ÚŽASNÁ PŘÁTELSTVÍ; ZASLOUŽENÉ DUCHOVNO

Úžasná přátelství; Zasloužené duchovno

/Z mailu kamarádce/

Bývá často ošidné si  myslet, že někdo, kdo je navenek hodný, laskavý, zajímá se o duchovno atd., tak že už je kdovíjak pokročilý a má postup zaručen.

Napadá mne příklad, který jsme měli oba u nosu: Tvoje kolegyně v práci se Ti taky jevila (či tehdy byla) přívětivá, nezištná, moudrá, umějící rozebrat věci a jasně reagovat, zajímala se o duchovno… I mně se jevila inteligentně pohotová, vyrovnaná, dychtivá poznání, milující přírodu, zdánlivě dobře čitelná, s hezkým smyslem pro humor… No duchovní žák jedna radost.

A vidíš, či vidíme oba: To vše bylo na hliněných nohách, byla to nástavba na hnijících základech. Došlo k jiným situacím,  kdy neprobíhá vše po jejím, a nezůstalo jí z toho nic. To vše se u ní projevovalo za předpokladu, že druhého „má“, že s ním manipuluje, že ho “dostala“ k dispozici, že je jeho ovladatelkou (byť i skrytě, nenápadně). Jakmile nastaly jiné situace, vyžadující trošičku sebezapření, došlo na její další rysy. Když skončila pohoda a Tvá poslušnost, byl z ní sobec, usurpátor, soutěživec, rafinovaný manipulátor… A odtud se budou vyvíjet její další osudy. Né z toho, kolik nakoupila či přečetla Bruntonů, Pogačniků, Steinerů atd. Zpětně vidíme, že její myšlení, cítění, řeč a vůle nebyly v souladu. Ty dobré rysy musí být postaveny trvale a nezviklatelně do služeb celkové dobroty, jasnosti ducha, moudrosti, opravdovosti člověka. Musí být jimi prokořeněn do hloubi. Podobných případů propadnutí do nectností jsem viděl dost i u různých duchovních autoritativních vůdců, vystavujících na odiv své schopnosti. 

Jakmile se libě skvíme v nějaké pohodě a stáváme se jejími lehkomyslnými a nevděčnými uživateli, Prozřetelnost pootočí naše poměry jiným směrem, kde se najednou projeví naše nepropracovanost, naše nectnosti… I proto je ošidné odhadovat, jak je kdo „daleko“ či „vysoko“.

Ocitáme se někdy v situaci, kterou neumíme řešit přijetím, pokorou, láskou, vzdáním se něčeho… a nastupuje naše tvrdost nebo sebelítost, zhrzenost, ironie, výčitky okolnostem atd. Nepřijali jsme nový díl karmy. Najednou po duchovnu ani stopy. Balónek splasknul. Andělé, se kterými jsme se domnívali hovořit či je mít k dispozici, byli jen ze staniolu, energetická nabíjedla jsou k ničemu, metody a techniky  komerční spirituality byly jen nafouklým nic, „pánbu“, se kterým jsme byli jaksi „jedna ruka“, přestal pomáhat. Poté, co jsme se snad roky hnali s niterným humbukem do jakéhosi duchovna, vidíme, že nevíme, co to to duchovno je. Pýcha předchází pád, duchovní pýcha předchází duchovní pád. To jsou ty schody, které musíme jeden po druhém pod sebou vypracovat, a na nich lze teprve bezpečně a zaslouženě spatřovat a žít kousíčky světa Ducha. A zjišťujeme, že není žádné nadpřirozeno, že metafyzické se nám stává přirozeným denním životem. (Když se jednoho přednášejícího ptali, zda záhadný zásah v jejich domě mohly způsobit nadpřirozené síly, odpověděl jednoduše, že na žádné nadpřirozeno nevěří a že to mohli udělat obyčejní skřítkové nebo víly.)

Předčasné, zvědavé, senzacechtivé, kariéristické, nepodložené zduchovnění postrádá posvátnost, harmonii, úctu a vede jen k fanatismu, zapouzdření se do sebe a k duchovní pýše.

Symbolika toho, co nás potkává, hovoří někdy až polopaticky. Kdysi jsem míval závratě. Jasně: chtěl jsem ze svého egoismu moc vysoko, ale neudržel jsem se tam bezpečně. Jedna známá, která se sobecky domnívala urychlovat svůj vývoj virgulkou a různým namyšleným falešným duchovnem či psychotronikou, si dostavovala chalupu, která měla sloužit i jako ašram (spíš sídlo čarodějnic). Když uvnitř cosi upravovala až nahoře pod střechou, kam se vydrápala po vysokých štaflích, štafle jí ujely a ona se okamžik držela rukama trámu kdesi ve výšinách. Tam ale člověk bez podpěry pod sebou dlouho nevydrží. Pak následoval pád a nemocnice. Všimněme si, že často hledáme a děláme jakési duchovní praktiky jen ze sobecké pohnutky být duchovně úspěšní, stáváme se manažery svého vývoje, jako by to měla být úspěšně prosperující firma.

Teprve správným budováním si podkladů v obyčejném životě začíná, či jednou bude začínat, ta skutečná duchovní cesta trpělivého, namáhavého, důvěřivého karmického tříbení, nových bolavých situací a nárazů během inkarnací a učení se důvěře k vyššímu vedení.… Často vše hezké člověk rázem ztratí, octne-li se v jiné situaci. To platí samozřejmě pro nás všechny,  pro každého v něčem jiném. Odtud se počíná odvíjet duchovní cesta, pokud chce člověk jít cestou nesení kříže, přijetí bolesti a odříkání, cestou víry, naděje a lásky, i touhy a trpělivosti, jasného myšlení a dobré vůle.

K duchovní práci často přistupujeme mechanicky, v setrvačné náladě svého života. Jsou ale nutné chvíle ztišení a vzetí svého života do jediného bodu, pocitu, kterým se cele dáváme Bohu do Jeho Rukou a do Jeho Lůna, které nás v kosmu obklopuje. Ba kosmos je Božím lůnem, božím prostředím.
Když je přístup (nálada) k duchovní snaze jen setrvačně podbarven naší životní karmou, pak se sice jaksi týčíme k nebi, ale jako suchý smrk s opadaným jehličím, tedy jako pahýl. Mívám často takováhle období. Pak se musím vzchopit. Uvědomit si to, to vyžaduje hlubší sebepoznání. Náš celkový životní pocit či nálada (například uspokojení, mentální upovídanost, rutinní spěch, že všecko „musí lítat“, pocit z takové či onaké pozice v manželství, v partnerství nebo v práci,  uchvátané stavy, tíha…) nás provázejí, vzlínají nitrem (přesněji: necháváme je provázet a vzlínat) i do chvil duchovní práce, podbarvují ji, a ta pak někdy není k ničemu.

Jistě, že vždy nejde nalézt  plné soustředění nebo si ho udržet, a snad se to nelze ani mechanicky  jednou provždy „naučit“, protože musíme vždy znovu odstoupit od svých nálad, zapomenout či překrýt je opravdovostí svého ztišení, opravdovostí vzdání se vyššímu vedení, zaslíbení se Bohu. Nejde to každý den stejně, nemůžem to ani hledat takové, jak nám to snad šlo včera nebo před týdnem. Musíme zas úplně znovu od začátku.
Po přečtení takovéhoto textu by nemělo následovat ani rezignující beznadějné přiznání, že mi to nejde a tedy závěr že „k ničemu nejsem“, ani chvilka volního ukvapeného nadšení ve stylu novoročních závazků, ale jen tiché odhodlání a důvěra v sebe i ve vyšší pomoc.

Často je nám čas pohody a relativní bezproblémovosti dán k možnosti se duchovně (vývojově) vzchopit. Když ho prolajdáme, přijdou nová karmická břemena jako nemoci, vztahové či existenční problémy apod.

Při našich životních obratech - nových úkolech a  nasměrováních bývá nutné změnit ledacos, co se nám jeví ve své konkrétnosti snad náhodné, ale z dlouhodobého vývojového hlediska to může být velmi významné. Třeba opustit nějaký zájem či koníček, nebo vymanit se z něčího vlivu, který doposud nemusel být úplně špatný (anebo i mohl), ale nadále by byl pustošivý, byl by zábranou, držel by nás v tom starém. Anebo – vymanit někoho ze svého vlivu. Nenamlouvat si, jak jsme pro někoho skvělí, nepostradatelní, jak úžasně pomáháme.

To že máme nějaké zážitky či vize, nebo že se nám někdo jeví zprvu úžasně, nemusí nic znamenat. Nechci říkat, že musíme být podezíraví, ale jen se zdržet unáhlených úsudků (i těch nadšeně kladných), být třeba ochotní, slušní atd., ale mít oči otevřené a nezalézat do důvěrného kontaktu příliš ukvapeně (můj velký problém).  Jistě, že důvěřiví lidé trpí zklamáním párkrát za život, zatímco nedůvěřiví sikazí život neustále.  Tedy - né číhat na špatnosti, ale obezřetně a průběžně korigovat názor. Právě že někteří  rádi vidíme s urputnou až slepou pozitivností jen a jen to dobré (a je to tak lepší než naopak), někdy nalítneme ze svého jalového předčasného nadšení, nebo se slepě na lákavé špatnosti druhého podílíme, ztotožňujeme se s ní. Zasvěcenci nás směrují k toleranci atd., ale zároveň i k pečlivému rozeznávání pravdy a falše, užitečného  nebo neužitečného pro věčný život, radí odpoutávat se od toho, kde je špatnost a šalba… né ze sobeckého strachu o sebe, ale  z lásky k dobru a pravdě. Pak nám vzchází pravá duchovní svoboda. Ta dává i nový niterný prostor k vývoji, nové obzory možnosti.