5. NAPŘÍMENÍ SE KE KRISTU

Prožitek modlitby, posvátného místa i uměleckého díla bývá tím plnější, čím více je můžeme začlenit do připraveného, pročisťujícího se a duchovní sebekázní orientovaného nitra. Křesťanství je náboženstvím kultury našeho Já, náboženstvím otevřeného nebe.

Kristus se dá přijmout pouze celým člověkem. Smysly, city, vůle ani myšlení samostatně nestačí. Je třeba otevřít všechny orgány, aby se mohl zrodit v celé lidské bytosti a proniknout ji dokonale. Kristus není něco, v co by se mělo věřit podle toho, jak to někdo sepsal a vyložil. Má se stát osobní zkušeností, a k tomu nám žádné náboženství nepomůže. Taková osobní zkušenost se dá prožít jako jakési obrácení či osvícení, jehož důsledkem je trvalá změna smýšlení, a nelze toho dosáhnout ničím jiným než naprostou (až bezohlednou) poctivostí k sobě a citově nezkorumpovaným hledáním pravdy myšlením v souvislostech. 

Mouku pro životadárný duchovní chléb získáváme jen a jen tříbením v mlýnech mezilidských vztahů. Získává se z obilí, které vyrostlo ze země, ozařováno sluncem. Snad i proto učil Ježíš přijímat chléb, který je dílem obojího: zrno země zraje paprsky slunce.

Dech Kristovy Lásky je ta nejvyšší, nejúčinnější a nejčistší alchymie, která přeměňuje klam v pravdivý vhled, zlobu v klid a odpuštění, bolest a nenávist v mír a lásku, vinu v její poznání a nápravu, tíseň v uvolnění, pochybnosti v jistotu poznání, vlažnost a lhostejnost v zanícení lásky…

Unylost či pohodlnost hrozí v každém náboženství. Všude je k duchovní cestě nutná i obyčejná celodenní ducha-přítomnost. Kristus nám pomáhá k prohřátí a zdynamizování vůle. Bdělé oddávání se Kristu (a pozor, nemusí to být označováno jako cit, ale spíš postoj, nálada duše, vzpřímení se ke Kristu), nás vede blíže k pomocným gravitačním proudům Krista, do jeho většího bezpečí. Pak se odnaučujeme hledat z labyrintu srdce ráj světa, ten domnělý, ale naopak – z ráje srdce poznávat a žít čistě v okolním labyrintu světa.

Naštěstí nese křesťanství i trvalou možnost nového poznávání souběžně s tím, jak se lidstvo vyvíjí. Nejmocnějším impulsem k oddogmatizování, zaktuálnění a prohloubení křesťanství pro lidi našeho věku je anthroposofie. Ukazuje mimo jiné, že křesťanství má tu jedinečnost, že je ze svého zdroje, tedy Krista, trvale obnovovatelné jeho Milostí. Zatímco dřív křesťanství oslovovalo hlavně cítivou složku duše a později začalo být uchopováno i rozumem, dnes k němu můžeme pronikat vědomou duší, tedy bez dogmat, s vnitřním porozuměním a vědomým prožitkem ve svém bdělém já.

Kristův podnět je v první řadě volní, prolínající krev našeho života svěžestí a odvahou lásky, vedené moudrostí. Kristova cesta nám umožňuje žít a jednat bez úhybů, špatné nálady a strachu, v plné šíři zemského terénu.

Jak je to s tou boží Vůlí? V některých situacích, vyžadujících naše rozhodnutí, se domníváme, že ze dvou nebo více možností je jen jedna ta správná a ostatní ne. Snažíme se „strefit“ do jakési pomyslné boží Vůle. Ta jistě existuje, ale nepřipraví vždy jen schematickou situaci s jedním správným řešením. Někdy mohou být všechna řešení stejně „správná“ nebo stejně problematická, přinášející další těžkosti. Není tedy vždy jen jedna správná a snadná cesta, mohou být všechny obtížné a na každé z nich se máme naučit něco jiného. Křižovatkové situace si vytváříme podle svého evolučního stupně a své příčinnosti z minulosti. I kdybychom hypoteticky přijali, že z naší situace existuje jedna správná cesta, pak i když ji nenalezneme, Bůh nás ani potom neopustí a snaží se nás vést a dávat nám nové zkušenosti. Koryto osudu si našlo novou dráhu. A i na ní s sebou vlečeme své nedostatky a musíme se snažit. Když jsme totiž volili „chybné“ řešení, znamená to, že nejsme v té či oné vlastnosti či schopnosti ještě dost silní, inteligentní, kvalitní a svízelná cesta je pro nás očisťující a zocelující. Nutnosti praxe v terénu života stejně naštěstí neunikneme a i po „chybném“ kroku nám Bůh pomáhá nést následky, obracíme-li se k němu prostřednictvím Krista nebo Boží Matky.  Musíme ale nalézt odvahu k jejich nesení. Vždy ale musíme vyvinout při každém rozhodování co  největší svědomitost, zodpovědnost a prosbu o vyšší vedení. Něco jiného jsou jednoznačně nesprávná rozhodnutí, kdy s plným vědomím (tedy kontrolou bdělého já) uděláme něco nesprávného, co někomu škodí. Zde je skutečné zlo – to se vztahuje k já. Pokušení se vztahuje k astrálnímu tělu, vina k tělu éterickému.
 

Pavel říká onu známou větu: Nežiju už já, ale Kristus ve mně. Tedy: umřel jsem sám pro sebe, nehledám slasti a výhody pro svou osobu nebo své blízké, ale pravdu, abych správně rozeznal to, co je v každé jednotlivé situaci dobro, a v jeho zájmu konal. Bez ohledu na osobní výhody. Nebo jinak: nežiju už pro uspokojování svých libostí, procitl ve mně člověk osvobozený od žádostí, s láskou k dobru... Jak to taky říkal Kristus: Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí.