A ještě jednou k Novosvětské symfonii, i ke Smetanovi a jiným.
V Largu a i v celé symfonii Z Nového světa můžeme sledovat ještě cosi zajímavého i z jiného hlediska (zatím jsem to v žádném rozboru nenalezl): místy skladatel bezprostředně líčí to, co v tu chvíli přímo prožívá, co se v něm právě tvoří. Je to zejména jak počátek symfonie (nový dojem z připlutí lodí do Nového Yorku, jeho ruch atd.), tak v druhé větě, Largu ono hluboce koncentrované zaujetí indiánským dějem a indiánskou duší. Po chvíli následuje pohled na totéž z odstupu, tedy líčení již ze vzpomínky, z nadhledu, hudební referování o něčem. Takto se pak v rekapitulaci symfonie vrací Dvořák i k Indiánům. Většina z třetí a čtvrté věty jsou již vzpomínky nebo líčení prožitků, které skladatel již před tím měl. Pro sebe tomu říkám „hudba šestého pádu“. O Largu mohl Dvořák nejspíše říci ono své „slyším hudbu“; to ostatní je dílem mistrovského promyšleného a procítěného kompozičního umění hlubokého člověka. Během symfonie jsou hudební myšlenky přehledně sledovatelné, asi jako když přicházejí a odcházejí různí lidé a my je můžeme spatřovat. V Largu jsou ale všichni ztišeni v chrámu.
Ono přímé vyjadřování prožitku a posléze jejho završení vzpomínkou na něj, líčením ho, je tentýž mechanismus jako dvě fáze zejména u mystického prožitku, u pohroužení do něčeho, čím jsme uchváceni, ať už něčeho uměleckého, vztahového, nebo zejména duchovního: Ta hluboká chvíle, kdy cosi poprvé intenzivně prožíváme - niterně nazíráme přímo, kdy vlastně v sobě cosi tvoříme nebo necháváme tvořit v posvátném zanícení, netrvá věčně. Není to v lidských silách. Pak přijde odplutí toho, máme již jen vroucnou vzpomínku na to, vybavujeme si to znovu. Je to již referování o tom, ať už sobě samému nebo druhým. Je zde odlišnost asi jako když v úžasu zíráme na krásu, mohutnost, jiskření vodopádů, až ani nedýcháme - a posléze se otočíme k odchodu s myšlenkou: To byla nádhera. Jsme toho ještě plní, ale ne již bezprostředně. Končí-li, odchází-li prvotní prožitek, můžeme jej vděčně a nesobecky ukládat jako vzácný skvost do pokladnice krás a hodnot, o kterých víme. A právě toto můžeme krásně vypozorovat v Largu, kdy je Dvořák nejprve přímo v tvoření prožitku, poté tento indiánský děj i zbožně ukládá, opouští ho, vymaňuje se z vhledu, z vize. Připadá mi to, jako by odstupoval od indiánských lesů a prérií vzhůru a hleděl na ně s láskou ze stále větší výšky, až nastává postupná reflexe, vděčnost, něžné rozloučení. A již spěchá k dalšímu líčení, ke vzpomínkám na vlast aj. Pak se ke konci ještě vrací k Americe, ale s vděčně patetickým odstupem.
Všimněme si, že mnohé skladby zejména období romantismu jsou často líčením něčeho mimo skladatele, nebo přesněji, vzpomínkou na prožitek, referováním o něm. I snad celá Smetanova Má vlast je oslavným líčením toho, co z objektivní existence ve vnějším světě skladatel již prožitkově v sobě zpracoval (příroda, lid, slavná historie…). Naproti tomu Beethoven bývá plně ponořen v úrovni, kterou právě tvoří.
(Aby nedošlo k omylu - nelze vést žádnou dělící čáru, co je či není „správné“, je to jen na nitru skladatele.)
U Dvořáka je úžasné elegické zaujetí směrem k minulosti například v cyklu Legendy (je neoprávněně opomíjen, nebo se spíše hrají jen jednotlivé skladby, nikoliv celek, což neumožní dostatečné vnoření se do atmosféry cyklu). Pohrajme si třeba i s poslechem předehry ke Smetanově Prodané nevěstě: Při pozorně a vyčkávavě ztišených smyčcích hned po začátku skladby, které nicméně obsahují latentní napětí a naději, jako by skladatel sám ztišeně naslouchal, jak se naši dávní předchůdci vymaňovali ze svého snivého stavu vědomí, z posvátných hájů, plných přírodních bytostí. Poté se hudba jasní a vzkříšeně řine, národ si začíná uvědomovat sám sebe, mohutnět ve své sebereflexi a jásat radostí, napojenou jako gejzír přímo na naši národní duši. Těchto pár minut hudby může svým poukazem na objektivně existující národní duši dávat naději i pro budoucnost, že po vypořádání národní karmy se jednou zrodí do národa více individualit, které budou touto duší opětně prostoupeny, avšak zas na vyšší oktávě vývoje.
To byly jen volné úvahy, ne žádná posluchačská kouzla, spíše jen naznačení jednoho ze směrů vnímání, se kterým si můžeme pohrávat do sytosti bez ohledu na hudební vzdělání. Chce to spíš trpělivost, oddanost a úctu k hledanému.
2024 ©