Strašné ceny benzínu; Jak nás vláda ožebračuje; Goethe: Člověk není obelháván, zpravidla se obelhává sám.
Televize nás hysterizuje strašnými cenami benzínu. Jistě, každé zdražení je nepříjemné. Ale - trocha čísel, jen tak pro zajímavost a pro osvěžení krátké paměti:
V roce 1989 činila průměrná měsíční mzda 3170 Kčs. Tehdy nejpoužívanější benzín olovnatý Speciál, který tvořil 70 % prodejů, byl za 8 Kčs. Za průměrnou měsíční mzdu jsme si mohli pořídit 396 litrů benzínu.
V roce 2010 dosáhla průměrná mzda 23 951 Kč. Cena bezolovnatého benzínu Natural 95, který z benzínové skladby tvoří 95 % prodeje, činí průměrně 35 Kč. Nyní si tak lze pořídit asi 684 litrů, tedy o více než polovinu více.
(Cena ropy se ve druhé polovině 80. let pohybovala na 30 dolarech za barel, v současné době je na 124 dolarech za barel. Její cena tedy stoupla čtyřikrát.)
Už od dob úpění pod Rakousko-Uherskem je skřípání zuby, kvílení i udatné pivní kritizování naším národním hobby, ba přímo programem. Pro mnohé jediným. Vždycky, za každého režimu, si říkáme, že právě tohle naše úpění je to nejúpěnlivější a že dřív bylo líp (snad jen s výjimkou války). Pijeme si dnes při tom okázalém úpění lepší pivo, nadáváme na to naše "ožebračování" vládou u lepších televizí se spoustou programů, dýcháme (oproti všem poplašným zvěstem), nepoměrně čistší vzduch (pokud nejsme kuřáci nebo jejich blízcí), Trabanty a Škodovky 105/120 by v nás budily útrpnost či pohrdání, co to jsou fronty a nemožnost nákupu po 17. hodině a o víkendu, posudek domovního výboru, prověrková komise, komplexní hodnocení nestraníků, kádrový posudek, devizový příslib či limit valut, už ani nevíme. Holt nám televize a tisk nemlátí o hlavu úspěchy a výdobytky, nýbrž z 90 % jen opak. Že si za průměrný plat můžeme koupit o 69 % víc věcí a služeb oproti průměrnému platu v roce 1992, důchodci za nynější průměrný důchod "jen" o 46 %, nám v tom úžasně útočném a úskostném úpění úplně úniká. Úleva nikde. Usouženi úzkoprsými útoky uléháme unaveně v onom falešném a pasivním mučednictví. Uniká nám, že bez jeho poctivého uvědomění si, se ve svých životech dostatečně pravdivě a morálně nezorientujeme. A teprve orientace ve svém nitru i v okolnostech je předpokladem skutečné, plynulé a spolehlivé duchovní práce na svém vývoji. Brunton napsal, že i kdybychom meditovali šest hodin denně, pokud nepochopíme pravdu o povaze dění ve svém okolí, meditace nám nepřinese vůbec nic. Viděl jsem to kdysi například i na některých žácích Fráni Drtikola: nač jim bylo samadhi a nirvána, když mnozí tupě a oddaně setrvávali v KSČ ještě i v 70. a 80. letech, spolu s Rudým právem se pohoršovali nad "samozvanci a ztroskotanci", rozvracejícími republiku jakousi štvavou Chartou 77, kroutili hlavami nad "drzostí" Václava Havla a jemu podobných, až z nich ta nirvána jaksi vyvanula a byli na tom ve svých mrákotách a inteligenční mdlobě vývojově hůř, než běžný průměrný dav, nad který se cítili ve svém duchovnu povzneseni.
Ocitujme a doplňme si část staršího článku.
Platí tu jistá nepřímá úměra: čím jsou poměry (relativně) lepší, tím víc si stěžujeme. Ba mnozí duchovní si tak připadají ještě duchovnější. Dovolím si proto ocitovat jednu provokativní pravdu, kterou v LN konstatoval spisovatel, filosof a biolog Stanislav Komárek. Porovnejme si, co asi působí léčivěji pro národní povědomí. „Přítomná doba se co do bezpečnosti života jednotlivce nemůže srovnat s žádnou předchozí – nikdy nebylo ještě tak bezpečno jako nyní. Ač se to většině lidí bude zdát nepravděpodobné, je dnes v evropských velkoměstech nejnižší kriminalita všech dob, všeobecný dostatek, pohodlí, ponejvíce lehká práce – nenechme se mýlit, řada lidí se v minulosti v podstatě udřela – a lékařská péče nechá málokoho zemřít před prahem stařeckého věku… Přesto, či právě proto je atmosféra obav o sebe v přítomné době nejhustší, jaká kdy byla… Celkovou psychózu podporují i rozmanité mediální, reklamní a osvětářské kampaně, masírující konzumenta dnes a denně. Máte v potravě dost selenu? Naše patentní pilulky vám jej dodají v optimálním množství. Nekupujete výrobky s přílišným množstvím konzervantů? bzučí alternativně-ekologické prameny. Už jste si nechali udělat preventivní průzkum, zda v tom či onom vašem orgánu nehlodá skrytý tumor?... Nejde snad ani tak o to, že by na každé z těchto věcí nemohlo něco být a jistá velmi přiměřená opatrnost je jistě také moudrosti máti, ale mnohohlasý chór přeopatrnosti, ovívající nás ze všech stran, je trochu přespříliš. Vyvolává pak mnohé paradoxní reakce, třeba rozmanité „adrenalinové sporty“, kompenzující fádní bezpečí s přesně odměřeným selenem, vitaminem C a antioxidanty. A což teprve motorismus, jediná úředně tolerovaná oáza skutečných rizik?“
Duchovní poznání má cenu jen tehdy, dokážeme-li jím činorodě zasahovat do života podle poznaných vyšších zákonitostí. Poznání však neznamená jen jakousi elitářskou nadřazenost a očekávání od světa víc, než od sebe.
Jako by nám s rozšířením lákadel po Listopadu vymizela paměť i soudnost. Vše čekáme od těch „nahoře“. Máme nastaven určitý poměr spokojenosti a nespokojenosti, který zůstává stejný za každého režimu. Dřív jsme měli trabanty a fronty a nadávali jsme na vládu. Dnes máme auta o téměř polovinu levnější (v přepočtu na průměrnou mzdu) a plné ledničky zboží, o kterém se nám ani nesnilo, a kromě na vládu nadáváme ještě na všechno.
Rozšiřují se mezi námi zakyslé typy, hledající za vším nějakou kulišárnu, podvod či konspirační teorie. Ty mají tu výhodu, že je autoři nemusí dokazovat, a najdou vždycky v jistém typu prostodušších lidí odezvu. Ono povýšené štítivé pohoršování se nad politikou má již kýčovitý rozměr: prolévání slzí dojetí nad vlastní bezúhonností a mravností, ba duchovností, která tak úžasně vynikne na pozadí všeobecného úpadku. Ono nemyslivé, generalizující opovrhování politikou zastírá vyciťování naší národní duše s jejími klady a tvoří nad námi temný mrak nenávistné síly, která uhýbá náš vývoj temným směrem. (Nejde o věcnou správnost či mylnost námitek, ale o nepřevzetí vlastního dílu spoluzodpovědnosti.)
Znal jsem naopak i stařenku, která byla v koncentrácích obou diktatur, a přesto říkala, že byla v životě šťastná. Děkovala totiž za vše Pánu. Říkala, že „koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje.“ Takoví lidé jsou budující silou společnosti, i kdyby nevyšli ze svého bytu.
Frustrujeme sami sebe nerealisticky vysokým očekáváním ve všech oblastech. Vztekáme se na zlé úředníky, ale ti jsou tu především proto, že my sami čekáme vše od státu. K tomu je potřebujeme a živíme. A protože jsme národem chytráčků a podvodníčků, obcházejících co se dá, musí být i nutné množství potvrzení a evidence. Pak se vztekáme na byrokracii.
Ocitujme si ještě oprávněné varování Václava Cílka: „Lidem se daří líp, ale o moc líp se necítí… Z plýtvání se stala kulturní norma společnosti, ve které žijeme… Myslím, že první mentální zlom, který nás čeká, bude nahrazení této atmosféry plýtvání atmosférou šetrnosti, jako přístupu ke světu… Někdy za Marie Terezie a Josefa II. a hlavně pak ve druhé polovině 19. století ohromně vzrostla centrální role státu. Stát prostřednictvím politiků, úředníků, různých odborníků říká lidem, co mají dělat a oni poslouchají. Zároveň s tím, jak se postupně zavádí penzijní systém a stát se stará o sociálně slabé, začínají mít lidé dojem, že má povinnost se postarat o všechny. Dnes si ale lidé ve vyspělých zemích začínají uvědomovat, že penzijní systémy mohou zkolabovat, že zdravotnictví začíná být příliš drahé, takže bude jen dobře, když budou mít víc dětí, které by se o ně ve stáří postaraly. Existují sociologické studie, které spekulují s tím, že během dvaceti třiceti let budou mít Evropané opět tolik dětí, jako jich dnes mají Indové. O ty děti se ovšem budou muset víc starat a jejich výchovu nenechávat jen na škole. Něco podobného se může stát i ve vztahu ke klimatu a k životnímu prostředí vůbec. Dnes je stát relativně bohatý, ale vypadá to, že může rychle zchudnout či ztrácet vliv. Bylo by dobré, kdyby se už dnes lidé naučili na stát nespoléhat. To je to obnovování rozumu z nutnosti, které jsme neztratili, ale nemuseli používat.“
Nejsme připraveni na svobodu sdělovacích prostředků a zprávy nejsme schopni si samostatně vyhodnotit a zasadit do dalších souvislostí. Nejraději hledáme s až chorobnou posedlostí za vším nějaké konspirace. Kdysi jsme ve zprávách sovětizovaných zemí slýchali či vídali jen pohodu. Sice falešnou, ale bylo to už tehdy jakési socialistické pozitivní myšlení: horníci zpevňují a překračují normy, kombajnéři sklízejí do noci, ženy se rády hezky oblékají, maminky vyjely na jaře ven s kočárky, stavbaři odevzdali k vítěznému Únoru nový masokombinát v předstihu, pionýři vítají soudruha prezidenta, brigády socialistické práce uzavírají stále vyšší závazky, SONP Kladno oslavilo výročí Vladimíra Iljiče Lenina prodlouženou směnou, národní shromáždění opět vše schvalovalo jednomyslně, petice pracujících odsuzují chartisty, rozvracející republiku svými antisocialistickými a antisovětskými rejdy, zahnívající američtí imperialisté zbrojí, strana bdí, nepřítel nespí, a všichni chtějí klidné podmínky pro práci. Podle zpráv klidné byly. Dnes jsme zdivočelí z toho, "co se to dnes děje", protože na svobodné odhalování nepravostí nejsme zvyklí. Navíc toho reportéři využívají, takže když hrotí 90 % zpráv jako něco proti něčemu, už metáme destruktivní myšlení na všechny strany. Nebo se choulíme strachy z budoucnosti, neumějíce vyhodnocovat a filtrovat zprávy o dění. Ondřej Štindl navrhl v LN, že by bylo dobré, aby veřejné rozčilovací prostředky dávaly rovnou manuál, co dělat, když se někteří bojí: Je vhodnější setrvat doma a věnovat se jektání zuby? Nebo snad vyběhnout na ulici a lomit rukama? Jak se vlastně lomí rukama?
Zatím se snažíme stát spíš nějak čecháčkovsky přechytračit a využít víc a ještě víc a nelíbí se nám, že tu jsou bariéry. Dělá nám potíže pochopit nejjednodušší počty, že stát peníze jen přerozděluje a tedy že může vydat jen tolik, co vybere. Silný sociální stát vybírá větší daně a zvyšuje DPH, aby měl na vyšší dávky, důchody a celou neproduktivní sféru. Slabší stát vybírá míň a tedy i míň přerozděluje. V důsledku je to skoro jedno. Ale máme nad čím se pohoršovat a hádat. Jeden by ubral peníze na dálnice ve prospěch školství, druhý ve prospěch zdravotnictví, třetí ve prospěch ekologie…, tisící zas jinak. Televizní reportéři z toho žijí a tyjí. Určitě by to každý divák přerozdělil lépe. Nelíbí se nám například zvýšení poplatků ve zdravotnictví, ale kvalitní léčbu požadujeme. Raději naletíme politikům, slibujícím nízké ceny, ale neptáme se jich, jak a z čeho zajistí neproduktivní sféru. I v nás chorobně bují politická nemorálnost, ač nemáme politickou moc. - Až budeme říkat, že máme skleničku poloplnou, nikoliv poloprázdnou, budeme na dobré cestě. Zatím jdeme směrem opačným. Myšlenky jsou tvůrčí síly, a vidíme-li skleničku poloprázdnou, docílíme jen další úbytek. Naopak poloplná sklenička se snáz doplňuje směrem nahoru.
Ovšem: Jak máme být morální národ a mít morální politiky, když se za ta desetiletí statisíce nejschopnějších dětí nedostaly na školu, půl milionu nejschopnějších lidí emigrovalo, čtyřicet tisíc lidí bylo vyhnáno z půdy, bylo dvěstětisíc politických vězňů, šestnáct tisíc umučených v lágrech, čtyři tisíce umučených StB, stovky popravených, atmosféra pokřivení a strachu, lhaní dětem, zlikvidováno vydávání knih s duchovní tématikou, preference donášení a patolízalství…, zpřetrhána dějinná kontinuita a vztah k náboženství i k duchovním tradicím národa, poničen vztah k půdě, zesměšněny, zneuznány a zlikvidovány kulturní a duchovní elity národa, vyžadováno fízlování a třídní nenávist…, to nelze dohnat za dvě ani tři desetiletí, protože z té nemorální základny se navazuje na vše další nemorální z okolního světa.
Nezapomínejme ale, že za zlem všech „slavných“ padouchů historie stála tichá podpora nás lhostejných, přihlížejících, zmanipulovatelných, nemyslících, přímo či nepřímo je podporujících. Ivana Edwards, která sem přijela z Ameriky v roce 1997, o tom řekla: „Demokracie v České republice je takovou předstíranou, neautenticky předváděnou hrou, která nevychází z vnitřního přesvědčení… Jste téměř ochromeni nedůvěrou. Chybí i kultivování důvěry v demokracii i v sebe sama… Říká se, že český provincialismus tady má tradici. Ale ta česká umíněnost, střízlivost a zemitost až příliš často přerůstá v pouhou přízemnost vůči okolnímu světu, neschopnost vidět každodenní zkušenosti v širším intelektuálním, univerzálnějším kontextu. Tedy také malost, úzkoprsost a neznalost či ignorování širší perspektivy… Žili jste ve zvráceném politickém systému, často jste jen pasivně přežívali. Někteří z vás s mocí spolupracovali a nynější potíže, ve kterých se nacházíte, jsou zrcadlem vašich dřívějších a pokračujících problémů.“ Jsou i zrcadlem nás samých: chováme-li se v rodině despoticky, nevcítivě, nezáleží-li nám na mínění druhého a na odstraňování nedorozumění a neporozumění, co pak můžeme chtít od politiků? Obtěžuje kouřící část národa arogantně a přezíravě tu nekouřící? Chováme se k sobě na silnicích jako hulváti či neteční nevcítiví a lhostejní tupci? Ve větším to pak činí i ti z nás, kteří se rozhodli kandidovat a které jsme si zvolili. Dávné pořekadlo se dá parafrázovat: Podle sebe volím tebe.
Nezapojujeme-li do vnímání dění kolem sebe živý zájem, naplněný morálkou a inteligencí, klidem i připraveností jednat, je pak všechno naše „vyšší“ snažení jen domeček z karet. Je dnes nanejvýš užitečné učit se z běžného dění poctivě odezírat atmosféru naší společnosti i skutečný stav světa.
Projevuje se pořád ona nemorálnost ještě z dob komunismu. Ona morální lhostejnost dneška je taky pozůstatkem morální lhostejnosti před převratem. Tvrdí-li někdo, že se snaží poznávat takzvané duchovní pravdy a nesnaží-li se poznávat pravdu o lidech a událostech kolem nás, pak klame. Kdo toužil poznat pravdu třeba o komunismu, lépe se orientuje i v dnešní situaci a v jejích kořenech. Touha po pravdě je jen jedna, ať je to pravda zemská či ta takzvaná duchovní. Říká-li někdo, že v době socialismu nevěděl, co se tu děje a o co jde, pak nechtěl vědět, byl lhostejný k pravdě i k osudu svého národa, udržoval se lenivě v morálních mdlobách. Stačilo třeba si občas vyhledat zahraniční vysílání, stačilo i projít zlom šedesátých a sedmdesátých let s otevřenou hlavou, srdcem a svědomím. Mnohým nám bylo výhodnější a pohodlnější hlavu i srdce uzavřít. Mnozí v budovatelském úsilí pilně a poslušně pádlovali, ale nestarali se, kdo je u kormidla. Většina těch, kteří byli ve straně, má vliv nemorálních postojů „pod kůží“, a ten se projevuje ve stovkách náhledů i na současné věci. Jejich rudá legitimace je v nich pořád jako podkožní čip, i když už nejsou ve straně. "Proletářský internacionalismus" zlikvidoval vlastenectví, zločinná kolektivizace vesnice zničila vztah k půdě i přírodě, práce na cizím poničila pracovní morálku a prestiž práce. Tradice zlatých českých ručiček přežívala jen při melouchaření. Celé generace vychovávaly děti ve lži, aby "náhodou někde něco nebezpečného neřekly". Mnozí otcové vstupovali do strany kvůli dětem, ojediněle tam někteří byli tvrdě natlačeni a pak zas tvrdě vyloučeni. Miliony anonymních lidských tragédií i devastací charakterů nikdo nezmapuje ani neodstraní.
A s touto komunistickou pokřiveností charakteru se po převratu mnozí (či dnes už jejich učenliví potomci) zaktivizovali z menšího přikrádání na větší, které jsme nazvali světově unikátním slovem tunelování, mnozí straníci se pohotově rekvalifikovali tu na psychotroniku, tu na léčitelství či různé psycho-servisy (čest výjimkám), jenže se nevyrovnali vnitřně poctivě se svou minulostí a ta sice těžko rozpoznatelně, ale přece silně sublimuje do jejich současných postojů. Využívají nynější svobody pro svůj výdělek či věhlas a vzpomínají nostalgicky na pořádky starých časů. Jeden etikoterapeut kdysi zalitoval, že za socialismu by jeho kniha vyšla ve větším nákladu a kolik by za ni jistě dostal... Nepřipustil, že by za ni dostal - několik let natvrdo. Pozbyli jistot, kdy jim stranická legitimace většinou postačila k existenčnímu bezpečí. Někteří mají dosud ony kádrovácké manipulační tendence, sentiment za starými pořádky, a jsou pohodlní domýšlet, že i to, co se tu dnes děje, je především důsledek komunistické devastace. Ta se transformovala i do nynější naivní a falešné humanity, levicového intelektuálství, apriorní protiamerické hysterie aj. Komu jsou lhostejné nedávné zločiny a bezpráví v našem národě a utrpení všech obětí, či před nimi uhýbá a zlehčuje je, bude se s nimi muset setkat někdy znovu. Čeká jej další výchovná lekce v podobě nějaké další totality. A rovněž ta doba nedávno minulá byla důsledkem nějaké dřívější netečnosti, strkání hlavy do písku. I nespravedlnosti a křivdy doby nynější jsou především důsledky dlouhodobé minulé mravní devastace a lhostejnosti obou totalit, která se za nynějších svobodných poměrů snáze uplatňuje a nabývá větší viditelnosti. Přesto prožíváme, i přes nynější tzv. krizi, období nejvyšší prosperity, bezpečí a klidu v dějinách. Jako jedincům, i národům bývají dána období klidu a pohody jaksi podmíněně, zkušebně. Pokud neobstojíme, uhodí znovu nějaký karmický úder, sami si ho totiž přivoláme, vytvoříme. Zatím jsme se jako národ moc nepoučili. Příklad: Po druhé světové válce odprosil Beno Blachut při velkém shromáždění umělců a politiků v Národním divadle genia našeho národa za projevy zrady a kolaborace, které v našem svatostánku umění za války panovaly a morálně ho potřísnily. Po Listopadu nic takového nikoho ani nenapadlo, i přesto, že se tato budova opět zneužívala k výlevům loyality zločinecké straně a vládě. „Národ sobě“ nic takového neuložil, národ sobě nadále dluží mnohé. Pak se nelze divit, že na posvátném jevišti ND často panují i degradační projevy oplzlosti, vulgarity, lascivity jako v té nejšpinavější hospodě, a že důstojné provedení opery bez stupidního „znovodobění“ je snad výjimkou. To se jen nečistota mění ve své náplni. Za socialismu jsme byli utlačení, ale přesto nemorální. Jen jsme neměli tolik možností se projevovat. I proto se u nás tak brzy po převratu rozšířila pornografie jako pro mnohé nejlákavější možnost, daná svobodou.
Použijme ale i jiné úhly pohledu. Naše národní sebereflexe bývá někdy zjednodušující. Pohybuje se od pólu sebepřecenění a falešného sebevědomí (světáctví), například mýtus „zlaté české ručičky“, až po paušální sebepohrdání („jsme všichni stejná banda“). Toho negativního jistě máme kolem sebe dost, a obzvláště dobře na to vidíme, když teď máme svobodné sdělovací prostředky. Leckdo, kdo je dnes vyděšený, nemá srovnání, zvláště když dřív neposlouchal svobodná vysílání.
Krom rozborů špatností, kterých je hodně, se zkusme podívat se na sebe i střízlivě sebevědomýma očima. Mnohé dobré v minulosti i současnosti našeho národa ke své škodě nedoceňujeme a zapomínáme.
Jak obrovský byl vzmach národního obrození, vůle národa žít;
nedocenili jsme dosud heroický a etický počin našich legií za první světové války, které se obrátily proti vzniku bolševického teroru a získaly nám tak oprávněnou úctu světa;
opožděně oceňujeme naše hrdiny Britské královské perutě z druhé světové války (uvědomuji si, že slovo hrdina zní dodnes poněkud zprofanovaně, má vyprázdněný význam).
A v poslední době? Jak se třeba od Listopadu posunulo vnímání a postoje vůči našim postiženým spoluobčanům, kteří byli dříve separováni rasistickým způsobem?
Jak se dnes dokážeme objektivněji a bez křeče podívat i na naše násilí při odsunu sudetských Němců nebo neprávem odsunutých německých antifašistů? Ještě v roce 1990 to bylo nemyslitelné.
Jak jsme (skoro) zvládli třídění odpadu, čistotu veřejných záchodků, přívětivost veřejných prostorů… kdo by to do nás tehdy řekl?
V úrovni, vybavení a čistotě zařízení dálničních odpočívadel jsme nejlepší v Evropě. I to je dobré si uvědomovat, nejen růst hulvátství v podnikání i na silnicích, vulgaritu v televizi, zabírání krajiny krabicemi skladů a marketů, devastaci kultury a mnoho dalšího, s čím se denně setkáváme.
A vnější podmínky? Máme dnes navenek optimální situaci, jaká v našich dějinách ještě nebyla. Po celém tisíciletí skončila expanze německé říše; skončilo století ruského imperialismu (vypadá to, že ne navždy), který nás tolik zdevastoval; ustaly půtky mezi mocí světskou a církevní i mezi církví katolickou a těmi „emigrujícími“, kterým v ní bylo oprávněně dusno, a tedy se utrhly se svým pojetím z jejího řetězu; nejsme už hříčkou mezi velmocemi Západu a Východu, ale plnohodnotným článkem jednotného bezpečnostního systému, jaký tu ještě nebyl; netáhneme s sebou břemeno destrukce sudetských Němců, ani se už vzájemně nehašteříme se Slováky o pomlčky a peníze; nepřetahujeme se s Polskem o Těšínsko ani s Maďarskem o jih Slovenska; po Karlu IV., Jiřím z Poděbrad, T. G. Masarykovi jsme měli v čele státu politika a státníka světově ctěného a uznávaného. Poprvé v historii nemáme kolem sebe nepřátele, spory ani napětí. Máme konečně vzácné období, kdy opět můžeme – po dlouhých dobách – určovat a vytvářet vlastní budoucnost i vnějšími mechanismy demokracie a svobody. Nemáme se už na co a na koho vymlouvat.
Nic nás tedy neohrožuje? Většinou sami cítíme, že ano. My sami. Dnes již není doba, kdy nositelem zla v Evropě byla nějaká státní ideologie. Zlo se přestěhovalo do nás, našich individualit. Současná doba útočí na naši naivitu, pudy a sobectví zase o něco rafinovaněji. Nemáme už společného a stmelujícího nepřítele v nějaké mocenské ideologii, ale ve svodech. Ty nás ovšem nesjednocují, ale oddalují. Nepřítel není už v agresi, ale v lákadlech a ve zlobě. Nedává bídu, nesvobodu a útrapy, ale blahobyt a rozkoše. Sotva jsme se vymanili z městnání neukojených tužeb za dob reálného socialismu, otevřel nám náruč kapitalismus, na který nejsme připraveni. Sami dobrovolně jsme se stali novou hříčkou nových možností. Nesvádějme to jen na Západ. Ke všemu musí být dva: jeden kdo nabízí, druhý kdo přijímá. Naše někdejší neukojené touhy se ve svobodných poměrech vyvalily, a když vidíme tu spoušť, opět podle svého zvyku hledáme vnějšího viníka a žádáme nápravu shora. Žádné ministerstvo morálky ovšem založit nelze.
Sami marníme příležitosti. Jsme ukolébáváni i naivním humanismem, který zavírá oči například před naším znerovnoprávněním vůči Romům (co vše si mohou beztrestně dovolit?!), před expanzí islámu do Evropy i před zakořeněnou touhou Rusů po obnově někdejšího impéria. Zdroje se vyčerpávají a brzy nastanou horší časy. Mobilizace a restaurace ideologie ruského imperia a islámská expanze do euroamerické civilizace nás nechává v klidu. Naše úporná nepoučitelnost je pozoruhodná. Nejsme zde připraveni a nechceme to vědět. To souvisí i s naší nezralostí občanskou. Neseme si v sobě apatii k vlastní angažovanosti, ať už vnitřní nebo mezinárodní. I přesto, že prožíváme období největší historicky zdokumentované prosperity, mnozí se trvale udržují v jakési společenské depresi, kdy je ničím nepotěšíte. Nezaujmou je žádné dobré zprávy, nezviklá je žádná argumentace. Tvoří tak subkulturu zloby a skepse, frustrace, zášti, mindráků a sprostoty. Bylo by zajímavé analyzovat jejich iracionální permanentní naštvanost. Je to nemužná zacyklená paranoia, mozková smrt těch, kteří mají hned ve všem jasno: o motivaci Ameriky, o údajně narežírovaném pozadí Listopadu 1989 atd., všude vidí jen špinavé a ziskuchtivé pohnutky. Uznání, byť jen částečné, jim jejich pýcha a povrchnost nedovolí. Pak se nelze divit, že například mezinárodní bezpečnostní záruky chceme jen přijímat zvenčí, ale ne na nich spolupracovat. Řídí se ruským příslovím: „Dej mi, Bože, ničeho nevědět, ničemu nerozumět a nikomu nenaslouchat.“
Pravda, naše nynější politika je nemocná. Lze ji uchopit jen jako projev sociální patologie, politický establishment je v krizi a vyčerpává se jen bezskrupulózním bojem o moc. Naše protiváha k aroganci moci politiků, nutná zdola, od občanské společnosti, ale téměř nefunguje. Politikům to samozřejmě vyhovuje, protože společnost vyklidila své kontrolní pozice (samozřejmě krom brblání u piva či v křesle u televize). Kvalitu našeho života očekáváme jen od těch nahoře, od kterých se ale zároveň s opovržením distancujeme. Jsme pohodlní se občansky angažovat a tím si sami vytváříme pocit bezmoci. Považujeme své občanství za pouhý průsečík poměrů bez vlastních aktivit a praxe.
Je i dobré si přiznat, že většina z nás dělá (nebo by ráda dělala, mít příležitost) cosi sobeckého, každý ve svém postavení a situaci. Když neuklízíme hovínka v parku po svých pejscích, pak bychom ve vyšším postavení třeba ani nebránili jinému ničení přírody či nepovoleným odpadům. Když nás skoro polovina kouří a poškozuje tím zdraví své i okolí, nelze se divit, že ani „ti nahoře“ nedbají dostatečně na životní prostředí. Když jsem měl možnost jezdit si služebním autem, taky jsem si občas soukromě zajel, kam jsem potřeboval. Pak se nelze divit, že ti mocnější si taky ledacos dopřejí pro sebe. Být by to nemělo, ale je v tom i spoluúčast naší nemorálnosti. Sice právem odsuzujeme tuneláře, ale jací bychom byli my na jejich místě a při jejich možnostech? Nevšímáme si potřeb lidí kolem sebe, třeba že zdravotně postižený potřebuje podat užitečnou informaci či hůl, která mu spadla? Ořežeme strom, aby z větví zbyly jen pahýly? Pak spoluvytváříme klima k tomu, aby ani ti nahoře si nevšímali našich potřeb a potřeb přírody. Kritizujeme, a jistě právem, jak kamiony smrdí a překáží. Ty sem ale jezdí kvůli nám, protože vesele, bezstarostně a mnohdy zbytečně nakupujeme zboží z dovozu, třeba i z opačné polokoule. Takoví Rakušáci svorně upřednostňují vlastní producenty. Obyvatelé (a od nich to začíná), farmy, obchodní řetězce i vlády dávají přednost místnímu před dovezeným. Sami se tak dohodli, nečekali na nic shora. Postoj „proč bych já, když ostatní ne“, změnili na „někdo musí začít, proč ne já“.
Vstup do politiky z řad slušných lidí – to je u nás unikum, a stejně vždy hádáme, proč tam vlastně šel, co tím sleduje. Vstup do politiky je oprávněný ale jen tehdy, když toužíme posloužit vyššímu cíli, i kdyby to bylo jen nepatrné stavění hrází falši okolí. Hlavou se samozřejmě zdi neproráží, ale třeba se staví konstrukce mostů, nebo jen jejich počátky. Obzvláště v takzvaných duchovních kruzích se zapomíná, že je to náš svět a naše politika. Ne něčí, ne „jejich“. Řekl-li Goethe, že „člověk není obelháván. Zpravidla se obelhává sám“, platí to jak v hledání pravdy svého vývoje, tak ve věcech veřejných. „Proč by ostatní lidé nebo dokonce úřady měly být důslednější než já sám? Kdybych chtěl pitvat ty nejvlastnější příčiny nějaké krize, asi bych na konci narazil na sebe samotného.“ (V. Cílek). Když máme apriorní nedůvěru ve zvolené lidi a čekáme od nich jen obelhávání, nezajímáme se poctivě o možnosti a okolnosti v jejich rozhodování za nás, pak se nemůžeme divit, když oni ztrácí motivaci rozhodovat podle toho, co nám slíbili.
Karel Čapek kdysi napsal: „Naše demokracie přece není dosud hotova, ba ani se dosud nevžila. Vemte si průměrného občana a jeho vztah ke státu, k úřadům, k parlamentu, řekněte sami, máte před sebou psychologický typ lidovládce, který je si vědom, že o těch věcech spolurozhoduje, nebo typ reptajícího, neochotného a podrážděného ovládaného? Vypadáme v celku, jako bychom si vládli, nebo jako bychom skřípali zuby pod jhem jakéhosi cizího vládnutí a ouřadování? Tady nejde o to, máme-li určité příčiny skřípat zuby, jde o duševní habitus našeho občana, který se dosud nevžil do toho, že demokracie, vládnutí, pořádek a to všechno je kolektivní dílo, na kterém i on má svůj kousek účasti, odpovědnosti a případně spoluviny.“
Okolí a situace, do kterých jsme uváděni, včetně politiky a věcí veřejných, jsou nejlepším zrcadlem našich nedostatků nebo školou k jejich nápravě. Bůh nám posílá do cesty i ty, kteří nás ponižují, zklamávají, odstrkují, opouštějí, podrážejí… Tím můžeme být léčeni z našich sobeckých představ, požadavků, nároků na osud, na boží řízení…
Nedělejme si proto nadměrné iluze o budoucnosti demokracie. Nic lepšího sice lidstvo nebylo schopno uskutečnit, ale i zde se začíná jevit slepá ulička. José Ortega y Gasset v knize Vzpoura davů vysvětluje: „V společnosti jsou nejrůznější úkony, činnosti a funkce svou povahou speciální a následkem toho nemohou být dobře zastávány nikým jiným než osobami vlastností rovněž speciálních – například jisté výkony umělecké a luxusní povahy, nebo funkce vládní a ty, které vyžadují politické posouzení veřejných záležitostí. Dříve byly tyto speciální činnosti vykonávány kvalifikovanými menšinami. Dav si nečinil nároky do nich zasahovat: byl si vědom toho, že bude-li chtít zasáhnout, musí zároveň nabýt oněch speciálních vlastností a přestat být davem. Znal svou úlohu v zdravé společenské dynamice… Pro současný evropský veřejný život je nejdůležitější, ať už v dobrém či ve zlém, fakt, že davy dosáhly plné společenské moci. Protože však davy, právě proto, že jsou davy, nemohou a ani neumějí řídit svou vlastní existenci, tím méně vládnout společnosti, trpí nyní Evropa nejvážnější krizí, jaká mohla země, národy a kultury potkat.“ Znemožňuje to i možnost kandidatury oněch lépe vybavených specialistů, protože dav je nerozezná a nezvolí. Rovnost před zákonem a rovnostářství biologické (máme všichni stejné žaludky, chceme všichni přístřeší, teplo atd.), které jsou oprávněné, se od 19. století rozšířily i na rovnostářství mentální. Veřejná moc až na nejvyšší úroveň je nyní svěřována reprezentaci davů. Tím se ovšem civilizace sama rozleptává. Je to bludný kruh: Chceme rovnost, ale zároveň tím předpokládáme, že vládnout mohou mnozí. Ve skutečnosti však mohou vládnout jen nemnozí vynikající jedinci, schopní používat rozum i charakter, námahu a velké požadavky na sebe. Materialistické pojetí života však vychovalo rozmazleného davového člověka, toužícího konzumovat krom hmotných věcí i neomezená práva a ignorujícího povinnosti. V podmínkách, kdy vládě poroučí názor davu, je kandidatura a vláda vyspělejších jedinců předem určena k neúspěchu. Fungování moci je patologicky narušeno nesprávnou aplikací principu rovnosti v nynější demokracii. Panuje rozšířená rovnostářská domněnka (v tisku, na veřejnosti aj.), že máme-li všichni stejné právo na vyjádření názoru, má tedy každý názor stejnou cenu a hodnotu. Obchází a zakrývá se tím dávná zkušenost a skutečnost, že existují hlavy moudré a zkušené, usilující o ušlechtilost a dokonalost, i hlavy nemoudré, a tedy i myšlenky kvalitní a mylné či neplodné, a že těch kvalitních je méně. Příčinou této „vzpoury davů“ je nynější rostoucí egoismus a pýcha, která se snaží postavit na roveň těm dokonalejším. Omezení vlády davů a s tím spojené hlouposti je však v nynější hyperdemokracii neproveditelné. Obzvláště v postkomunistických zemích chybí i tříbení a selekce od úrovně místní občanské politiky. Že by nám pomohla „vzpoura nemnohých“, tedy těch, kteří jsou schopni logického myšlení a navození panování filosofů ve veřejné sféře, jak požadoval Platón? K tomu zatím nesměřujeme. Nynější pyšná demokracie, považující se za cenný výdobytek, by se sama musela přimět k uznání a zavedení určité nerovnosti ve smyslu rozlišování mezi pólem nevědomosti a dokonalosti. Politická filosofie v klasickém pojetí již vymizela, snad si ji lidstvo jednou, po dlouhých dobách, zklamáních a bolavém hledání, zase vyžádá. Podle Rudolfa Steinera byl posledním zasvěcencem na panovnickém trůně Karel IV. Dnes už bychom ani osobnostem typu Masaryka či alespoň Havla – našeho posledního novodobého státníka – nedovolili skutečně vládnout, protože, stavějíce se jim na roveň, utopili bychom je v tisících námitek, pomluv, osočování atd. – nesneseme nad sebou ty, kteří nás morálně či inteligenčně převyšují. Snad i proto máme nechuť k lokální praxi občanské společnosti.
(Pozn.: Podtržení v citátech je od autora tohoto článku.)
2024 ©