Zahrnujme do svých modliteb a citů všechny lidské duše, protože všechny byly stvořeny boží Tvůrčí silou – Logem, a mají onu jiskru v sobě. V každém člověku je boží paprsek a je mu otevřena možnost cesty k Bohu. Ani ve „zlých“, tedy vývojově zpět zůstavších, abnormálních bytostech nevyhaslo zcela boží Světlo, protože kdyby jim bylo odňato, přestaly by existovat. I ony budou jednou spaseny, až vykonají své úkoly a nadejde jejich čas. Jednu budou zbaveny úkolu být pokušiteli lidstva. A opět – záleží na nás, lidech. Pokud na sobě pracujeme ve směru k dobru, již nyní pomáháme i jim.
Zlo je v našem osobním životě často činné i tím, že když se pozastavujeme nad špatností druhého, posuzujeme a odsuzujeme ho pro jeho špatné vlastnosti, ba cítíme se osobně dotčeni když někdo neví či neovládá to co my, pak se pyšně stavíme do role soudce. Kdybychom byli naplnění boží Láskou a uměli se postavit na nestranné, tj. neosobní stanovisko, uvědomíme se, že každý člověk je na jiném, jemu vlastním vývojovém stupni a tedy má jiné špatné vlastnosti, než máme my. Pak poznáváme, že když jsme dnes nějaké špatné vlastnosti vyloučili, prošli jsme jimi ve svém vývoji dříve. Vidíme, že k sebepoznání je nutné vystoupit z vlastní osobnosti a pozorovat se tak, jako dovedeme pozorovat svou tvář v zrcadle. Druzí vidí dříve naše špatné vlastnosti než my sami. My zase spatřujeme jejich špatnosti, kterých jsme se snad již zbavili. Často nám kritika od druhých může posloužit ke zpytování svědomí a zvýšení sebekontroly.
Několik příkladů situací k zamyšlení.
- Naše nepříznivé postavení vůči někomu je výsledkem minulosti a lze na něm s trpělivostí a snášenlivostí pracovat - i přes řadu nezdarů. Druhý je v něčem třeba na nižším stupni, kterým jsme i my dříve prošli a proto ho umíme rozeznat. Někdo jiný zas může vidět nás na nižším stupni, než je on. O tom ale nevíme.
- Díváme-li se na ty domněle „pod“ námi s pýchou a nadřazeností, omezujeme si pomoc shora, protože jsme v sobě nevypěstovali pokoru. Pokora a úcta nám jedině otevírá postup výš.
- Nepřekrucujeme si v duchu jednání druhých tak, abychom se mohli co nejvíc litovat a cítit se ukřivděni?
- Nechceme si jen slovně vyhádat, že máme pravdu, i když to tak není, nebo si vyhádat a dokazovat vyšší vývojové ocenění…?
- Ze své kritické osobnosti se někteří rádi rozhlížíme po okolí jako ze soudné stolice, abychom mohli někoho snadno zatratit, ponížit, vyobcovat z představy společenství nás lepších.
- Čteme- či přemýšlíme-li si o tom, co je správné jen s tím cílem, abychom hledali, co nesplňují druzí, pak je lépe nečíst (autor tomu podléhá velice často). Podobně když si při čtení představujeme, jak to někomu s vyčtenými duchovními argumenty nandáme.
- Vývoj je daleký ba nekonečný. Proto pokud bychom se chtěli porovnávat na jakési pomyslné stupnici a nad někoho svým stupněm stavět, je dobré si uvědomit, že nás ještě může dalším vývojem stokrát či tisíckrát předčít.
- Je dobré se příležitostně seznamovat, jaká špatnost vyvolává jaké karmické následky. Děláme-li to ale s představou, jak budou potrestáni ti, které nemáme rádi, sami si omezujeme možnost vyšší milosti.
- Dobro v nás sílí jedině stykem se zlem.
Chceme-li žít neosobně, učíme se odstupu od sebe a pozorujeme své jednání tak, jako bychom se viděli ve filmu jako nezúčastnění diváci. Když si takový postoj navykneme, odkládáme svou samolibost, sebezamilovanost, sebepřeceňování, ješitnost a chtění vyniknout nad druhými. Tím se protrhávají zástěny nitra k poznávání božích hodnot, vlivů a milostí. Usilujme vidět v každém, byť nedokonalém člověku boží jádro. Za ty, kteří činí zle, se můžeme modlit, vysílat jim protikladné hodnoty, než které uplatňují.
Všechny zločiny, všechny síly rozpoutaného zla počínají ve zcela nenápadném osobním zahrocení vůči druhému člověka a v touze ho ovládat, vnutit mu to, co chceme my. Všímejme si i maličkostí, které v našem životě zdánlivě nic neznamenají, protože i ony bývají semenem agrese. Uvědomujme si, že i pro síly našeho zla v dávných inkarnacích zemřel Ježíš Kristus na Golgotě, byl jimi ukřižován, protože na sebe vzal dobrovolně síly zla, které jsme všichni pěstovali. Kristus je v nás stále křižován každým špatným činem, citem, slovem i myšlenkou. Tato karma stále řádí mezi lidmi a má nás mj. naučit, že kromě duchovních statků dobra a lásky není nic naše a vše je nám jen Bohem propůjčeno do doby, kdy i my budeme skládat účty z toho, jak jsme s těmito svěřenými statky na zemi hospodařili.
Zříkáme-li se pomsty či odvety tam, kde jsme ji podle suché rozumové spravedlnosti mohli uplatnit, odpustíme-li tedy dobrovolně a ze srdce, pak v místě, kde mohla být odplata, vznikne vakuum, nevyplněnost odplatou. Tam vnikne substance Kristova. Tak se můžeme setkávat s impulsem Krista, aniž bychom museli být "vysoce duchovní".
Když dovedeme přeměňovat bolest a nenávist v lásku, lež v pravdu a zlo v dobro, pomáháme tím i abnormálním bytostem k jejich uvolnění k návratu k Bohu. Prožíváním života neosobně, nesobecky, se postupně spojujeme s Kristem. Naplňujeme Kristův božský zákon a stáváme se v malém spoluvykupiteli světa.
2024 ©