Zakopáváme lhostejně o své chyby, a sháníme rady k duchovnímu postupu.
Příběh první
Pohodlí pro sebe a bezohlednost pro dárce.
Kdysi ještě za totality. Jedeme stanovat na Slovensko. Podobně jako Krkonoše a Šumava je to krajina mého srdce. Silně prší, rozbít stan se mi vůbec nechce. Chci si v teple a suchu přečíst večerní meditaci, kdepak bych šel spát bez ní. Zaklepu na dreveničku na kraji vsi. Vyjde usměvavá babenka v pestrém šátku a široké sukni. Vyřknu prosbu o nocleh – a ona už pohostinně otevírá dveře. Po nevyhnutelném panáku borovičky nás uloží ve starobylé ložnici s malovanou truhlou, plnou krojů a čepečků, které nám ukazuje. Vše to sama šila. I když bylo zřejmé, že bude spát na křesle v předsíni, i sám před sebou jsem dělal, že jsem si nevšiml, abych nepřišel o pohodlí nacpaných bělostných peřin a nemusel vytahovat spacáky a lehnout si někam na zem. Tato má faleš a lhostejnost dala asi špatný základ jak oné noci (stejně jsem se převaloval a nespal), tak i onomu týdnu dovolené, který byl plný nepříjemností a nečekaných zádrhelů. Myslím, že právě takováhle „vykutálenost“ je rys, který Slováci na Češích nesnášeli.
Příběh druhý
Obecně láska pro všechny, konkrétně – jen pro někoho.
Před lety jsem párkrát přijal pozvání paní Helenky, abych přijel k nim domů na střední Moravu na popovídání. Proč ne. Začali jsme se sezvanými zájemci bez ní. Helenka právě přijíždí z jakéhosi kurzu Týden s láskou, všecka rozzářená. (Nevím, zda byl dáván jako vzor Osho, Sri Chinmoy, Mahašvérananda, Boženka Cibulková či jiní, ale na tom tak nesejde.) Už je vědoucí. Předávám jí slovo, nechci riskovat, že by snad zemřela na zadrženou řeč. Planou jí oči, agituje, že všechny bytosti musí být šťastné. Její nadšení láskou nebere konce. Asi desetiletý syn si po mámině týdenní nepřítomnosti přiklekne vedle jejího křesla, visí jí na rtech. Maminka si nevšimla. Pak ji pohladí po ruce, máma zas nic. Pak se přitulí hlavou do jejího klína, maminka ho ale pohybem pro podání si čaje setřese. Po hodině, asi aby na sebe nějak upozornil, vstane a kopne psa, který překážel. Á, maminka konečně ví, že má syna: Surovče, to nevíš, že ta němá tvář potřebuje lásku?
Příběh třetí
Skutek neslyšených slov.
Naše setkání s několika mými čtenáři, spíše již přáteli, plynulo v hezkém souladu. Opravdu? Velmi poutavě hovořící účastnice s řadou cenných poznatků, nebyla ochotná, až snad na dvě minuty, zvýšit trvale intenzitu hlasu na víc než dvě tři slova (o pečlivější artikulaci naší mateřštiny nemluvě) kvůli dvaadevadesátileté špatně slyšící moudré paní, tedy tuto starou paní vědomě vyřadila ze sdílejícího společenství. I přes mé stále znovu opakované prosby o přidání na hlasu mi připadala, že je patrně pokládá za podružný detail, nehodný závažnosti jejích prožitků. A i přes to, že ji o to kromě mne poprosila i ona paní a že i já jsem jí posléze vše provokativně „překládal“ do hlasitější řeči, nebyly její sdělované úžasnosti o vcítění a o niterném otevírání se, otevřeny všem. Kdo měl dobrý sluch, jistě mohl být zaujat jejím působivým ztišením hlasu, kterým dodávala poutavému líčení svých stavů a poznatků ještě větší působivosti. Pravda, často mi vzácně mluvila z duše, ale co naplat, ona stará dáma akci smutně zhodnotila, že toho zde slyšela málo a že to pro ni bylo spíš další uvržení do izolace (ač sama dokázala leckoho svou životní zralostí a moudrostí i svou blahodárnou aurou zaujmout, a to nejen zde, ale různě už po řadu desetiletí, a zhodnotit svými prožitky i knihu Epopej Mariánství). Byla ale velmi ráda, že se i zde našli otevření a upřímní lidé, se kterými si věděla, co říci. Na ně dosud vzpomíná.
Cestou v autě po skončení akce jsem jí stručně zopakoval něco podle toho, co jsem od oné účastnice trochu slyšel já. Vlastně to, co neslyšela, skutečně krásně pojednávalo zejména o vcítivém souznění a dalších ušlechtilých věcech. (Ale protože ani já jsem dostatečně neslyšel a ztratil jsem souvislosti, ztratil jsem posléze, a ne poprvé, o její sdělování zájem.)
Jistě, že silné zvyšování hlasu nejde trvale požadovat například při klasickém celodenním semináři, při delší přednášce a diskuzi k ní, ale v malém počtu důvěrně sesednutých přátel to bývá samozřejmým ohledem, a to i u „neduchovních“ lidí. Obzvláště když očekáváme nebo můžeme od onoho člověka očekávat moudré reakce i tichou rezonanci s hovorem, pokud jej slyší.
Všimli jste si? Mnozí lapáme po dobrých a ještě lepších cvičeních, technikách a metodách, toužíme, aby nám někdo, koho považujeme za dokonalejšího či dokonalého (ať právem nebo mylně), prozradil, co máme se sebou dělat či kde chybujeme. Ale chyby, kterých se dopouštíme a můžeme si je snadno sami uvědomit, si ponecháváme. Skutečné vědění či inspirace nebo aspoň prvky toho nám přijdou, až prokážeme určitou snahu a úctu k pravdivosti. Obzvláště k pravdivosti o sobě samých.
Dali jsme si zde tři příklady, vybrané za stovky podobných. Zakopáváme lhostejně o své chyby, a sháníme rady k duchovnímu postupu. Ono je to ale lidské, dělá to asi většina z nás. Je však moc dobré si to o sobě aspoň občas uvědomit. Tedy – mít dobrou vůli a snahu si to uvědomit a něco s tím - se sebezapřením a bez rámusu udělat.
Chceme zážitky, ty nás ale nikam neposunou, protože jsou často jen mlsáním, které nás zanechává stejnými. Zážitky, i ty takzvané duchovní, nemusí být součástí cesty k Bohu. Přijdou, pomějeme se, a jsou pryč. Jen ty, které jsou spojeny s naším dalším vývojem, s uvědomováním si dalšího kousku pravdy o sobě nebo o světě, které plynou z odkrytí a přijetí něčeho krásného, osvobodivého, pravdivého – jsou významné. Z hlediska vývoje je pak jedno, zda jsme postrčeni zážitkem krásným nebo naopak bolavým. Ten je pro nás spolehlivějším, protože nás nutí hledat příčiny a řešení, a protože bolest zvědomuje naše Já.
I při dělení se o krásné zážitky a důležité zkušenosti a poznatky či při touze po nich bychom měli mít duši široce otevřenou a vnímavou pro potřeby okolí.
Taky si u sebe všímám, a nevím nakolik dostatečně, zda o vcítivosti jen neřečním a nepíšu. Nebo že bych si všímal jen někdy? Za upozornění bývám rád. Protože:
Každý musí mít svého člověka, který mu vidí přes rameno, a ten zase svého atd. Jedině tak se lidstvo pohne kupředu.
Umět druhého napomenout nebo dokonce úplně odmítnout, a přece jej nepřestat ctít, to znamená dát mu pocítit: můj bratře, ať musím říci cokoli, chci tě tak málo ranit jako nejmilejší květinu. To je ono!
Christian Morgenstern
2024 ©