Volné plandání citů
Na sebezpytující body mé knížky Od křiku v sobě k šepotu v chrámu, kde napíchávám na špendlík naše všemožné falše a úhyby nitra, jsem si přicházel podle odpozorovaných chyb většinou u sama sebe. Jak je osvobodivé a hojivé nacházet omyly a iluze u sebe. Tím se uvolňuje síla pro druhé. To je vlastně i účel pádu člověka do nízkosti a jeho vzestupu, protože síly při vzestupu může, dřív nebo později, tím nebo oním způsobem předávat dál (psaním, řečí, výchovou dětí, účelně a obezřetně žitými vztahy nejrůznějšího charakteru apod.). Toto je to nejvyšší naplnění, ač vypadá obyčejně a někdy až frázovitě. V těch ostatních kapitolách je, vidím to dnes, už dost nadbytečně krásných slov, je za tím místy určitá příliš horlivá agitace pro dobro a lásku. Některé mé formulace tam jsou (částečně, místy) moc agitační, proto i málo účinné, málo nabité. (Né že by to kdovíjak vadilo, jen jen to nadbytečně květnaté a nemusí to moc oslovovat.) Možná spíš to byla má někdejší naivní touha podělit se, nakazit touhou, ale s příliš krásnými slovy. I k citům je dobré dojít až po podložení si jich něčím samostatně ověřeně správným, logickým, po nahlédnutí jejich potřebnosti a kvality, protože jinak jen tak volně plandají a člověk se s nimi jen rozkochaně mazlí. Trochu toho tam právě někde je, nebo přesněji - mohlo by to někoho k tomu vést. Tehdy jsem u této první knihy ani trochu netušil, že bych kdy napsal ještě něco dalšího, tak jsem tam směstnal vše, co se mi jevilo jako nejdůležitější, tedy jako svůj někdejší odkaz (vzkaz do okolí). Je v té knížce to, co se mi jevilo jako nejdůležitější z toho, na co jsem si přicházel.
Dnes bych taky změnil i to, že holotropní dýchání apod. mohlo v něčem pomoci mnoha lidem. Dnes vím, že nepomohlo, že i tato "pomoc" je jen krátkodobá, ošidná, že je to často předčasné zbavení překážek. Ba že to může být a bývá i z vývojového hlediska skoro smrtící, často na dlouho zavádějící. Tedy bych to psal už skeptičtěji. Když jsem na to včera večer přišel, dost mne to mrzelo.
Dodatečně jsem přišel i na to, jaká byla skrytá příčina či jedna z příčin zániku Gemmy: časopis jsme financovali z dobře prodejných knih Stanislava Grofa o holotropním dýchání , šamanství atd. Tehdy to bylo nové, byl po tom
hlad, jevilo se nám to úžasně, dokud jsme si na to nepohlédli z hlediska duchovních zákonitostí, které jsem pak víc nacházel zejména v duchovní vědě. Tedy: financování Gemmy nemělo čisté, požehnané zdroje. (Byly ale i další příčiny zániku.)
Když píšu o „duchovních zákonitostech", myslím tím to, co se nepříčí spásnosti, co je z vyššího hlediska, z hlediska věčného Řádu v souladu s ním, tedy to, co neplodí omyl, karmu, ale co naopak přispívá k vyššímu poznání, lepšímu životu. To, co se člověku po smrti, je-li na "Pravdě Boží" - výstižný to termín našich předků - nemusí bourat jako omyl, šalba. I z těchto důvodů jsem našel jako pro naši dobu nejpříhodnější to, co obsahuje Steinerova duchovní věda - anthroposofie. Není to tedy nějaká individuální zalíbenost, slabost osobního vkusu pro jednoho autora, ale nahlédnutí, že tento zdroj pramení ze skutečných Inspirací a že byl Prozřetelností určen pro naši dobu, dobu rozvoje duše vědomé, dobu velké vlády archanděla Michaela. Dnes už se člověk nemůže spokojovat s návody, ale měl by i nahlédat, proč něco tak je. Měl by jít s autorem, či aspoň mít od
něho danou tu možnost. V R. Steinerovi není nic, čemu by se muselo pasivně věřit na základě autorovy autority, vše obsahuje i cestu, logický postup, jak se k tomu dochází (i když ji většinou nejsme schopni plně sledovat, ale to je jen v důsledku našeho stupně vývoje). Nikoho o tom samozřejmě urputně nepřesvědčuju, ale vím o objektivnosti toho, asi jako když by člověk hledal nejvyšší horu Čech, tak dříve nebo později (někdo dřív, jiný po ozkoušení více hor) dojde ke Sněžce. Není to tedy o RS "moje" pravda, byť mnou samostatně nalezená, ale kus objektivního poznání.
Člověk tu postupně pozná, či poznává, co je opravdu podstatné a k čemu tedy to ostatní slouží. Myslím konkrétně třeba to, vědět, proč tu žijeme v době po Kristu, a postupně do sebe vstřebávat, bez horečného sebenucení, ten úžasný zvrat v možnostech člověka k návratu k Bohu, po Kristově dobrovolném ukřižování, kdy jako v lidstvu první a jediný zástupce Boha na sebe vzal osud celého lidstva. Ale o tom je jinde.
Pro mne je velkou oporou a vzpruhou, mohu-li být niterně při někom, kdo vstřebává mé psaní samostatně a vidím aspoň někdy a trochu (plně to není hned možné), že mé psaní (služba) slouží tomu, čemu jsem ho z hloubi nitra toužil zasvětit.
2024 ©