Dnešní duchovní cesta
Většinou je v našich životech i na duchovní cestě, aspoň zpočátku (včetně vztahů k někomu) projevován jen momentální vnějšek, za kterým skrytě leží ještě velký balvan něčeho tuhého a nezpracovaného. Některé nejskrytější a zároveň nejpodstatnější skutečnosti se nejobtížněji odhalují, často až po delší době. A přitom jsou skryty někdy za celým vztahem, bývají nepřiznaně v jeho pozadí a tím jsou i latentním zdrojem budoucího nezdaru. Mnohé vztahy jsou od počátku odsouzeny ke krachu, protože je jen otázkou času, kdy dojde při hlubším vzájemném sebepoznání na balvan, který často nelze obejít. Někdy není balvan nalezen a vztah skomírá, nic se neřeší, nehýbe, vody jsou stojaté.
Řeší se možná jen momentální náladové drobnosti běžného dne. Tady je dobré rozlišovat: vzněty, reakce, jednání z astrality (vnější citovosti) jsou momentální, nejnápadnější. S těmi se dá ještě snad něco dělat. Totéž, pokud se to často opakuje, bývá jako povahové rysy protisknuto do éterického těla jako již trvalá vlastnost. I to se dá časem rozpoznat. Ale ty podstatné věci, klamy, skryté žárlivosti, skryté kořistnictví a majetnictví, záludné chtění někoho ponížit nebo naopak ulovit či vlastnit apod., to už bývá v já a tam je vše nejhůře okolím odhalitelné, tedy člověkem nejsnáze maskovatelné. I sám "majitel" si to obyčejně nepřizná. Takové poznání či sebepoznání může trvat roky.
Často tedy na duchovní cestě zachycujeme v sebepoznání jen určitou, možná malou část a myslíme si (připadá nám), že to je vše. Mnoho důležitého nám možná uniká. Záleží na poctivosti, důslednosti, inteligenci, i na naději a trpělivosti.
Téměř vždy jsou i jiné oblasti života (vývoje), které je nutné sebepoznáním přetvářet, než na jaké mnohdy ve své pohodlnosti nebo nedostatku duchovní inteligence a duševní pracovitosti přijdeme. Nikde dnes nenajdeme lidského Mistra, který by nás vedl za ručičku, jako tomu bývalo kdysi v Indii. Spíš to mohou být, pokud už, jen příležitostní přihlížející, kolemjdoucí v životě, podílející se nebo komentující, ale ne komplexně a s plným jasným vhledem a nadhledem do cesty druhého.
Často nám hrozí labilita či ukolébanost cesty nebo netečnost k pojetí této inkarnace, nevzchopení se, rizika zbloudění, pokud nedojde k hlubšímu uchopení života do svých rukou a hlubšímu svěření a svěřování se ve vedení a ochranu Marie a Krista. Není už dnes dostačující cesta jen tak, jak to vyjde, ale absolutní nutnost změnit (zopravdovět) poctivě celou svou orientaci v této inkarnaci. Příště to půjde mnohem hůř, podmínky budou těžší. Žádný zázračný zvrat ve vývoji bez našeho přičinění v roce 2012 ani jindy nenastane.
Mnohdy se zhlédneme v prvních výsledcích cesty (nebo jen jejich stopách) a už se zabydlíme v pocitu, že jsme bezpečně na cestě. Tímto zabydlením jsme ji právě opustili. V každé vyšší úrovni, i když do ní snad jen malinko nahlédneme, si pokoušíme postavit své hnízdo a zabydlet se v něm. Mnozí ptáci však jen nezabydleně sedí na větvích a průběžně reagují na všechny podmínky a okolnosti, balancují obezřetně každou vteřinou na houpající se větvi. I v tom je bdělost. Vědí i, kdy a kam až se mohou nechat unášet větrem a kdy letět proti němu.
V dnešní etapě vývoje, na dně zemské propasti, by žák měl prosit o vedení v každém kroku, vždy vědět o boží lásce, ale ne ukolébaně, automaticky. Třeba i prosit a hledat, aby člověk věděl, kam vlastně jde a kam by měl duchovní cestou vůbec jít, jinak si jen tak s něčím sebeuspokojivě hrajeme. Tlacháme si o vyšších vibracích a energiích, o lásce, vedení, intuici, meditaci, relaxaci, oscilaci, transcendenci, lenivě se chceme schovávat do boží sukně, ale skutečná duševní a duchovní práce, odpovědnost, odvaha, trpělivost atd. nám často uniká (autor se omlouvá výjimkám, tento článek píše možná stylem – podle sebe soudím tebe).
Nyní už je podobné hračičkaření i lechtání duchovní romantiky a duchovní pýchy nedostačující. Duchovní postup bývá i v přijímání vnějších nezdarů, vztahových zklamání, v sebezapření, ve vzdávání se přání, ba i ve vzdávání se přání duchovních zážitků. Chceme-li dělat jakousi duchovní kariéru asi jako činí vědci či politici, bereme věc za opačný konec. Přináší to pak i sklouznutí dolů (pokud je vůbec odkud), do nějaké fiktivní představy namísto ujasňování si znovu každého kroku. Duchovní práce na sobě se má odehrávat vskrytu, druzí o ní nemusí ani vědět, mohou snad jen konstatovat zmizení některých našich nectností, nebo kritizovat nabytí našich ctností, které jim vadí. Na úsudek druhých, nezralých lidí se však nemusíme ohlížet.
Ba nejvíc se dá udělat potichu. Nemusíme si brát druhé jako svědky našeho pokroku, ani naší bolesti. Když potřebujeme k našemu dělání obecenstvo, je to dělání jen pro nás, druhých se většinou netkne, nemá pak už tu sílu, je očesané od dobrého a čistého záměrem ega zviditelnit se a jeho bažením po pochvale. Když cokoliv ze sebe vytahujeme do ega, ničíme to. To je asi původ slova vytahovat se – vytahujeme cosi dobrého na světlo, na veřejnost.
Máme svobodnou vůli a zákon karmy. To nám dal Bůh jako podstatné. Svoboda je přetěžké břemeno, protože nese následky, a ne hned. O těch často nechceme nic vědět. A toužíme-li po Milosti a Vedení, po cestě vzhůru, pak to vyžaduje velké a poctivé úsilí. Nelze dávat postup a vývoj do času, že snad někdy cosi v budoucnu, když denně můžeme na sobě pracovat a denně prosit o milost a vedení, denně uplatňovat touhu, odvahu, inteligenci. Je krásné vědět (ne jen tak hala bala si občas vzpomenout), že Mariánská bytost jakožto Matka našich duší může vést naše duše, pokud se k ní utíkáme. Pak nám vzchází naděje, že z každého bloudění nám pomůže se vzchopit. Prvním, základním a nejtěžším předpokladem však je to bloudění připustit, rozpoznat a přiznat si. Ale i zde můžeme prosit o pomoc při takovémto aktivním sebepoznávání.
Mnohé zprvu zvládáme intelektem, ujasňujeme si stanoviska atd., je to důležité, ale jen předpoklad. K duchovní práci často přistupujeme mechanicky, hrajeme si s vysokými pojmy, ale jsme zajati v setrvačné náladě svého zcela materialistického života. Jsou však nutné chvíle ztišení a vzetí svého života do jediného bodu, do pocitu, kterým se cele dáváme Bohu do Jeho Rukou a do Jeho Lůna.
Když je přístup (nálada) k duchovní snaze jen setrvačně podbarven naší životní karmou, pak se sice jaksi týčíme k nebi, ale jako suchý smrk s opadaným jehličím, tedy jako pahýl.
Náš celkový životní pocit či nálada (uspokojení, mentální upovídanost, rutinní spěch i na duchovní práci, že všecko „musí lítat“, pocit z pozice v manželství nebo partnerství, uchvátané stavy, mentální niterná hlučnost, tíha…) nás provázejí, vzlínají nitrem (přesněji: necháváme je provázet a vzlínat) i do chvil duchovní práce, podbarvují ji, a ta pak není k ničemu.
Jistě, že vždy nejde nalézt plné soustředění nebo si ho udržet, a snad se to nelze ani jednou provždy „naučit“, protože musíme vždy znovu odstoupit od svých nálad, zapomenout či překrýt je opravdovostí svého ztišení, opravdovostí vzdání se vyššímu vedení, zaslíbení se Bohu (Kristu, Marii). Nejde to každý den stejně, nemůžem to ani hledat takové, jak nám to snad šlo včera nebo před týdnem. Musíme zas úplně znovu od začátku.
Po přečtení takovéhoto textu by nemělo následovat ani rezignující beznadějné přiznání, že mi to nejde a tedy „k ničemu nejsem“, ani chvilka volního ukvapeného nadšení ve stylu novoročních závazků, ale jen tiché odhodlání a důvěra v sebe i ve vyšší pomoc.
Často je nám čas pohody a relativní bezproblémovosti dán k možnosti se duchovně (vývojově) vzchopit. Když ho prolajdáme, přijdou nová karmická břemena jako nemoci, vztahové či existenční problémy apod. I za ty bychom měli děkovat, protože utrpení nás přivádí blíže k pravému Já. Vždy je ale lepší pracovat na sobě dobrovolně, než čekat na karmické rány.
2024 ©