Web - povzdech nevyčítavý; Andělé nám slouží. Jací?

Web - povzdech nevyčítavý; Andělé nás navštěvují. Jací?

Z mailu kamarádce: Procházeje si články na webu koukám, jak větší počet čtenářů, aspoň podle počtů přečtení,  přitahují nějaké atraktivní titulky s  módní duchovní terminologií, slibující cosi bezpracného: Dokud jsem měl třeba titulek Teroristka a Cílek, bylo tam jen pár desítek přečtení. Pak jsem v zájmu větší výstižnosti přidal  doprostřed: "Teroristka, nabíjení čaker vysokými vibracemi a Cílek"", a hned je tam 152, i když ten prostředek je v uvozovkách. „Duchovnost je trpělivá“ nemá ani polovinu přečtení, co „Duchovní bytosti nadosah“. Jenže tou trpělivostí to začíná i stále pokračuje. „Jak se nabít energií“ má 386, „Myšlení o myšlení“ 154 (samozřejmě ke dni, kdy toto píšu).
Nebo - "Mysterium Vzkříšení" má jen přes 70, „Česká láska k utopii“ rovněž, ale zdánlivě slibný titulek "Z Univerza si vše přitáhneme - Vesmír jako samoobsluha" už má 540. Holt - práce ne, zisk ano. Ale nebrblám, jen konstatuju. Znám něco podobného u sebe taky. Kolikrát jsem si musel ze svých sebestředných mrákot uvědomit, že sobecké hledání pravdy nevede nikam, i kdyby bylo vynakládáno po celý život.

Odpověď: Ano, lze tu vystopovat ono vyzobávání senzací podle nadpisů. Píšeš to mně. Ale myslím, že kdybys  dal na své stránky takovéhle obyčejné krátké upozornění, někdo by se přeci jen mohl zarazit a zamyslet, jestli i on nechce k "duchovním vymoženostem" dojít hned a zadarmo. Ať se lidi zamýšlí i nad tím, co s nimi z podvědomí i z nekontrolovaného vědomí cloumá, jaký plytký obsah si v sobě vypěstovali a s čím vším mají u sebe co do činění. (Ano, myslím teď hlavně na sebe, týká se mě to. Ne zrovna vyhlížení takových nadpisů, ale třeba i to mé zpitvořené žvatlání - polidšťování hvězd, ptáků... Vzpomeň jen na mé rádobypoetické vykalkulované „perly“, jak „Velký vůz brázdí oblohu“ nebo jak „Kmen stromu byl rozezvučen stakaty strakapoudí morseovky, přičemž ten zvuk měl mnoho zvukových odstínů a nesl se lesem v mnoha různých, nápaditých, neotřelých rytmech…“ Uchyluju se k tomu z nějaké své nezvládnuté bezduché potřeby poutat pozornost druhých k vyumělkovaným, nepřirozeným kýčům. Taky to je něco, co se mi opakovaně zdá něčím přitažlivé, lákavé a sama neodhalím tu pokroucenost, nezdravost v tom.)
Často si k tomu sami nedokážeme dojít, případně nemáme nikoho blízkého, který nás na to nesmlouvavě, ale pro nás velmi užitečně, upozorní. Potom takové své jednání přehlížíme či je považujeme za snadno odpustitelnou slabůstku. Nepřipustíme si, že jde o „ujetost“, protože přes ni ani nedohlídneme na svý zakalený dno, ze kterého ona vybublává na povrch. Je to takový pro mnohé lidi nenápadný, zdálo by se neškodný smrádek. Jenže on nás, pokud jsme k sobě pravdiví a ochotni si ho všimnout, upozorňuje na  pravý stav našeho nitra, na jeho obsah, přeci jen ještě znečištěný něčím nedobrým.
Prostě málokdo si sám tohle u sebe jako nevítanou lapálii odhalí! Mohl bys pomoct přes web, tak jak pomáháš kolikrát v mailu nebo slovně svým pár blízkým. Nebo Tě navádím k nepřístojnostem?

Uvažuju ale takto: Ukolíbáni nastavením si slušného mínění o sobě, lačníme po informacích, které slibují jen samé zajímavosti, výhody, jedinečnosti, uspokojení zvědavosti nebo jakési noblesní sedativum pro lepší lidi. Někteří jsou zvyklí, že je autor zaléhává efektním nátlakovým zážitkem nebo metodou (ať už napsaným nebo na setkání), a oni se jen mohou poddat, pasivně, bez přičinění.  Mnozí nerozlišujeme, splýváme s davem a všeobecně zaběhlým senzacechtivým myšlením. Nastavujeme si nízkou laťku, sami pro sebe vlastně žádnou. Koukáme jen kolem sebe, co se ponejvíc říká, děje, sleduje, sami se jen vezem, abychom i svým sběratelstvím senzací stačili těm, kteří na sebe v davu (časopisech, setkáních atd.) strhávají svými "úlovky" z téhle oblasti největší pozornost. Jenže oni většinou baží jen po křiklavých, laciných tretkách. Škoda pro nás, pokud se jim chceme tak rovnat.

KF: Je to přesně vystiženo, a o to mi jde, vytrhnout nás z těchto stavů a nálad. Znám to od sebe dobře, dalo mi to roky práce to u sebe v plné šíři i hloubce rozeznat a postupně vyloučit.  A třeba to ještě není všecko, to člověk o sobě často neví. Musel jsem si to napřed logicky rozebrat v té zbytečnosti a pošetilosti, až se mi to zošklivilo, spíš “zprázdnělo“, vypařilo jakožto má pitomost. Jsem proto nyní vděčný té většině při setkáních, že přesně takto  chápou  mé pojetí setkávání, a pak harmonicky souzníme. Vědí už, že neděláme nácviky „osedlání“ si andělů ke svému prospěchu, protože oni pak skutečně mohou přijít, ale temní andělé sobectví, i takoví totiž v duchovnu existují. Ale věřím, že společně přitahujeme ty světlejší. Podstatný je postoj, že my chceme sloužit Bohu, nikoliv aby Bůh sloužil nám. Teprve pak, a ne dřív, můžeme být i příjemci péče božích bytostí. Pak se činíme na společném díle, a ta činnost, byť o ní nijak nehalasíme, přetrvává mentálně i na dálku s řadou účastníků setkání, nebo i se čtenáři, se kterými se nemusíme osobně poznat. Ostatně – v době hlubšího spánku se můžeme setkávat všichni, kteří jsme něčím pravým spřízněni.  Že o tom ráno většinou nevíme?  Co na tom.