No jo, dyk už sem běžím.
Bylo mi šetrně vytýkáno, že sem dávám v poslední době málo příspěvků. Je to tak, jenže ono se to musí někde urodit, aby to bylo psáno doopravdy a abych si za tím niterně stál, ne jen trousení načtených mouder či duchovních agitací. To by nikam nevedlo.
Jak tak občas čistím počítač, natrefím někdy na něco ze starých či novějších mailů a poznámek či nezařazených odstavců, co je mi líto vymazat. A říkám si něco jako: Nemůžu si pomoct, ten Funk to napsal pěkně. (Samozřejmě s odstupem, spíš jen z radosti, že to někým bylo napsáno.) Mimochodem – pokud je někdo samolibý, je lepší to o sobě vědět, než nevědět.
A tak jsem sem posbíral jakýsi Letní výběr či Pozdní sběr nejrůznějších funkiválií.
Zde je první část. Kolik jich bude, nemám zdání. Občas protřesu počítačem jako urnou s hlasovacími lístky, ono třeba něco vypadne a budu se zas divit, že to bylo někdy napsáno.
oOo Beznaděj a pocit strachu jsou jen vyplaveným egoismem - nutný je vzmach důvěry v Boží Milost.
oOo Ne pro pýchu, ale pro naději a vděčnost si porovnejme, jak se vědoměji, svobodněji, nadějněji dýchá, oproti těm, kdo žijí v našem okolí v práci, příbuzenstvu... Porovnejme si jen ten základní fakt, jak je osudově, vývojově nadějné a spásné vědět (byť jen počátečním poznáním a přijetím) o Kristu. Vědět to tak, že k Němu smíme, můžeme, máme směrovat své životy (ono Klepejte... a bude vám otevřeno...). Pak veškerá karmická břemena, byť by se jevila sebehůř, jsou dočasná, a víme, že za těmi mraky je trvale slunce. To jsou ty situace, kdy se cítíme namočeni do beznadějných či hrozivých situací, a nevíme, že i tak jsme Bohem neseni a milováni. Sami si ale zakrýváme oči a pak pláčeme pod karmou, která nám je musí otvírat. A za vše děkujme. Předem za budoucí strasti, a dodatečně za vše dobré i zlé, co nás vychovávalo. A když pláčeme strachem a bezmocí ze sebe samých, i to je lidské, abychom se učili víc věřit vyšší Lásce, Pomoci a Vedení. Je tu veliká křižovatka: buď pláčeme sobecky, někdo i nevraživě na Osud, je to pláč-stížnost, reklamace, nebo s vědomím: Pane Bože (Kriste...), bojím se, nezvládám to, vím to o sobě, jsem slabý, ba nevím co se ode mne chce, ale vím i o Tvém Slitování, které ale můžeš dát až poté, co si něco utrpením prohloubím a uvědomím. Prosím dej mi Světlo pro toto uvědomění, a Sílu vším procházet.
oOo Osud nelze reklamovat.
oOo Zkus třeba, jako pomůcku, když Tě popadne přílišné opojení a přivlastnění si úspěšnosti, kleknout si na kolena, nebo i lehnout na zem hlavou dolů a v pokoře sebe i úspěch zapomenout, ztišit se a jen vědět, že Ti bylo pomoženo, a děkovat, až se staneš sama díkem, vděčností. Né násilně, uměle, vychtěně, ale z uvědomění, že nejsme nic a bez Boží pomoci nic nezmůžeme.
Jak někde R. Steiner říká, jak Morgenstern působil po smrti, tak to může být inspirativní i pro nás: jistě že nedosáhneme tak plného proniknutí Kristem, jako on, ale i tím, co zde získáme, můžeme ve svém rozměru působit i po smrti pro další duše. I tohle může být krásný niterný stimul k práci na sobě. Zde je další argument: když se píše o "práci pro druhé", ono to nemusí vůbec znamenat honem teď někoho spasovat, ale hlavně ten postoj, a pak se Prozřetelnost sama postará, i když to nemusí být hned. Vše, čím se doopravdy pronikneme, bude navždy světu k dispozici.
oOo I když Manas, Budhi a Atman byly známy už na dávné cestě, v Indii, byla jejich náplň necelá, jen podle tehdejších možností špiček lidstva. Dalo by se zjednodušeně říct, že Manasu (moudrost, očista astrálního těla, osvícení, projasnění k Jednotě všeho) odpovídá východní cesta, (hinduismus, joga, Védy a Upanišády, buddhismus). Sleduje se nejvíce vlastní spasení. I Nirvána je tehdy pojímána jako zušlechtění, ale více pro sebe, pro rozpuštění karmy, vyvanutí. (S výjimkou mahájánového buddhismu, který se vyvinul už pod vlivem duchovního zachycení Kristova impulsu). Budhi (jiskření lásky, živost ducha, obětavost..., budhi odpovídá mateřství) je silněji rozvíjeno cestou Kristovou a posléze víc i Mariánskou. (Kristus jako láska má blízko k duchovnímu ženství, k mateřství.) Všímej si postupně (vybavuj si, ozřejmuj si, patlej se v tom zvídavě), jak souvisí éterické tělo (dále ÉT), tedy tělo životní, pránické, s budhi (zvaným též tělem blaha), tedy s moudrou láskou, a jak jinak souvisí astrální tělo (AT) s Manasem, moudrostí. Tedy: očistěním AT se dospěje k moudrosti, jasu, ale né ještě plně k lásce, oběti. To byla východní cesta. Cesta Kristova, oběť, láska, korunování Moudrosti, která se rozšiřuje Láskou, to už vyžaduje víc než jen průzračný jas svatého Ducha, jak to vyvrcholilo v Buddhovi. Kristus to vše korunoval, završil svou obětí a prozářením zemské aury Sebou. Atman se vyvíjí jako výsledek obojího předešlého, které bylo předpokladem, tedy Atman jako cesta fyzického činu, jednání ve fyzické úrovni, ke kterému se dospělo vypěstováním moudrosti i lásky, přičemž láska má projít až do duše vědomé, rozvíjené společně s duší rozumovou asi od středověku zejména Pátou kulturou, jejím vzděláním, šířením duchovní osvěty knihtiskem...
Zase se tu dá představit TGM jako představitel atmana. (Kdyby ses někdy v budoucnu dostala k Odívání Sluncem nebo Epopeji Mariánství, snažím se tam vysvětlovat co nejjednodušeji, že Slovanská kultura bude znamenat přijetí Ducha duší vědomou, tedy otevření své duše vědomé k přijetí Ducha, k jeho sestupu do naší duše.) Nebo, tak jako jsem na několika místech, v knihách a článcích napsal: Jirásek byl představitelem českého manasu (snaž se dobrat, proč, čím: spravedlnost, pravdivost, uvědomění se...), Smetana - jiskření budhi, čisté vlastenecké zanícení (kdyby bylo zapatlané, nízce zálibné, pak to není budhi), a Mucha, který odpovídá atmanu tím, že líčí činy Slovanstva a poukazuje k budoucnosti cestou činu, dění, jednání...
oOo Logiku a porozumění ke čtení duchovní nauky budeš mít takovou, jakou budeš uplatňovat i denně při myšlení či společném mluvení s druhými. Jinak by to čtení mělo trochu znaky úniku. Ale je to lidské, děláme to v mnohém mnozí, ale pak se musíme zas přizemnit. To neznamená se na vše vyšší vykašlat a žít si jako dřív, ale věnovat plnou koncentraci naší běžné práci.
oOo Spisovatelka Eda Kriseová, za prezidenta Havla vedoucí oddělení na vyřizování stížností Kanceláře prezidenta republiky mi kdysi napsala tento postřeh, byť s trochou nadsázky: Za komunistů, když měl někdo před domem louži, napsal stížnost na okresní výbor strany. Ten to postoupil ÚV KSČ a tamodtud nařídili, že se louže musí zarovnat. Dnes jsme většinou nepochopili, že sami musíme vytvářet občanskou společnost zdola. Je snazší jen kritizovat. V Athénách měli v počátcích demokracie model, kdy si město (úroveň státu) řídili všichni občané: kolujícím systémem byl každý na nějaký čas, většinou na měsíc, poslancem parlamentu, mohl tedy být občas i premiérem. To byla úžasná škola: všichni se mohli přesvědčit, co to obnáší, hleděli na řízení obce (státu) z pozice, jako by to měli udělat sami, znali i úskalí, limity, souvislosti atd. Nikdo nemohl být v roli reptající oběti, lenivé cokoliv udělat pro celek, a každý si mohl ozkusit, co to znamená brát na sebe odpovědnost a tím i riziko reptání ostatních. Takové myšlení nám chybí.
oOo Tři citáty:
1. Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů.
Jan Pavel II.
2. Nikdo se nemůže schovat před svým dílem odpovědnosti, pokud společnost směřuje k destrukci. Jediné, co může zastavit směřování k socialismu a totalitě, je zdravý rozum a morální odvaha.
Ludwig von Mises
3. Jediné, co zlu stačí k vítězství, je, aby dobří lidé zůstali pasivní.
Edmund Burke
oOo I vzletná slova a jejich kombinace se nesmí vymknout z hladiny vědomí, kde původní prožitek byl. Jinak se posvátno banalizuje.
oOo Hus jako první, jako člověk, symbolicky stojící u epochy rozvoje duše vědomé (tedy nejen staré středověké citové planutí a vzývání světců či prostých věřících, a nejen rozumové theologické spekulace, ale poprvé v dějinách - vědomé, osobní, jasné postavení se přímo k Bohu, tedy bez prostřednictví kněze), tedy Hus toto, společně snad s Wiklefem a hlavně s Jeanne d´Arc, předznamenal, otevřel. Tedy on jako první se obrátil na Krista přímo, vědomě, s absolutní důvěrou a jistotou. Neuznal (nepotřeboval, „obešel“) světskou církevní autoritu, ukázal cestu rovnou, přímo osobně ke Kristu. Církev tak učinil zbytečnou, ač to tak výslovně neřekl, ale v důsledcích to tak vyplynulo. To bylo nevídané, a i odtud plynul ten odpor příslušných míst k němu jako kacíři. (Proto volali – Odvolej!) A mučednická (=nekarmická) obětní smrt rozlije ideu, kterou obětovaný zastával, do celkové aury Země, kde je k dispozici dalším, kteří pak mohou tuto inspiraci nalézt. Tedy ji hledejme! A navíc – Hus je náš. (Dobře Husa zařadil a ozřejmil i Steiner.)
oOo Naprosto bezohledně se rozebrat, pojmenovat, každému možnému úhybu se postavit do cesty, všechny úniky ucpat a zůstat si se svou negací, protrpět si ji, poznat v pravé podstatě, a pak si nakonec i odpustit. Tedy - zůstat na nějaký čas se svou chybou sám, napíchnout ji na šíp sebepoznání a čistoty. Pak může přijít katarze.
oOo ...Podobně třeba v přírodě: tiše se zaujmout pozorováním nějaké krásy je cennější, než to podbarvovat přivlastňováním a opěvováním: ó já se mám, tohle si musím uchovat, nějak s tím naložit, opentlit to vznešeným výrazivem, uplatnit to honem v mailu, zapamatovat si to… To by bylo furt jen konzumní požívačné majetnické uchopování krásy, kradení té věci z přírody do své klenotnice...
oOo Vím že někdy můžu vypadat, jako že si Ameriku /V. Havel taky/ naivně idealizuju. Ne. Vím o těžkém ahrimanství, které sem z Ameriky jde. Ale je to naše věc. Pro ně to není tak škodlivé, jako pro nás. Tak jako je naše věc, zda někdy plně pochopíme, že bez Ameriky by skončila 1. SV jinak, bez Ameriky bysme neměli samostatnou republiku, skončila by jinak i 2. SV a bez Ameriky bysme asi hovořili rusky, chodili s mávátky před plnými tribunami a bez mávátek před prázdnými krámy a byli zavíráni za antisocialistické a antisovětské vtipy.
A krom toho, vím také o skrytější rovině Ameriky, o které píše mj. i Prokofjev, která se jednou projeví velmi duchovně. Dnes jsou Američani v mnohém naivní, pyšní, materialističtí, ale pořád civilizovanější a relativně se silnější tradicí křesťanství, než zákeřní a tupí Rusové. Tihle tupí vzdychavci, jako XY., sotva uslyší o zbraních, už křičí že je to špatně. Jak píšeš, je to samolibá stupidita - "chci mír", jak se to hezky tvrdí. Ve skutečnosti je to cynické a nemorální, ač se to jeví navenek opačně. Chtěl jsem kdysi napsat povídku - příběh maminky s dětma, mající takovéto názory, (pohodlně a bez potřeby opatřit a vyhodnotit si informace), odsuzující každé použití zbraní. A pak by ji a děti někdo ozbrojený přepadl, druhý kolemjdoucí, taky ozbrojený, by na to koukal, jak je přepadená a mučená či vražděná, a "vysvětlil" by jí: Když já nechci dělat násilí, chci mít čisté ruce. Střílení je ošklivá věc, brr, fuj.
Já s Havlovou podporou amerického zásahu proti Srbsku v jugoslávském konfliktu jednoznačně souhlasil. Zamezilo se tím mnohem větším ztrátám. Myslím, že právě jeho bolely ty ztráty, třeba v Jugoslávii, které tam Srbové způsobovali. Kdyby je svět nechal, dopadlo by to mnohonásobně hůř.
Kdyby mocnosti koncem 30. let rozbombardovaly Němcům vojenské objekty, a jistě že by byly i velké ztráty na civilním obyvatelstvu, protože jinak to nejde, mohlo se to obejít v řádově statisících mrtvých a válka by nenastala. Protože ale politici byli "tvůrci míru", a nechtěli „násilí“, nechali Hitlera volně zbrojit, a pak bylo 55 milionů obětí. Kdyby ale Britanie, Amerika a jiní zasáhly koncem 30. let, tedy včas, byly by pro mnohé natrvalo strašnými agresory.
Když Američani zlikvidovali Hirošimu (a to po marném trojnásobném varování před tímto bombardováním a po výzvě Japonsku k uzavření míru, kterou Japonci neuposlechli), bylo to jistě moc bolavé, ale podle střízlivých odhadů by vedením války běžnými zbraněmi bylo 5x víc obětí, podle některých až 10x víc. Japonci by válčili do posledního muže. Válka by se byla prodloužila o mnoho času. Válečných invalidů, i žen a dětí, by bylo mnohonásobně víc, ale nebyli by ukazování jako ti z Hirošimy. Po Hirošimě a Nagasaki Japonci kapitulovali. I na jejich straně by jinak bylo mnohem víc padlých i zmrzačených.
Když někde Amerika nezasáhne nebo se stáhne, je kritizována ze sobectví, že někoho nechala na pospas zvůli. Když zasáhne, tvrdí se mlhavě, že se to dalo "nějak vyřešit". Cítím za tím nepřiznaný podprahový vliv letitého masírování bolševickou propagandou.
oOo Ještě jsem to nikam nenapsal, ale někdy by to mělo být (teď jsi mi to připomněla): že při každém prožitku nějakého umění nebo jiného dobrého počinu cítím (měli bychom cítit) potřebu vracet lásku onomu autorovi. Nejen obdiv či díky, ale i přímo, osobně jeho duši. Milovat ho a vracet mu aspoň něco ze sebe. Je jedno, zda je v těle nebo ne, ale když to činíme aspoň nějakou jiskrou čistě, dostane se mu to někde. (Opačná asociace: ... jak těžkou kámaloku i další životní osudy si připravují tvůrci nemorálních filmů a dalšího nečistého umění, protože strhávají lidi do nízkosti po stovkách či tisících či milionech.) Myslím že budou muset něčím takovým asi projít jako oběti, aby poznali skutečnou povahu toho. Třeba znásilňováním, bezbranné dětství v nízkém prostředí, tragická manželství žen s násilníkem, vězení mezi dalšími násilníky a hrubiány, šikana apod., však toho vidíme kolem sebe dost, jak se někdy "nevinní" dostávají do hrozných okolností. Zrovna tak – ti co dnes zcela vážně a rouhavě šilhají po dobách komunismu a nejsou schopni rozeznat onu zrůdnost celé lži a ideologie devastace a šíří dnes jen temné mraky zloby a nenávisti, budou jednou muset projít znovu podobnou diktaturou – třeba zanedlouho budou umírat hlady v komunistické Koreji s provoláváním slávy dalšímu z Kimů..., anebo se u nás opět dočkáme něčeho podobného. „Národ, který se nepoučil ze své minulosti, ji bude muset opakovat.“
oOo Nikdy by se naše náprava neměla dít prvoplánově s vidinou toho, že dál, když se napravím, "budu už zase za vodou". Musí nás ovanout větříček nicnechtění, odevzdání. Jinak by to byl jen kalkul a ten nevydrží. V každodenních běžnostech a vztahu k lidem i k věcem kolem sebe musí být nepřetržitě praktikována nejvyšší důvěra v Něho, neustále žité spolubytí s Ním. A vím i, že jsem míval chvíle tak plné důvěry, světla, bezpečí, že se rozpouštěla během pár vteřin či minut karma "po metrákách", urovnávaly se mi cesty. Jenže to je nahony vzdáleno tomu "pozitivnímu myšlení" či "vysílání energií" atd., jak je to dnes v módě, i když se to vyjadřuje podobnými slovy. Jenže to, co takto funguje, se nedá říkat a radit druhým, to by jen podporovalo vyšší sobectví. Tam nevedou žádné propagované metody, techniky atd. Jakmile někdo vysloví, že má (či dokonce vyučuje) metodu na mazání karmy, pak hovoří jen sobec pro sobce a spěje se k opaku (s tím si nepřiznaně zahrávají, když prvoplánově kalkulují na nějaký prospěch, osudový atd.). To přijde jednou samo jako výsledek dlouhé tiché trpělivé harmonické snahy. - I proto zen-buddhisti učí, že by měli toužit po pekle. To je ten úžasný postoj vzdání se všeho chtění blaha, všeho sobectví atd. A jako nechtěný výsledek pak to blaho taky přijde, ale jiné. Roky mne provázel Drtikolův výkřik nejvyššího vzplanutí duše - Bože uvrhni mne třeba do pekel, i tam tě nepřestanu chválit. - Právě ta chvála a oddanost je to pravé. Tady může začínat spolehlivý vývoj, ne v metodách a technikách.
oOo Tohle výrazivo jako Mám- či Nemám to shora povoleno, Je ode mne chtěno, Něco mi napovídá, že..., Dostal(a) jsem, že..., Intuice mi říká..., to skoro vždycky svědčí o pyšném a zároveň hloupém předstírání vyšších schopností, snad jakéhosi napojení. Kdejakou obyčejnou povrchní nejasnou pocitovou pohnutku napasují na cosi vyššího, duchovního, neomylného. - Jenže dokud nejsme na stupni, abychom zcela jasným vědomím vnímali konkrétní bytost, na kterou jsme napojeni (asi tak, jako když se v běžném světě s někým setkáme), tak je to jen sebeklam, pohodlnost opravdově myslet, poctivě se k něčemu dobírat. S takovýma se nedá dohodnout, je lepší jim ani nenaslouchat.
oOo Věřím, že mateřská láska je krásná a že zahrnuje i péči atd., ale okamžitě rozeznávám a nesnáším tu až neomaleně dosvětašířenou zahleděnost do vlastního citu a to sobectví, rozšířené o toho druhého. Je to totéž, jak jsme psali o opačném pólu - sobecké hysterické hýkání při úmrtí někoho. Totéž se dá aplikovat plně nebo částečně na některé maminky. Tím tomu dítěti neprospějí, nasává z nich odmala ty falešné city a pak se mu to bude kombinovat s povahou a charakterem do sebelásky a nadnesenosti, nepřesnosti resp. neadekvátnosti prožitků a postojů. Sobectví začíná nenápadně a zdánlivě nevinně už od plenek.
oOo Nemylme se: Lucifer i Ahriman mají na člověka i dobrý vliv (v tom kladném Lucifer přináší nadšení, povznesení, Ahriman přizemnění, praktičnost aj.), pokud jsou korigovány Kristem, který je ze středu naší osobností drží pod kontrolou. - Jinak nastupuje jejich vliv negativní. Tedy - Lucifer bez Krista a bez jeho žhavé vůle, morality, sebekázně a pokory vede k nadšení pyšnému, přivlastňujícímu si, ulítávání do duchovna pyšně a samoúčelně, bez morálního faktoru atd. Ahriman bez opět Kristovy lásky a pokory atd. stahuje do materialismu (peněžnictví, technika, závodní sport aj.) a tíhy země. - To je ta úžasná obrovská plastika v Goetheanu - dole Ahriman, nahoře Lucifer, a Kristus mezi nimi. S jeho ctnostmi (velmi nepřesně řečeno) jako láska, víra, naděje, pokora, čisté zanícení vůle atd. je jejich negativní vliv spoután a jejich zaměření (povaha) usměrněno ku prospěchu člověka.
oOo I když někdo vedle nás trpí a můžeme mu nějak pomáhat, pokud to jde (ale nikdy přes sílu - na to dávejme pozor i jinde, velká překotnost v pomoci není v důsledku k ničemu, nebo dokonce naopak zbavuje druhého látky k výuce), neměli bysme zapomínat, že za vším stojí lidské sobectví a že něco od druhého nemůžeme odvrátit, protože bysme ho mohli připravit o zkoušku. Takto se ale dívejme i na sebe.
oOo Když se hlásíme k vyšším pravdám či duchovní cestě apod., jsou nám posílány do cesty příležitosti (malé či větší), možnosti, překážky, křižovatky, zrcadla... Tak je to poskytováno nám všem, často to nerozeznáme. Když ale tu možnost či příležitost člověk nevyužije, je to jeho zodpovědnost, měli jsme možnost a svobodnou vůli. Neustále za sebou ponecháváme nevyužité příležitosti. Líp se to vidí na druhých.
oOo Už to znám, když někdo z nás řekne, že na sobě musí ještě moc pracovat, a pak uvede nějaký rys skoro nevinný (např. - nesmělost číst autory-zasvěcence, neschopnost se ohradit, „přílišná dobráckost“ apod.), připadává mi to trochu plytké, falešné. Máme v sobě horší věci, ale lidi takto rádi budí zdání přísné sebekritičnosti kvůli drobnosti. Právě toto jsou ty nedostatky sebepoznání a pravdy o sobě, tyhle záhyby egoismu, který často nerozpoznáváme, ale tváříme se náramně sebekriticky u drobností.
oOo Nemoc: Měl jsem virózu (nikoli tu zemanovskou). Pozoruju se, jak mi vymizel veškerý zájem, pohyb mysli. Krom semtam psaní a trochu rutinní péče o domácnost , mne netáhne nic. Všechny zájmy zmizely. Tenhle stav mi částečně přicházel už asi 2 až 4 týdny před nemocí. Tedy se to připravovalo a ta horečka to uskutečňuje. Došlo mi, jak je to jednoduché: člověk potřebuje mít plný klid a je třeba se mu poddat, hlavně duší. Když se aspoň na chvíle dochází k nulovému stavu, kdy vše utichá, uvolňuje se horečce lépe možnost pálit to nedobré nastřádané. Proto člověk cítí potřebu pasivně ležet, proto je malátný a apatický, je k tomu takto nucen. Čistí se astralita, tedy nastřádaná (po)citová vzdutí. Asi jako když v chrámu či sálu či bytě se musíme znehybnit, aby to mohly uklízečky pořádně uklízet a abysme jim nevířili prach. Jak osvobozující.
oOo Dítě je čisté, ale slabé, protože jeho čistota mu byla dána. Teprve sestupem do hříchu, pokušení, lži, nenávisti atd., prochází člověk zemskými zkušenostmi, a jednou by se měl sám, vědomě, dobrovolně rozhodnout k cestě za pravdou, dobrem, krásou, čistotou… K tomu mu ale návrat do dětského období nepomůže. Musí sám, těžce, tápavě, ale s odhodláním a pěstováním nových sil. Pak nabyde pravých sil vývoje. Jedinci východního zaměření jako byl dr. Tomáš připomínají mladíka, který trochu zakusil zemský život, ale raději se honem vrací do svého nevinného dětství. K tomuto účelu používá dávné praktiky. Protože se ještě příliš nepotřísnil zemskostí, jde mu to, a domnívá se, že to takto musí jít i druhým, a že toto je účelem lidského vývoje.
oOo Východní cesty onu spojku mezi tělem a duchem, tedy duši, touží vymazat, rozpustit. Duše jako nástroj našeho jednání ve světě a prožívání ho, tedy složka, kterou převážně žijeme po celý den, ale nemá být rozpuštěna, nýbrž zdokonalena, zkvalitněna, zduchovněna duchem. Odtud pojem – duchovní cesta. Tedy: můžeme a máme plnokrevně a plnohodnotně jednat ve světě, a to duší očistěnou, zhodnocenou. Nesmíme ji rozpustit. Připravili bychom se předčasně o další náplně a kvality žití. Proto nám někteří stoupenci východních nauk připadají tak neuchopitelní, jakoby sklenění, průhlední. Jsou čistí, ale s rozpuštěnou duší. To jim ale nevydrží natrvalo, znovu sestoupí do svodů a nedobrot, protože nemají na dnešní úroveň zla dost protilátek, zduchovnili se předčasně, neplnohodnotně. Neproduchovnili plně a aktivně cítění ani myšlení, ale jen ho zeslabili, rozředili. Kristovy síly dávají onu možnost a kvalitu si duši podržet, zradostnit, zhodnotit, počítat s ní a těšit se s ní i do dalších inkarnací, které vítáme jako možnost dávat své duši nové a nové obsahy v kontextu s ostatním lidstvem, se sdílením údělu lidstva. To lidi typu dr. Tomáše teprve čeká. Naše já nesmí být rozpuštěno, ale zesíleno a zkvalitněno.
oOo Teprve před pár lety jsem se začal učit rozeznávat, jak i dobro někteří dělají s přímo smyslnou zálibou, ba i svatost (tedy to co se tak jeví) může být posedlost ďáblem (luciferismus přímo typický), a mnohdy se to jen stěží rozezná. U druhých i u sebe. Není to jen zjevné planutí fanatiků a sektářů, které je průhledné, ale i "pouhé" sebezalíbení v tom, jak konám dobro, co vše zvládám apod. Je těžké rozeznávat, kde všude v nás působí planutí (vzplanutí) luciferské libosti, zasahuje i do milostných prožitků, kde jsme neseni touhou a mnohdy člověk nevidí, jak se s tím veze i jas a namydlenost Luciferova (Luci-feros = nositel světla, které si ale přivlastnil). Jsou stále a stále další oblasti, kde se to postupně učíme rozeznávat. Nejde nám to hned, ale je důležité promyslet si do hloubky ten princip libého ujetí. Existují masky světců, masky trpitelů, masky vědců, masky spisovatelů, masky vůdců... Mnohdy je od skutečné svatosti, skutečné pokory, skutečné bolesti jen krůček k přivlastnění si toho, zalíbení si v tom, a přejdeme do luciferismu. Není to strašák (v něčem máme kus Lucifera v sobě i užitečně, o tom podrobně píše RS), ale když své masky, pózy apod. nerozeznáme, jsme v té věci v sebeklamu, nikoliv v pravdě. - Když to (bez pohrdání) rozeznáme v okolí, umožní nám to neujet s někým, nezaplést se do jeho limbu. Kolik jsem míval v práci pracovních "vzorů", šikovných, elegantně řešících věci..., chtěl jsem být jako oni. Pokud jsem rozeznal a ctil pracovní schopnosti, bylo to v pořádku, ba snad i inspirativní. Když jsem ale nasával i jejich sebezálibnost, eleganci práce, a nevšiml si té pošetilosti, ani toho, že od toho mají jen krůček k bezohlednosti, sebepřecenění, agresi atd., načuchnul jsem si i kus astrální iluze a musela přijít očista formou ponížení apod., tedy rubem jejich smyslného zalévání se vlastní šikovností atd. Dnes vím, že kdybych byl pracovně úspěšný a neměl furt nějaké "máslo na hlavě", lidi číhající na má pochybení, nezvládnutý úkol před sebou, hrozbu kontroly atd., skvěl bych se v luciferské sebejistotě raz dva. Ba v Praze, když jsem dělal v kontrole, jsem se v tom vezl silně. - A nemohu říct ani dnes, zda se v něčem takovém nevezu a nevím o tom. Stupňů je mnoho a teprve zpětně vidíme své nedostatky.
Mnozí máme skutečně největší starost o to, abychom si nepřišli na podvody, které sami na sobě pácháme.
oOo V Listopadu nám disidenti přistrčili svobodu až pod nos, a tak jsme se pochlapili a zvedli prapor spravedlnosti a udatně kritizujeme nepravosti. Nezvládáme sami demokracii na své úrovni ani na úrovni vyšší politické. Chceme svobodu a demokracii jen konzumovat, ne občansky spoluvytvářet. Selháváme. V nespokojenosti a nevraživosti tak marníme prožívání největší prosperity a bezpečí našeho národa v dějinách. Tím, že se jen vztekáme a panikaříme, jinak ovšem nadále zalezlí do soukromí jako v minulém režimu, zamezujeme sami nástupu lepší budoucnosti i slušnější politiky. Mark Twain řekl: Nejlepší pomocnou ruku naleznete na konci vašeho ramene. Analogicky: Nejlepší politiku docílíme, když budeme kandidovat my, co se považujeme za slušné. Nebo se i jinak snažit, vhodný a přístupný způsob si můžeme najít každý.
Jen pro zajímavost: Analytici agentury Bloomberg vyšli ze známých údajů: Ve spotřebě alkoholu jsme na čtvrtém místě ve světě, což nás přijde asi 17 miliard korun ročně. Konzumace drog nám zajišťuje šesté místo ve světě - a počítají se do toho i léky. Množství tabáku nás řadí na deváté místo s nákladem 80 miliard korun. V hazardních hrách jsme dokonce až dvanáctí ve světě, ale i tak nás to přijde na víc než 33 miliard korun ročně.
Tak co bysme chtěli?
oOo To jsou ty situace na nás tak dlouho sesílané, dokud se neprosvětlíme a nenadechneme k odvaze a naději atd. Ale ne sebráním síly egoismu, jak doporučují některé metody, ale směsí výkonu, důvěry ve vyšší pomoc a tím i v sebe. Já míval skoro celé studium podobný strach ze zkoušek, to byla pro mne strašná traumata, cítil jsem za tím jakousi karmickou tragiku a propast neštěstí a beznaděje. Asi byla zčásti po matce. Byl jsem jako pohodlný, do své tmy uzavřený mravenec, ze kterého někdo odvalil cihlu a on musí bázlivě jednat. Vím jak jsem se ráno před zkouškou zachumlával zbaběle do peřiny i s hlavou a bál jsem se ji vystrčit, tedy - vyjít do školy ke zkoušce. Ale přišel mi pak i jediný stimul či pobídka k učení se - navozovat důvěru v boží pomoc. Zprvu to byly jen malé záblesky do duše, po kterých - po jejich vybavování jsem se postupně jako po paprsku světla probouzel k důvěře a bezpečí. A musel jsem si osvojovat i zárodky tiché vděčnosti, když to vyšlo. Opravdový vděk (ne ten předstíraný, slovní) jsem v sobě neměl dlouho vůči nikomu. Věděl jsem posléze, že když nepoděkuju nebo budu dokonce odvázaně opile juchat, bude příští zkouška zrovna tak těžká a nic se neprosvětlí. Ke konci studia, při státnicích, jsem už mnohem jasněji cítil boží ochranu a tichou vděčnou jistotu. Ale v zaměstnáních to bylo nanovo, zas v jiných, těžších okolnostech, protože i vztahových. Jenže vše chce svůj čas a leckdo z nás musí procházet ještě mnohým, než si toto uvědomí doopravdy. Jinak se jen člověk točí v kruhu.
oOo R. Steiner, Tajemství Prahu: Především se musí stát silnými a pevnými ty zážitky duše, které by se mohly označit jako vyšší morální zážitky, tj. zážitky, které se zračí v duševním ladění pevného charakteru, vnitřní jistoty a klidu. V duši se musí vypěstovat především vnitřní statečnost a pevnost charakteru, neboť slabostí charakteru se oslabuje celý duševní život, a člověk pak do elementárního světa přichází se slabým duševním životem. To ovšem nesmí učinit, chce-li v elementárním světě prožívat správně a pravdivě. Proto nikdo, kdo prožívání ve vyšších světech bere opravdu vážně, nikdy neochabne v přesvědčení, že k těm silám, které musí posilovat duševní život, aby správně vstoupil do vyšších světů, náleží zesilování duševních morálních sil!
A patří k nejsmutnějším zblouděním, která se lidstvu namlouvají, začne-li se říkat, že jasnozření se má osvojovat přezíráním zesilovaného morálního života. Právě u toho, co jsem charakterizoval ve spise Jak dosáhneme poznání vyšších světů jako vypěstování lotosových květů, které u vyvíjejícího se jasnovidce takřka krystalizují v duchovním těle člověka, se musí zdůraznit, že vypěstování těchto lotosových květů může také nastat - ale právě nastat nemá - s přezíráním posilujících morálních prostředků.
Je naprosto oprávněné líčení stavu duše vůči pravdivým dojmům duchovního světa, když se říká:
o nic neusilovat, jen v mírnosti být klidný,
vnitřní bytost duše je naplněna očekáváním.
2024 ©