Otevření nebo zrušení vztahového koridoru; Emoční polemika; Karmická rozjasňování

Otevření nebo zrušení mentálního koridoru; Emoční polemika - oplodňující nebo devastující;  Rozmělňování své nalepenosti na někoho nebo něčí na mne;  Karmická rozjasňování

Měl jsem starší kolegyni, říkejme jí Rezi, se kterou jsem roky různými způsoby musel spolupracovat. Občas se zazajímala o nějaké to duchovno, často to ale bylo jen předstírání. Zahrnula mne sebejistě do své dobro páchající lásky, měla mne za svěřence, kterého musí přehlcovat nejen svými pracovními radami, to by ještě šlo (někdy byly i ku prospěchu), ale „vládnout“ s ním, manipulovat jím, vodit ho za ručičku, propagovat překotně a nevhodně a  bez jeho vědomí jeho pisatelskou činnost i tam, kde si to nepřál apod. Samozřejmě že vše „myslela dobře“ (jak jinak). Pociťoval jsem to, jako by mne svou urputnou „pomocí“ pohlavkovala hlava nehlava. Protože tu určitě musela být nějaká blízkost z minula, patrně sourozenecká, vnímal jsem často i v noci její vlezlé myšlenky,  kterými mi vnucovala své představy, nálady a kterými mne obetkávala jako svého vazala. Ač mi nedělá potíže nechat v sobě ledacos rozpustit, zde bylo těžké se jí vymknout, byla zkušený manipulátor, snad i trochu mág, ovládající různé psychické fígle a “lezoucí“ svými myšlenkami hluboce do mého soukromí. Navíc využívala i svůj částečný jasnovid starého ražení. I mezi jinými měla přezdívku čarodějnice. Nedokázal jsem to vše po dlouhou dobu rozeznat a později ani vyřešit a měl jsem s ní občasné noční mentální potyčky. Hledal jsem i v sobě, proč to muselo tak nastat. A nedalo to moc práce: zpočátku, když si mne získala pro podporu a spolupráci jako tehdy nejvyššího "vládce" přes sociálno na Písecku, jsem si zavdával i s její plytkou bujarou náladou, laciným optimismem, nechával jsem jí příliš sám sebe k dispozici pro její prázdné řečičky. Byl jsem lenivý při rozpoznávání podstaty její přízně. To se nevyplácí. Tím člověk napomůže k otevření obousměrného mentálního koridoru. Těžko pak šlo s jejím manipulačním pojetím „kamarádství“ co dělat. Musel jsem napřed poznat sebe a svůj podíl, i když už jsem své kamarádství dávno stáhnul do kolegiální korektnosti.

Až poté, co jsem s ní téměř přestal pracovně souviset, jsem zvolil po jejím nevhodném chování radikální řez – napsat jí otevřený jednoznačně odmítavý mail (ústně totiž nikdy diskuzi nepřipustila, protože nenaslouchala), kde jsem vše zhodnotil a uzavřel tím, že se s ní už nechci nikdy ze své vůle setkat a nechť mne propustí ze svého mentálního impéria atd. Počítal jsem s vlnou hektických nesouhlasných myšlenek, což asi nastalo, ba byl tu možná pokus i o určitou intriku. Ale s čím jsem nepočítal… – a o tom už bude v následujícím mailu kamarádce:

Nemohu si být plně jistý, ale  mám teď častý pocit, že v Rezi  to po mém mailu pracuje (nezabývám se tím cíleně, protože mne nezajímá,  jen ke mně občas něco lehce zavane): Samozřejmě že nemůžu vědět, zda její případná uražená ješitnost atd. nezosnuje ještě nějaký podraz, přesto ale mám pocit (a nečekal jsem to, nenapadlo mne to dosud), že tím, jak se zbavila mým drsným odmítnutím svého lepkavého pečování a "ochraňování" mne, i slávychtivého obdivu, teprve získala odstup a snad drobátko neosobněji našla v mých článcích či knihách (či zpětně v celkovém chování, které  dřív chápala jen povrchně), něco pravdě bližšího. Mohla to nyní najít novým, spíš jen věcným přístupem, nezávislým již na ničem, který by pro ni mohl být jakousi zpětnou inspiraci. Neumím odhadnout, kolik si z toho teď bere, ale mám pocit, že částečně ano, že teprve teď byla sražena její slepá (byť vnějškově obdivovatelská a uctívavá) nalepenost na mne. Mým odražením získala odstup. Zacítil jsem z ní poprvé trochu nezávislého porozumění světu mého psaní a hodnot. Jako by se i jí svobodněji vydechlo a mohla se na něco z mého psaní (kupuje Phoenix a  má několik mých knih) podívat bez těch zapatlaných brýlí. Je to malý dobrý prvek v  ní. Tím nechci ani trochu říct, že bych toužil se s ní jakkoliv kontaktovat. Pochopí-li něco opravdověji, je i toto její věc. Zrovna tak připouštím, že může převážit i její ješitnost a uraženost.

Vida: aniž jsem to čekal, opět se mi potvrzuje, že i navenek drsné setřesení něčí falše ze sebe či rovnou někoho celého ze sebe,  pokud se pokoušel se mnou manipulovat, může být dřív nebo později ku prospěchu i jemu. Dokud jsem s ní nějak pracovně souvisel, nešlo to  moc razantně a plně udělat. Samozřejmě že do toho odražení nesmím dát pýchu, uraženost, satisfakci či jakýkoliv osobní zájem, ba ani přílišnou zvědavost na reakci druhého, tím bych s ním dál souvisel.

Vidím opět, jak je důležité nezabývat se negacemi někoho ze svého okolí víc, než je pouze rozpoznat a nechat být u něho. Jistě že je to snazší, pokud s tím člověkem už nejsme v kontaktu nebo jen zřídka. A pokud s ním musíme být pravidelně, i tak se v něm moc nerejpat svou nelibostí. Je to obtížné, často se mi to nedařilo. Až jsem rozpoznal, že když do někoho  mentálně moc zalézám, a to i nelibě, nasávám to sám. Jo, je to dřina. Vždycky jsme vedeni někam, kde se musíme učit stále mávat křídly, jinak spadnem raz dva. Tím niterně sílíme a snad pak můžeme opřít i někoho dalšího v podobných situacích. Ono totiž i v takovýchto věcech platí, že druhým můžeme být k užitku jen v těch oblastech, kde jsme něco sami dokázali, vypracovali. Okolí si nás pak najde. Pak jsou naše rady podepřeny aurickou esencí zkušenosti, nejsou jen vyčtenou teorií, nejsme jen sterilními duchovnisty nebo vzdělanými psycho-radiči.

Ještě důležité doplnění: I když jsem zacítil závan těchto jejích svobodnějších či poctivějších myšlenek, ani teď k ní nejsem myšlenkově aktivní. Protože má zbytek onoho přežilého  nezdravého jasnovidu, asi by postřehla, že jde ode mne nějaká mentální aktivita, reakce, a někdy by po ní zas mohla skočit i tím nižším. Já tomu pro sebe říkám, že jsem si před někým „stoup´ za sloup“. Tedy - nenastavuju jí ani v duchu žádné stanovisko aktivně, nejsem příjemcem jejích myšlenek, ale odstupuju stranou a nechávám je proudit nezachyceně kolem sebe. Nejsem terč, to by mohla vycítit a mentálně se vůči mně zas aktivizovat. Nehodlám jí poskytnout žádný nový materiál na myšlení o mně. Takto to platí obecně. Dělám to asi jako když si před kužel reflektoru auta nebo baterky stoupneš někam do zákoutí, za něco, ono to kolem tebe proudí, ale jen to v klidu pozoruješ a necháš to běžet dál, nenalezen. Nebo jako si stoupnout do závětří za něco. A ještě lepší – zprázdnil jsem se, učinil se mentálně nezachytitelným, průchodným.  - Píši  tenhle princip, protože myslím, že se leckomu někdy může hodit. Je dobré o tom vědět, že to tak lze. Často některé konfliktní vazby neberou konce, protože jsou přiživovány z obou stran. Poprvé jsem to plné „stoupnutí za sloup“ objevil teprve před pár lety a je to pomoc, když se takto zprázdníme vůči někomu, aby nás jeho myšlenky nikde nenašly. Touto bezzájmovostí se v nás snáze tvoří i plné odpuštění. Neodmítáme toho člověka jako takového, ale jen jeho chování, jeho vlastnosti. Takto se rychleji rozpouštějí nedobré či zbytečné vazby, i když to nejde hned, zvlášť pokud musíme být s tím člověkem dosud v kontaktu. Jde tu ale o princip a lze se to učit. Pak se objeví ta blahodárnost. Vlastně je to zas jen neosobní postoj. Předpokladem je vždy a všude nejprve hledání kořene toho v chybách a nedopracovanostech u sebe, tedy svých rysů, které nás přivedly do těchto okolností.

To nás dovede k ideálnímu stavu, kdy s tím člověkem nebo s jeho vlastnostmi  přestaneme v duchu vést EMOČNÍ  DIALOG či POLEMIKU neřku-li PŮTKY (i naše vnitřní bouřlivá rozhýbaná emoční opozice je aktivita, vytvářející k němu psychický koridor a tedy i od něho k nám) a odsuneme toho člověka asi jako když nám někdo dává nečisté peníze a my je jedním rozhodným a klidným pohybem odšoupneme na jeho okraj stolu. Je to ale rozdílné: když s ním musím být denně, nedá se to někdy hned snadno odsunout, protože musíme neustále nějak reagovat. Je to škola neosobnosti a vydobývání vlastní pevnější čistoty, protože při větší blízkosti by i malé potřísnění jeho nezpracovanými rysy  mohlo být devastující. Často se to tak mezi lidmi děje, aniž to pozorují. Tedy - aspoň od jeho obsahů odstoupit co nejdřív po každém kontaktu s ním, protože i aktivně prožívané niterné hnusení je můstkem k tomu člověku. Jistě, že musíme dobře rozeznávat i negace druhých. Záleží ale, zda probírání se druhým jsou pro nás jen vlnky na povrchu (nezaujaté vystižení a pojmenování, které je zapotřebí), nebo sžíravé vzdouvání s emoční intenzitou. (Vůči Rezi to bylo zpočátku u mne emočně intenzivní, zachvacující, drásavě hluboké kvůli jejímu zasahování v práci a manipulacích se mnou i jinými, a trvalo mi to dlouho.)  Tak jako při meditaci nepomůže bojovat s myšlenkami, ale jen jim nevěnovat pozornost, nedávat jim sílu, až samy pomalu zaniknou, je to i s rozpouštěním takovýchto vazeb. Odpuštění je předpokladem.

Mám životní zkušenost, že jsme do podobných situací vedeni znovu a znovu, dokud si takovéto postoje neosvojíme. Poté  přestaneme podobné situace přitahovat, změní se tím poměry kolem nás,  a máme možnost buď pobývat s lidmi harmonickými, nebo se nás něčí disharmonie a jiné negace alespoň nijak nedotýkají – pocitově ani v jednání. Nebo přesněji řečeno – máme najednou možnosti věci s lidmi řešit bez zauzlenin, bez skřípotu zubů, bez bezesných nocí. Začíná se nám v těchto okolnostech karmicky rozjasňovat, volněji dýcháme ve svém okolí a uvolňují se nám ruce k jiným oblastem zrání.