Příklad zkoušky neosobnosti a nesobectví

Příklad zkoušky neosobnosti a nesobectví

Na přednáškách dr. Steinera bylo nutné sledovat soustředěně nit výkladu od počátku až do konce. Pozdní příchozí  to narušovali. Dr. Steiner tedy právem a logicky rozhodl, že momentem začátku přednášky, v 19 hodin, se vchod zamkne a nikdo už nebude vpuštěn.

            Nedostali se tam jak ti, kteří přišli pozdě svou liknavostí a nedochvilností, tak ti, které cestou zdrželo něco neovlivnitelného či mimořádného, s čím nemohli počítat. (Záleží ale i na tom, jak svědomitou rezervu si člověk dá – podle významu, který akci přisoudí.)

            Ti, kteří se opozdili nezaviněně, mohli mít dvojí reakci:

1. Osobní, sobecké, ukřivděné stanovisko: Stala se mi křivda, vždyť já za to nemůžu, mohl bych to vysvětlit.

2. Neosobní stanovisko, myslící logicky a myslící i na druhé: Nemohu za to, mám tedy čisté svědomí, ale chápu, že by to rušilo a že kdyby se takto chodilo pozdě a rušilo, tak by z přednášky nikdo nic neměl, a tak s tímto opatřením souhlasím (né že se jen trpně či ukřivděně podvoluji, to by bylo málo), ano, je to tak dobře – bez ohledu na to, jestli je mé opoždění zaviněné nebo nezaviněné. Je dobře, že aspoň někdo z té přenášky něco má, i když to tentokrát nejsem já. Obětuju to rád pro prospěch druhých. Stejně bych tam nemohl nikomu vykládat, že za zpoždění nemohu, tak prostě, nebylo mi dnes dáno. Děkuji i za to, že jsem mohl v sobě nalézt toto vstřícné pochopení vůči celku. (Je to možná stejně tak významný počin, než účast na přednášce.)

Malá osobní asociace: Když jsem v roce 2002 měl jet se svým nadřízeným, přednostou OkÚ, na britské velvyslanectví na pracovně-společenskou gardenparty za přítomnosti velvyslance a pracovníků londýnského MOLSA – britské obdoby našeho MPSV, a náměstků našeho ministra, vyjeli jsme tak, abychom měli tříhodinovou rezervu, i když jsme pak seděli v autě či bloumali v obrovském vedru po nejbližším okolí. Na významnou akci se prostě nelze dostavit pozdě a pak někomu uříceně říkat, že něco někde nefungovalo…

Obyčejně se při úměrné dávce poctivosti dá pro věci udělat víc, než jak jsme zvyklí – myslíme si často, že něco můžem prolajdat a pak se nějak úpěnlivě omluvit.