Dávní zasvěcenci poukazovali ke vznešené bytosti, jež stojí před tváří Slunce, k archandělu Michaelovi. Michael značí Bohu podobný, Ten kdo je jako Bůh. Říká se, že kdo má v sobě oheň touhy, kdo nastoupil do proudů duchovních snah, ten pracuje na své duchovní jiskře, svém vyšším Já. To je pak zjasňováno a napájeno z duchovních světů. Zde pramení označení archanděla Michaela jako kníže vesmírných myšlenek. Přijímání vyšších pravd se děje ohnivou touhou i ohnivou odpovědí. Není pak náhodné, že i seslání Ducha svatého na apoštoly je líčeno v podobě ohnivých jazyků.
Ohnivý meč Michaelův divotvorně otevírá dveře do nadsmyslna. Kdyby Ahriman měl vládu, zmechanizoval by celý svět (technika, finančnictví, naše bezmyšlenkovité návyky, materializace duchovních pravd...). Kdyby měl vládu Lucifer, předčasně by zduchovnil lidstvo bez získání pozemských vývojových zkušeností. Michael jim však v tom brání. Roztrhává každoročně znova síť, kterou Lucifer obalil Zemi v době Urielově a kterou Ahriman utkává v čase Michaelově. Poselství Michaelovo přináší člověku svaté tvůrčí síly, jimiž se má spojit s nebeskou sférou a stávat se vědomě člověkem sfér, který žije všeláskou a cítí neosobně.
Archanděl Michael vyvíjí v duchovním člověku všechny potence božských sil a probouzí z latence vyšší lidské Já. Připravuje Kristu cestu do lidského nitra. Planoucí meč Michaelův, ukutý z očistného meteorického železa (viz letní a podzimní čistění zemské aury meteorickými roji), proniká již do zemských letních nocí, plných animální touhy přírodních sil síry v člověku a hasí oheň vášní sférickým železem Leonid. Dalším rojem jsou srpnové Perseidy, zvané kdysi lidově Slzičky svatého Vavřince.
Svět ahrimansko-luciferský je světem negace a odporu proti silám slunečním. Je však nutný, neboť jedině přemáháním překážek můžeme vyvinout síly odporu proti zlu. Poznat mysterium zla však neznamená sloužit zlu a schvalovat je. Máme poznávat skutečné určení zla. Trvání zla je připuštěno z boží Vůle a je mu Bohem předurčena a vymezena velká evoluční úloha. Je plodem odbojných, abnormálních (vývojově zpět zůstavších) bytostí a tedy i jimi ovlivněných lidí. Tím procházíme všichni. Abnormální bytosti udržují zjevné bytí, které povstává protitlakem zla a dobra. Tam, kde se setkávají síly normálních a abnormálních bytostí, povstává viditelný svět jejich vzájemnou zadržovací činností, protitlakem.
Michael působí tak, že do nás nechává vstřebávat nejen jasné průzračné myšlenky, ale celý kosmický život. Když se koncem léta zvolna vynořuje jeho podzimní působení, známe, co jsou to meteorické roje, ale neznáme jejich duchovní pozadí. Jsou nositeli Michaelovy síly. V kosmické imaginaci je Michaelův meč líčen, jak nechává pršet veškeré síly meteorických záblesků. Jeho mohutný kosmický meč je ukován z meteorického železa. Duchovní síla všech těchto částeček meteoritů se soustřeďuje v meči Michaelově. Ten je nenese nikam jinam než do mozku člověka. V době podzimní Michaelovy vlády se duchovní myšlenky moudrosti vesmíru takto dostávají do našich hlav, které jsou jimi oplodňovány. Veškerou kosmickou moudrost nese Michael k člověku skrze podzimní meteory. To však jen za předpokladu, že člověk spolupracuje, že se svobodně rozhodl k práci na zušlechtění, poznání. Jinak uvízne v zemské brázdě a zůstane sám, bez vědomí spásného kosmického okolí.
Síla Michaelova meče vyproudila do ledové atmosféry zemských hlubin a oteplila je. Archanděl Michael dal lidstvu možnost, aby se všechna sobectvím zledovatělá srdce lidí mohla znova chopit díla vnitřního obrození z egoismu. Pomáhá člověku k tomu, aby se odpoutal z řetězů karmy, byť za cenu velkého utrpení. Jeho sílu budeme potřebovat také, až budeme na onom světě poznávat a rozpouštět naše minulé nedobroty.
Můžeme si uvědomit, že Michael chce být přítelem člověka. Ba je jím, ale člověk to zpravidla neví. Můžeme si představovat jeho oči, zralou moudrostí hluboce se do nás nořící, laskavý pohled, kterým na nás působí a vede nás k cestě poznání jeho oběti až k jeho - „Přijmi mne“. Michael dává spolu s moudrostí onu vyšší, propracovanou citovost, která se nevyžívá v nekontrolovaném citovém rozlití ani v libé duchovní rozkochanosti, ale je následně vyvolávána hodnotnými myšlenkovými obsahy.
Kosmická moudrost ducha, vstřebaná hlavou, v nás musí být prozářena teplem naší duše. V srdci je teplo, neustále tepe, proudí tam krev, ve které působí vyšší Já. Krev je nástrojem vyššího Já, je-li jím proniknuta, očištěna, prozářena. Jinak je zatížena nižší astralitou. Nebo ještě konkrétněji: Michael působí skrze meteory, přes meteorické železo, přes svůj kosmický meteorický meč. Svým působením přináší člověku duchovní myšlenky. Meteorické železo, na rozdíl od nižšího, hmotného, marsického, které rezaví, má vždy pouze duchovní působení. Působí obrodně i na miliony našich červených krvinek. Je na ně vázán onen oheň duchovního působení. Působí jím i svatý Duch – Osvětitel a Posvětitel, Vládce nebeského míru. I oheň naší svíce je mikroskopickou součástí nebeského Ohně. Proto zapalujeme na Dušičky a na svátek Všech svatých svíce pro naše zemřelé. Jak krásné je uvědomit si, že i tím můžeme napájet jejich duše. Dá se proto říci, že v srdci je oheň, protože přes meteorické železo působí jáství. Přes každou červenou krvinku, přes její železo působí vyšší Já na člověka. Víme, že temperament, oheň, máme vázán na krev, a to temperament vyšší i nižší (proto se říká, že se někomu „vaří krev“ nebo že je horkokrevný nebo naopak chladnokrevný). Zde vidíme, že duchovním myšlenkám můžeme dát lásku, dynamiku, oživení, nadšení, oheň, tvořivost pouze v srdci.
S podzimem přichází zklidnění, usebrání, koncentrovanější přiblížení se sobě samému. Letní vzdutí libostí a rozptýlení myšlenek ustalo a Michael připravuje krystalizaci myšlenek pro dobu vánoční. Přináší nejen duchovní myšlenky, ale celkově duchovní život. Tedy – nejen očistu astrality a její proměnu, krystalizaci v manas, ale dává možnost i rozvoji budhi, životního ducha, též zvaného tělo blaženosti. Kristus latentně čeká v duchovním, éterickém srdci, až založíme a rozvineme budhi, životní já. S počátkem klíčení budhi, tedy s proměnou éterického těla v tento vyšší článek, můžeme začít vnímat Krista v éterické úrovni Země. Zatímco manasem jsme v sobě krystalizovali moudrost, sebeočistu, sebevládu, s rozvojem budhi rozvíjíme více vztahy ke druhým, prvky lásky, bratrství, sounáležitosti, vcítivosti, plného odpouštění. Budhi má blízko k mateřství. Budhi by mělo být jednou, po mnoha staletích, náplní šestého poatlantského období, Slovanské spirituální kultury. Dodejme, že nemusí být časová následnost – nejprve manas a poté budhi, ale že s rozvojem manasu se může probouzet už i budhi.
Bezuzdné propadání nadšení, nepodložené krystalizací myšlenek, uvíznutí s duchovnem a studiem sebestředně v sobě samém, absence morality a pokory, to vše je působení Luciferovo. Zatvrdávání myšlenek do formy pýchy na duchovní vzdělání, anebo materializující myšlenky, že duchovní svět a jeho pomoc neexistuje, je působení Ahrimanovo. V obou případech pomůže Michael se svým připraveným mečem (pro detailní rozeznávání doba a zla i skalpelem) na přesné oddělování dobra od zla. Musíme však o něm vědět, a v první řadě musíme tyto tendence u sebe poctivě rozpoznávat.
Drak duchovní pýchy a zemského rozumářství v hlavě, rozjásanost planého, nepodloženého nadšení v srdci – to obojí přemáhá meč Michaelův. Ale nejen to: tento meč jde dále než jen do nápravy hlavy a srdce, jde i do volní oblasti. Když člověk začne přemáhat tyto dvoje svody, Michael mu pomáhá, posiluje jeho vůli.
Orgánem pro přijímání vesmírných myšlenek je mozek (samozřejmě že se k tomu musí teprve vyvinout). Mozek je orgánem ducha, všechny myšlenky, představy, imaginace musí projít mozkem. Myšlenky samotné jsou jako studený, byť snad překrásný krystal. Je třeba, aby byly zahřáty teplem duše, protože astralitu má jen duše, nikoli duch.
Pak se nabízí třetí působení – působení vůle. I toto je postup naprosto logický, odvoditelný: prohřáté myšlenky se musí zmocnit vůle použít ji k dobru. Tak se tyto proteplené myšlenky volním působením přetvoří v duchovní substanci. Ta potom září, má vůli, aktivitu, oheň, tvořivost. Nejen v myšlení a cítění, ale i ve volní části ozařují takové myšlenky celého člověka. Od něho mohou tyto duchovní síly bezpečně a účinně prosvětlovat veškeré okolí podle toho, kam je jejich nositel napře. Odtud už může vést neviditelná linie k budoucímu, šestému, slovanskému období kultury sbratření. Michael pak myšlenky, námi realizované, nese zpět do duchovních oblastí. Duchovní bytosti nemohou působit na zemi samy od sebe, potřebují k tomu lidský nástroj. Mohou na zemi milovat a tvořit pouze člověkem. Takový člověk se pro ně stane prostředníkem jejich tvůrčí seberealizace.
Michael je tu neustále, aby nás posiloval pro úkol rozvíjet novou morálku, rozsáhlé spolucítění a společné nesení utrpení, které lidské bytosti přináší materialismus. Učí nás rozvíjet odvahu ke snášení utrpení z duality mezi ideály a realitou. Je jistě obtížné nenarážet svou osobností na osobnosti okolí. Tříbení v mezilidských vztazích je skutečná sociální práce vůči světu, Kristův sociální aspekt, je to hlavní úkol lidí nynější doby, vedené Michaelem. Velké úkoly vyžadují velkého vůdce. Jako názorný příklad, jak lze nahlížet na druhé, kteří se nám jeví "špatní", "zaostalí", "nesnesitelní" a s nimiž jsme nějak svedeni do společenství, si ocitujme zkušenost holandského spirituálního badatele a všestranně činného člověka, profesora B. Lievegoeda.
"Sociální skupina staví na individuálním vstřícném působení mezi lidmi. Nepracujeme na nějakém určeném tématu. Zabýváme se spíše samotnou skupinou. Jak to může vypadat?
Chtěl bych popsat, jak jsem to učil skupinu mladých lidí asi před třiceti lety. Tehdy jsem se příliš nezabýval skupinovou prací. Tehdy se mně v prvé řadě jednalo o nové vědění. Rád jsem studoval. Zajímal jsem se o vědecké problémy a ne tak moc o ostatní lidi. To znamená, že z nutnosti jsem to dělal, nikoli však příliš do hloubky.
Domníval jsem se, že dělám v antroposofii rychlé pokroky. Tu jsem se setkal se skupinou mladých lidí, kteří – jak jsem to chápal – spolupracovali velmi komicky. Byla to smíšená skupina. Byli zde studenti z různých fakult, jiní byli již zaměstnaní, mezi nimi byl také jeden poštovní úředník. Také tam byla jedna méně nadaná dívka, řekl bych na hranici běžného nadání. Všichni tito lidé se scházeli proto, aby propracovali Goethovu „Metamorfózu rostlin“. Scházeli se každou první neděli v měsíci na celý den. Ráno společně prováděli eurytmii. Pak šli do přírody a hledali rostliny. Na nich pozorovali, jak působily síly světla, kde se projevují síly chemického éteru nebo životního éteru. Odpoledne se všichni vrátili a zabývali se něčím jiným.
Když některý člen skupiny něčemu nerozuměl, zastavili se. Řekli si: „Nemůžeme jít dál, dokud tento jediný člověk také neporozumí!“
Často tím jedním nerozumějícím byla ona dívka. Většina ze skupiny by mohla být ráda, kdyby někdo odpadl. Ale skupina se často zastavila. Nepomyslela na to, že někdo odpadne. Říkali si: „Ztratíme-li jednoho člena, pak se něco stane v celé skupině. Žádná flotila neplave rychleji než nejpomalejší loď. Musíme na ni čekat a zastavit se.“
Žádali mne, abych se příležitostně zúčastnil a abych hovořil o určitých otázkách, které souvisí s rostlinami. Na začátku jsem byl jejich prací velmi iritován. Nechtěl jsem v tom pokračovat. Ale začínal jsem nahlížet, postupně zřetelněji, že se zde něco dělo. Vnímal jsem, že toto děvče postupně rozkvétalo a opouštělo svou uzavřenost. Prošla vzděláním. Stala se učitelkou v mateřské škole a dnes pracuje neobvykle úspěšně. Asi 25 let je jednou z nejlepších učitelek mateřských škol v naší zemi. Mnozí u ní hospitují, aby se od ní učili.
Odkud se to vzalo?
V takové skupině vzniká určitá moralita. Zde skutečně nese jeden druhého. V žádném případě nebylo zde prvořadé studium rostlin. To byl jenom pomocný prostředek. Chtěli být především skupinou. Chtěli si navzájem pomáhat. Chtěli vniknout do otázek, které vedou k životu ve společnosti.
Při vytváření sociální skupiny je většinou možné, že účastníci jsou na sobě závislí. Většina lidí to odmítá. Proti tomu každý člen rozvíjí uvědomování si druhého člověka.
Co vidíme, když člověk rozvíjí toto uvědomování si druhého člověka? S čím se nejprve setkává? Nejprve pozoruje výchovu, kterou on nebo ona dostali, jeho životní příběh, jeho city, cíle, o něž usiluje. Při přednějším poznání nějakého člověka narážíme na jeho starou karmu. To, co je ve „schránách“, fyzickém, éterickém a astrálním těle tohoto člověka, je zachované a přítomné a to jsou příběhy jeho současného a jeho dřívějšího života. Narážíme na „dvojníka“ druhého člověka.
Jak se vytváří život ve společenství? Nejprve zjišťujeme „starého Adama“ a „starou Evu“, tedy vše, co si tento člověk přináší ze svého dřívějšího života a ze svých dřívějších životních příběhů. U dvojníka se ještě nejedná o přepracované části jeho staré karmy, které vystupují v soustředěné, koncentrované formě. Musíme se však učit pohledět na dvojníka a položit si otázku: „Kam usiluje Já, které žije za dvojníkem?“
Dvojník může způsobit úplné odcizení. Velmi rychle si myslíme: „S takovým člověkem nemohu mít nic bližšího.“ Teprve pak se ho učíme správně pozorovat. V takové skupině se musíme cvičit k vidění skrze dvojníka až tam, co je za ním. Tam nacházíme jeho zápasící já – já, které usiluje o rozvíjení budoucnosti, aby důstojně vytvářelo své bytí."
/Zpracováno volně s využitím poznatků zasvěcenců./
2024 ©