Manželské osamostatňování se
Poznal jsem za celý život bezpočet případů (osobně i z doslechu), kdy to bylo vždy totéž nebo podobné: žena se začne zabývat nějakou duchovní oblastí. A muž obyčejně stupňuje tlak, když má dojem, že mu žena někam uniká, kam on nechce nebo nemůže. Někdy to z ženy vycítí i jen bezděčně, že začala mít i svůj svět. Pak zafunguje většinou tvrdé mužské sobectví, ba jakýsi genově zažraný model, že žena musí být poslušná a že o ní musí vědět vše do posledního duševního hnutí, jako její majitel. Muž se podvědomě začne sobecky bát o své výhody, i o výsadu pána-vševěda, či "zdravého" skeptika. Ne vždy to muž uplatní v plně hrubé podobě, ale je to často v něm. Muž chce pak být buď víc s ní, aby mu nic neuniklo či ona aby neunikala (je to vlastně forma majetnické kontroly a hlídání), anebo je vznětlivý, vyčítá kdeco, nebo střídavě obojí. Jsou i muži, kteří žárlí i na knihy...
Je to nutné sledovat, a nelze vždy asi najít hned vyhovující řešení. Na duchovní cestu se opravdu musí vydat každý sám, a někdy i, není-li zbytí, poodsunout vliv druhého.
Jiná a též častá je situace, kdy žena bere to „duchovno“ fanaticky, ulítle, zamiluje se do nějakého vůdce-svůdce apod. Pak je muž ten normálnější a k projevům nesouhlasu má právo. Někdy i jeho skepse není projevem materialismu, ale zdravého rozumu. Kolik je oněch dam-duchovních turistek, esoterních štamgastek, které víkend co víkend křižují republiku za ještě a ještě lepšími energiemi, vibracemi, učiteli, senzibily atd., a netuší, že žijí v totálním poblouznění.
Nežádoucí krajnosti u žen jsou buď úplné a bezohledné utržení se ze řetězu a hrubé zanedbávání domácnosti, tedy rozpad manželství, nebo plné vyhovění partnerovi a vzdání se niterného zrání ve prospěch dočasného klidu doma. Jenže plné vyhovění stejně nepřinese žádoucí výsledek, protože člověk se stává majetkem či vazalem druhého, který si ho sobecky přivlastňuje.
Často i toto patří mezi překážky při vstupu na cestu, protože musíme jasně(ji) rozeznat i to nedobré, na čem jsme se pohodlně podíleli v dosavadním životě se svým partnerem, tedy to co k nám nepatří a co jsme nekontrolovaně celé roky přejímali (bujaré nálady, konzumní postoje, falešná bezstarostnost, provizorní řešení namísto poctivých, uhýbání před okolnostmi, jalová plytká sounáležitost manželů, nezodpovědnost za sebe...). V určité etapě vývoje se to jasněji vyjevuje, stává se to brzdou a je třeba s tím něco dělat. Někdy to jde bez porušení vztahu, častěji ale je to těžké.
Překážky na počátku cesty bývají různé. Abnormální bytosti různého ražení napínají síly, aby člověk neunikl jejich vlivu (či aby se nevymanil ještě víc, než dosud). U někoho se třeba najednou víc shlukuje příbuzenstvo, přátelé činí větší nároky na náš čas, zamotávají se úřední věci, takže máme běhání po úřadech, sousedi se najednou chtějí kamarádit, manželové, kteří si ženy dlouho nevšímali, se najednou překonávají anebo naopak dělají problémy, hatí se finance, je to různé. Ale je to jen přechodné období. Záleží, jak to rozpoznáme a jakou máme touhu po sebenápravě, i víru ve vyšší pomoc. I při nastavování hrází okolí nemáme zapadat do zloby, ukřivděnosti atd. Často ale manželství, pokud bylo udržováno buď jenom nebo převážně něčím iluzorním a nehodnotným, např. hamouněním peněz, duchovním či kulturním snobismem nebo jinde plytkou náladičkou, rozverným laškováním či něčím podobným povrchním, se niterně hroutí. Poznalo se jako iluzorní. Měla by ale i pak zůstat svědomitá snaha o rodinu a domácnost, i snaha o aspoň přátelské vycházení. Někdy to větší vnitřní osamostatnění může být i ku prospěchu, nesmí to však být předčasné a námi příliš urychlováno. Mohl by to být únik od nedodělané práce. Nemáme druhého nakopnout či odkopnout, ale snažit se i nadále dobře starat o domácnost, ani se pokud možno nehádat, neubližovat. (Vím, ono se to mluví. Bývá to ale to nejtěžší.) Často i po zdánlivém rozpadu vyvstane časem nějaká, sice vlažnější, ale snesitelná forma. Je třeba to brát i tak, že jsme možná někdy dřív prolajdali nějakou příležitost, a teď musíme překonávat víc překážek a uvědomovat si touhu po vyšším. Někdy to může být i delší disharmonické období, ale kvůli nevůli druhého či celého okolí nelze trvale a plně odkládat něco, k čemu se cítíme povoláni. A zároveň: přizpůsobíme-li se příliš snadno a zahodíme-li snahu o duchovní práci, pak si do budoucna tvoříme další překážky. Nebudeme mít dostatek času, abychom si ho naučili vážit a poctivě využívat. Píšu to jen jako inspirační pomůcku, ale je to individuální.
2024 ©