VZTAH K MAJETKU; BYDLENÍ PSÍ A BYDLENÍ LIDSKÉ
I při relativním dostatku kvalitních vnějších věcí, nebo spíš kvůli němu, je zapotřebí si obnovovat a navozovat co největší skromnost v nejrůznějších směrech, žít se skromnými postoji v co nejvíce oblastech. Z většího porušení skromnosti (ve stanoviskách, postojích, náladách) se jednou musíme bolavě vracet. To, co si můžeme dopřávat, zkoušejme považovat spíš jen za balónek, který přiletěl a může odletět, ale nesmíme si na něho kleknout. Jednou bude na člověka padat z jeho majetku a vybavení to, co je nákladnější, dražší, pokud se s tím příliš sebevědomě či samozřejmě ztotožnil. Podle Morgensterna cílem života nemůže být požitek. Požitek bez něčeho vyššího je sprostý. Jak bys chtěl blaženě žít, kdybys u sebe i u druhých nenarovnával tisíceré zákruty?
K pořizování si věcí je lépe přistupovat spíš neosobně, až trochu mimochodem – bylo by dobré mít k dispozici to a to. Chtějme si lepších věcí užívat skromně a nevézt se na nablýskané náladě finančního pohodlí. Obzvláště když si něco pořídíme za peníze darované například od rodičů, vniká do nás i cosi z jejich náhledů a snad i jejich karmy, mnohdy se bezděčně malinko vezeme po společné rodinné náladě od rodičů, když si něco nového či lepšího pořizovali a nabyli k tomu možná i nadnesený uživatelský poměr. Je v tom či může v tom být nějaký maloměšťácký či konzumní, majetnický, pohodlně si lebedící náladový podtext. Je to onen pocit – teď se touto věcí zařazuju mezi ty, pro které je to samozřejmostí, teď je toto dřív nedostupné i mou samozřejmostí, ocitám se tím na vyšší úrovni ve společnosti… Člověk pak bezděčně (a nejen v tomto) jede i po náladových kolejích předků. Ale – zrovna tak by nebylo dobré fetišizovat vnějškovou „duchovnost“ obydlí. Záleží na našem pojetí.
Z dopisu přátelům – Nearanžujeme si uměle nitro nebo byt?
Vše by mělo odpovídat našim přirozeným ideálům. Tedy – neměli bychom si dělat doma holedbavou fetišizovanou výstavu své duchovnosti. Často se v knížkách zabývám tím naším aranžováním nitra, úpravami navenek podle toho, co jsme se dočetli či doslechli, jak "se to má" či jak vypadá "duchovní člověk". Pak jsou to jen atrapy, imitace. Neděje se to záměrně, rozumím tomu, byl jsem v tom takhle zapadlý několik let. Pak ale záleží, chytí-li se člověk opravdu ještě víc touhy po pravdě, i té o sobě, nebo zasekne-li se v tom sebeklamu o tom, jak se snaží. Mnohdy odvozujeme automaticky svou vyšší kvalitu od svých vysokých ideálů, které jsme jaksi kariéristicky převzali jako cenné, atraktivní, a ne od pravdivého sebepoznání skutečného stavu našeho nitra. To se děje u řady tzv. duchovních lidí. Někdy napomůže utrpení či velké problémy. - To nemíním jako kritiku či odsudek, tak to prostě u řady z nás probíhá. A nachytat se na tom sám od sebe, to je těžké a bolí to. A tak si často sebevědomě plánujeme, jak se budem vyvíjet, zvládáme teoreticky sebeterapeutické principy a podobně, a může to být jen ta atrapa. A hele, tady zas dospívám k tomu, proč tak často píšu o naší lidské rafinovanosti, sebeobelhávání, imitaci duchovna atd. Takový člověk v rozhovoru s někým všemu rozumí, vše okamžitě pochopí, vše si hezky nalajnuje, ale je to všechno jen jako. A tak je to i s domácností. Vezměme si příkladně vztah ke kříži: buď si uvědomujeme s přirozenou devocí jeho sílu a symboliku a prožíváme tím i latentní posvěcení bytu, nebo je to pro nás vnějškové až snobské pochlubení se, jak jsme náboženští či duchovní, ba jaksi s tím lezeme před oči i Pánu, aby ocenil, že jsme si dali křížek.
Vždy jsme jen správci majetku, propůjčeného nám Prozřetelností, a vždy máme být hotovi se čehokoliv z toho vzdát, upustit od svých představ a přání. - I sebevědomý pocit užívání si některých věcí, je-li v tom přimíseno nějaké procento marnivosti nebo tetelivé vlastnické libosti, nás může napojit na všeobecnou hladinu lenivé pohodlné uživatelské libosti „já mám“. Někdy nám připadá, jako by nás dražší nebo duchovnější věc činila cennějšími. Vůči svým lepším či novým věcem se proto nesmíme s libou samozřejmostí mentálně „položit do křesla“, ale jen vedle nich střízlivě stát, s poděkováním, že nám to bylo takto umožněno a cosi tím usnadněno, co snad ušetří čas či námahu ve prospěch našich smysluplných aktivit.
Pokud se vezeme bezuzdně po svém perfekcionismu, nemáme od svých představ snadný odstup. To může zapříčinit výchovnou lekci osudu, že jednou se nám budou muset věci hroutit pod rukama, poškozovat, zastarávat, abychom poznali zpětně pošetilost lpění například na detailním urputném stupňování požadavků. Pokud do sebe ukládáme neuvědomovanou roztěkanou vnějškovou libost, budou ji jednou muset rozbíjet jen nezdary a překážky, poruchy fungování věcí, menší či větší domácí havárie nejrůznějšího druhu – to bývá první lehké pobídnutí k navracení se do zdravě prostých postojů a nálad. U někoho to jednou bude jako v rozenkruciánské pohádce o rybářovi a zlaté rybce (pro osvěžení paměti: necky, zámek a nakonec zase necky).
Někdy se s přílivem financí chováme jako marnivé nerozmyslné děti. Je to dnes častější jev, že se dospělí snaží někdy až trapně napodobovat mladé nejen zevnějškem, chováním, výrazivem, ale i nerozmyslným hromaděním nadbytečných věcí. Moudření u takových typů zaostává za stárnutím. V dalším věku pak zbývá jen dětinštění.
Zkusme si občas, jen tak, představit svůj život třeba v chatrči s vybavením na úrovni jako před pěti, osmi, patnácti desetiletími, nebo v domově důchodců, v situacích lidí vytopených, vyhořených… Jsou takové představy velmi zdravé. Nejde o to se vzdávat dobrých věcí, ale uhlídat se od vztahování těchto věcí ke svému pocitu vlastnění, i od stop kalných, neujasněných, přivlastňovatelsky majetnicky libých nálad po rodičích. Podobně je dobré hlídat si, zda naše neosobní postoje nejsou kaleny neuváženým sdílením s někým, s kým společně plánujeme, hospodaříme, pořizujeme si, budujeme…
Je dnes v módě si ledacos „přisugerovat“, donutit kosmos, aby nám obstaral, po čem toužíme. Ba jsou na to i kurzy a školení. Cvičíme se tam: „Soustředěním si přitáhnu všechno, co chci, vesmír mi k tomu pomůže.“ Chcete víc peněz, dům, léčitelské schopnosti či úspěch u druhého pohlaví? Stačí si to silně představovat, universum je tu od toho, aby plnilo. Vše si můžeme vsugerovat, pak se to vyplní raz dva. Ano, je to pravda. Školitelé těchto metod nás zahrnou příklady, kterak jejich metodou i „hloupý Honza k zámku přišel“. Je to opravdu tak jednoduché? Pak stačí, abychom si všichni tuto trivialitu osvojili a bude ráj na zemi. Ale není. Odpovězme ještě před výkladem: Ano, je to jednouché, ale ne trvalé.
Nehapruje vám v tom něco? Zkusme si o tom zauvažovat úplně jednoduše, nemusíme tu ovládat kdovíjaké duchovní poznatky či schopnosti. Něco je však třeba vědět. Je užitečné počítat s tím, že duchovní (neviditelný) svět není jen božský. Existují tu i bytosti svodu, říkejme jim tradičně luciferské. Ty samozřejmě nerozpoznáme. I ony však mají určitou moc. Luciferismus nemá kopyta a rohy; spočívá v tom, že se tváří božsky, ale k Bohu a k vyššímu cíli natrvalo nevede. Jednou si vybere svoji daň. Právě o tom pojednává pověst o doktoru Faustovi. I luciferské bytosti jsou nám ochotně k dispozici a vyslyší nás. Svou podstatu na čele napsanou nemají. Naopak mají přívětivou a svůdně lákavou duchovní „tvář“. Umějí nabízet a plnit ledacos. Každé splnění přání tedy není od Boha, jak se domnívají nejen lidé v církvích, ale i v sektách či na kurzech, učících kterak za úspěchem s využitím duchovna či andělů snadno a rychle. Anděly si domnívají zapřáhnout jako osly do svého pluhu – a čiňte se: potřebuju ještě peníze na nábytek, dovolenou, přistavět garáž, saunu, krb...
Udělejme nyní to, co na těchto instruktážích chybí, s čím nepracují. Zapojme do tohoto uvažování i nezrušitelný zákon vyrovnání (chcete-li – bumerangu či karmy). I karmu lze totiž na nějaký čas oddálit. Nelze si ji představovat jako policistu, který nás hned napoprvé neúprosně „sebere“ a jdeme „sedět“. Karmě můžeme na čas uniknout, odsunout ji. Není hmotně pevná a nepoddajná. Je jako pramen, který si podle okolností vybírá různé cesty, můžeme jej na čas přehradit, ale jednou stejně steče dolů. Když někdo něco ukradl nebo nesplatil dluh, může věc nějaký čas klikatit, může dočasně uhýbat před věřiteli i spravedlností, vynalézat finty k úniku, splácet dluh dalším dluhem, ale jednou si ho spravedlnost nalezne. Pak platí neúprosně a možná i s úroky. Platbu (vinu) nelze natrvalo smazat jinak, než poznáním své nedobroty a nápravou. Dobrovolnou nebo vynucenou.
Co to znamená konkrétněji? Ano, vsugerováním si, že nějaké přání máme splněno, ho můžeme neviditelným magnetismem přitáhnout i do reality. Může to být přání nevinné, ale i takové, které si zatím karmicky nezasloužíme, nebo se kterým nejsme zralí správně nakládat. Usilovali jsme o něco, co nám nebylo určeno. Pokud máme v této oblasti karmu nějakého nedostatku, pak ji splněním přání jen odsuneme. A pokud ji nemáme, mnohdy nám věci stačí tak, jak jsou.
Dejme si příklad fungování karmy: Nějaký člověk potřebuje pro svůj další vývoj projít chudobou. Není mu třeba zatím „souzen“ ani vlastní dům ani lepší byt atd. Uvažujme ale obecněji. Řekněme, že chudobu zatím „má v karmě“ (a připomeňme si, že karma není trest, ale jen vývojový výchovný prostředek, učení se nápravě, zkušenost, a ta ovšem někdy bolí). Musí tedy lépe poznat nedostatek na vlastní kůži (spíš nitro), možná proto, že do něho kdysi někoho sám uvrhl, snad svou úmyslnou zlovůlí, snad lhostejností tam, kde měl jednat, anebo chudobou ve svém okolí pyšně pohrdal, i když mohl snadno pomoci, a podobně. Příkladů bychom asi každý našli dost. Projití chudobou by ho tedy vývojově posunulo, cosi mu ujasnilo, poznal by ji zevnitř. Ba ulevilo by se mu i v podvědomí. Ale namísto projití touto zkušeností nedostatku narazí na svůdné sugestivní pozitivní myšlení (pozitivnost je zde jen dočasná), a hurá: kosmos je mi k dispozici, budu si denně představovat, jak jsem bohatý, a to by v tom byl čert, abych nezbohatnul. A ten čert v tom bude a on zbohatne. Jenže zkušenost chudoby v jeho osudu čeká. Byla jen na nějakou dobu odsunuta. Do nasměrování jeho osudu Prozřetelností se vmísily svody snadného úspěchu. Často nerozpoznáváme své křižovatky. Vytčenému běhu života se skutečně dá někdy vymknout. Ne však natrvalo. Jednou karma udeří s tím větší silou. A platí se i s úroky, které mezi tím mohly naskočit dalším nezodpovědným životem. Zapřáhli jsme si univerzum do svých záměrů, namísto abychom sami byli Bohu k dispozici pro jeho záměry. Udělali jsme si z univerza samoobsluhu (všimněte si, že tyto směry se často vyhýbají slovu Bůh či Prozřetelnost a nahrazují ho spíš fyzikálními pojmy kosmos, vesmír, universum a podobně, ty patrně nevyžadují takovou úctu a oddanost). Namísto snahy zasloužit si cokoliv kvalitou celého života, tedy namísto abychom si k úspěchu ve kterékoliv oblasti sami poctivě vytvořili schody, snažíme se cílenou sugestivní hrou naší mentality dostat se k cíli zadními vrátky. Bezmeznou víru můžeme a máme mít pouze v Boží řízení, ochranu, vedení, bezpečí.
Ale rozeznávejme pravou podstatu pohnutek: někdy si skutečně můžeme představovat například při nemoci zdraví, a tím nemoc odplyne. Tělo jako svěřený boží dar toužíme dobře spravovat. Kvůli tomu máme toužit po zdraví. Můžeme druhého obalovat láskou, a hroty konfliktů zmizí. Můžeme si pro psí útulek představovat vhodný objekt, a on nám přijde do cesty. V takovýchto případech ale vzbuzujeme skutečnou lásku, ať už k chorému orgánu, nebo k druhému člověku, nebo k trpícím zvířatům a podobně. To pak není egocentrický fígl, není to sobecká ambice, ale skutečná duchovní praxe. Používáme čistou, nesobeckou sílu. Můžeme čistě a pokorně prosit o ledacos, nebo si to i představovat, ale jako prostředek, nikoliv sobecký účel: solidní hmotné zajištění, abychom mohli skromně, spořádaně a čistě žít a nakládat odpovědně s volným časem; vhodného partnera, abychom se s ním mohli vzájemně učit dobrotě vztahu, cestě k Bohu atd. Nečinit to však s cílem vyzrát na potíže, třeba tak, jako si osvojujeme výhodnosti finančních vkladů, ale vždy jen s pokorou před Boží Vůlí, s touhou a odvahou pracovat trvale na své sebevýchově, a hlavně – vždy na závěr proseb zaujmout stanovisko: Ne však má, ale Tvá Vůle se staň, Bože. Z ruky Tvé, Pane, přijmu vše dobré i zlé, co mi náleží. I za to děkuji. Vím, že i bolest a nedostatek je školou, kterou mne vedeš k sobě, pokud to se mnou jinak nejde. Proto prosím, nemá-li být moje pokorné přání splněno a potíž odejmuta, dej mi sílu a pokoru nést svůj úděl, a jasnost ducha, abych pochopil, co mi nesnázemi ukazuješ.
Promysleme si rozdíl v niterném obsahu: více si při takovémto pozitivním představování musíme hlídat čistotu u toho, co chceme mít sami pro své užití. Toužíme-li po pomoci pro psí bydlení, je to projev jasného altruismu. Toužíme-li si „přisugerovat“ vlastní bydlení, může se nám do toho míchat egoismus a proto je zde nutné co nejplnější spojení této myšlenky s odevzdaností výsledku do vyšší vůle.
Mnohdy potřebujeme v různých okolnostech vyvinout trpělivost, pracovitost, pokoru, mohutnou odvahu aj. Prozřetelnost nás postavila na takové místo, kde jsou životní práce a ostatní poměry lékaři našich duševních chorob, vášní a zlozvyků. Proto je nutné vykonávat každou práci co nejlépe a nejodpovědněji. Tak se nám stane práce prostředkem k vykoupení a současně prostředkem ke karmickému vyrovnání. Nezaměstnanost je důsledkem někdejší lenivosti, nevážení si práce. Nynější nezaměstnaní si proto musí vypěstovat touhu pracovat a práce si vážit.
Nesnažme se pro přílišně spoléhat na milosrdenství druhých, na náhodu či jakékoliv chytristiky. Nejprve musíme mít hlubokou odpovědnost k tomu, jak s dary života naložit. Často musíme být léčeni bídou a nedostatkem ze svých zlozvyků. Dělá nám příliš dobře, že se můžeme pochlubit v krásných šatech, v drahém autě nebo luxusním vybavením domova? Podporujeme drahými dary u svých příbuzných, hlavně dětí, rozmařilost, fintivost, poživačnost či snobismus? Dobře, můžeme si toho nějaký čas do sytosti užívat. Následky nepřicházejí okamžitě, ale často až v příštích inkarnacích. Čím vyšší dary dáváme, tím je větší naše spoluzodpovědnost za jejich zneužití. Rozhodneme-li se pro dary, pak čím jsou bohatší, tím vícekrát musíme zdůrazňovat, jak mají být použity, a sledovat to, případně je i odejmout. Chudoba ve světě pochází i z takovýchto dřívějších postojů. Ten, kdo dokáže svého bohatství využívat uvážlivě, se skromným postojem a bere ho vděčně jako dar, může být příště ještě bohatší, protože je schopen tento dar niterně zvládnout bez újmy na svém vývoji.
Z dopisu kamarádce – Jak my ke světu, tak svět k nám
Někdy máme vůči světu, tedy osudu, Prozřetelnosti jen nataženou ruku, ať navalí, co potřebujeme, a když ne, tak zaujímáme zatrpklý a zklamaný postoj. Jenže ono to chce naopak: nejprve naši skromnou důvěru, a po ní, po takto vytvořeném průduchu, k nám mohou přicházet krásné a užitečné věci, pokud si je zasloužíme.
Býváme - dá se to vyjádřit jednoduše - zastrčeni do sebe. Pak nevidíme svobodně přirozené souvislosti světa duchovního ani zemského a vše posuzujeme jen přes své osobní ohrožení nebo výhody. Je v tom i zárodek nemocí, protože chybí svobodnější rozhled a nádech jasu, který též přináší zdraví duše a ducha, oproti skrčenosti do svého upachtěného krtčího doupěte, ve které někdy měníme své příbytky. Svět sledujeme ze svého křesla u televize, a jen nadáváme, aniž by nás napadaly naše souvislosti a podíl na veškerém dění. Pak ani nemůžeme okolnímu světu rozumět v běžných, například hospodářských, národnostních a jiných souvislostech, protože ze všeho uděláme zkratkovitý závěr, že je to špína a že se nám to právě tou či onou informací potvrdilo. Hned vidíme a vykřikujeme, kdo za ten či onen veřejný nedostatek může. Ano, mnohé je špína, lenost atd., ale musíme se cítit součástí světa (nejen být kritiky kdesi za bukem - v hospodě, v práci, na gauči u televize, hlavně v domnělé vlastní kvalitě a dokonalosti a vynětí se z možnosti sebekritiky..., kdy hledíme na špatnosti okolí bez vlastní spoluzodpovědnosti). I my jsme během inkarnací vyslali a snad i vysíláme do světa mnoho svého zla, které působilo dál a dál a svým dílem se, tak jako zlo od ostatních spolu-lidí, přičinilo o současný neutěšený stav lidstva, ba třeba i naší politiky. A když se nebudeme zodpovědně cítit jeho spolutvůrci (to není schvalování zla), budeme stále jen vším atakováni a ukřivďováni. "Chtějícímu, se křivda neděje." Tedy - tomu, kdo se chce vyznat, porozumět, kdo se chce podílet na osudech světa, kdo pracuje na svém odsobečtění podobně, jako se růže touží stát krásnou proto, aby zkrášlila celou zahradu. Důležité je i toto: jen ve světě můžeme nalézt svou pravou bytost. Je nepřesností některých směrů, včetně mnohé evropské mystiky (Weinfurter, Kerning, někteří světci aj.) hledat - a jak to zní hezky - "Boha ve svém nitru". Ve svém nitru máme jen nástroj hledání. Ale Bůh je i venku. Musíme se naopak radostně a svobodně rozšiřovat a vmýšlet a vpřádat do světových myšlenek (stačí o nich vděčně vědět, přijmout to vědomí, ten postoj), do osudu světa, vývoje lidstva, do živého odkazu zasvěcenců, který promluvil i k našim předchůdcům a navazujeme na něho. Pak i to cenné, co vstřebáme, přejde pro ty budoucí.
Rovněž tak je krásné cítit se na časové špici celých dějin našeho národa a poznávat jeho krásné umělce, myslitele, politiky… Musíme si uvědomovat sebe jako lidskou součást řetězu bytostí, stojící mezi vyššími hierarchiemi, počínaje anděly, které nám pomáhají, a pod námi říší
živočišnou, rostlinnou a nerostnou, kterým budeme jednou po dlouhých věcích pomáhat my za jejich odvěkou oběť a službu pro lidstvo. Mystika, ať už východní nebo evropská, která si hraje jen na svém niterném písečku pro svou osobní spásu, už je dnes přežilá a působí jen zatvrdnutí (i kdyby krásně hovořila o štěstí pro lidstvo). Jung přesně varuje před démonizací ega, která je výsledkem "duchovního pokroku" těch, kteří se chtějí pro své zduchovnění odpoutávat od osudů světa. Něco jiného je samozřejmě distancovat se
neosobně od negací, tedy se je i s naprostou pečlivostí, inteligencí, moralitou, moudrostí snažit rozpoznávat - v sobě i v okolí. I toto je meč Michaelův, který nám dnes nabízí, abychom jím jako skalpelem v pečlivé ruce chirurga oddělovali s naprostou přesností to, co má zůstat, od toho, co je na překážku. A i k tomu je potřebné jak neosobní pozorování původu a kvality svých myšlenek, citů, slov i činů (to vše v klidu, bez spěchu a nervozity), tak studium duchovní vědy, která nám k tomu dává kompas, orientaci, rozlišování... Ale opět - poznávání toho všeho berme jako hostinu, kterou nabízíme světu.
Jistě, lze se na nějaký čas zduchovnit i tak, že unikneme od světa. Těch vůdců, kteří tím oslňují davy a vyučují je tomu, jsme za poslední dvě desetiletí poznali už řadu. Můžeme pak zažívat i různé rajské stavy, mít pro druhé vnímatelnou silnou meditaci, mít stavy odpoutání, mystické vize a prožitky, mimořádné schopnosti..., ale bylo-li to docíleno jen sledováním vlastního spasení a pokroku, pak dříve či později spadneme přesně tam, odkud jsme se sobecky zduchovnili. Bylo to jako vyhnání rostlinky do výšky bez dostatečného zakořenění. Nynější módní návyk posuzovat či přijímat věci "jen přes srdce či city" či dokonce „intuici“, šířený v tzv. duchovních kruzích, bývá ošidný, protože jasným vědomím a logikou nekultivované a neusměrňované city bývají často lživé, rozplizlé, dosebezahleděné, ošidné, jako neřízené střely. Sleduje se tu primárně prožitek, a to jakýkoliv a za každou cenu, namísto ducha-přítomnosti, jasnosti vědomí. Postupné vstřebávání se nebo alespoň nalaďování do světa duchovního jasným, ostrým myšlením, nám dá víc porozumění i pro svět zemský, ale i naopak, vřelý a bedlivý vztah ke světu zemskému nás lépe naladí k bdělému vetkávání se do světů vyšších. Bdělost a inteligence je jen jedna. Nerozeznáváme-li pravou povahu věcí kolem sebe, jak bychom ji mohli rozeznávat u vyšších, neviditelných skutečností?
2024 ©