Co s křivdami a výčitkami v našem nitru? - Odpouštění přichází z impulsu našeho vyššího Já. - Místa svobody a štěstí v našem nitru.

Kdosi moudrý napsal kdysi tato slova modlitby:

Odpouštíme všem, kdož nám ublížili, a litujeme, že se pro nás karmicky zatížili. Vše vkládáme do Tvých svatých rukou a nechceme nikoho souditi. Jen Ty, vševědoucí a všemilující, dovedeš spravedlivě určiti míru vyrovnání karmických dluhů lidských.

Všelidská, filadelfická Láska nechť proniká naši mysl i naše city. Protože chceme žít neosobně, s radostí odpouštíme každému, čím nám ublížil. Zapomínáme na osobní bolest, neboť bez zapomnění není pravého odpuštění. 

Kamarádka mi k nim napsala:

Tahle slova ve mně osvětlila ledacos z minulosti stále otevřené a nedotažené. Proč to tak mám. Pochopila jsem tu, že nemám v sobě v té které věci vyprázdněno, čisto. Musím se učit brát to i jako poučení, zkušenost, za kterou je člověk opravdu vděčný, ale nevracet se už k tomu konkrétnímu. 

A tak jsem vděčná, že mi přišla do cesty tato slova. Objasnila mi, proč pořád někde visím, stagnuju, nemůžu pokročit dál. Jsem na půli cesty. Odpuštění není bez zapomnění té křivdy (či toho, co za křivdu považujeme). Stále jsem se tomu bránila. Myslela jsem, že zapomenout je krok zpět. Že jde vždy ruku v ruce se slabostí nebo s potřebou, žít za každou cenu nekonfliktně, se vším smířlivě a tím zpátečnicky, zbaběle. A tak jsem zapomenout nechtěla, abych měla stále na očích své či druhých chyby, které byly či ještě stále jsou zdrojem mé bolesti. Ale není to takhle v pořádku. Nevracet se už k utrženým ranám není žádný ústupek či slabost. Naopak, je to vnitřní síla a použití vůle k pokročení dál. Jak krásné a správné by bylo, bez emocí se s mírem v duši odtáhnout, nepohrdat, jen se neosobně vzdálit. Nikdy se ale nevzdálíme, jestliže se sami zarputile udržujeme v trvale oživovaném niterném kontaktu s nepříjemnými událostmi a minulost na sebe necháváme neustále dotírat. Jakmile bychom se znovu a znovu rozpomínali na jednotlivé bolavé drobnosti, skládali si mozaiku z neutěšených vzpomínek dávné doby, dovolili některým místům či slovům, aby nám je připomínaly a my se pak v té sbírce bolavostí zpětně slabošsky přehrabovali a vyciťovali jako chudinkové, nikdy bychom daleko nedošli. To je cesta odnikud nikam.

K tomu ještě doplním.

Je zapotřebí zapomenout emočně, tedy ve vztahu ke své osobě, ale při rozeznání správného a nesprávného. Pokud bychom to nerozeznali, pak si to zapomenutím zaneseme do podvědomí a jednou to vypluje, nebo si tím snižujeme přirozenou důstojnost. Tedy – oddělit chyby od jejich nositelů. Sledujeme-li, jak někdo při krasobruslení zavrávoral či vrazil do partnera, vidíme jasně pochybení, ale osobně nereagujeme, nehodnotíme. Leda ho politujeme, že něco nezvládl, a v duchu bez ironie popřejeme, aby to zvládl příště. Tak chybu druhého, i kdyby se týkala mne, až do posledního záhybu rozpoznám, třeba i v duchu pojmenuji, ale emočně se na ni nelepím, nespojuji ji natrvalo s jejím nositelem, nevedu s ním v duchu trvale vyčítavý emoční dialog. Pak nejednám zbaběle, nepřekrývám to předčasně bez rozpoznání, nezahlazuji to slepě. Když člověk neodpustí, žije v principu Starého zákona - oko za oko, zub za zub. Pokud ne v činu, pak alespoň v představě, což není velký rozdíl. Je to princip suché spravedlnosti, suchého zemského rozumu. Kristus přinesl nejen lásku, ale i moudrost a vůli. Moudrostí chybu  (špatné jednání) plně rozeznám a poté to vůlí k lásce odpustím. Je to obdobné, jako se máme stavět k zemřelým. Pokud bych chybu nerozeznal v okolí, budu ji schvalovat nebo i dělat sám. I pokání, tedy rozeznání svých špatností, musí být plné, ale ne drtící. Nesmí podlamovat sebedůvěru a důvěru v boží pomoc. A tak to můžu dělat i vůči okolí – i druzí potřebují čas a klid k nápravě a naše odpuštění. Nevíme, zda jejich náprava nebude rychlejší, než naše, proto nikoho plně nezatracovat.

       Na přiměřenou sebeobhajobu a sebeobranu máme samozřejmě nárok, ba i na uvedení věcí do pořádku, pokud je to možné. Nelze vyloučit ani možnost využití zemského zásahu, jako povolání kontroly, napsání stížnosti, přivolání policie, udání při nepravosti... Kristus přinesl možnost milosti, odpuštění. Ale: máme samozřejmě právo domáhat se svého práva, být přísní, nesmlouvaví, zásadoví, pojmenovávat zlo, ba na ně i vhodně poukazovat, ale bez zášti v srdci, a s uměním připustit, že i my se ve vidění věci můžeme mýlit. Nechávat druhého dělat zlo, můžeme-li tomu nějak zabránit (a myslet si, jak jsme hezky odpustili), tedy nechávat ho dál v páchání špatností, nemusí být znakem odpuštění, ale lhostejnosti či mravního relativismu. (Fráňa Drtikol: „Odnesl si ode mne obrázek a nezaplatil. Tak jsem si k němu pro obrázek došel a zvednul jsem mu pajšl, aby si nemyslel, že mu v životě všechno projde.“)

       Je nutné rozeznávat (v sobě i druhých), co je pevnost tvrdého pyšného egoismu, a co je pevné uplatnění nějaké mravní zásady – viz třeba chování TGM, který někdy vypadal necitelně a byl odsuzován, i když v něm nebyla osobní zášť, ale jen nutnost poctivých zásad mravnosti. To vše ale beze zloby, pohrdání a jiných emocí. Tak jako máme právo se vzdálit či vystříhat přítomnosti toho, kdo vůči nám nejedná dobře.  Aspoň pokud je to možné. Někdy to možné není i po řadu let, dokud něčí zatěžující přítomnost nesplní svůj účel. I k tomu musíme umět rozeznávat dobré a zlé, účelné a bezúčelné, spásné a nespásné, duchovnímu pokroku ladící nebo se příčící. Pokud to nerozeznáme i u okolí, účastníme se toho sami – ať už aktivně, nebo jen niterným souhlasem či lhostejností. To je to od sv. Kolumbána – Stvořitele poznáme, poznáme-li dobře jeho stvoření.

       A zároveň – vědět, že vše, co nás potkává, nás potkává zaslouženě. Druzí mohou být buď nástroji naší karmy, která k nám jejich prostřednictvím přichází. Pak jsou pro nás naši nepřátelé či škodící lidé těmi nejlepšími učiteli. Nebo nám těžkosti přicházejí i jako žákovské zkoušky k trpělivosti a zocelování. Za obojí máme být vděčni. Přijetím a zpracováním obojího v nás roste síla, kterou pak můžeme pomáhat okolí. Bývají to často ty nejtěžší zkoušky v životě. I když i mnohokrát znovu a znovu selháváme, můžeme vždy prosit Krista či božskou Matku o pomoc a posilu. A snad právě v této oblasti ji můžeme zažít, a v praxi pochopit, že duchovní život se odehrává právě v tom nejobyčejnějším životě zemském. Najednou uvidíme, že duchovní pomoc může přijít každému z nás a nepotřebujeme k ní mimořádné mystické schopnosti.

       Když se k nám někdo špatně zachoval, zranil nás a my v srdci odpustíme, pak jsme přejali aktivně část Kristova Pravzoru. Rozlije se mezi námi blízkost Kristova. Absencí odplaty, zbavením se vzteku, výčitky a odvety tam, kde bychom ji mohli použít, vzniká v duchovní úrovni vakuum. Toto vakuum se však ihned vyplní. Vyplní se substancí Kristovou.

Odpustit někomu tedy nemusí znamenat, že si nesmíme udělat jasný závěr o jeho chování, a třeba i opatření vůči němu  v praxi. Nemusíme se například kamarádit či dobrovolně stýkat s někým, kdo se něčeho nedobrého opakovaně dopouští a nezajímá ho to. Ale i když se s někým rozejdeme, musíme odpustit. A když se rozejít nemůžeme, i tak musíme odpouštět, dnes a denně.  Je to dřina, že? A co když nevidíme, jak i právě my jsme těmi,  kdo druhé zraňuje? A  třeba taky dnes a denně?

Odpuštění samozřejmě neznamená schvalování chyb, ani zavírání očí před nimi. To často bývá ta nejlepší cesta k vlastnímu podobnému chybování.

Důležité je, když někomu něco špatného uděláme, omluvit se nebo se to snažit podle možností napravit. Je-li možnost to napravit, pak to nemusíme hned nechat na Kristu, aby to bral k sobě. Pak ta část Kristova vlivu, která se takto „ušetří“, je v nás pozorovatelná jako klid svědomí. Teprve co nemůžeme napravit, necháme Kristu a poprosíme Ho, aby to svou Milostí vyrovnal.

Co to znamená, že Kristus bere něco k sobě a vymazává to? Dejme si příklad. Rozbije-li kluk kamenem okno, pak ono rozbité okno je porušením nějakého řádu, je zlým činem. Ten by zůstával zapsán v akašické paměti Země jednou provždy. Miliardy podobných špatných činů by jednou Zemi zcela zničily, kdyby měly zůstávat a hromadit se v jejím osudu. Toto vzal Kristus svým sestupem na Zemi k sobě, vymazal to a vymazává nadále z paměti lidstva. Subjektivní karma (následky) – výchovné potrestání kluka, zůstává, jinak by nebyl individuální pokrok. Toto je ono Spasitelství, Vykupitelství, Mesiášství. 

Při úmyslu se někomu omluvit ale můžeme brát v úvahu i to, zda naše omluva jen nepodpoří samolibost a ukřivděnost druhého, tedy zda po ní neskočí jen zahojením svého egoismu. Pak asi stačí omluvit se v duchu, uvědomit si nesprávnost toho, co jsme mu udělali, a nechat to být.

Nemáme-li už možnost nějakou vinu či křivdu vůči někomu napravit, třeba protože zemřel, odstěhoval se, nechce nás vidět apod., i pak je řešení: Můžeme poctivě poprosit jeho Anděla Strážce (a ten za nás bdí i vůči světu a tedy tomu může naslouchat) o odpuštění, i o to, aby tomu člověku pomohl, aby to v sobě už nenosil jako křivdu nebo výčitku. Nemusí to pomoci hned, ale  časem určitě.

Když jeden druhému neodpustí i poté, co se viník snažil věc napravit (činem, lítostí, omluvou apod.), pak se sám vleče životem s další tíhou, a jednou bude muset prožít sám na sobě tíhu něčí výčitky. I proto bychom měli nejpozději ve chvíli smrti odpustit všem.

                   Václav Havel kdesi popisoval jedno svoje banální dilema: Nastoupil do noční tramvaje, ve voze byl sám a jel jen jednu stanici. „Normální“ člověk by lístek schoval do kapsy rád, že ušetří… Ne tak Havel. Rozvíjel úvahu, zda je etické jet na černo! A nutno říct, že to byla vskutku hluboce brilantní úvaha. Disident Havel měl ovšem „zjitřelé“ či otevřené a ostře vnímající svědomí, které registrovalo každou nespravedlnost, podlost, výmluvu, zbabělost a snažilo se s nimi vypořádat se ctí. U druhých i u sebe. Proto bylo možno si ho tolik vážit. I takto přidáváme zemské auře podpůrné síly pro dobro a spravedlnost. I takovéto drobné činy odkudsi ze "zákulisí" přispívaly k tomu, že aura jeho morálnosti byla posilou i mementem. Nepotřeboval studovat "duchovno", aby věděl a žil, že i to, co nikdo nevidí, se zaznamenává - dobré i nedobré.

        Srozumitelně hovořil na toto téma i význačný současný spiritu­ální badatel Sergej Olegovič Prokofjev. Ve své pražské přednášce v roce 1992 o okultním smyslu odpuštění osvětlil, že znakem pravého odpuštění je umění překonávat sebe sama. Když chce někdo odpustit, je to vpravdě z impulsu vyššího já. Pravé odpuš­tění je tedy vždy spojeno s obětí.

        Řekněme si, co se stane, když člověk v určité situaci neodpustí. Řekněme, že někdo byl uražen, poškozen, ublížen a nechce odpustit. Co se stane v duchovním světě? Musí být karmicky zařízeno, aby se tito dva lidé opět setkali a aby vina byla vykoupena nějakým dobrým činem toho, kdo tehdy ublížil. A protože si lidé činí vzájemně zlo velmi často, můžeme si představit, jak obtížná je práce duchovního světa s lidskými osudy, aby bylo zlo vyrovnáno.

        Uvažujme o případě, že člověk odpustí: zříká se odplaty, zříká se toho, aby se mu dostalo zadostiučinění, náhrady za to, co utrpěl. Co se  stane nyní v duchovním světě?  Síly, které by sloužily k tomuto vyrovnání, se uvolní; stanou se volnými. Pokud neod­pustíme, musí další vývoj pokračovat tak, aby i v budoucnu byly zlé činy karmou vyrovnány. Ale když odpustíme, vznikají v této „síti" místa pro svobodu. A do těchto uvolněných prostor může působit síla Kristova. Je to prostor, který Kristovo působení může změnit v prostor svobody a milosti. Těmito lidskými činy se uvolňuje cesta, aby železnou nutnost vyrovnání mohl Kristus proměňovat ve svobodu. Kde nalezneme pravzor pro toto odpuš­tění? Dostáváme se k tajemství golgotské události. Co se stalo tím, že Kristus tehdy vzal na sebe osud lidstva? To znamená, že na sebe vzal objektivní škody, které jsme svými činy způ­sobili celému vesmíru. Subjektivní karmu si musí každý vyrovnat sám, Kristus vzal na sebe karmické následky objektivní,  tedy ty pro svět, kosmic­ké. Pro zasvěcence toto vypadá v duchovním světě, v akašické kronice, asi takto: díval-li by se tam na proud vzpomínání celého světa, našel by tam volné prostory po odpuštění; poznal by, že jsou to místa, kde před tím něco stávalo, ale někdo to odstranil, dal to pryč. A to učinil Kristus:  doslova vzal naše objektivní hříchy na sebe a vymazal je z akašické kroniky. A to je tentýž makrokosmický proces, který v mikrokosmu činíme odpuš­těním sami.

       Aby síly dobra stačily na zlo, kterého je v dnešním světě tolik, můžeme se naučit něco, co lze nazvat „morálním dýcháním". Vdech, živý vzduch, se v nás pohlcením kyslíku mění ve smrtící výdech - CO2. A víme, že na pahorku Golgoty se stalo něco obráceného. Tam Kristus vdechl do sebe smrt a pro celé lidstvo vydechl při zmrtvýchvstání ze sebe život. Vdechl do sebe vše, co přinesl lidstvu materialismus, co přinesli zemřelí materialisté do vyšších sfér. A to, co Kristus vydechl, to je ona možnost mít duchovní myšlenky. Materialistické, k smrti vedoucí myšlenky byly vdechnuty a duchovní myšlenky, vedoucí do budoucnosti, vydechnuty. A to je to, co se nazývá „morálním dýcháním". A k tomu jsme povoláni. Žijeme v materialistickém světě, odkud ze všech stran přicházejí materialistické myšlenky, přinášející impuls duchovní smrti. Naším úkolem je, abychom tyto myšlen­kové a citové impulsy do sebe přijímali, přetavovali je a vydecho­vali pak myšlenky, city a vůli, přinášející život. Tím se můžeme stávat stále více a více opravdovými přáteli éterického Krista a spolupracovníky na éterické úrovni. Těmi se můžeme stát, když půjdeme cestou tolerance, odpuštění a společného nesení karmy. Kristus je totiž jediná bytost v duchovním světě, která může působit v lidském já, aniž by toto já vymazala.