3. MYŠLENKY K DUCHOVNÍMU POSTUPU V DENNÍ PRAXI

Duchovní poznání má cenu jen tehdy, dokážeme-li jím činorodě zasahovat do života podle zásad slušnosti a podle poznaných vyšších zákonitostí.

Neumíme-li jednat s poznanými morálními pravidly zde na zemi, nepustí nás duchovní světy natrvalo k vyššímu poznání.

Je třeba být svým Já široce rozkročen na zemi, abychom pak mohli bezpečně proniknout hlavou i srdcem až nad oblaka.

Dávat se Bohu k dispozici, ne chtít mít Boha k dispozici.

 

Harmonické uspořádání a očišťování zemského života, či poctivá snaha o to, přinese později požehnání i pro duchovní práci. Někdy chceme do budoucna cosi velikého a přitom zakopáváme v přítomnosti nevšímavě o malé.

Hromadění vědomostí, byť by byly i vysoce duchovní jen pro sebeobohacování, je slepou uličkou. Nalézání vhodných poznatků, aby nás zbystřily a zušlechtily ve prospěch světa, je pravým postupem.

Živý pokrm může přijmout jen člověk hladový, ne ten, kdo se sytí nejrůznějšími nekvalitními pokrmy, oním okořeněným nic našich časných iluzí.

 
Hřmotní, do sebe uzavření, sebevědomí a nepozorní uvíznou v mnohých pastech. Kráčíme-li životem klidně, měkce a obezřetně, pak i kdybychom narazili na nastražená železa, nemusí se uzavřít.

V pravém učení nejsou sliby brzy dosažitelných lákavých cílů, ale spíše učení se ukázněnosti, pokoře, pěstování sil, opírajících vývoj náš i druhých a hlavně přivádějících nás k onomu největšímu kouzlu všech kouzel – k bratrství a sesterství sjednocující lásky.

Překážkou v pronikání vyšších inspirací do naší mysli je ideologické myšlení. Objevuje se všude tam, kde je nedostatek skutečné vůle k pravdě. Stačí-li nám sdílení názorů se skupinou či hnutím, pohodlná víra, snadná pravda bez námahy a jednou pro vždy, sebeprožitek skrze náboženství nebo duchovní techniky, duchovní setkávání jako společenské vyžití se, pak se vyšším inspiracím uzavíráme. Ideologické myšlení vychází z postoje, že co máme dělat, chceme mít jasné předem bez snahy a bez boje.
 
  
 
Jsou poutě, které jsme poctivě konali, ale teprve na jejich konci sklízíme to, co pro nás Pán už na začátku připravil.
 
 
 
Všímejme si, zda duchovní učení a pravdy, ale i zemské děje okolo sebe, v politice a podobně nepřijímáme jen larvami myšlenek, v mlžném oparu jejich jádra, bez logiky, vcítivosti a posouzení okolností, nebo zda nečekáme, že Duch poznání k nám přijde s jakýmsi polopatickým divadélkem či reklamním halasem, na které jsme často pohodlně uvykli, abychom něčemu uvěřili. I u duchovních autorit si všímejme, že někdo halasí o nicotnosti a jiný hovoří tiše a nenápadně o tom podstatném.
   

Naším skutečným vlastnictvím je pouze to, co jsme si s boží pomocí vytvořili jako duševní a duchovní hodnoty, ctnosti, síly lásky, prožitky pravdy a  vnitřní svobody…          
 

 
Já a vždy jen Já je zodpovědné, nikoliv většina, nikoliv rod, národ, církev, strana, řád, hnutí…
 
 
 
Ponurost nepomáhá. Bez dětské opravdovosti, ale i léčivé moci smíchu by bylo naše nitro chudé a suché.
 
 
 
Naše nejcennější duchovno může být právě takové, o kterém okolí nic neslyšelo z našich úst.
 
 
 
Co máme v sobě nejčastěji, nosíme pak i kolem sebe, jsme do toho auricky „oblečeni“. Podle toho buď léčíme nebo infikujeme okolí. Léčitel buď léčí nebo infikuje znásobeně.
 
 
 
Okázalá duchovnost je bezduchá.
  

 
Můžeme nabízet vstup druhým k sobě, aby jim naše vnitřní prostory poskytly místo, kde najdou úlevu, posilu, osvěžení a odpuštění.

Říkám-li, že nevím, jak začít lepší či nový život, pak klamu. Vždy je ve mně či okolo mne něco, co je třeba správně udělat, napravit, uklidit, prosvětlit, opustit, vydržet, promyslit, procítit…
 
   
 
Vstup na duchovní cestu znamená i to, že začneme vědomě nést svůj kříž, někdy i za druhého. Nejprve musíme složit zbraně my, pak je složí svět. Naše agresivní výzbroj, byť dobře skrytá, totiž provokuje agresivitu zvnějška. Pochopíme ale také, že nejsme na světě ztraceni a nabudeme jistoty, že náš život má smysl právě ve společenství se světem.
 

K tomu, abychom nehledali marně opravdovou cestu, musíme být nejprve sami opravdovými žáky s opravdovou touhou. Jinak ji nerozeznáme.
 
  
 
 
Nechť je naše myšlení osvíceno Duchem svatým,

naše cítění protepleno Láskou Krista,
 
naše jednání naplněno a zkrystalizováno mocí a silou Boha Otce.

 
 
Dobro, vykonávané pravidelně přes zázraky bez našeho přičinění, by nám k ničemu nebylo, postrádalo by výchovný a vývojový charakter a účinek. 
 
 

K darům ducha i umění nemáme mít zážitkovou poživačnost. Učiníme-li si ze zážitků samoúčel, květinu na klopě, novou metalízu na autě, chceme-li se v zážitku zahnízdit jako v nóbl hotelu, zapomínáme na jeho majitele a dárce, na Nejvyššího. 
 
 
Skočíme-li po krásném balónku a chamtivě ho zalehneme, aby neunikl, praskne.
 
 
Zdraví plyne z rozhodnutí.

Nehledáme někdy v umění i cosi jako pohlazení po vlasech před usnutím od milujícího a milovaného člověka? Nebo přivítání rosou a ptačím zpěvem do nového dne po procitnutí?
 
 
Skutečná estetika vždy souvisí s etikou.
 
 
Všechny drahokamy vnější nádhery, na kterých lpíme, se nám jednou promění ve vlastní ruce v hady a myši, jako to bývá v pohádkách. Budoucí odměna bývá negativem toho, na čem jsme lpěli, v čem jsme uvízli.

Jak rádi by se někteří z nás nechali vyfotografovat v blízkosti pánbíčka nebo alespoň andělů, aby měli před druhými o co opírat svou autoritu.

 
Umíme si všimnout kotěte, které na nás důvěřivě mňoukalinká, nebo úsměvu psa, který od nás nic nechce, ale je rád, že nás potkal? Nebo psa zanedbaného u boudy? Nezačíná ono duchovno i na psí úrovni?
 
 
Duchovním světem je vnímána spíš naše opravdovost a pravá touha než předepsané modlitby, cvičení, úkony.

Je sice nutné hledat, co nás s druhými spojuje, ba i se tím naplňovat, ale zároveň bez emocí rozeznávat, co nás s kým rozděluje. Když totiž nevíme, od čeho se musíme jasně distancovat, nevíme pak ani, proč a v čem se můžeme s někým plnohodnotně spojit. Nevíme pak totiž morálně, čí jsme. Největší pohromy v dějinách vznikaly smířlivostí ke zlu současnému a tlustými čárami za minulostí. Rozeznávat zlo a stavět mu hráze ještě neznamená nenávidět jeho nositele.

 
Určité zkostnatění a zdogmatizování hrozí každému směru, z těch předkřesťanských zbyly už jen uschlé květy, slaměnky bez vůně, šťávy a semen. Všude platí sklony zatvrdání, vystižené v jednom dávném příběhu: Kočka rušila gurua v jeho cele při meditacích, proto ji začal přivazovat na tu dobu ve svatyni. Po jeho smrti byla kočka dále přivazována ve svatyni. Po její smrti byla obstarána jiná kočka. Po její smrti bylo sepsáno, že během bohoslužby musí být ve svatyni přivazována kočka.

 
Když stavívali hinduisté chrám, nechávali jeden roh nedokončený. Poukazovali tím k tomu, že jen bohové mohou udělat něco dokonalého, nikoliv lidé.

  
Často bylo starou tradicí vyžadováno jakési skrčenectví, červíčkování. Pokání ale je spíš poctivé rozpoznávání našich nedostatků. Nesmí podlamovat síly našeho Já, nesmí vést k pocitu méněcennosti a hříšnosti. U některých pověrčivých věřících je ale za falešně pojímaným pokáním nepřiznaná pýcha na tuto pokoru. Je to takové vlezlé draní se Pánu nebo druhým před oči, jací jsme s tou pokorou už pašáci. Bez rovnováhy a klidného postupu u sebe ale nepomůžeme ani bližním. Za poctivým pokáním vždy následuje úleva a tušení či vědomí odpuštění.
 
 
 
Po skutečném Duchu, ale třeba i opravdovém zdraví i božském umění, musíme opravdově toužit, napřimovat se, vzlétat. Skutečný Duch, ale i skutečné umění, ba i léčení, k nám nepřichází s přesvědčovacím rachotem ve stylu volebních agitací, kterým jsme uvykli ve hmotě, ale vyplňuje jen místo, kde jsme se ztišili, poprosili a vyprázdnili.
 

Jen myšlenka, která se stává ideálem, nás oživuje a dává naší duši křídla.