V dětství jsem poslouchával v rádiu pohádku Sůl nad zlato, četla ji skvěle Růžena Nasková. Jistě i tato pohádka Boženy Němcové patřila k oněm, jejichž základ se skrytou symbolikou vymýšleli dávní rozikruciáni. Jenže jsem název neposlouchal pořádně a myslel jsem, že to je Sůna Zlato. Tedy jsem čekal nějakého hrdinu Sůnu, kterému s láskou říkali Zlato. Nikdy tam ale žádný takový nevystupoval. Připadá mi dnes jakási podobnost: Jeden, co chce být tady králem, má zlato, ale lidem sype do očí sůl. Ale nějakou divnou, spíš tu silniční. - Karel Čapek o pravé soli napsal, že humor je sůl života a kdo je jím dobře prosolen, vydrží dlouho čerstvý. Svatá pravda. Prosolená duše je vždy mladá. Ani někteří tzv. duchovní lidé moc smyslu pro humor či pro uznání něčeho, co sami nevymysleli nebo nečetli, nemají, patrně aby dali okolí najevo, že to či ono nedosahuje jejich duchovních výšin.
Ani onen pan král (český, ale z ciziny a s mizernou češtinou), shromažďující zlato, nemá smysl pro humor (přičemž vykutálený vítězoslavný škleb, jak nad někým zvítězil či někoho napálil, není humor) a tedy není ani prosolen na dlouhé časy v paměti národa. Možná ani ne té poloviny národa, které jeho faleš a kriminální činnost vyhovuje. Jeho falešná bodrost, vykalkulovaná póza tatíčkovství, je protikladem ke kvalitě Onoho, který si kdysi zasloužil lidové označení Tatíček. (Tenhle náš nynější falešný tatíček bude jednou, po delších dobách, prožívat místo zlata a moci i tu sůl v očích, ale to už by byla jiná kapitola). A postřeh Karla Jirky: „Petr Pavel při jedné misi OSN v bývalé Jugoslávii dobrovolně nasadil život, aby dostal do bezpečí několik desítek francouzských vojáků. Zkuste si to představit u vyčuraného Babiše.“
.oOo.
Pokus o psycho-rozbor úsměvů politiků by vydal na jiný článek. Stručně - všimněme si: vždy distancující se pochybovačný nadřazený úsměv vševěda Klause se znalecky pokrčenou bradou (zdá se, že už mu to tak zůstane), kroutící nevěřícně hlavou nad blbostí všech kromě sebe…; zlomyslně výsměšný či posměšný úsměv Zemana – oba musejí mít vždy navrch...; a plachý úsměv jejich předchůdce, s upřímným výrazem pozornosti vůči okolí. Klaus má jen udivené kroutění hlavou nad hloupostí veškerého okolí. Podrážděný údiv. Umí se pouze vymezovat na úkor druhých. Podobně Zeman. Nikdo nedosahuje jejich moudrosti. Zeman má jen škleby, posměch, zlomyslnost, poťouchlost, jízlivost, falešně bodré poučování, opájení se mocí. I když je vážný, je vidět jeho přízemnost a číhavost. Na dávné fotce s Putinem - úslužnost služebníčka. Po pár letech se od něho, aby zde nepřišel o prestiž, hrdinsky distancoval. (Tupý výraz podroušeného stavu s nepřítomnýma očima raději nekomentovat.)
- Jak zrádcovský a podlézavý byl ksicht Biľaka, pozvavšího k nám v roce 1968 sovětské tanky (a Slováci ho i za doby svobody odmítli soudit).
Poznámka k výrazivu: Používám-li občas slovo ksicht, je to z německého das Gesicht – obličej. Mohlo by to tedy být míněno jak slušně, tak s osobním dehonestujícím podtextem. Laskavý čtenář nechť si domyslí sám podle svého.
- Energii, odvahu i ušlechtilost tuším z obličeje Miroslavy Němcové.
- Nevýrazný ale inteligentně vlídný i energický Fiala je obrazem nynějšího hledání adekvátní pozice k současné situaci, možná i lavírování dnešní ODS.
- Hezký je obličej Čaputové – účast na lidských osudech. I krásná žena.
- Fico – bezmocný zvířecí vztek, zloba vzdorného puberťáka, školního rváče, kujícího pomsty.
- Komunistka Semelová – přímo vizuální archetyp hluboké nenávisti.
- Vojtěch Filip – chytrácké vyzrání na někoho, potměšilost, poťouchlost, lišáctví. A propos – našel jsem v poznámkách staré pojednání Martina L.: "Před devatero volbami a patnáctero vládami se říkávalo, že existuje trojúhelník, jehož tři vrcholy nelze vtěsnat do jediné lidské bytosti: chytrý, slušný a komunista. Buď byl někdo chytrý a komunista, pročež nemohl být slušný; nebo byl slušný a komunista, a tudíž nemohl být chytrý; nebo mohl být slušný a chytrý, a proto nemohl být komunistou."
- Jak výmluvně výhružný, panovačný a zlověstně zachmuřený byl ksicht Brežněva. A propos: Říkal se kdysi vtip: Nejmodernější sovětská ložnice: Pryčna na spaní, kýbl na ..aní, dvě stoličky ze dřeva, k tomu obraz Brežněva. Jak vidno, mentalita většiny Rusů vůči vůdcům ani jejich životní úroveň nikam nepostoupila, obdobně je to i dnes vůči Putinovi.
- Zajímavé bývalo pozorovat výraz Merkelové, prozrazující různé nálady, ale vždy obrácená k lidem, k naslouchání, upřímné přiznání smutku či bezradnosti. Dobrácky naivní byla příliš dlouho i ke zločinci Putinovi. Na rozdíl od ufňukaného, vztekajícího se či pošklebujícího se Babiše ale její zklamání či radost vyznívala odpočátku opravdově.
- Trump – samolibý šašek, jindy zlověstný vztekloun - bez důstojnosti a bez ovládání nálad a grimas.
- Jak nadčasově mužně krásný je obličej Masarykův, a v každém věku. Pevnost, nevyzpytatelná hloubka, odvaha, čestnost, hrdinství, naslouchání, vůle k jednání = atman.
.oOo.
A odjinud?
- Výmluvné jsou i autoportréty Drtikola či jeho fotografie různých osobností, jako Masaryka, Thákura, Steinera, Jiráska, Březiny aj. Či zachycené výrazy na sochách Františka Bílka, myslím že v tom je Bílek světově jedinečný. O tom by se daly psát knihy (napsal jsem kdysi aspoň článek).
- Namaloval jsem si v dětství podle předloh Goetha a Beethovena. Beethovena jsem ale udělal moc vzpurného až vzteklého, tak jak ho líčili životopisci, vydávaní za komunistů. Tak jsem ho po letech spálil. Svým obrázkem Goetha se vytahuju v nějaké knížce.
- A z historie? Bylo by toho mnoho. Hodně času jsem strávil hleděním na portrét Albrechta Dürera. Roky jsem měl v mládí nad postelí pověšenou fotku Šrí Ramány Atmavičara Mahárišiho z Arunačaly – jeho oči mne doprovázely mnoho let.
- Kdysi jsem viděl v lázních pána na vozíku, trvale se o něho starala jeho paní. Měl ve výrazu velikou pevnost a mužnost, patrně danou neustálým potýkáním se se svými potížemi. Poznal jsem mnoho lidí na vozíku, někteří měli i v obličeji čitelné, že životní tíhou prochází mužně, trpělivě, důstojně. A mají i vzácný smysl po humor a vzájemnou pomoc.
- K Manfredu Kyberovi: Jeho Zemi zaslíbení a Verunčina tři světla či Nové povídky o zvířatech jsem za komunistů opsal s kopiemi, před časem jsem na ty knihy upozornil nakladatele Jakuba Hlaváčka, který je vydal či prý snad vydá (Malvern). Tu Zemi zaslíbení mám i opsanou v počítači ve skvělém původním překladu Pavly Moudré.
- Paní Maria G. mi k tomu dopsala: Ke Steinerovi. Nehledě na krásné rysy v obličeji mě fascinovaly jeho oči. Takové oči jsem nikdy nikde neviděla. Tam je úplně vše. Ten o vás ví vše a protože ví vše, budí naprostou důvěru. Zajímavé je, že jeho oči se zdají lidem s nečistým svědomím uhrančivé a jeho očí se bojí. Ty oči jsou hluboké jako vesmír a dávají odvahu.
2024 ©