Harmonický a spásný život začíná v každodenní bdělosti a laskavosti.

Harmonický a spásný život začíná v drobnostech.

Tomáš Garrigue Masaryk často mluvíval o řeckém antickém ideálu kalokagathie. Tento pojem vyjadřuje vědění i praxi Řeků, kteří spojovali dobro, ctnost a krásu vzájemnou podmíněností. Krásné je zároveň dobré a naopak. Je-li jedna složka porušena, nemůže být v pořádku ani druhá. Krása bez ctnosti přestává být krásou a takové dílo nebo čin nejsou ani dobré.  S tím si můžeme denně v sobě pracovat,  zkoušet si to aplikovat na ledacos v sobě a kolem sebe. Platilo-li to kdysi v Řecku, mělo by to platit dnes dvojnásob. U člověka cenili Řekové jako ideál celkový soulad duševní krásy, ctnosti (čistoty), dobroty, statečnosti s výkonnou stránkou tělesnou. Zkusme si malý příklad: Cvičím nebo sportuji s urputnou sebestřednou chtivostí urvat či nahnat co nejlepší „fyzičku“? Nebo si užívat sportovní vítězství nad druhým, jako by to byl nějaký horší až podřadný člověk?  Pak nejsem v duši ani krásný, ani ctnostný, protože jsem tupý egocentrista. – Dívám se na ohavnost či prvoplánovou smyslnou svůdnost některé reklamy, plakátu, časopisu či filmu a nekladu tomu niternou distanci? Pak nemám v sobě soulad krásy, čistoty, naletěl jsem na lacinou náhražku a tedy nemám ani smysl pro pravdu v této oblasti, a dobro tam už není taky žádné. - Sklouzl jsem v práci po náladě oplzlých vulgárních vtipů? Pak jsem v sobě porušil ctnost, nejsem niterně ani krásný a nepřinese takovýto kal v mé duši žádné dobro mně ani okolí. Porušil jsem krásu niterné průzračnosti a čistoty. Tím se zakaluje i mentální logika atd.  Nebo naopak: Uměl jsem, namísto zbytečného plkání, s účastí vyslechnout oprávněnou starost potomka či rodiče a nést s ním kousek tíhy? Přibyl tím kousíček souladu a dobra mezi nás, že?  Řekněte pokladní v obchoďáku, unavené a skleslé z trvalé fronty, třeba jen „To tu máte dneska fofr, to je asi zabíračka, že?“ – a uvidíte jak její obličej a oči na moment zkrásní a ožijí kousíčkem dobra. Možná si vás i v těch tisících lidí bude pamatovat a příště se vřele a s úsměvem pozdravíte. Budete jí malilinkatou oporou. Totéž třeba u mechanika v autoservisu, úřednice za přepážkou a podobně. A časem zjistíte, že jste přestali narážet na arogantní úředníky či zdravotníky, a uvidíte, že to je ve vás, vašem souladu. Musí člověk ale začít sám, je to lepší než čekat neustále jen poťouchlosti, šupárny a překážky světa a jen se obsedantně  utvrzovat - já to věděl že jsou to zloději, lumpové, vydřiduši..., pak si o to říkáme, jsme k tomu náchylní jako nachlazený člověk k viróze. Klidný rozum nám pak sám napoví, kde není důvěra na místě. Karel Schwarzenberg moudře řekl, že důvěřivý člověk trpí jen několikrát za život. Podezíravý trpí neustále.

To byly jen příklady, krásné je i naopak sledovat, kde všude vyvolává dejme tomu touha po pravdě i dobro. Jak inspirativní je probrat si život takového Masaryka či Havla i z tohoto hlediska. A i ten vlastní. Jistě že ledacos v nás není v rovnováze,  často některou tuto složku zanedbáváme a tím trpí i další. Před moralitou, pravdivostí a ctností pokory prchají z našich životů karmické prvky a snáze se orientujeme i v duchovní oblasti, snáze rozeznáváme padělky, tvářící se duchovně, od pravých hodnot.

Podle Nietzscheho odpovídá kalokagathia  řeckému slunečnímu bohu Apollónovi, tedy paradigmatu apollinskému. Na opačném pólu stojí pohled dionýský jako svět poživačnosti, nízkosti, vášnivosti. Ideál kalokagathie pronikl v novější době i do základu sokolského hnutí (nebylo totiž původně jenom tělocvičné), a do skautingu (čestnost, poctivost, slušnost a tělesná hbitost a vytrvalost, tedy harmonie mysli i těla). I ten usiloval o kompletní utváření osobnosti.

Příklad konkrétní tvořivosti můžeme nalézt i u Masaryka v následující inspirativní odpovědi. Spisovatel Emil Ludwig se pana presidenta v knize Duch a čin ptá:

Myslíte, že ten, kdo pracoval rukama jako Vy, získal něco pro svou práci hlavou a že takový pracovník má před těmi, kdo pracují jen hlavou, vždycky jakýsi náskok?

TGM: S počátku jsem často litoval, že jsem kovárnu opustil. Práce rukama dělá především konkrétním, praktickým, obratným, nožem se dá dřevo docela podivuhodně zpracovat. Moji kolegové ve škole neuměli si často ani tužku ořezat. Kovář, zámečník, stolář, to jsou důležitá a krásná řemesla. Řemeslem se získává metoda. Ve vědě je metoda také velmi důležitá pro badatele - výsledek zkoumání pro publikum. Když jste si osvojil metodu kovářskou, užíváte jejích mnohých fines ve vší práci. Sotva si kdo představí, kolik takový kovář musí myslet. Mám železo v ohni, mám je rozžhavené, teď z toho musím nadělat hřebíků. Vtip je v tom, dvakrát ho nerozžhavovat, plýtvá se uhlím a kazí se železo, tož musím kovat rychle. Musím koupit správné železo, musím při koupi smlouvat a tak dále. Mám udělat podkovu, naostřit pluh, spousta fines. Za druhé: cvičení svalů, nejenom ruka a rameno, celé tělo je zároveň v činnosti, sílí. Za třetí, velmi důležité: vidím užitek hned při práci, literární dílo bude působit snad za tisíc let nebo vůbec ne. Hřebík, podkova jsou dobré, užitečné hned. Nabyl jsem jako kovář zručnosti. To se pak analogicky přenáší: v své politické činnosti, to musím pořád něco kovat, něco svářet. Tolstoj poznal mou dělnickou ruku ještě dvacet let po tom, co jsem se řemesla vzdal. Mně bylo také nápadné, že mně mozoly na rukou zůstaly tak dlouho.