Ó jak sladké je duchovní sebeobelhávání
Tomáš Sedláček – mladý nadaný a nadějný ekonom, filosof, sociolog aj., člověk Cílkova ražení a formátu, který nahlíží věci nekonvenčně a samostatně a o kterém ještě uslyšíme, napsal v knize Ekonomie dobrá a zlá (má už tři vydání): „Je potřebnější učit se rozhýbat myšlení, než poznání uzavírat do psaných (pamatovaných) stacionárních slov. Ta zbavují realitu mnohorozměrnosti a plnosti, nutně ji falsují. Podobně jako skutečná realita spočívá v pohybu, musí být v pohybu i poznání…“
K tomu pár úvah. Zkusme si nastavit zrcadlo, zda v něčem, o čem bude dále řeč, také vesele a bezstarostně neujíždíme. Možná, že se to vše týká jen těch druhých – takto rádi a často uvažujeme, že?
Někdy neprožíváme věci přímo, ale prožíváme jen svůj pocit o nich, tedy jsme zahledění do toho, co si z reality v sobě uděláme resp. na co známého ji napasujeme. I do čisté vody ke koupeli duše si přidáváme voňavou pěnu jako do vany, se kterou se mazlíme. Pak ale nevidíme ani průzračnost vody, ani sebe v ní. Místo toho máme příjemnou pěnu, kterou se kocháme. Tato náchylnost k bublinám libosti pak činí člověka i zranitelným nelibostmi, tedy protipólem. Asi jako když se necháme bez kontroly unášet balónem, je pak jen otázkou času, kdy si natlučeme.
Kolem hezkého prožitku někdy jen poskakujeme, tleskáme, povykujeme a tím ho ničíme. V tu chvíli, jakoby bylo vše dokončeno, zakonzervováno, vymazáno, zapomenuto - už to splnilo svůj účel, bylo použito k sebeoslnění.
Nejednáme rovnou (tj. kvůli dobru samému), ale jsme sebezálibně zahledění do toho, jak jsme vykonali dobrý skutek.
Nemilujeme druhého, ale jen se zálibně kocháme svým citem k němu (podobně ke zvířeti). Poznáme to někdy podle toho, že svou „lásku“ podmiňujeme vděčností druhého člověka.
Krásu přírody nevnímáme s úmyslem, abychom jí ze sebe vyslali zpětně radost, ale raději si ji zaškatulkujeme do šuplíku pocitů, kde býváme pohnuti sami sebou, nebo ji slovně slavnostně opěvujeme a tím mrtvě zakonservujeme.
Milou příhodu, prožitek s druhým si lapíme pro sebe jako fotku do alba, podobně úspěch, aniž bychom se zastavili a v klidu poděkovali či si zapřemýšleli, co s tím v sobě máme udělat.
Na to vše si často nalepujeme ještě jakousi prezentaci před sebou. Libujeme si v tom, jaký máme z věcí pocit, ale neprožíváme je, jaké bezprostředně jsou. Zaléháváme balónky, abychom je mohli vlastnit. Realitu jen otrocky zanášíme do map a souřadnic. Škatulky si děláme nejen pro pojmy či vysvětlení jevů, ale i pro (po)city. Pak už jen, podle situace, otevíráme šuplíky s navyklými reakcemi.
Místo čisté radosti často míváme jen bujarost či bezuzdnou citovou rozdováděnost (poznáme ji někdy i podle výraziva ve stylu - to je super, no paráda, ok, to nemá chybu, „je to o…“ něčem…).
Místo prožitku – hltavost.
Místo vzpomínek – sladkobolnou nostalgii.
Místo citu - rozplizlý sentiment.
Místo pokorného těšení a očekávání - netrpělivost a chtivost.
Místo ryzí dobroty – sebepotěšení, jak činíme dobro (Pane Bože, vidíš mne? Líbím se ti, že?).
Jsme-li (po)chváleni, pak místo odevzdání věcí „nahoru“, že skrze nás mohlo něco dobrého vzejít, se zalykáme pýchu (i čistou radostí se ovšem lze nevinně zalykat a tetelit – tam je ale obsažena i pokorná vděčnost).
Místo vroucného poděkování za dar (boží či lidský) – hlučný jásot. V „lepším“ případě
– konvenční póza křiknutí na Boha, že děkujeme.
Místo vděčnosti za Boží pomoc, pokud se nám něco podaří – vlezlé draní se Pánu před oči, aby viděl, jak jsme dobří a jak se Mu máme líbit, protože brzy po Něm budeme jistě něco chtít.
Místo pokory – přihrblost a splasklost.
Místo pokání – sebezatracení.
Místo sebepovzbuzení – nadouvání se na svou víru.
Místo vřelého vztahu ke světu a zhodnocování sebe kvůli světu – chtivost osobního pokroku a duchovní kariéry.
Místo samostatného zrání a občasného radostného společenství – spirituální turistika, zběsilé ježdění po kurzech, setkáních s vůdci a svůdci atd., tedy duchovno redukované jen na společenské vyžití.
Místo tichého prožitku radosti z přírody a posvátných míst – chtivé drancování posvátna pod záminkou „čerpání energie“…
Místo meditace – vychtěné nezřetelné fantazírování na téma, jak by asi měla meditace vypadat.
Místo duchovní práce na sobě – její imitace, zevní maska, modelování svého vnějšího chování podle toho, jak jsme se dočetli, že má „duchovní člověk“ vypadat.
V hezkém prožitku (duchovním, vztahovém, přírodním…) si někdy vytvoříme hnízdečko, kde se pokusíme napevno a natrvalo usadit. To s námi ale dříve či později spadne, dokud se ona kvalita nestane trvalou součástí pohybu našich myšlenek.
Každý si můžeme uvědomit, zda po něčem takovém nesklouzáváme, tedy si vybrat, co se nás týká, a poznávat takto samostatně dále.
Podobně i pojmy duchovní vědy jako reinkarnace, karma, kámaloka, umírání, hierarchické bytosti, mysterium Golgoty, Kristovo působení, jednotlivá těla člověka, Já, vývoj lidstva, Boží plán, planety, zodiak, Slunce, meditace, kontemplace, očista, vědomý život, dobro, krása, produchovňování atd. by se měly postupujícím poznáním vyvíjet po celý život směrem k bližšímu přimykání k realitě.
2024 ©