Mívám občas dilema. Býval jsem zvyklý na své akce (semináře ap.), kam přišli většinou ti, kteří přibližně věděli, co a od koho je čeká. Jsem v poslední době občas ale zván (krom v mé profesní, tj. sociální oblasti) i na některou akci jako jeden z řady řečnících, čarujících, věštících, léčících, mantrypějících, čakryotevírajících, omlazeníprodávajících, navesmírnapojujících, kespásesměrujících, erotikoudonirványspějících, štěstípřinášejících, trampotzbavujících, osudměnících, dominulanahlížejících, budoucnostprozrazujících, ideálníhopartnerapřitahujících... Dlouho, spíš intenzivně jsem váhal. Není to moje prostředí. Jenže jsem se jednou přesvědčil, že občas (asi ne vždy, ale to předem neodhadnu), i tam lze někoho oslovit. Když jsem kdysi, teprve jako odpověď na dotaz, v posledních minutách řekl, snad s určitým prožitkem, podstatu mysteria na Golgotě, tedy význam impulsu Kristova, přišly za mnou nezávisle dvě dámy se sdělením, že těchto pět minut znamenalo obrat v jejich životě, v jejich duchovní cestě, na který bezděčně čekaly. Teď už nemusejí hledat, ale pracovat na sobě, a to s vědomím Kristovy pomoci a posily. Od té doby jsem trochu změnil názor - ustoupila u mne povaha akce, na kterou jedu, trochu do pozadí. Říkám si tam to své, často opačné než je postulát akce.
Mám v takovémto dilematu před sebou jako inspiraci výmluvný čin Václava Havla - už jsem to někde psal: v situaci, když ho pozval rakouský president Kurt Waldheim, na kterého se právě provalila jeho aktivní spolupráce s nacisty a proto byl bojkotován všemi evropskými politiky (nezvali ho a nepřijímali pozvání k němu), čekala celá Evropa, jak se slavný vězeň svědomí, president Havel k tomu postaví. Ten jako jediný státník pozvání přijal, ale zachoval se posvém: hovořil tam ve slavném projevu o svědomí. Sice obecně, ale to stačilo. Tedy udělal víc, než by byl bojkot. (Mimochodem - takovéto jeho zásadní projevy byly ceněny víc ve světě než u nás, nám to bylo často nepohodlné.)
Zastavila mne na této čarodějnické akci jedna stará dáma, ostatně jako vždy a všude na takových akcích se vyskytující, kterou bych podezíral snad i z bilokace či dokonce multilokace (ošklivě ji kdysi kdosi nazval "duchovní muzikantská Liduška"), nostalgická ze sebe samé a svých zásluh coby duchovní VIP. Myslel jsem zprvu, že ujdu její pozornosti. Neušel. Směřoval jsem ke dveřím od záchodu, u kterých vytrvale stála, a domnívala se tedy, že směřuju k ní. A ne a ne ustoupit. Na rozdíl od minula, kdy jsem nechápavě minul její teatrálně doširoka rozevřenou náruč, se spokojila s podáním ruky. Začala s výtkou, proč jdu na tuto akci a "ne mezi nás". Na dotaz, mezi koho, odpověděla dotčeně že přece mezi antroposofy. Vadilo jí, že se nezúčastňuju společenství, což k anthroposofům patří. Odpověď by byla dlouhá, ostatně na přednášky pana Váni jsem kdysi přátelsky chodil, ba jednou jsem tam měl i své představení knihy Epopej Mariánství. A společenství, ač v jiných formách a složeních, splňuji taky, ba dokonce v duchu Steinerově, ale o tom ona neví. Není to v jejich příslušném sále, na jejich plakátcích a pro jeden okruh jejich posluchačů. Pro ni jsou jen oni. Dýchl na mne z ní duch totality. Znělo mi to podobně jako dávná výtka šéfky, proč jsem nebyl na 1. máji. Ostatně, tato dáma, podobně jako mnozí jiní z těchto řad, byla kdysi náruživou členkou KSČ, v 70. letech byla u prověrkových komisí a rozhodovala o budoucnosti zaměstnanců a jejich rodin. Takto podobných, ze stranických funkcí a činností po Listopadu pohotově rekvalifikovaných tu na léčitelství, tu na psychotroniku, etikoterapii či dokonce anthroposofii, je řada. Mají to v sobě jako podkožní čip, prosáklé až do éterického těla. Sebestřední, nesouhlas s něčím vůči nim označí pohotově za útok na antroposofii, přesně podle dávného stranického mustru - nesouhlasy byly označeny za útoky na stranu a vládu. Ten, kdo u nich s něčím nesouhlasí, je odpadlík. Znám to i od nás z Písku, když jsem byl v 90. letech popotahován, jak jsem si mohl dovolit nepřijít na společné čtení Steinera (jenže já jsem Steinera četl - sám i ve skupině, 20 let opisoval, ba potají rozmnožoval a šířil ještě v letech, kdy tento soudruh tehdy jako člen ZO KSČ urputně budoval socialismus a poté od účasti na antroposofických setkáních a činnosti odradil přinejmenším tolik lidí, kolik jich přilákal). Ostatně, jak zjišťuji, a jak mne upozornil i skutečný Anthroposof, nedávno odešlý pan Ratmír Zoubek, "AS je prolezlá levičáctvím a kryptokomunismem" (a byly jím prolezlé i někdejší Anthroposofické rozhledy, časopis spíše jednoho muže). U těchto bývalých komunistů nedošlo (podobně jako ve společnosti) k sebekritice (leda jen formální), ale k navázání jejich totalitního myšlení z jedné ideologie, která se už nenosí, na jinou, kde se mohou cítit opět jako ti lépe vědoucí, stojící jaksi nad společností. Uvnitř vládnoucí strany se cítili bezpečněji, privilegovaněji, a to jim dnes chybí. Nejsou tedy přesvědčiví (aspoň pro mne), že by svědčili o těchto hodnotách svou osobností. Ostatně - i na západ od nás - i přes leckteré dobré snahy antroposofů převažuje pohled veřejnosti na antroposofy jako na jakési podivíny. Může za to společnost? Nikoli - antroposofové se často nechovají antroposoficky ve smyslu užitečného působení navenek, ale zapouzdřeně. Jak je to rozdílné oproti takovému Václavu Cílkovi. Nebudu zde vypočítávat, co všechno dnes národu přináší v nenápadně a široce přístupně pronesených esencích potřebných pravd. Až na několik akcí pro širší veřejnost (např. antroposofická medicína v Č. Krumlově) mám pocit, že si antroposofové žijí a osvětu činí poněkud zapouzdřeně - antroposofové pro antroposofy. Někdy namísto poctivého samostatného studia převládá u stoupenců duchovní vědy úprk na všechny možné antroposofické a z ní odvozené akce, pojetí antroposofie jako společenského vyžití se či práce ve skupinách pro práci samu. K jejich důvěryhodnosti (neboť o antroposofii se má svědčit svým běžným životem) by přispělo například i to, že by odpovídali na maily, vraceli vypůjčené knihy, plnili sliby, nechovali se arogantně... I to je onen antroposofický šlendrián, na který upozorňuje Peter Selg. Nebo - kdyby na sebe přestala podávat žaloby dvě křídla jedné AS - ať tu či onde. Jak by takoví mohli mít kredit, aby pomáhali společnosti v orientaci v různých veřejných věcech?
Za co nejširšího používání mezi antroposofy se dnes uplatňuje někdy přespřílišným používáním zploštělé terminologie stále víc a víc systemizovaný pohled na současné dění v lidstvu, ale jen na ty věci, na které lze nějak schematicky navlíct určité antroposofické klišé, poučku, pravidlo... Bývá snaha jednotně nahlížet na přesně definované neduhy lidstva pokud možno shodnými mentálními přístupy a zároveň vyloučit či bagatelizovat jakoukoliv možnost individuálních aktivit či individuálního posuzování, pokud něco nemá prvoplánově či plakátově ve štítě R. Steinera resp. antroposofii.
Ale zpět k oné akci. Kamarádka, která tam za mnou ke konci zašla, aby mi něco předala, mi den poté napsala tyto pocity:
"Kolegyně mi hláskem jako med do telefonu oznámila, že právě s přáteli odjíždí z esoterické akce... Najednou se mi zvedl žaludek při vzpomínce na to prostředí i z toho, jak je tím prosáklá a nasládlá. Prskla jsem na ni něco o dusivé atmosféře celé té ulítlé akce a že kdybych tam nemusela jít za tebou, otočila bych se na obrtlíku hned u prvního stolku v tom čarodějnickém prostředí a byla ta tam.
Vidím, že ona taky patří mezi ty, kteří se zájmem naslouchají tomu, pak hned zase něčemu úplně opačnému a sami neví čí jsou a co chtějí. Mají ze všeho jeden velký maglajs a úpěnlivě se vrhají kamkoli, kde jim přislíbí nějaké profity. U ní třeba zdravotní. Prý se zde musí energeticky dobíjet. Br, čím? Jak jsem kdesi četla i se párkrát přesvědčila, energie ještě nemusí být a často nebývá kvalita. Nechápe, že zdraví jí zvenčí nikdo nepřivěští ani nepřičaruje - jenže je mnoho takových, kteří naslibují i v tomhle ohledu cokoli a mnozí jim na to raz dva skočí. Prý byla i u etikoterapeuta - vím, byla u toho, který z klienta vydoluje všechny možné "kostlivce ze skříně", ale nedořeší to s ním a vypustí ho s obsahem ještě horších problémů, které by jinak čekaly na řešení ve správné karmické situaci podle řízení Anděla Strážce.
Ale to nic - jen chci napsat, že to prostředí se mnou hodně zacloumalo a musela jsem ze sebe shazovat ty nánosy komerční falše o duchovnu. Nebyla jsem totiž zřejmě připravená na takovou hustotu pokoutního, nablýskaně rádoby duchovního fasádismu. Zajímavé - před x lety se mě to takhle nepříjemně nedotýkalo. S kamarádkou jsem se kdysi v podobném prostředí taky párkrát ocitla, zprvu taky jako naivní děťátko v domnění, že "každý má svou cestičku" a nevědění, že tyto "cestičky" zavádějí zpět proti směru vývoje. Nyní jsem si tam ale připadala jako ve vydýchaném tunelu a nikde žádné okýnko s čerstvým vzduchem, jen dusivé dýmivo. Ty snad stovky stolečků s kýči a cetkami na léčení a vyvolání všeho možného i nemožného, s vědmami a kartářkami, naléhavě a důležitě klientovi cosi vysvětlujícími, s přístrojem na údajné focení aury, s krabicemi od bot na bankovky...
Jak jiné jsou některé semináře, kde se lidem ukazuje, že nic není zadarmo a kolik práce každý sám na sobě by měl udělat, aby kus dobré cesty ušel. Tady se věští a lidi to baští. Huš, už na to nechci myslet."
Milé dámy, které bývají na těchto akcích v drtivé většině (pánové v malém počtu zde jsou zpravidla tuze zachmuření a smrtelně vážní, a jiná skupina rozverných s dredy až ke kolenům, ale to je aspoň zajímavé pohledění), se na mne během vystoupení, kde jsem se zmiňoval i o ošidnosti ne-li podvodnosti různých okultních lákadel, mile usmívaly a souhlasně kývaly hlavami, radost na ně pohledět. Po skončení mi některé nadšeně děkovaly. Poté se odebraly k dalšímu uzdravování a věštění tu z karet, tu ze snů, tu z ruky, z tvaru lebky, z očí, z jazyka, z barvy aury, z čaker... (snad chybělo věštění už jen z toho, co z člověka vyjde). Je ovšem můj problém, čekal-li jsem něco jiného. A jsem zas na začátku: mám tam příště zas účinkovat? Což slíbit kurz na výrobu létajícího koberce?
2024 ©