DUCHOVNÍ BYTOSTI NADOSAH
Nejen tu tzv. vážnou, ale i tu tzv. lehkou hudbu (např. Beatles, ABBA, Enya, S+G, Ulrychovi apod.) bychom měli přijímat s plným soustředěním, ne jako neposlouchanou kulisu ani jako poslouchaný doprovod k nějaké práci nebo konverzaci. Tím si něco zpovrchňujeme a znevažujeme, navykáme si na ledabylost. Vypráví se, jak mnich říkal novicovi: Když jíš, nepřemýšlej, co se budeš modlit. Když se modlíš, nepřemýšlej při tom o jídle.
Jsme-li v chrámu, neprohlížíme si kreslený humor ani neřešíme nákupy. Prožíváme-li milostný akt s milovanou osobou, nejíme u toho. Poslech hudby má kombinací obojího: povznesení se, a to při soustředění, jakého dociluje člověk při milování. Umění má být posvátností, vyžaduje plné koncentrace, jinak si tříštíme pozornost a pozbýváme schopnost k duchovním prožitkům. Příslušný lotosový plátek (schopnost, vnímací orgán) se tak nevyvíjí, ale živoří jak záhonek, po kterém neukázněně běháme. Poslechem umělecké hudby máme sloužit kráse a lásce. Služba však vyžaduje úctu a plné soustředění. Přistupujeme-li k hudbě jen pro svou konzumaci, pro sebe „udělat si hezky“, nikdy se ke skutečné kráse nepropracujeme. Je to pak jen vytváření si pohodičky, natřásáme se: já se mám, mně je teď úžasně… Krása, umělecká inspirace je ale dílem duchovních bytostí (třeba i u takového Petra Ulrycha) a vyžaduje společnou a vděčnou radost s autorem, sdílení i se všemi minulými a budoucími posluchači, s lidstvem, že toto je sneseno na zemi pro všechny. Jak zdůrazňuje Morgenstern: Né – teď dávají něco od Beethovena, nýbrž – teď je tu se mnou Beethoven. Pak je prožitek umění svým způsobem bohoslužbou, duchovní prací. Pak se prožitek díla stává i naším činem a vstáváme od něho aspoň trochu jiní, bohatší nebo čistší, radostnější nebo odvážnější, než před tím. Umění nás má samo sebou vybízet k touze: „Musím změnit něco v sobě, chci být čistší, otevřenější kráse, chci radostně sdílet tento poklad s autorem, s dalšími lidmi a s duchovními bytostmi, které stojí při vzniku díla i při jeho opravdovém poslechu. Prožitkem umění se dostávám do blízkosti, někdy i počátku napojení na duchovní hierarchie. Autor díla je nyní mým učitelem a vede mne k tomu.“
I v obyčejné lidové či pop melodii může být ryzí prvek světa Múz. Pak nemám potřebu unést se zanotováním kdekteré písničky, jejíž název zaslechnu, ani potřebu sebou škubat do rytmu, ani se honem před někým blýsknout, jak jsem bystře poznal dílo či interpreta apod. Tím to dostávám ze sebe naopak ven, do povrchnosti.
Pak začnu časem i sám rozeznávat, co mne pozvedá ke kráse a co je jen davovým podbízením se či snobsky nebo čuníkovsky sdílenou špínou. Pak si i v jenom žánru, ba úzkém podžánru odliším kvalitu od padělku, pak uzřím nebetyčný rozdíl například mezi Ulrychem a Nohavicou, Enyou a Madonnou, Mc Cartneym a Jacksonem, Javory a Kabáty, eurytmií a mažoretkami... Pak i sám vyciťuji, co mé astrální a éterné tělo prozařuje a zradostňuje, a co ho mechanicky udupává do země, do mrtvého strojového pohybu. Nebo – co mne inspiruje k čistému prožitku lásky (třeba i té, kterou právě s někým prožívám), a co mne obetkává smyslností, erotickou slizkostí či nestvůrností. „Vše si dělám sám“, říkal Drtikol. Podobně – vše si vybírám sám, vše si prožívám podle svého rozhodnutí a své snahy.
Více článků (textů) na podobné téma naleznete v kategorii Práce na svém vývoji, kterou otevřete vlevo od tohoto textu.
2024 ©