Svoboda a odpovědnost bez pravidel

Svoboda a odpovědnost bez pravidel

Fráňa Drtikol říkal - "nedávejte si žádná pravidla". Co to obnáší? Žít podle momentální rozvahy či úvahy či impulsu či niterného obsahu, případně i momentálního ovládnutí se, ale ne suše podle nalinýrované "ideologie" za každou cenu. Pravidlem, ideologií, si předem rozhoduju, co je či není dobré, a  vzdávám se tvůrčí snahy to vždy znovu rozeznávat. Tedy - ani k ukáznění se není nutné pravidlo, ale vždy znovu sbíraná dobrá vůle a zas nové uvědomění se. I to je žití okamžikem, přítomností. Správnost určitého jednání si musím stále znovu ověřovat. Pravidla bývají spíš rozhodnutím egoismu - "musím",  "chci být takový", namísto  vždy znovu opakovaného poctivého rozpoznání a živého přijetí toho, co je skutečně lepší či co se mi tak jeví.
Pak musím na svou poctivost a podobně spoléhat opakovaně, a né si ji nalinýrovat a pak zatínat zuby, že jsem si „dal pravidlo". To není cvičení skutečné vůle, ale jen té zatvrdlé, egocentrické.

Různá svá „odteďpředsevzetí“ často vykřikujeme do světa, do sebe či rovnou „pánubohu“ a tímto jalovým nadšením si nahrazujeme poctivé, bdělé,  průběžné snažení. Je jen užitečné nechat padnout naši urputnou představu dokonalosti jako nevěrohodného „hrdinu“, který se jen nadšeně předváděl. Všimněme si, že nastrčíme-li si na nějakou snahu takovouto nutnost zatínat zuby, pak jakmile jednou či dvakrát podlehneme, vyprchá  nadšení a my na to kašleme. Ten hurástyl nás zbytečně zatížil až přetížil, a zbavili jsme se ho i s dobrou věcí samotnou. Vysílili jsme se už tím mentálním humbukem, a pak skutek utek.

Řekl-li Masaryk své "nebát se a nekrást", pak nekradení musí plynout z naší skutečné kvality, a pak si ho nemusíme dávat jako "slavnostní závazek" (to by měli spíš někteří politici do volebního programu). Pak se nemusíme bát ani sami sebe.

Za "pravidlo" lze ale v jistém smyslu považovat i to, že se řídím nějakým poznáním, kterého se mi dostalo ve vzácnější chvíli v pochopení něčeho, a když jsem toto pochopení přijal za své, tedy jako lepší, a pak ho ztratím, tak asi není na škodu být tomuto pochopení pokud možno věrný i poté, co jsem ho zase na čas ztratil, tedy co se mi zastřelo. Pak to ovšem zase není pravidlo v pravém slova smyslu.
Podstatný a nutný význam pro zrání a vývoj nabyde samostatnost = jití k Bohu za sebe, ze sebe (naše duchovní „choulení“ se musí být  co nejvíc  bdělé, odpovědné). I k pravidelnosti meditace či modlitby bychom měli dospět bez tvrdého příkazu sami sobě, ale z radosti, že jsme poznali blahodárnost této činnosti (a to i kdyby nám někdy, ba často meditace nešla, i pak má svůj význam).