Dvakrát v životě chodila Táňa Fischerová bosa a vždy to mělo pro ni hluboký význam. Poprvé když v útlém mládí navštívila svou kamarádku, kde si řekla o něco na přezutí. Bratr kamarádky Zdeněček pravil, že chodí doma bosi. Táňa na to, že oni se doma přezouvají a tedy že chce přezůvky. Dostala od Zdeněčka pantoflíčky bez paty a s vysokým špičatým podpatkem, ve kterých ušla zkroucená tři kroky, pak se ze zkroucení zhroutila a zula.
Nevíme, zda tím sledoval třeba právě to, aby u počátku její kariéry stála pokora a bezprostřední sepjetí se zemskou realitou, aby se jednou nedrala k výšinám a nezapomněla, že má zůstat spíš u polní trávy než světské slávy.
Mezi tím se ze Zdeněčka stal ctěný profesor a náš přední filosof, ale ženy, které navštíví jeho domov, se i nadále musí zout. Proč, to ví asi jen on sám, ale zdá se, že to ví dobře. Když se po třicetileté odmlce náhodně setkali v rozhlase, objal ji a řekl - Pamatuješ si, jak jsem tě tenkrát zul? Ty jsi byla moc pyšná.
Navrhl jí pak cestu na Vyšehrad i s moudrým a zaníceným výkladem. Musela ovšem opět - podruhé v životě a podruhé na jeho podnět, jít vyzutá. Ač to byl požadavek nekompromisní, nešlo zde o znerovnoprávnění, neboť pan profesor šel též bos. Vlastně zde určité znerovnoprávnění bylo: rozdíl mezi cvikem skoro zrohovatělými chodidly páně profesorovými a jemnou kůží jeho společnice. Jeho chodidla nesou stopy toho, že na Vyšehrad nosí svého majitele bosa často, a to už z domova, někdy i sotva sleze sníh. Kdyby nebyla sněhová břečka prosolená, chodil by bos snad i v ní. Táňu sice prý chodidla „pálila jako čert", ale když si takto prožila posvátnost půdy tohoto magického místa, vděčně pochopila, že to nešlo jinak. Dostalo se jí mnohých vysvětlení, zejména že zatímco Hrad je centrem naší historie, Vyšehrad je centrem mýtu. I tato druhá chůze na boso v místech, kde zní chorály z hloubi věků, prozněla její duši k novým inspiracím. Jakoby slyšela cinkání pramenů ještě dřív, než se vyřinou na povrch. Když skutečně tvoří, ať je to na divadle, před kamerou, u psacího stroje, s knihou v posteli nebo s kolážemi na stole, bývá i její duše jaksi naboso. I její jednání pak nese pečeť opravdovosti, ne strojenosti. Ve velkých věcech i v maličkostech.
Třeba v téhle: kdysi při moderování udílení cen Thálie byla mezi oceněnými umělci i bývalá operní pěvkyně Mária Tauberová. I ona byla z rodu, který je dnes na vymření - z rodu oněch prostých velikánů, kteří uměním slouží i k předání čistoty své duše. Když od ní chtěli, aby cosi řekla, odpověděla s rozpaky: - Mluvit? To já moc neumím. Já uměla jen kdysi trochu zpívat. Než opustila jeviště, nenastalo něco, co nastat mělo, a událo se něco, co se udát nemuselo: dva pánové spolumoderátoři, kteří s uměleckou legendou hovořili, ji po konci rozhovoru, jaře zahleděni do vlastní bravury, prostě přestali vnímat a ani je nenapadlo to jediné, co bylo na místě - políbit jí ruku. Naopak Táňa, ač nemusela, alespoň se sklonila ve spontánním projevu úcty tak, až se její rozpuštěné vlasy téměř dotkly země. V ten moment jsem věděl, že za všechny slušné diváky tak cosi nutného vyjádřila. Tento vteřinový počin svou diamantovou ryzostí možná předčil hodnotu všech televizních programů za několik týdnů dohromady.
Bylo to jedno z jejích poselství lidskosti, kterých je řada - od práce v různých sdruženích pro zdravotně postižené děti i dospělé či pro podporu herců v nouzi včetně rodin zesnulých herců, přes ekologické organizace, členství v Amnesty International Organisation, přátelství s bosenskými uprchlíky, vyzývání naší vlády k rozhodnější podpoře vojenského zásahu v Srbsku až po zpívání písní na texty terezínských židovských dětí či humanitární Adventní koncerty. To vše bez sentimentu či okázalosti.
Kdysi o tom řekla: „Když myslíte na osudy jiných lidí a snažíte se jim pomoct, může to být užitečné i pro váš vlastní život. Někdy jsme příliš zahlceni sami sebou, svými problémy, trápíme se, že je v dané chvíli nemůžeme vyřešit. Podle mých zkušeností vždycky k našim řešením přispěje, když se věnujeme problémům někoho jiného... Musíte se rozhodnout, co je pro váš život hlavní - hodnoty, pro něž jste se rozhodl, nebo pragmatismus, který třeba přinese krátkodobou výhodu, ale dlouhodobě vás může vnitřně ohrozit. " /Týdeník Rozhlas/
Kdysi se o jednom letním podvečeru vracela s kamarádem přes Karlovo náměstí z nějakého setkání, najednou slyšeli podivný skřek. Objevila se asi osmnáctiletá dívka, která vyskočila na zaparkované auto, kopala do něj a křičela. Instinktivně na ni zakřičela - Neblázni, nech toho, vždyť to není tvoje! V tu chvíli stála dívka v bojové pozici před ní a začala ji bít do tváře. Jen si chránila obličej a snažila se chytit dívčiny ruce, až se to povedlo. Společník stál neschopný pohybu opodál. Držela dívce paže a dívala se jí do očí. Napadlo jí říct: - Vždyť ty brečíš! A v tu chvíli jí dívka padla kolem krku, držela se jí a plakala. Asi po deseti vteřinách se vzpamatovala a utekla. I když už Tánin monokl slezl, často o tom přemýšlela, co jí to mělo říct. Jeden z možných výkladů prý je, že potřebovala dostat facku. Nevíme. Možná spíš dívka potřebovala dostat trochu lásky.
Je jednou z mála, kterým se daří harmonizovat cestu za ideálem s denním životem a tím i leckomu pomáhá se orientovat v dnešní nelehké době. Snad právě proto, že se snaží upozorňovat a odstraňovat různé nešvary, aniž by sklouzla do našeho národního sportu pasivního přihlížení a kverulantství. „Nám všem jako by chyběla normální střední poloha. Buď jsme v euforii, nebo v depresi. Přitom ani jedna z těch poloh nemůže trvat dlouho, kam bychom přišli, kdyby trvala. Euforie po listopadu byla zřejmě příliš veliká, neuvědomili jsme si totiž, jak těžká to bude cesta a že budoucnost nebude zadarmo. A současná deprese je zase myslím příliš hluboká a nemá v této poloze oprávnění. Protože šance je tu pořád! Víme sice, co všechno nefunguje, ale víme taky, že tehdy se něco podstatného stalo, co všem otevřelo cestu... Někdy totiž hrozí, že únava a rozladění by mohly zavalit radost, kterou jsme prožívali tak intenzivně a která přece docela nezmizela. Vždyť se neztratilo to hlavní - svoboda. "
Někdo potřebuje k sebeprezentaci mnoho velkých slov, jiného charakterizují i maličkosti, pokud je svými ideály a hodnotami trvale pronikán. Ten se pak nepotřebuje legitimovat a vymezovat velkými slovy, protože jeho konání je přesvědčivé. Vyličme si třeba ještě průběh programu, ke kterému se Táňa Fischerová nechala přemluvit při svých padesátinách. Vše však muselo být podle ní a tak oslavy na půdě Lyry Pragensis byly podle běžných zvyklostí jaksi postaveny na hlavu. Často podobné programy, vernisáže, večírky atd. nakonec vyzní jako bombastická chvála a propagace oslavencovy skromnosti a pokory a ten se při předem připraveném programu překvapeně pýří a upejpá. Tyto falešné a stylizované tóny zde však ani v náznaku nezazněly, vše bylo pojato opačně než bývá zvykem: pozvala si postupně na pódium sedm svých přátel, květiny nepřijímala, naopak oni od ní dostali po jedné růži a hovořila ona o nich, co pro ni zna- menají.
Při návratu z této oslavy-neoslavy při zamýšlení se nad svým dosavadním padesátiletým životem a vývojem pracného hledání pravdy duchovní i osobní řekla mi cestou po Václavském náměstí k ní do Ječné ulice větu, která je vyústěním celého jejího usilování: - Já už se ničeho nebojím. To v jejím nelehkém životě, plném smýkání a nejistot, je velevýznamné slovo, ba přelom. Je to však výsledek pilného hledání a nalézání hodnot, které resonují s jejím nitrem.
Zajímá se totiž o duchovní rozměr našich životů, o otázky našeho bytí, ale nelze ji řadit mezi onu dnešní téměř subkulturu tzv. esoteriků či „duchovnistů", kteří skloňují duchovno, transcendentno, meditaci, Krista, nirvánu, tantry, čakry, auru, energetické vibrace ve všech pádech, ale jejich soukromé životy nejsou důvěryhodné ani pro nejbližší okolí a možná ani pro duchovní světy. V posledních letech prošla poznáním různých cest - hodně ji oslovil odkaz Fráni Drtikola, ale i písemné souznění s brněnským Agape, zejména pak protkává svou bytost svěžím a dnešnímu člověku přiměřeným podáním duchovní vědy Rudolfa Steinera. Zejména z tohoto zdroje se prohloubilo to, co dosud bezděčně cítila a k čemu se směrovala. K tomu při ní v přátelské lásce stál jeden hledající přítel hledajících, v tichu srdce i v slově.
Pochopila, že základ je v kvalitě denního života, nakolik jsme lidmi pro lidi. Svým přátelům i ostatním potřebným pomáhá spolubudovat nosné trámy pro stavbu domu jejich nitra, nedává jim pouhé kýčovité talířky na zeď. K tomu chce poznávat i duchovní zákonitosti a trvale zkvalitňovat celé své myšlení, cítění, slova i jednání. Není to úkol lehký, ale poznala, že je jediný k následování.
Podle těchto kritérií rozhoduje i o tom, komu bude věnovat svůj vzácný čas. Vnitřní kompas její opravdovosti ji zavede jak do přítomnosti čelného filosofa, světoznámého výtvarníka, skvělé ekoložky, tak moudré nevidomé dívky nebo vězně, kterému je její korespondence snad na čas k užitku. Do přítomnosti jak významné chorvatské režisérky, tak sarajevských emigrantů před srbskými zvěrstvy, podporovanými Ruskem, kteří potřebují nejen přístřeší atd., ale i naše lidství.
A pak, jako by zničehonic, si jen tak začne na bílém papíru skládat kousíčky listů tu z javoru, tu z břízky, přidá tvář ze zažloutlé fotografie, plátek růže, obrázek rozpadlého kormidelního kola... snad tak se na čistém podkladu skládají i naše osudy a životní příběhy. Tím, že tvoří bez kalkulace, jen pro vlastní radost, pro hlubší objevování sebe samé a neznámých záhybů svého nitra, jsou obrázky sdělné i pro druhé. Nikdy je neprodává, nedělá na zakázku, jen je z vlastního popudu občas daruje. Asi jako děvčátko na louce, které si vytvoří kytičku či věneček a pak tím obdaruje cestou zaprášeného a znaveného poutníka.
Napsala o tom: Jednoho dne jsem našla loňský list. Přivál ho vítr a připlácí mi ho na nohu. Byla z něj nádherná krajka, jemňoučké předivo, které stvořila sama příroda. Později jsem doma našla kousek staré krajky a přidala ho ke krajce listu. Bylo to zvláštní, něžné, jako vzpomínka na něco starého, prostého, důvěrně známého, zapomenutého na dně duše... Věci zřejmě mají svůj vlastní skrytý smysl. Všechno má svůj řád. I lidi, i věci, i ostatní tvorové. A my bychom mu měli umět naslouchat. Proto dělám obrázky... V dopise o tom napsala: „Má maličkost není vůbec výtvarníkem, ale pouze s úctou a pokorou hledá vztahy barev, tvarů, formy, ale především smyslu věcí i přesah sebe sama. To všechno ale nemusí vůbec znamenat, že se nám to daří. Zase je tu otázka, co to znamená - daří se nám. Nejspíš ale (přinejmenším pro mne) to radostné je, pokud to, co do své práce (ať už herecké, vyjádření písemného nebo výtvarného) vložíme - radost, otázky, hledání smyslu či harmonie, najde a sdílí ještě někdo další. A že to množství nemůže být ohromující, vyplývá už z povahy toho, co děláme."
Podle Fráni Drtikola je prvotním opisem umělecké intuice skica, zatímco na hotovém díle již lpí i tíha země, protože se jeho tvorby již více účastnil i zemský rozum. I koláže Táni Fischerové jsou vlastně takovými skicami, lehkým dechnutím citu. Nic na nich už nelze předělávat ani dotvářet.
V žádných názorech, náhledech či postojích Táňa Fischerová nepřebírá davové zvyky a postoje, vším si prochází samostatně. Vše se učí přijímat jako schody k něčemu vyššímu. I svého syna, navenek zařazeného mezi tzv. mentálně postižené. Napsala o něm mnohé, mj. i toto: „ To dítě mne naučilo tolik věcí. Když s ním jednáš jako z hlupákem, ne ve zlém, v dobrém, když prostě nic nehledáš, tak samozřejmě nic nenajdeš. Ale přicházíš o hodně... Vždycky znovu se od něj budu učit. Když on, který je na tom mnohem hůř než já, bere nakonec věci nevyhnutelné, které nemůžeme změnit, s pokorou a smířením, jak se mohu bránit já? Bůh mlčí a nechává nás, abychom sami hledali odpovědi na všechny bolesti, jež život přináší."
Průvodcovské služby po prostoru bytosti Táni Fischerové však zkrátíme v zájmu toho, aby mohla promluvit sama - tak jak promlouvala ve svých dopisech. Nechceme totiž podávat ani tak informace o jejím životě (těch bylo jinde dost), ale z jejího života.
Tak jako sestavuje své koláže a ty nakonec dají cosi uceleného či nás vybízejí, abychom sami cosi v sobě dotvořili, uveďme dosud nikomu neukázanou „koláž" z úryvků namluvené kazety a z jejích soukromých dopisů od roku 1995, u kterých by bylo asi škoda, aby si je autor této knihy nechával jen pietně v šuplíku. Protože šlo původně o zcela soukromá sdělení (osobní záležitosti zde byly vynechány), je to cenná výpověď o nitru pisatelky bez jakékoliv sebestylizace či autocenzury. Tyto věci nelze sdělovat při běžných novinářských rozhovorech, proto je to výpověď člověka, jehož duše je zde v jistém smyslu na boso.
-
Pokud jde o mé „ vciťování se" do druhých, myslím, že jsem ten dar dostala od Pána boha už dávno, vždycky jsem nějak instinktivně cítila, co je za maskou lidí, kterou mi nabízejí. A hlavně, co je „maska" neboli tvář, kterou si lidé přejí mít nasazenu, aby se chránili před světem. Herectví to snad trochu rozvinulo, ale není to to základní, jinak by herci byli citlivější než jiní, ale tak tomu není a to hlavně proto, že stavějí sebe na přední místo a přes egoismus se špatně vnímá okolí...
-
Mluvit o umění a shodnout se je jedna z nejtěžších věcí vůbec. Nejde totiž jen o kvalitu díla samého, ale i o měnící se vnímání toho díla námi. Napadlo mne to teď, když jsem nedávno viděla v televizi znovu po letech svůj starý film s Milošem Kopeckým. Divadelní představení se může měnit, každý večer je maloulinko jiný. Film je stejný na věky. A přece při každém jeho shlédnutí ho vnímám jinak. A to tak rozdílně, že jednou se mi docela líbí a po dvou letech téměř vůbec ne. Co se změnilo? Film? Ne, ten je stejný. Já. Já se měním a doba se mění a pod jejím vlivem a pod vlivem toho, co zrovna žiju a kde jsem, vidím pokaždé jiné věci. Nebo spíš - jiný akcent.
-
Náš dialog mne nutí formulovat, co dosud dřímalo nevysloveno, i hledat a tápat, co je vlastně umění a kdy a proč nás osloví. A to jsou otázky, které patří k základním. To je pro mne např. fascinující na Drtikolovi, tam totiž tu sílu vnitřního sdělení cítím živě a je až omračující. On vůbec nechce, aby se to někomu líbilo, ani aby tomu někdo rozuměl a přitom z toho obrazu sálá síla a záření...
Přehodnotil Drtikol někdy svůj vztah ke komunismu? Proč i on podlehl ideologii tak ničivé? Neviděl ve vyšších světech skutečnost? Nerozuměl politice? Věnoval se pouze své duchovní cestě? To jsou otázky, které mne přepadly a nechtějí mne pustit. Já si ho budu stejně dál vážit... Ale cítím, že je třeba obstávat v denním životě, že dnes je duchovní cesta v tom, že žiju s lidmi a mezi lidmi, že stále hledám pravdu ve všem, v politice, v lidských vztazích, v umění, to znamená, stále se musím orientovat dnes a denně, abych neselhávala.
-
XY maluje různé varianty na totéž světlo. Ale já miluji světlo, ke kterému se protrpím bolestí, které nemám zadarmo, které je na konci mé velmi klopotné cesty, které je odměnou. Ne světlo, které jen jaksi zadarmo visí kdesi v prostoru... Život je krásná, vážná, klopotná a namáhavá cesta ke světlu (pokud se k němu dojde).
-
Mám hodně chyb a hodně věcí ještě nechápu, ale vím to a usilovně hledám. Snažím se přijímat pokorně vše, co přichází. Přemýšlím o svých bolestech a jsem ráda a vděčná za všechno, protože vím, že všechno je pro mne dobré. A pokud nepřijdu na to, proč zrovna co mám, netrápím se, protože vím, že je to pro mne dobré. A trvá to, že jsem se přestala bát. Ani tohoto roku /1999/, ani příštích věcí se nebojím.
-
Ke čtení duchovní vědy: Každý den dávka léku pro duši, čtu-li o nesobeckosti a o tom, že každý z nás, pracuje-li na sobě v tomto duchu, může pomáhat tomu, aby Kristova síla proudila zpět do světů, které Kristus opustil k blahu zemských lidí. Pak se mi teprve daří vykročit do nového dne i roku, protože stále cítím tu naléhavost a velikost našeho úkolu.
-
Je-li vrcholem našeho snažení moudrost (a nikoli vědomosti), pak si myslím, že Kryštof malinkého kousku toho dosáhl už svou trpělivostí a vnitřní radostností. Teď mi zrovna do telefonu řekli, že když jeli na dušičky na hřbitov, Kryštof se najednou podíval na strom u cesty a řekl - ten strom je zlatý. Já mám z těchto drobností úžasnou radost životní. On vidí krásu a dovede ji pojmenovat a dovede se z ní radovat a s ním i ostatní kolem. Já nevím, co je za duši a co má za úkol. Ale dle mého dělá větší pokrok než mnoho lidí kolem mne. Je omezen na rozumu a nebude vzdělán. Ale vidí a ctí krásu, je laskavý, trpělivý a pokorný ve věcech života. Učí se tedy to nejcennější a tím to i předává dál. Je tu snad jen pro to, abychom pochopili, že přes to všechno vnější v něm může být ryzí duše a je na nás, abychom dokázali hledět dál, za vnějšek. Jo, všichni jsme dušičky bloudící, ale je to cesta krásná, když už maličko tušíme, že je naše.
-
Nejsem sentimentální a už jsem v životě potkala bolestí a nemocí celé hory a přece člověk musí před údělem, který mají jiní naložený, smeknout a pomoci alespoň popotáhnout tu káru. Já nemohu a nechci pátrat po příčinách, nejsem ještě tak daleko v duchovním světě, aby mi byly sděleny, ale je to snad i dobře, třeba potom teprve bych je neunesla. Takhle vím, že jediný lék na všechny bolesti světa je láska.
Tak jsem ráda že nevím, co byl můj syn minule a proč je takový, jaký je. Nevím ani, co jsem byla já a proč jsem ho dostala. Ale vím - a to mi stačí - že jsem šťastná, že ho mám, denně za to děkuju a přála bych si, aby nikdy nelitoval, že přišel ke mně.
-
Na oddělenosti rómské civilizace a kultury od naší se podíleli už naši předkové, ale hlavně komunisti. Ti je uplatili a oddělili, aby byl pokoj. Udělali z nich příjemce dávek a vzali jejich původní život. Oni udělali příjemce výhod z nás všech, jenže my (zdaleka ne všichni) měli ale přece jenom výhodu větší tradice odporu a vzdělání a konec konců i demokracie.
-
Při adventních koncertech jsem poznala řadu statečných lidí, lidí skutečně velkých tím, jak umějí svou bolest stavět do služby jiným. Takže já situaci nikdy nevidím tak černě, protože mám to štěstí, že mne osud zavedl tam, kde jsou jedinci. Osobnosti, lidské bytosti a ne šedá masa. Tož - já mám opravdu dobrý život.
-
Já prožívám období zkoušek. Všechno jde, ale stále těžce a každý den mi přináší nové otázky a nové zkoušky. Teď například odchází naše sedmnáctiletá kočičí přítelkyně a je to taky těžké. Je to druh sedmnácti let, celé naší rodiny a její život končí... Lidský život je jedna zkouška duše za druhou. Je třeba velké vnitřní síly a víry v tento náš úděl, který s každou ztrátou nás úžeji přimyká k Bohu a jeho dílu, protože už zbývá jenom ta podstata.
-
Faktem je, že až teď se mi některé pojmy ujasňují, otevírají další možnosti a cítím velký svátek. Uvědomuji si znovu a znovu, že není náhoda že jsme vedeni, a já s velikou úctou a pokorou nahlédám, jak moudré je to vedení a jak jediným úkolem našeho života je poslouchat je, nalézat je, naplňovat je a předávat je dál.
Pročetla jsem za ty tři roky svého nynějšího intenzivního studia a hledání mnoho knih, poznala mnoho lidí i mnoho směrů a nakonec našla jako toho podstatného ducha Rudolfa Steinera...
-
Tak jsem pochopila, že jsem skutečně v tom prvním stupni poznání, ale za to pevně a už neodvolatelně. Já mám i v tom horoskopu nerozhodnost v pojímání duchovních věcí, stále jsem toužila, stále hledala a nevěděla kam patřím ani na kterou cestu. Tak jsem nahlédla buddhismus, přečetla skoro celého Paula Bruntona i pana Tomáše, potkala Mahašvéranandu, měla v sobě židovství a zápasila s katolictvím, které jsem ctila a ctím, ale nebyla jsem schopna přijmout jejich rituály. Teď myslím konečně vím, kam patřím, a cítím velikou úlevu, štěstí i radost... Já se nemohu v životě řídit ničím jiným než svou intuicí. Svědomím. A protože jsem mu asi celý život naslouchala, teď mne vede. A já na nic nespěchám. Snažím se hlavně pročistit, uvidět sebe. A proměnit to, co v tomhle životě mohu stihnout. A cítím velké štěstí, když čtu, že právě to, k čemu jsem došla - poznej sama sebe - je i ústředním motivem v Rudolfu Steinerovi. A taky to působení v tomto světě. To je ale nesmírně těžké. Protože hledat a poznávat pravdu je těžké. Je to pokorné a složité vydobývání, hledání a poměřování vnitřním hlasem svědomí. A taky je třeba znát různé informace a různé pravdy, aby člověk nenaletěl. Kdo zná jenom jednu pravdu, je na scestí. Takže je to práce, hledání, poměřování. Jak by lidé neměli selhávat, když je to tak snadné selhat. Hledání pravdy je velká a těžká a odpovědná práce. Jako všechno, co je důležité, není zadarmo. A tak už vím, že jsem nalezla svou skutečnou cestu... Četla jsem mnohokrát tu Meditaci základního kamene R. Steinera - Aby k dobrému vedlo, co my ze srdcí založit, z hlav k cíli (ke světlu) dostati chceme.- Totiž, že se skutečně nemůže přeskakovat srdce a pak hlava, ale kdo začne hlavou a vynechá srdce, musí se klopotně a bolestně vracet.
-
Já poslední dobou cítím velmi často velké vnitřní vyrovnání, lásku a harmonii. To se násobí četbou.../XY/ nebo Rudolfa Steinera. Já se Vás ptám asi občas (často) hloupě ale když já si potřebuju ty otázky klást, abych šla opravdu ze sebe. Já vím, že je to možné, snad nutné současně: to, že Ježíš byl čistou duší, pak přistoupila moudrost a nakonec Kristus. Ale stejně mi to dává ten celek jen takto dohromady. Moudrost bez čistoty a pokory vede k pýše a to se děje velmi často v našem světě. A ta čistá duše musí ještě navíc k lásce a čistotě vědět a pak se jí může dostat Kristova impulsu. Tak si to alespoň vysvětluju pro sebe já. Já nejsem lapač všech vědomostí a vím, že nic nevím, a myslím, že i dokážu čekat. Mně je vzdálené to, co dělá člověka v té východní cestě odděleného od druhých. Já dnes už vím, že jsem ve svých minulých existencích nesplnila to, co jsem měla, i když už jsem nějak byla na cestě a cítím to nesmírně intenzivně, že teď konečně to všechno začínám trochu chápat a cítím to tak intenzivně, že se mi z toho někdy chce plakat. Ale jsou to slzy štěstí z toho velikého úkolu. A občas se mi děje to, co Karle Vám, že si někdo myslí, že mám recept na život, protože je asi vidět, že jsem šťastná. A já jen cítím, že opravdu není čeho se bát a znám dost lidí, kteří na to přišli už dávno přede mnou.
-
Já si prožila opravdu krásný Štědrý den, nejprve jsem byla pozvána Dášou a panem prezidentem na šneky (které nejím) a tam byla spousta lidí většinou pera a to bylo milé sdílení. A pak ke stromečku k nám přišla Pavla (nevidomá), která nějak neměla kam jít a to bylo moc hezké, neboť to pro mne teprve jsou ty pravé vánoce, když člověk otevře svůj domov a stůl druhým. A pak jsme se radovali s Kryštofem z krásné hudby a vůbec jsme zapomněli, že existuje televize a taky jsme měli letos nejméně dárků co kdy a z toho jsme se taky radovali a pak jsem si zapálila s Kryštofem svíčku a děkovala Bohu za to, že jsme a že nám stále a stále znovu dává naději, protože můžeme slavit rok co rok tu milost narození božího syna (nebo Božího Syna? Já tu gramatiku zcela neovládám, ale Vy mi to Karle určitě zčeštiníte, že ju?). Já si vůbec chystám a pročišťuji svou duši pro dny příští - pro ten zvláštní letopočet o kterém by jeden musel být zcela slepej a hluchej aby nezjistil, že to nebude lehké.
-
Dobře je tomu, koho zlé obklopuje a potkává, protože si musí znovu a znovu definovat, co je zlé a umět se bránit. Mám dojem, že poslední dobou přicházejí odevšad přímo ataky zlého. Každý den dostávám nějaké špatné zprávy, ze všech stran cítím útoky zla. Jako by tato doba byla těhotná a možná se opravdu máme teď a pod tímto tlakem sebepotvrzovat v pozitivitě. Ale přiznávám upřímně, že je to moc těžké a že dnes a denně musím nasazovat veškeré síly. Od začátku roku /2000/ jako bych byla shůry žádána, abych si uvědomila, co v mém životě nefunguje, které vztahy dospěly k bodu, kde už nemají nosnost a abych to řešila. A tak teď řeším hodně věcí, které byly dříve latentní nebo dřímaly, ukryty pod nánosem prachu. Ten prach teď rozfoukal vítr, který stále zuří za okny mého pokoje, a odkryl zrezivělé konstrukce čehosi, co sama už nevím k čemu slouží. Je to (alespoň pro mne) zvláštní doba. Tak docházím v klidu a teď už i v jistém vyrovnání k tomu, že je třeba stále znovu se prověřovat, zkoumat věci a pak je naplnit. V klidu a bez emocí, jinak by to nemělo platnost. Ale je to vždy těžké, protože to nese své důsledky. Ale to už je můj osud. Ten jsem si zvolila a utéci nelze.
-
Nejbližší duše na světě je zas ten můj syn, což je úplně nejzvláštnější. I když si s ním nemohu o ničem povídat, přesto s ním cítím největší uvolnění a jsem s ním nejšťastnčjší.
Když, jsem s ním byla asi před šestnácti lety na návštěvě u lidí, u kterých mne přepadl pocit cizosti a osamělosti, najednou jsem vedle sebe měla ten bezmocný uzlíček, který patřil ke mně a byl můj a ten mne v té chvíli úplně zachránil a tím, že jsem ho držela v náručí, tak jsem se pomalu uklidňovala a od té doby mi to zůstalo.
V synovi vidím právě tu věčnou duši, která je silná a která ke mně přišla. Vidím tu odpovědnost za tu duši, a naše skutečné rozmluvy jsou asi na této úrovni a mám pocit, že on to velmi dobře ví - nějak a někde. A proto spolu můžeme tak krásně rozmlouvat, i když slova můžeme užívat jen těžko.
-
Mám ráda pojem tajemství, je to pro mne intimní koutek lidské duše, který má v sobě něco čistého, nesdělitelného, skutečného a souvisí to i s asi nejnadějnějším a nejkrásnějším místem, které se právě nedá slovy vyjádřit, má zůstat intimním a proto nevyslovitelným. A možná pak bratrství spočívá v tom, že člověk je spojen s druhými v tom pramenu čistoty, v tom že si to nemusíme vysvětlovat, že to všichni víme, že to ctíme a že jsme tím spojením šťastní s tím velkým úkolem, který nás právě spojuje s kosmem. Zatím ale cítím osamělost lidské existence, protože nemohu najít tu duši, se kterou bych tohle mohla sdílet, i když vím, že takoví lidé jsou. Je to tak pro mne jen teď, prozatímně. A právě u mého dítěte jakoby slova byla zbytečná, protože vnitřek je otevřený.
-
Vidím vůči dětem ten veliký problém manipulace. Někdy mám třeba špatnou náladu a pak s dítětem nejednám jako ve chvílích pohody, kdy cítím i své spojení s tím vedením nade mnou, kdy jde všechno snadno a člověk cítí to propojení všech věcí. A pak najednou je ticho, jako by se Pán Bůh odmlčel a v tu chvíli propadám panice a dělám strašné chyby a jsem schopna zneužít i téhle malé moci nad tím dítětem, protože ono se mi nemůže ubránit. Když na něj nejsem hodná, tak on nemá žádnou šanci, nemůže nikam odejít a musí v tichosti a někdy i v pláči čekat, až já si sve mraky vyřídím a přijdu k němu a budu zase hodná. Nevím jak to chodí u zdravých dětí, ale asi to tam bude ještě znásobené, protože tam to není tak viditelné. Úkol výchovy druhých, a nejen vlastních dětí, má mít na pořadu vždy tohle téma, protože každý z nás, byť by byl sebebezmocnější, má ještě tu maličkou moc někomu ublížit, zkazit náladu, nenaslouchat, poškozovat - a někdy jde i o zvíře, které je tak bezmocné, a to mne vždycky tak trápilo. Je to téma, které považuji za moc důležité!
-
Každý den když poslouchám zprávy a přemýšlím o stavu naší společnosti si uvědomuji, jaké je štěstí, že se změnil systém a že tu máme demokracii. Demokracii sice nerozvinutou, ale jako možnost, protože demokracie je systém, který může fungovat jen když lidé jsou skutečnými občany a když demokracii používají ve prospěch celku. Kdesi jsem četla, že odpovědnost předchází svobodě. Svobodný člověk může být jedině člověk odpovědný. Jinak se s tou svobodou děje právě to, co u nás. A přesto je to velký dar, že máme tu možnost a že se každý den můžeme pokoušet sami obstát i v té společnosti, že máme tu možnost a že už tu není systém, který každý jiný hlas než ten svůj zadupal. Je to pro každého z nás velká šance pokoušet se denně obstát ve společnosti a hledat co mohu udělat i já pro ty druhé. V tom ten vývoj pokračuje a bude pokračovat. Teď je na nás, abychom si uvědomili, že už nemusíme lézt po kolenou a že se můžeme napřímit.
Já čím dál intenzivněji vidím v každém okamžiku štěstí zárodek smutku i zmaru, protože je to štěstí pozemské a pomíjivé, v každé bolesti i radost, protože je tu naděje a cesta ven, ale jediná skutečná harmonie a radost je dotek transcendence, to štěstí být spojen neviditelným řetězcem s rytíři kulatého stolu, s celým tím úžasným světem pomocníků Boha. A protože to se nám většinou nedaří a na zemi většinou vládnou ti druzí, je náš úkol a vždycky bude moc těžký.
-
Od té doby, co vím o svém vedení, děkuju za vše a přestala jsem se bát. Cítím téměř denně velké štěstí z možnosti tu být a tohle chápat. Někdy se mi vhánějí slzy do očí, ale to jen proto, že vím, jak je všechno propojeno, jak bolest souvisí s radostí a jak je náš úděl těžkostmi krásný. Mám a prožívám určitě asi nejslastnější období svého života a jsem neskonale vděčná za to poznání, které jediné teprve může dát člověku pocit skutečného štěstí a velikých díků.
--
Člověk si opravdu musí většinu objevit a protrpět a prožít sám, jinak tomu ani nerozumí, ani to nepochopí. Já se vždy znovu v ohromení skláním před tím úžasným božím plánem, proti němuž všechny naše dobrodružství jsou nepatrné střípky, které i těžko dávají smysl. Od té chvíle, co jsem tohle pochopila, začínají se přede mnou odvíjet úplně jiné pohledy na svět, na věci i na lidi, ale taky na mne samotnou. Co jsem dříve tušila intenzivně, dostalo teď rám a je to zasazeno do řetězce nekonečné lásky a milosti boží.
Já cítím, jak v lidech je sice skrytá, ale přece touha po proměně a že je naším hlavním úkolem neuzavírat se ve věži, kam oni nemohou, ale očisťovat sebe sama a sdělovat jim tu naději, že to možné je a že je to dokonce jediná cesta.
-
Nejvíce si vážím těch, kteří žijí a mluví ono ano, ano, ne, ne. Pro mne je duchovno to zvědomení božích sil v každodenním životě a když se mi to aspoň na vteřinu podaří, cítím se nekonečně šťastná a mám pocit, že žiju život jak mám. Když mi to unikne a zahltí mne ten balast a ztrácím se v tom, pak se cítím špatně a je pro mne kousek duchovního textu ráno modlitbou, otevírá mi to cestu do dne.
.oOo.
Vybráno z knihy Karla Funka - Tři duše naboso (Fontána 2002)
2024 ©