Zkoušky niterné a zkoušky před veřejností; Schwarzenberg, politika, národní duše a my

Zkoušky niterné a zkoušky před veřejností; Karel Schwarzenberg, naše národní duše, politika a naše soukromá "politika"

/Z dopisu:/

Vracím se k rozhovoru v LN z 2. dubna s Karlem Schwarzenbergem o Sašovi Vondrovi. Vondru jsem znal jako statečného bojovníka za pravdu a svobodu ještě z referování Hlasu Ameriky o dění tady, o aktivitách disentu, zavírání atd.. Mnohokrát ověřil svůj charakter, né nadarmo byli se Schwarzenbergem tak dlouho přátelé. Vondra byl z těch, kdo nastavovali kůži za nás, přizpůsobivé, kteří jsme spořádaně chodili k volbám atd. I dnes mu Schwarzenberg přiznává jeho velké kvality, i to, že je jedním z nejschopnějších a nejerudovanějších ministrů.

   Ale přišla mu zkouška, kde už byla jiná laťka, jiná situace. On mohl nevědět o té korupci, mohlo mu to utéct, nebo mohl být v situaci, kdy se mu nechtělo něco narovnávat přes odpor druhých, to nevím. Schwarzenberg řekl, že mu to asi uteklo. To znám dobře ze své praxe, kdy nevím o všem, co se mezi podřízenými děje (byť v nesmírně menším měřítku než je celé ministerstvo), nebo nemám vždycky sílu a čas dávat všechno s lidmi  do pořádku. Ale Vondra tady byl v situaci, kdy se po provalení toho projevilo jeho ego. V dosavadních situacích nebyl stíhán takovýmto veřejným způsobem, ego bylo v klidu, nenápadné. Nyní, když se cítí štván všemi (kolegy, novináři), zašprajcnul se, už se nezorientoval a jedná ješitně, považuje to za komplot, spiknutí proti sobě. V tomto je najednou malej člověk. Zkouška přišla náročnější. Místo aby se omluvil, aby projevil pokoru, tak cítí potřebu reagovat odmítavě na ta obviňování a sám druhé obviňovat. Je to příklad, jak i velmi poctivému, ba odvážnému, statečnému člověku přicházejí situace, kdy selže.

    Líbilo se mi u Schwarzenberga, jak to v tom rozhovoru jen popsal, nevytahuje se, rozumí, jen nesouhlasí. Vůbec ten jeho rozhovor je pohled politika do nitra politiky ze strany slušného člověka, a dost tomu světu politiky člověk přes něho porozumí a zbaví se onoho čecháčkovského hysterického davového napětí. On se neotřásá odporem, jen pojmenovává nesprávnosti, rozumí jim, neobhajuje je, ale vše říká věcně, bez emocí, bez zášti, zapšklosti atd. Tudy vede cesta. I pro "lid". A zas jsem u toho "svého": je to tam jen naše špína, ale ve vyšším rozměru (nekradou toaletní papíry a tužky, nepodvádějí ve vyúčtování cestovného, ve vykazování odpracované doby apod., ale pohybují se v milionech), a jsou víc na očích. Jistě že je třeba o tom psát a nic netutlat, ale s vědomím té širší spoluzodpovědnosti, i naší, né to hysterické my a oni. Často od nich sami tu špínu apriorně očekáváme, nenávidíme je jaksi ze zásady, a tím vytváříme mentální prostor pro to, co tam sami vkládáme. Jsme jaksi zdivočelí z toho, "co se to teď děje", ale kdo poslouchal dřív zahraniční vysílání, například Rádio Svobodná Evropa, nebo kdo se alespoň morálně a inteligentně rozhlížel kolem sebe, ví dobře, že se děly ještě horší věci, jen se o tom nesmělo psát. Tak nám to bylo skoro jedno. Dnes, když nám nehrozí postihy a můžeme svobodně mluvit a psát, když nám disidenti a nakonec v Listopadu i studenti přistrčili svobodu až pod nos, jsme zvedli prapor spravedlnosti a udatně kritizujeme nepravosti. Nezvládáme sami demokracii na své úrovni ani na úrovni politické. Chceme svobodu a demokracii jen konzumovat, ne občansky spoluvytvářet. Selháváme. Marníme tak prožívání největší prosperity a bezpečí našeho národa v dějinách. Tím, že se jen vztekáme a panikaříme, jinak ovšem nadále zalezlí do soukromí jako v minulém režimu, zamezujeme sami nástupu lepší budoucnosti i slušnější politiky. Mark Twain řekl: Nejlepší pomocnou ruku naleznete na konci vašeho ramene. Analogicky: Nejlepší politiku docílíme, když budeme kandidovat my, co se považujeme za slušné.

     Schwarzenberg řekl: „Saša  mi bude chybět, ale ten projev zvoral.“ (Tím že se pokorně neomluvil, ale ještě útočil.) - Jak je to od pana knížete mužné a rovné. Neudělal z něho vyvrhele nebo zločince, jen to popsal. Beze zloby, bez házení přes palubu, i bez zaslepeného zastávání se svého přítele. Rovně, skutečně šlechticky. To nám všem chybí. Mnozí jsme plebejci, kteří jen dorážejí na ty výš, ale sami jen zbaběle sedíme u piva či televize, je to náš „mravní zákon na pohovce“. Schwarzenberg má tak úžasné logické a přirozené uvažování, moudré a zároveň srozumitelné. Když mluví, člověk by to do něj neřek. Myslím že on těmi rozpaky z někdejší neznalosti češtiny a z ráčkování nedotáhnul sebejistější, plynulejší ústní formu. Moc se mi v tom rozhovoru líbí třeba to, co řekl jednoduše i za mne: Že je raději důvěřivý, než podezíravý. Zažil proto v životě pár zklamání, ale ti nedůvěřiví si zkazili život celý.

        Domnívám se, že Schwarzenbergem promlouvá k národu zas naše národní duše, aspoň občas a trochu. Je pro každý národ dobré, má-li aspoň přes někoho bezděčné napojení na svou duši. Nejvíc to byl jistě TGM, dost i Václav Havel. Kdysi umělci jako Mucha, Jirásek, Smetana..., dnes z umělců asi nejvíc nejvíc Petr Ulrych. Oni aspoň trochu zrcadlí to nejvlastnější, co národ má, a tím ho niterně křísí. V Rusku to byl třeba Sacharov, Solženicyn...

        Společné lidové napojení či přiblížení či zavnímání národní duše bylo v r. 1918, za První republiky asi nejvíc při Masarykově pohřbu a při Všesokolských sletech v masarykovském duchu (Spartakiády s budovatelským optimismem, propagandisticky koncipované a využívané ke "slávě" socialismu, mohly být vizuálně hezké, cvičenci jistě měli oprávněný požitek z nacvičeného, ale nic tam z těchto sil nevanulo). Pak rok 1968 a Listopad 89 a ještě i nějaký čas po něm. To bylo sjednocení většiny národa a duše národa nás prostupovala snad až hmatatelně. To bylo zavnímání ideálu povahy (rysů), ke které má národ směřovat, která je mu v duchovním světě vlastní.

     Ještě k Vondrovi - obecněji: vidíme tu, že mnoho a mnoho dobrého člověk udělá (i ti na duchovní cestě), ale stále je někde v pozadí podbarvení egoismem, sebepovýšením apod. Až přijde situace, kdy se to provalí. I na duchovní cestě je ledacos dobrého, co se sebou navenek uděláme, ale jednou přijde situace, kdy je obnažena třeba naše neopravdovost, neupřímnost, duchovní kariérismus apod., které jsme si sami nepřipustili. Prostě to tak je a mnohokrát jsem to spatřil u sebe i u druhých. Podstatné je, když o tom ale člověk ví a neustále se má na pozoru, neusedá do křesla své "snahy", ale i úspěchy bere jen podmíněně, tedy asi jako cestovatel v džungli, který musí být ostražitý na všechny strany a nemůže si jen tak lehnout na travičku.

      Je tu i určitá podobnost s rozšířeným rysem v tzv. duchovních kruzích: Když se někomu něco přihodí, hned se někteří z nás cítíme jaksi duchovnější, protože jeho to postihlo určitě za to či ono. Jenže zároveň to může být tak, že ten druhý už platí svoji karmu, zatímco nás možná něco horšího teprve může čekat. Zlomil si někdo ruku? Dobře, něco si tím měl uvědomit. A co když si já zlámu nohy? Nikdy nemáme dost zameteno před svým prahem.