistovalo… Za existenční starosti dnes označujeme snížení uspokojení našich představ, zvýšení DPH, občas dražší benzín nebo nedostatečnou valorizaci důchodů… Znepokojuje nás, když, jak říkal Václav Havel, nemá ekonomika růst růstu růstu. Z podobných morálních podnětů hovoří a jedná i prezidentka Čaputová. Dříve lidé umírali v podstatě na to, že se udřeli, na epidemie nebo na podvýživu. Vypiplali jsme své životní podmínky do úrovně, která v dějinách lidstva dosud nebyla. Ale nudíme se a chřadneme duševně i duchovně. Z nudy vymýšlíme stále odpornější a bohapustější zábavy, zvyky, koníčky. Jsme zážitková společnost. Tato spirála zbytečností, jakási babylonská věž, se nám stala samozřejmostí. Myšlení některých z nás je soustředěno jen na to, čím se obklopují, a podle cennosti toho zevního, hmotného, usuzují na hodnotu člověka. Tedy musela příroda částečně obnovit rovnováhu jinou cestou. A vlastně – pod rouškami jsme si více rovni.
V porovnání s minulými dobami i s chudým „zbytkem světa“ (cca 70 - 80 % obyvatelstva země) žijeme jako v bavlnce. Pro takové Afghánce byla po ruské invazi pokladem láhev čisté vody. Hoši ji tam plechovkami nabírali v čistších kalužích a prodávali. Pokud se nadále vztekáme a hašteříme, je to naše pýcha a rouhání se. Čím se máme lépe, tím míň si toho vážíme a vznášíme požadavky, že se chceme mít ještě lépe. Zdraví si fetišizujeme jako hlavní hodnotu, ale děláme vše pro to, abychom si ho narušovali. Lepší než neustále přát kdekomu ke kdečemu „hlavně to zdravíčko“ by asi bylo - nechť tvá nemoc splní co nejrychleji svůj účel, tedy ti přeju, aby ses z ní co nejrychleji poučil, aby mohla odejít resp. být plně a navždy vyléčena.
Ty duše, které ve stále bezpečnějších a sterilnějších podmínkách euroamerického světa nemají možnost dostatečného či vhodného karmického vyrovnání, se příště „přelévají“ do zaostalých zemí s hladem a chladem, žízní, epidemiemi, válkami…, i proto tam nyní přibývá tolik lidí. Náš civilizovaný svět je stále bezpečnější, méně tělesně nemocný, jsme po vnější stránce hýčkáni v kultu blaha člověka, takže pro mnohé zde není možnost karmického vyrovnání a jsou „stěhováni“ příště jinam, kde si odžívají těžší život kvůli nabytí pokory, skromnosti, střídmosti.... I proto se různé humanitární či vojenské pomoci atd. často míjejí účinkem (to neznamená, že by neměly být poskytovány. Karma je jedna věc, snaha o zlepšení života trpících věc druhá, nutná). Koronavirus si nás ale našel už i zde, abychom se aspoň maličko museli sklonit před něčím, co je mimo naši režii. Je to zatím jen velmi mírné varování (epidemií chřipek apod. jsme si moc nevšímali).
Ono „stěhování do horšího“ v příštím životě je obdobné, a karmicky stejný princip, jako když se velká část národa jen žlučovitě vzteká na poměry, aniž by cokoliv pro jejich zlepšení učinila, nebo alespoň byla tiše vděčná osudu za to, čeho se jí dostává. A pokud získají dostatek, jsou poživační a požitkářští. Takoví zapomněli na stav ekonomiky i politiky (pokud si ho tehdy vůbec uvědomovali při naprosté cenzuře) před rokem 1990, a proto tento mrak pýchy, nenávistné síly a zloby, tento karmický mrak nad naším národem, způsobí dříve či později buď novou totalitu a diktaturu (částečně už nastala za skryté asistence Ruska), nebo si tito lidé na své individuální úrovni zapříčiní další zrození do poníženosti a šikany jiných totalit, dejme tomu do chudých zemí s policejním režimem jako je komunistická severní Korea, Čína či Kuba, nebo jakou se stalo opět Rusko, aby plněji pochopili a zažili jejich zrůdnost a lživost. I v Rusku nyní vidíme platnost teze, že komunismus nadělal ještě větší škody poté, co padnul.
Náš národní poklad étosu oběti Palachovy, morálního vkladu disidentů, obětí totality, politických vězňů, pronásledovaných náboženských řádů a statečných věřících jedinců i ušlechtilých elit Masarykovy republiky, to vše otevřelo cestu k onomu úžasnému listopadovému převratu. Co jsme s tím udělali dál, bylo už jen naší věcí. Tento duchovní fond minulosti splnil svůj účel - přinesl svobodu. Tu za nás vybojovala menšina, spíše jedinci. My jsme si pak už jen přišli zacinkat klíči a zazpívat hymnu. A co se svobodou dál? Egoismus a švejkování jsme ze sebe na náměstích nevycinkali. Slušní se často zapouzdřili ve svém pohodlí a vyklidili dobrovolně pole těm méně slušným. Národ opět čekal, že někdo shora musí nadiktovat všeobecnou morálku. Mnozí Češi se neumí poučovat pro budoucnost. Spoléhají na prošvejkování se vším. Ve své soukromě pěstované nemorálnosti požadují morálku od těch nahoře. Pokud za ztělesnění zla budeme považovat jen politiky a sami si budeme pěstovat bezuzdně svou soukromou lenivou zášť, pýchu, ukřivděnost, pak bychom sotva rozpoznali druhého Havla, a i kdyby, pak bychom si ho určitě nezvolili. Jeho morálka by příliš zavazovala, to raději někoho, na koho budeme moci nadávat anebo kdo má stejné neřesti, jako my. Nad Havlem jsme se ušklíbali, že je snílek a s tou morálkou to přehání, tedy máme to, co jsme si vybrali: bývalého estébáka, rekvalifikovaného na rozkrádače, a Putinova patolízala a poskoka, chránícího ruské agenty. Oč lépe volili Slováci.
A Evropa? Hodně opustila své křesťanské kořeny, za prioritu má jen ekonomické ukazatele a unifikaci všeho, až po tvar okurek (to naštěstí bylo zrušeno). Nebyl vyslyšen Havlův hlas, že Evropská unie by měla v první řadě obnovit a společně sdílet evropské hodnoty ducha. Dnes si duchovně vyprázdněná Evropa způsobuje vlastní degeneraci a oslabení i vůči sílícím vlnám islámu či ruské destrukční propagandě.
Jsme tu dnes povětšině rozmazlení do absurdní šíře marnění času (samoúčelný sport, úpadková kultura v televizi, na internetu i jinde, plytké hovory, bujarý noční život, soutěživost místo sounáležitosti, cestování bez účelu, drahá rekreace co nejdál od domova, nadbytečné kulinářství a rozmlsanost...). Lucifer dává klamné svody, Ahriman to technicky a finančně umožňuje. Tedy opět – přišla brzda – omezení virem. Z tohoto lenivění a hnití, pokud si na to příliš zvykneme a ztratíme touhu po niternosti, poctivosti, opravdovosti, po hodnotách, nás pak může jednou probudit jen těžký život shánění základních životních potřeb anebo nová zdravotní ohrožení. Navykli jsme si netečně, že zdraví, stravu, vodu, hygienu, obydlí, ošacení, vzdělání..., to vše mají masově ohroženo jen v částech Asie a Afriky - buď vše nebo něco z toho, ale my jsme „za vodou“. Tyto poměry trvají tak dlouho, dokud to karma lidí vyžaduje. Anebo se částečně obnoví i jinde. Zmíněných výdobytků naší civilizace si můžeme užívat bez následků jen v případě, že zároveň žijeme poctivý niterný život nezávislosti, nepřipoutanosti, laskavosti, ohleduplnosti. Čím jsme ale zhýčkanější a niterně lenivější, tím větší šok to pro nás příště může být, pokud bychom byli hozeni do nějaké chatrče bez hygieny, vody, elektřiny atd. Není to jistě pravidlem, ale ti nejlenivější, nejpyšnější a nejzpustlejší si něco takového kvůli své výchově přitáhnou. Bude to pro ně velká milost. A čím vysušenější, zatvrdlejší, citově nezkypřená jsou naše nitra, tím větší sucha na zatvrdlém povrchu země. Voda se rychle spláchne, tak jako duchovní vláha ihned stéká po našich zatvrdlých nitrech.
Už ani nepozorujeme, jak jsme si navykli i na fiktivní, vsugerované potřeby, na davové soutěžení v množství a kvalitě zevních předmětů, a pak se honíme za marnostmi, které se jednou mohou obrátit proti nám, pokud na nich svými postoji lpíme. Takto, pouhou karmickou logikou, se dá dojít k samostatnému poznání nutnosti větší skromnosti, šetrnosti, nelpění na zbytečných zábavách, předmětech, oceněních okolí atd. Nynější omezení nás k tomu vedou.
Sice například odpočinek, rekreace či emočně čistá zábava jsou opodstatněné, ale ne jako přílišný a nadbytečně luxusní samoúčel. Spíš záleží na celkovém životním postoji, než na detailech konkrétního trávení času. Mnohdy je vzácným úspěchem, když člověk, pokud ví o reinkarnaci nebo alespoň o posmrtné boží pravdě, nabude odvahy přijmout současnou či budoucí tíži osudu, nebát se a mít naději a víru, že s pomocí boží lásky vším projde ke svému zaslouženému uvolnění, prozření, radosti, a stane se lepším člověkem pro svět.
.oOo.
Modlitba
Můj Pane, tolik času jsem v tomto životě promarnil toužením po pomíjivostech, blouděním a marnivým sebeobjímáním. Tolikrát jsem naplňoval svou lačnost zbytečnými pocity štěstí, které jsem měl za dobré, marnými představami, obavami, myšlenkovými obsahy, které za to nestály. Byl jsem hluchý a slepý v zaujetí sám sebou, otročící vlastním pocitům a vášním, fascinovaný iluzí vlastní důležitosti. Tolik drahého času jsem strávil v temnotě!
A můj Anděl mě provázel, stavěje mi do cesty překážky, jejichž překonávání bolelo, protože si vynucovalo oběti. Ale úsilí na nich vyvinuté pozvedávalo mou duši vždy o stupeň výš, blíž k Tobě, Kriste, k mé vědomější spoluúčasti na Tvém vedení.
Tys učil mé srdce lásce – té, která se vylévá aniž se ptá, aniž sama něco chce. Ryzí lásce, jíž překypuje srdce, teprve když se plně vzdá samo sebe. Teprve když sobecké já ustoupí ze světla Tomu, který je.
Má mysl se vůči Tobě otvírá jako pohár, Kriste, aby v sebe nechala vproudit lásku, kterou rozléváš na celý svět. Už vím, že nemohu přidat nic cenného ze sebe, jen otevřít své srdce… a nechat Tvou lásku vlévat se v něj… a přetékat z něj ven do světa. Nebránit jí a nechat jí mimoděk a zvolna proměňovat mou věčnou podobu k Tvému obrazu.
Můj Pane, buď se mnou až se příště vtělím! Veď mě a pomáhej mi, abych neztrácel čas marnostmi, abych tápal jen co bude nezbytné k nalezení ještě jasnějšího světla pravdy, ještě většího dobra, ještě silnější lásky pro ty, kteří budou se mnou!
Jan Arm
2024 ©