NELŽEME SI DO KAPSY? (dialogy)

NELŽEME  SI  DO  KAPSY? FLEK  NA  KALHOTÁCH  (dialogy)

Já: Máš flek na kalhotách. Asi od borůvek.

Druhý(á):  Co máš proti borůvkám? Já je mám rád(a) od malička, chodili(y) jsme na ně s babičkou, to jsou tak krásné vzpomínky. Byl tam krásný les, svítilo sluníčko… Tak mi ty vzpomínky neber, babička byla moc hodná.

NEBO:

Já: Máš flek na kalhotách. Asi od borůvek.

Druhý(á): Aha, nojo. To jak jsem si tam v lese sedl(a) na zem a nekoukl(a) se pod sebe. Fajn, až se dostanu ke koupelně, tak se to vyčistí. Nebo to vyperem spolu, jo?

Jiný dialog:

Já: Když uděláš takhle malou jamku a vsadíš do ní ten stromek, tak časem zajde, protože nemůže dostatečně  zakořenit.

K tomu druhý(á), udiveně: Ale co mi to říkáš? Já se přece tak rád(a) díval(a) na tatínka, když ryl zahrádku zrovna tímhle rýčem, i děti milují stromy, a ta naše krásná zahrada, tak co proti tomu máš? Proč bych nemohl(a) být na zahradě, vždyť je tu krásně, ne? Nebo nemám mít rád(a) stromy?

NEBO:

Já: Když uděláš takhle malou jamku a vsadíš do ní ten stromek, tak časem zajde, protože nemůže dostatečně  zakořenit.

Druhý(á): A proč by nezakořenil?

Já: No protože ty jemné vlásčité kořínky neprorazí tu půdu, musí ji mít zkypřenou.

On(a): Jů, to je asi fakt, tak jdem  dál kopat.

Další dialog:

Tvrdí-li někdo, že se mu líbí mé psaní či jiné sdílení se, pak z toho odvozuju, že ho mohu upozornit i na něco, co u něho není v pořádku, a že se pak případně odvine i dialog, směřující k věci. A když pak kličkuje a okecává (stačilo by, kdyby řekl, že nerozumí, o čem to zrovna mluvím – tím by se zachovala poctivá hladina a dalo by se to snáze probrat), pak tím (v něčem) popírá to  proklamované sdílení snahy o  (sebe)poznávání.  (I mé nynější psaní a určité projasnění myšlení přece předpokládalo soustavný proces poznávání vlastních blbostí, iluzí, omylů, plytkostí, okecávek…, a že toho ale bylo a možná i je. Kdybych toto v minulosti i přítomnosti nepodstupoval, nebylo by ani psaní.) Pak u toho člověka vidím, že se mu u mne líbila třeba krásná slovní spojení, nová témata, která neznal, psaní o vznešenosti apod., ale ne to odhalování vlastních omylů, u kterého to vše začíná i pokračuje i končí. Vidím, že touží sdílet v psaní (hovoru) krásu, ale ne pravdu. (Samozřejmě že ne vždy a ve všem, ale v té které situaci.) Pak mám dvě možnosti: nechat to být, třeba si na to časem přijde sám. Anebo reagovat na nelogickou odpověď, ale tady už musím někdy přitvrdit ve výrazivu, dát najevo nesouhlas, jinak se budem vypovídávat jeden o voze a druhý o koze a nikam to nepovede. Pak mohu vypadat jako zběsilec, který se snaží dostat druhého do kouta. Ale nesnažím se ho tam dostat kvůli němu a abych já měl navrch, ale kvůli zamezení úhybům a dobrání se k prvku pravdy o věci. Nejde mi o můj osobní náhled a jeho prosazení kvůli sobě, ale o přimětí druhého, aby se zamyslel poctivě.  Někdy nejde ani tak o pravdu o jedné věci, ale o nedotažený postoj, povahový rys apod., který by k druhému už nemusel patřit, nebo který on předpokládal, že s ním budu sdílet. I tady se musím ozvat a snažit se to objasňování dotáhnout. – Anebo, jak už jsem psal, od věci odejít, nechat to být. To ale u blízkých lidí nedovedu. Někdy jsem ale možná příliš příkrý a druhého srazím víc, než bylo k účelu pochopení věci nutné, to neumím rozeznat.

Že mi nejde o osobní prosazení se a ponížení druhého, je snad vidět i z toho, že jakmile je pravda v určité věci po(u)znaná, radujeme se spolu, ba sbližuje nás to,  a můj tvrdý styl okamžitě odpadá.  (Nebo, jestli dávám najevo nějakou převahu, pohrdání či vítězství, nebo kecnu-li před sebou na zadek v úžasu, jak jsem dobrej,  pak to není v pořádku.)

Jeden: Koukám, že neroubuješ sad dobře, ty rouby se neujmou, necháváš vsazení moc otevřené.

Druhý: Já ti to vysvětlím. U tohohle roubu jsem měl(a) mastné prsty, tak mi nožík sklouznul. Rozumíš mi, že?

NEBO:

Jiná odpověď: Aha, všechny? Tak to se na ně kouknu, v čem to je, a případně to začnu dělat jinak.