* Když člověk od Boha tvář odvrací, v poměrech nejasných sám sebe ztrácí.
* Každým jitrem hned po probuzení se soustřeďme na Boha s vroucí prosbou, aby naše duše i při veškeré aktivitě jednala tak, že nikomu neublížíme.
* Přítomnost dobra je dána působením božím, ale jeho projevení se v člověku může nastat až po lidské dobré vůli.
* Dokud každý nezačneme účtovat se sebou samým a budeme účtovat s chybami druhého, nevyladíme harmonii svého života a budeme tonout ve svém neklidu a ve víru světa.
* Lidské tělo bylo vytvořeno působením všech dvanácti božích hierarchií a je jimi ze zodiaku trvale udržováno. Proto je posvátným chrámem, dílem božím, a takto k němu máme přistupovat.
* Situace, do kterých jsme uváděni, jsou nejlepším zrcadlem našich nedostatků.
* Osud nelze reklamovat. Pouze se lze dostávat se do souladu s ním. Neříkat si - Co mi to přišlo za malér? - jako by mi byl odkudsi kýmsi svévolně nastražen. Sebepoznáním člověk rozezná chyby, žije s nimi, vidí na ně. Je sám sebou, uvedl do souladu myšlení, cítění, slova i jednání. I se svými chybami je pravdivý, nic nehraje. Někdy stojí naše domnělá dokonalost jako nástavba jen na hliněných základech. Přijdeme do nečekaně nepříjemných okolností, kdy vše neprobíhá podle našich představ či kolejniček chování, a náhle něco nezvládáme, selháváme, poznáváme své jiné stránky. I to je v pořádku, patří to k učení se lásce k životu.
* Máme-li lásku, pokoru a oddanost vyšší Vůli, nemá být v nás co zdrceno. Drceno je jen ego.
* Zlo je vetkáno do našich tuhých substancí. Jen to, co je v nás egoisticky zatvrdlé, se může stát terčem zraňujících střel. Z jejich zásahů se můžeme vymanit rozpouštěním všeho osobnostního chtění, lpění, nároků, zlozvyků atd. a pokorou před vůlí Boží.
* Tak jako při meditaci nepomůže bojovat s myšlenkami, ale jen jim nevěnovat pozornost, nedávat jim sílu, až samy pomalu zaniknou, je to i s rozpouštěním nedobrých mezilidských vazeb. Odpuštění je předpokladem.
* Prozřetelnost křivdy nedopouští, dělají si je jen lidé. Někdy si pro „křivdu“ přijdeme do takových okolností, abychom v něčem postoupili, něco si uvědomili. Rizikové části světa jsou z vývojového hlediska jakýmisi „výchovně nápravnými zařízeními“. A naše vlast tím byla, někdo prospěl, jiný nikoliv. Některé národy to teprve čeká. Nezapomínejme také, že vysvětlení nesnází osudem nás nesmí zbavovat soucítění s trpícími - jedinci i národy.
* Utrpení je mnohdy užitečné k pochopení či vypěstování něčeho dobrého. Čím hlubší propasti bolesti vydržíme, aniž bychom ztratili harmonii, tím rozlehlejší blankyt oblohy se nad námi jednou rozklene.
* Sílu naší lásky by neměly oslabit nezdary a ponížení. Když se vztekáme na nezdary, křivdíme Bohu a vzdáváme se cesty k němu. Jsme pak tím více citově zranitelní.
* Jsme v první fázi nějaké zkoušky něčím zavaleni k neunesení? Když tím projdeme s láskou k osudu, pak se něco z toho ulehčí, něco rozloží do posloupnosti času, k něčemu najdeme nové řešení a můžeme se zas nadechnout a podstupovat to.
* I situace, které jsme nezvládli dobře, si aspoň večer můžeme procházet a zkoušet si to v duchu lépe. Pro příště se nám to kamsi uloží.
* Dostaneme-li se do osudové pasti, pak – podobně jako u zvířete v pasti - čím hysteričtěji se zmítáme, tím pracnější bude naše vyprošťování. Odmítáním zkoušek se zaplétáme do dalších sítí a potíže se kupí. Naopak klidná a logicky myslící hlava, srdce naplněné láskou a děkování nebesům za všechny nesnáze jakožto dary k dalšímu poznání, nás vyvedou ze všeho. Někdy lze z pasti vycouvat, aniž by sklapla.
* Ale: Nezapomínejme, že Kristus nás miluje a bude milovat vždy a v každé chvíli i při jakékoli naší slabosti, které se dopustíme a kterou si uvědomíme. Proto nemusíme podléhat sami sobě ani tomu, čeho jsme se dopustili, pokud si plně uvědomujeme a litujeme onu špatnost.
* Jednou nás pravá čistota a nevinnost natolik zvláční, že v nás nebude nic, co by mohl osud zlomit. Procházejme si sami, co nám k tomu ještě brání. K tomuto rozvolnění a ohebnosti vůči nárazům je však zároveň zapotřebí ocelové vůle a pevné duchovní páteře i vykrystalizovaných činů.
* A důležité: jakmile se nám něco podaří, jakmile nás snad mine hrozivá situace, neměli bychom se bujaře a vítězně oklepat, že nám tohle vyšlo, neměli bychom to brát konzumně, že to máme "v kapse" či jsme "za vodou" a můžeme si dál žít v bezuzdných libostech..., ale v tichosti, lásce a pokoře poděkovat, být si vědomi, že vše je jen dar či zápůjčka Prozřetelnosti na určitou dobu.
* Příklad: Ukončili jsme se zdarem autoškolu. Ale jak se budeme dál chovat na silnicích, zda slušně nebo hulvátsky, bude zase jen na naší zodpovědnosti či bezohlednosti. I kdybychom tedy ukončení autoškoly považovali za akt boží lásky, pro naše další ježdění je to jen určitý předpoklad. Podobně i s jinými oblastmi - například vyléčení. Bude trvalé, nebo přijde ta samá či jiná choroba? Někdy je uzdravení jen podmíněné a záleží na našem dalším chování.
* Jakými aktivitami se zabýváme či námi kdysi procházely se zanecháním podvědomých stop, na takové se zcitlivujeme, otevíráme se jejich působení, ba až alergizujeme, ať je to nevěra či věrnost, vzteklost či klid, čestnost či podrazáctví, pomlouvačnost či pravdivost... Vše co nás potkává - okolnosti, příbuzní, spolupracovníci, dobrodinci, nepřátelé atd., - je obrazem a odrazem našich dřívějších aktivit, v dobrém i zlém.
* Naše lepší osudové předivo se tká z naší pravdy, ne z předstírání.
* Ukřivděným a podrážděným odmítáním nepřízně osudu i drobných nepříjemností se člověk uzavírá, těžkne, zmrtvuje svou duši, ve které pak někdy cosi hnije k nemoci a přenáší se i na potomky. Samozřejmě že je oprávněná snaha o zlepšení své situace v jakémkoliv směru, ale pouze bez lpění na výsledku a při průběžné pokoře, s klidem, rozmyslem a neubližováním druhému. Na dně duše má přes vší snahu zůstávat ono - Ne má, ale tvá vůle se staň.
* Naše boly i viny rozpouští láska k vlastnímu osudu.
* Aktivním jednáním podle nejlepšího vědomí a svědomí, jehož výsledky předáváme Bohu, aby je sám vedl podle své Vůle, se uvádíme do souladu se svým osudem.
* Na zemi se musíme setkávat se zlem, aby naše morální síla nezakrněla, ale zocelovala se. Co nás potkává, není náhodné. Ale co s tím uděláme, jak na to reagujeme, je už naše svobodná vůle, která se zaznamenává do univerzální paměti.
* Né já a moje spokojenost, ale má chvála Pána za vše. Odtud je cesta dál. Nikdy nenastane neštěstí takové, jak se ho bojíme. Není to nikdy takové. Vždy přichází i možnost síly k vyrovnání se s ním.
* Jako svaly fyzické je nutné cvičit, aby nezakrněly, tak i zemské těžkosti se učíme znovu a znovu rozpouštět modlitbou, meditací, uměním, trpělivostí, odevzdáním se do Boží vůle a duchapřítomným jednáním.
* Kdosi moudrý napsal, že náboženský cit je mohutnou větví stromu duše. Mízou stromu je víra, korunou láska, kmenem světy duchovní a kořenem Bůh sám.
* Své životy někdy monitorujeme a vyhodnocujeme jako podle naplánovaného harmonogramu - jako programátoři na mrtvých přístrojích. I rodiče se mnohdy stávají jen manažery svých dětí, jejich vnější tvrdosti a úspěšnosti za každou cenu. Stačilo by nechávat věci volněji plynout bez okamžitých komentářů (stejně vidíme časem mnohé věci jinak) a snažit se naopak o co nejméně úzkostlivých vnějších korekcí. Sice můžeme vše obezřetně sledovat a kontrolovat, ale s volným dechem, s odstupem, spíše neosobně, jako účastník hry, která dopadne vždy dobře: buď podle naší představy, a pokud ne, tak podle vyšší vůle. Děkujme za obojí.
* Stěžujeme si někdy na tlak doby, na překážky, na zlé lidi... Je to snadné stěžování si. Tvrdí-li ale někdo, že jde za pravdou, pak musí mít i dost lásky k položení si otázky: kde mám jistotu, že nepůsobím svou povahou, vlastnostmi, chováním, myšlením na druhé stejně takovým tlakem i já? Můžu se plně spolehnout, že třeba prosazováním svých názorů při soužití s partnerem, potomky, příbuznými, spolupracovníky, že prostě pro lidi ve svém okolí skutečně i já nejsem původcem právě tohoto tlaku, pocitu, který tak často vnímají a označují za „tlak doby“? Mám tak dokonalou sebekritičnost? Nehraju si na ni pouze? Tedy – nejsem zároveň někdy v něčem i na té druhé straně, na kterou si stěžuji?
* Modlitba, meditace, láska otevírá člověku, sedícímu na vrcholu pyramidy ze svých odpadků, oči ke vnímání těchto odpadků – tu hrubších, jindy v úhledných obalech - a sílu a požehnání je v klidu rozpoznávat, odklízet či pálit. Bez této denní práce není pravé meditace ani uzdravení.
* Vše, co jsme a co máme, není naše, ale je to od Boha propůjčeno na dobu našeho zemského života a proto musíme být co nejpečlivějšími správci svěřeného majetku.
* Učíme-li se posuzovat vše, co myslíme, cítíme, děláme či říkáme (ať je to jednání s druhými, výběr a přijímání umění, naladění při přijímání nezdaru či úspěchu, při vaření, při milování, při televizi…) s vědomím, že Bůh je všudypřítomný a vše vidí, naučí nás to pak i lépe rozpoznávat, jsme-li s Ním v harmonii nebo se od Něho vzdalujeme.
* Mnohdy se úpěnlivě modlíme za zdraví, běháme po lékařích a léčitelích, ale děláme všechno možné, abychom si ho poškozovali.
* Ohromí nás občas někdo jakýmsi odblokováním, „nahlédnutím do minula...“? A co s tím dál? Jednu krizi nám snad vyřešil (často jen zdánlivě), další už čeká za rohem, protože nám takový senzibil nezdůraznil to podstatné – náš samostatný morální růst.
* Kdo je čistý a laskavý, tím i nepřátelské šípy projdou, protože se nemají do čeho zapíchnout.
* Není počátek posvěcení i v obyčejném prožitém pozdravu a lidské pozornosti?
* Jen zevním tlakem zla krystalizuje sebeuvědomění dobra.
* Co míváme v sobě nejčastěji, nosíme pak i kolem sebe, jsme do toho auricky "oblečeni". Tím také inspirujeme nebo infikujeme okolí.
* Každý, kdo přináší lásku předem, sám od sebe, ne jako reakci na něco libého, bude sklízet lásku i tehdy, když mezi dobou uzrání plodu lásky přijdou dny vichřic bolu a deště pláče.
* Hřmotní, bujaře sebevědomí a nepozorní uvíznou nakonec v mnohých pastech. Kráčíme-li životem klidně, měkce a obezřetně, pak i kdybychom narazili na nastražená železa, nemusí se uzavřít.
* Já a vždy jen Já je zodpovědné, nikoliv většina, nikoliv rod, národ, církev, strana, řád, hnutí…
* Dobrem pro druhé je i naše vlastní trpělivost se svým údělem, s nemocí, opuštěností, nevydařeným vztahem, chybami svých dětí, ztrátou drahého člověka... - i tím neviditelně pomáháme druhým, aby sami nesli snáze svůj osud. Proto i takto můžeme být užitečnými vždy a všude.
* Když neseme svůj kříž i s pochopením pro kříže druhých, když jim s účastí pomáháme, stáváme se spolupracovníky na velkém díle povznesení lidstva a proměny Země ve vyšší stav bytí.
* Radujeme se ze života jako z daru božího. Víme, že všechny boží řády či andělské sbory – buňky Těla božího – nás trvale milují.
Za úlevou vztahového projasňování.
* Často zapomínáme, že tu nejsme proto, abychom někoho napravovali. My máme milovat, napravuje Bůh.
* Cit neosobní lásky vůči tomu, kdo k nám chová něco negativního, odzbrojuje postupně duši a přivádí pomalu věci k řešení.
* Máme-li s někým opravdový hluboký vztah, snažme se i v jeho nepřítomnosti myslit, cítit, jednat a mluvit zodpovědně, abychom do našeho vztahu nevnášeli nečistotu a disharmonii tím, že své nitro zanášíme ve styku s jinými lidmi něčím, co k nám nepatří. Chceme do našeho vztahu vnášet jen nejčistší síly - i v tom spočívá láska.
* Pouze láska duchovních bytostí může člověku poskytnout správný základ ke styku s bytostmi zemskými. Cesta ke Kristu nespočívá v pouhém mystickém ponoření do sebe, ale v tom, že niternost vystupuje sama ze sebe k druhému člověku. Jednou se styk s druhým člověkem stane svátostí.
* V dotyku lásky, moudrosti a tvůrčího činu pro druhé a s druhými je onen silový průsečík, který nás oživuje, elektrizuje blahem užitečnosti a správné seberealizace, souznějící s vyšší vůlí. Aktivním jednáním, jehož výsledky předáváme Bohu, aby je sám vedl podle své Vůle, se uvádíme do souladu se svým osudem.
* Vztahy jsou často jako pavučina, kterou si skládáme před oči a zdá se nám pevná jako lněná látka, vpřádáme si do ní své sny a ideály, a stačí fouknout vítr a vše je pryč. Jedině tam, kde do vztahu vkládáme své nejlepší kvality a odevzdáváme vše opakovaně do ochrany boží Vůle, kde se opíráme o vyšší hodnoty, můžeme mít naději na zdárné rozvinutí vztahu.
* Ono je to s intimitou podobně jako s meditací: i v ní je dobré být v tichosti, úctě, devoci, bez zbytečných slov, první povrchní nešetrné slovo ji znevažuje. I zde lze říct, že tichá čistota pak chutná jak chleba s máslem. Duše se vyživuje nejprve slovním a mentálním panenstvím, a ústa se stávají ne-li chrámem, pak snad aspoň kapličkou nebo nočním výdechem květiny. Pak je i intimita s milovaným člověkem rituálem, posvátností. Ale nenamlouvejme si to předčasně.
* Mnohdy modlitba za někoho, soucítění a účastenství stačí, abychom zahřáli a oživili srdce, zatrpklá a ztuhlá ranami života, pod kterými ztratila víru a naději.
* Čím víc nedobrého, nedokonalého si o sobě můžeme uvědomit a případně někomu, kdo k nám má lásku a pochopení, sdělit, tím méně jsme zranitelní. Ješitnost působí opačným směrem, ucpává nás, konzervuje elementály negací.
* Jako se nenávist mění v blesky a šípy, které se zarývají do aury či duše nenáviděného člověka, tak láska působí oživujícím účinkem, je-li správně vyslána v podobě silotvorných emocí a dovedeme-li jí obklopovat osoby, které čistě milujeme. Každá procítěná myšlenka mravní hodnoty, dynamizovaná láskou, oplodňuje astromentální úroveň a spolupůsobí při výstavbě čisté zemské aury. Tak jako prorok a zasvěcenec Mojžíš způsobil svou merkuriánskou holí padání "many na poušti", tedy symbol sestupu manasických sil Kristových do pouští lidských duší, můžeme i my v malém spolupůsobit tímto směrem.
* V soužití s druhým člověkem nás jeho chyby neopravňují, abychom jimi omlouvali svoje vlastní.
* Chceme víc myslet než mluvit, nejednat impulsivně, nepřekřikovat názory druhých, vycházet ze zralé úvahy, abychom všemu, co cítíme, myslíme, mluvíme a děláme vtiskli pravou vnitřní formu.
* Útěchu a oporu od druhých můžeme dostat až poté, co se ji naučíme i nezištně dávat. Jinak ji neumíme přijmout, nebo ji přehlédneme.
* Mouku pro životadárný duchovní chléb získáváme jen ve tříbení mlýnů mezilidských vztahů. Získává se z obilí, které vyrostlo ze země, ozařováno sluncem. Snad i proto učil Ježíš přijímat chléb, který je dílem obojího: zrno země zraje paprsky slunce.
* Není třeba předvádět se před druhými, jak jsme dobří. Je lépe jim ukázat, v čem jsou dobří oni.
* Lidé mohou naši pravdivost či dobrou vůli nevidět či neuznávat, ale na tom nejsme závislí. Světové bytí na ni však neviditelně reaguje. Pokorně chtějícímu se křivda neděje.
* Modlíme se za něčí polepšení? A jak je to s naším polepšením? Už jsme si nějaké vymodlili? Nebo jsme pochopili, že se musíme i učit správně jednat? Namísto egoistického zakalování osobními přáními bychom se měli modlitbou a sebeanalýzou spíš učit napravovat své nezdravé duševní postoje. Je-li naše modlitba motivována osobními přáními k uspokojení jen jedné strany, prosícího, má v sobě málo jiskry a lidskosti. Modlíme-li se takto, zapomínáme právě na prosbu, které Ježíš Kristus vetkl základní tón, jenž má proznívat každou modlitbou: Otče, odejmi ode mne tento kalich, avšak ne má, ale Tvá Vůle se staň! A tato věta určuje podstatný ráz modlitby. Na jejím základě by měla setrvat duše modlícího, ať prosí o cokoliv. Pak se stávají věty Otčenáše prostředkem, kterým se člověk povznáší do vyšších duchovních oblastí, aby v sobě cítil přítomnost božství.
* Osobní prosebné modlitbě například za něčí polepšení či uzdravení dodává větší kvalitu, když se při tom sami stáváme láskou. Pak ji vysíláme přirozeně, kam je to zapotřebí, a nečekáme okamžité výsledky. Cítíme-li tedy potřebu modlit se za něco konkrétního pro sebe nebo pro druhé, a je to lidské, pak spíš jen za dodání síly k projití tím. A k prosebnému postoji je lepší rovnou si ty kvality v sobě navozovat a vysílat – buď druhým, nebo i svou budoucnost prosvětlovat vírou, že jsme trvale v Boží ruce. Pak bude každý výsledek dobrý, budeme šířit do budoucnosti světlo naděje, důvěry a vděku, zaplavit jím všechny poměry, vztahy a okolnosti.
VYLOVENO Z MÝCH KNÍŽEK
V TOM VŠEM NÁM MOHOU POMÁHAT ANDĚLÉ. O NICH DO TÝDNE.
2024 ©