Mé pobývání u gurua; Co mi dal a nedal dr. Eduard Tomáš

Mé pobývání u gurua; Co mi dal a nedal dr. Eduard Tomáš

/upravený dopis/

Nechápal jsem tehdy mezi mými asi 20 – 26 lety, kdy jsem chodil k dr. Tomášovi coby svému guru (pokoušel jsem se, jako mnozí jiní, nastěhovat do jeho duchovního podnájmu), tohle: Byl pro mne tehdy nebetyčná autorita, ale když jsem potřeboval svěřit se, nebo aspoň zmínit, s nějakou konkrétní starostí či problémem (a jevily se mi tehdy k nepřekonání a trpěl jsem převelice, až na přiblížení se k sebevraždě), zjevně mi ani neposkytl možnost mne vyslechnout a jen shovívavě chlácholil: To jsou jen ty vlnky na povrchu vědomí, těm nevěnuj Karlíčku pozornost, musíš do hloubky, ke svému nekonečnému prazákladu. – A byl jsem namydlenej (slušně řečeno). Jakej prazáklad? Co to je? Jak k němu? Asi nějakej prazáklad je, jistě že je, ale já potřebuju teď pomoci, svěřit se, podpořit, opřít se, povzbudit, poučit, inspirovat, vynadat, poslat do háje se svou pitomostí… Něčeho jsem se u něho toužil zachytit.  -  Ale nebylo to tam.  K tomu zachycení slouží duše, a tu on rozpustil. Už byl plně duchovní, ale bez duše. Byl pro mne jakoby skleněný: průhledný, ale daleko.

Pronikli-li jsme k esoterice křesťanství, chceme být taky duchovní, ale se zachovanou duší, kterou Duch pomůže zkvalitnit. A k tomu dává sílu, vůli, lásku, moudrost i radost a lehkost - Kristův impuls.

Na východních cestách to před Kristem jinak nešlo. Dnes by znamenalo to předčasné vymazání duše, zbavení se možnosti toho nejcennějšího vývoje. Ani oni ale nezůstanou trvale  ve své nirváně. Zase se zrodí a přijdou jim další a nové, pro ně neznámé svody, komplikace, nárazy světa, proti kterým ještě nenabyli protilátek. Zduchovnili se předčasně. Duševní úrovní (jednáním ve světě) je třeba se  PROPRACOVAT V TERÉNU ŽIVOTA, né ji minout a jít hned k Duchu. Neznamená to samozřejmě babrat se v kdekteré zbytečnosti, číst Blesk, vykecávat se  nadbytečně s kdekým o marnostech, konzumovat kulturní či duchovní či náboženské odpadky a zatvrdliny s mylnou argumentací, že to „taky musíme poznat, abychom si mohli vybrat“. Do jisté míry ano. Snad na úplném počátku.  Ale musí tu být kompas niterné poctivé a žhavé touhy po pravdě, logice a čistotě, a ten nám ukáže, že i poznání řady náboženských či duchovních směrů (i kdyby se tvářily sebenepostradatelněji!)  může být jen bezúčelné zdržování se. To by mohlo být na miliony let a bez pohybu. Musíme svou duši právě nechat vychovávat svým duchem, tedy moudrostí, prací na sobě, poznáváním  – a současně žít tam, kde jsme, anebo  kam odněkud vědomě jdeme do nového prostředí (pracovního, vztahového, bydlícího, čtecího…)

 Nezažil jsem tehdy ještě onu Mílinu „křesťanskou“ – spíš jen citovou, a to ještě není křesťanství – tvorbu. Tehdy byla svým nitrem  jen u Východu, jako Eduard. Vyvinula si navenek ale jinou, citovější parketu.

Pokusím se o sobě vysvětlit něco, co se vysvětluje špatně. Ano, platí, že  mne vyvedl do světla a k niternému nadějnému životu z mých tehdejších těžkých depresí. A otevřel mi cestu k skutečnému duchovnímu prožívání atd. Ale až po letech jsem pochopil toto: bral jsem si z něho či od něho především způsob, možnost niterného prohloubení. O tom jsem samozřejmě v církvi neslyšel a zatoužil jsem po tom až poté, co on mi o tom řekl. On to prohloubení ale používal a prožíval pouze starým východním způsobem, tedy k rozplynutí se do nekonečného oceánu míru a blaženosti (Sat-Čit-Ananda). U mne, patrně protože už mne někde někdy minule oslovil odlesk Krista, se to Tomášovo zvnitřnění, zklidnění myšlenek, zaplnilo jiným obsahem (jeho nepatrným zárodkem, ale to stačilo), než kam směroval Tomáš. Já to tehdy v nevědomosti spojoval jen s Východem. Proto byla pro mne cesta (přechod)  od Východu k hlubšímu křesťanství tak dlouhá a těžká, než jsem pochopil, že v pravém niterném křesťanství je to taky, ale ještě mnohem silněji a přístupněji a aplikovatelněji pro náš život, prozářené čerstvými svěžími silami. Duše se dnes má stát nástrojem Ducha k působení pro svět. Proto je třeba ji zduchovnit = prosvětlit a promoudřit Duchem.

Tedy: kdo poznal jen vnějškové vyprahlé neplodné křesťanství, toho může dobře propracovaná meditační metoda z Východu zprvu posunout, pomoci jeho zvnitřnění. Ale pak by se měl zorientovat a jít dál.

Přičemž – není samozřejmě nutné projít zprvu Východem, protože totéž lze nacházet i v evropských pramenech (Morgenstern, Dascalos, Steiner aj.)

Pokus o výklad: Dr. Tomáš byl silná východní inkarnace, a nezašel ve svých životech patrně příliš do zemského dna. Tomu se ale nikdo nevyhne, má-li se dobrovolně a vědomě rozhodnout k cestě dál, nikoliv zpět. A tou cestou dál, tou námahou, oklikami, pády a vzestupy právě sílí, zhodnocuje se. To je tak v božím plánu s člověkem. To jsou ta vyvržení a návraty.  U jedinců typu dr. Tomáše však zatím nedošlo k hlubšímu ponoření se do hmoty, a tak si zachoval ještě stopy dávných rájů z doby dětského věku lidstva. Tam se člověk ještě blaženě rozléval do nekonečného, rozplývavého míru, tam blaženě snil. Odtamtud pak vznikaly Védy, Upanišády a jiná indická a tibetská učení. To vše vede zpět do prvotní nevinnosti, která byla Bohem darovaná, tedy námi ještě nezasloužená, jako je dítě čisté, ale slabé, protože jeho čistota mu byla dána do vínku. Teprve sestupem do hříchu, pokušení, lži, nenávisti atd., prochází zemskými zkušenostmi, a jednou by se měl sám, vědomě, dobrovolně rozhodnout k cestě za pravdou, dobrem, krásou, čistotou… K tomu mu ale návrat do dětského období nepomůže. Musí sám, těžce, tápavě, ale s odhodláním a pěstováním nových sil. Pak nabyde pravých sil vývoje.

Příklad:  Jedinci jako byl dr. Tomáš mi připomínají mladíka, který trochu zakusil zemský život, ale raději se honem vrací do svého nevinného dětství. Protože se ještě příliš nepotřísnil zemskostí, jde mu to, a domnívá se, že to takto musí jít i druhým, a že toto je účelem lidského vývoje.

Rozdíl: Východní cesty onu spojku mezi tělem a duchem, tedy duši, touží vymazat, rozpustit. Duše jako nástroj našeho jednání ve světě a prožívání ho, tedy složka, kterou převážně žijeme po celý den, ale nemá být rozpuštěna, ale zdokonalena, zkvalitněna, zduchovněna duchem. Odtud pojem – duchovní cesta. Tedy: můžeme a máme plnokrevně a plnohodnotně jednat ve světě, a to duší očistěnou, zhodnocenou. Nesmíme ji rozpustit. Připravili bychom se předčasně o další náplně a kvality žití. Proto nám někteří stoupenci východních nauk připadají tak neuchopitelní, jakoby sklenění. Jsou čistí, ale kdesi rozpuštění. Kristovy síly dávají onu možnost a kvalitu si duši podržet, zradostnit, zhodnotit, počítat s ní i do dalších inkarnací, které vítáme jako možnost dávat své duši nové a nové obsahy v kontextu s ostatním lidstvem, se sdílením údělu lidstva. To lidi typu dr. Tomáše teprve čeká (při vší mé někdejší vděčnosti a přátelství k Eduardovi). Naše já nesmí být rozpuštěno, ale zesíleno a zkvalitněno. Nelze s ním naložit tak, jak doporučovala Míla (třeba i v televizním seriálu), kdy udělala na provázku smyčku, tu označila za naše já, a poté zatahala za konce, smyčka povolila a provázek byl rovný. Tak, podle ní, máme i své já rozpustit do nekonečného oceánu bytí. Ale tak to bylo na počátku věků. Dnes už nelze zůstat v nirváně natrvalo, i je čekají ještě další a další svody a nesnáze, aby zesílili a nabyl dalších schopností dobra, krásy, aby poznali pravdu i v dalších zemských okolnostech, od vztahů v nejbližším okolí, přes pravdu v politice, hospodářství či umění, až po poznání a sdílení stavu lidstva. Skuteční zasvěcenci Východu jsou již dávno na půdě esoterního křesťanství; i Buddha byl v éterickém těle přítomen Ježíšově zrození a prošel v duchovních světech dalším, Kristem nově otevřeným zasvěcením, které za hmotného života sám předpověděl.

(Jen pro upřesnění: setrvávání, ať už stoupenců východního, nebo evropsky mystického zaměření, v mystické lhostejnosti, například na netečném a nadřazeném tvrzení „o politiku se nezajímám, protože je to špína“, není projevem duchovnosti, ale namyšlené zapouzdřenosti a útěku od poznávání pravdy. Samozřejmě, že ale nemáme každý a v každé době časovou či jinou možnost se s politikou kdovíjak seznamovat, ale stačí jen základní postoje.) Ilustrativní je zde například vývojová zaostalost stoupenců Fráni Drtikola, kteří, věrni jeho  někdejšímu  komunistickému přesvědčení, ještě roky po jeho smrti v r. 1961 byli členy KSČ a v souladu s linií Rudého práva odsuzovali Chartu 77 jako rozvratné úsilí zaprodanců a ztroskotanců apod. (Tyto Drtikolovy žáky jsem tehdy osobně znal.)  I takové ještě čeká další útisk v dalších totalitách, když nebyli schopni rozeznat pravdu okolo sebe a když neměli ani špetku soucítění s obětmi totality. Jejich nirvána jim pravdu nedodala.)

A jen pro úplnost dodávám: I joga či buddhismus jsou na Východě zrovna tak zprofanovány a zpovrchněny, jako křesťanství tady, ale to je normální a jinak to nejde, protože nelze zabránit, aby se dokonalého učení nechopil nedokonalý dav.