ROZDOVÁDĚNOST NEBO OSVĚŽENÍ?

BUJAROST – obohacení nebo ochuzení života?

Uveďme si několik oblastí:

V kontaktu s lidmi: K sebekontrole může posloužit jednoduché hledisko: zkusit si, nakolik se z té které nálady dokážeme ztišit a uvnitřnit, jak blízko či naopak daleko jsme modlitbě,  tedy jsme-li jí příliš bezuzdně vzdálení nebo ne. Neznamená to mluvit a myslet bezkrevně, uťápnutě... Tak si člověk časem najde a rozezná sám, má-li to trochu na zřeteli, co ho příliš zakaluje a co  je čisté veselí. Samozřejmě že mnohem snáze se upadá do nekontrolovaných nálad v kontaktu s těmi, kteří mají bujaře aktivní cítění (auru), tedy kteří cosi
vyšlehují bezuzdně, a ono je to pro nás nakažlivé. Může to být třeba ten
navenek nejveselejší hovor. Tak se pak aspoň dodatečně člověk musí zastavit
a uvědomit si marnost či nafouklou iluzi své momentální nálady. To stačí.
Ona rušivost, zpovrchňování, se dostává do člověka většinou právě přes
příjemné pocity a tím vytlačuje či zaplňuje v nitru místa určená duchovnímu vývoji. Odvádí pozornost a klid, ubírá čas a energii. Když si ráno či během dne v sobě cosi četbou, modlitbou, průpovědí  apod. navodíme, tak to naše řečové výbuchy mohou snadno zlikvidovat. Není to tragédie, je to jen trochu škoda pro nás.

Dal jsem druhému kousek aspoň upřímnosti nebo obyčejného milého sdílení se, nebo jsem ho zaplnil jen bezcennou srandičkou, plkáním...?  O čem svědčí můj hlas? Umím se do něho někdy zaposlouchat? Nejde o to, že už nechodíme zbytečně dlouhé hodiny kecat do hospod či cukráren, křepčit a plesat do diskoték, kulturáků a sokoloven, trávit bezúčelně půldny u sousedek atd., ale dnes je po nás chtěno i něco jemnějšího a plodnějšího, co se znovu musíme učit rozeznávat. A pak časem třeba poznáme, že se i v hospodě dokážeme bavit bez potřísnění ši umaštění duše, ba někdy i s hezkou lidskou sounáležitostí.

Rozeznávejme si, kdy z radostného čistého hovoru zabíháme do zbytečného plkání s někým o ničem, třeba zvikláni "slušností",  bavíme pak okolní lidi jen pro jejich poživačné nakrmení. Jenže zas: nemůžem jít při kontaktu s někým,
třeba i slušným, do extrémní zdrženlivosti až tak, že bychom ho uvedli do nejistoty, zda nás neurazil atd. Sami si musíme rozeznat, které hovory nás již vysávají a berou čas i energii, a jak jim zamezit. Toto rozeznat není vždy snadné, někdy nelze najít hned  jednoznačně "správné" řešení, tak je dobré aspoň dodatečně si to projít v čistotě. Ale snažíme-li se opravdově, tak se během let i okolnosti upravují. Někdy to znamená i výměnu přátel, nebo dočasné osamocení.

Čtení pro „pobavení" – i to je podle povahy věci. Je dobré si průběžně uvědomovat, nakolik se chci (mohu) ztotožnit, nebo co mi snad zaceluje nějakou vyprahlost po čisté radosti,  nebo co je jen sympatické, ale ne pro mne, nebo co mne naopak opájí či opíjí zábavnou plytkostí... Když ne v průběhu, tak aspoň po odložení četby je dobré (cvikem se to stane automatickým) se kouknout, jestli mi ta nálada opravdu stála za to, nebo jestli jsem ujel po cizí náladě, byť třeba sugestivně a příjemně prezentované, někam, kde mne něco tlačí či omamuje v nitru. Jsem to po téhle četbě, návštěvě... ještě já, nebo teď žiju z navozené bujaré nálady, kdy mi dělalo dobře, jaký jsem bavič a jak jsme to rozparádili?

Nakonec člověk vnímá živě plným nitrem i „vážnou“ četbu a nemá potřebu si nálady kompenzovat „pobavením“.

Kreslený humor, aspoň většina z něho (ne ten, co může být i posměšně ironický, škodolibý, přisprostlý - třeba v něčem Winter-Neprakta), tedy ten nápaditý, inteligentní - no to je nádhera, to osvěžuje, potěšuje, nikam nezatahuje, i sdílení radosti je krásné. Jiránek, Renčín aj. jsou jak inteligentní, tak k zasmání. Pochopení vtipu přináší úsměv sounáležitosti, osvobozující poznání  té které věci. V pozadí je u nich sounáležitost s lidskými hodnotami, shovívavost, rozpoznávání  zla... A mohou pomoci objevovat i nové krásné postoje či  pohledy na věci. Zrovna tak takový Laurel a Hardy, Buster Keaton...

Bujarost v partnerství, a obzvláště při intimitě, může být skutečně likvidační, když nahrazuje či vytěsňuje či překrývá i tiché společné prožívání sebe navzájem, s oddaností a niterným nasloucháním nitru druhého, s vděčným hledáním souhlasných nálad a stanovisek… Vpadne-li sem niterně hlučná či bezuzdná či frivolní či rozchechtaná bujarost, následuje vztahová kocovina. Radostné a čisté veselí vztah naopak prohlubuje a zkrášluje. Intimita je posvátná a tichá a nesmí se upatlat frivolním rozdováděným veselím, hraným laškováním, slizce ponoukajícím mazlením... Mám na mysli vztahy lidí opravdových, lidí vědomě se vychovávajících, ne těch, kde je to běžné.

I slova láska, milování apod. by měla být vyslovována jen velmi střídmě a při vědomí plného obsahu. Při jejich běžném používání se o něco ochuzujeme, zplošťujeme. Slovní okoralost a profánnost souvisí s okoralostí citu i prožitku. Nezapomeňme, že i naše rozmnožovací orgány byly vytvořeny k posvátnému účelu plození a že jsou trvale udržovány, tak jako jiné orgány, svatými duchovními hierarchiemi. Proto by nic v této oblasti  nemělo být zlehčováno či potřísňováno ani vulgaritou, ani lepkavým laškováním, byť jen slovním. Intimní místa a intimní činnosti (prožívání) mají mít i intimní, šetrné vyslovování. Tak jako chráníme svou intimitu před pohledy druhých, chraňme intimitu i svou náladou a vyjadřováním.  Naše choulostivé partie si chráníme proti nešetrným ranám, nedávejme jim proto rány ani svou bezohlednou mluvou a frivolní náladou.