Kátké meditace a zamyšlení z knih KF - část III. téma Láska a Krása - peruti k letu

 

 

            Podle spisovatele Marcela Prousta vyjadřuje život líp odrhovačka než Beethovenova Missa Solemnis. Pokud tím myslel většinový vztah k životu, pak ano. Ale - život někam směřuje a mnozí potřebují víru, naději, krásu a lásku, a tady žádná odrhovačka, snad ani knižní, i kdyby používala výrazivo jako srdce, láska, meditace či Bůh, nepomáhá. Odrhovačka je většinou jásotem slepých nad tím, jak vyzráli na život - ten materiální nebo i ten duchovní. Je vždy jen dočasná - tak jako vše, co neobsahuje lásku či krásu.

 

 

            Láska, Krása  a meditace patří k sobě. Naše meditace se může stát:

 

 * Echem v chrámu po doznění varhan i svolávacím zvonem do dosud skoro prázdného chrámu sbratření lidstva. Ustálenou hladinou po mořské bouři i nehybným spočinutím ryby při mořském dně.

 

*  Brankou skrytou v džungli na úpatí Hory Poznání i jezírkem v dosud neobjevené jeskyni, které ještě nespatřilo lidské oko.

 

* Je okem orla, vznášejícího se svobodně nad horstvy a moři, i očkem vlaštovčího mláděte v teple hnízda voňavé maštale.

 

* Oblázkem v jarním potůčku, který si tiše přede mezi tajícími sněhy, i mohutnou nehybnou skálou ve řvoucím a útočícím mořském příboji.

 

* Svíčičkou mezi dalšími na vánočním stromku obdarování i planoucím sluncem, které trvale přetavuje vše, co v sobě má, na oběť lásky pro celé okolí, ať je dobré či zlé.
 

* Je prvním stanutím ve vrátkách zahrádky, vymaňující se z ranního oparu, i spokojeným podvečerním přehlédnutím zrytého a osázeného sadu.
 
* Považujme ji třeba za energické bourání falešných chrámů či sebestředných citových kulis, které jen imitují ctnosti, i za snášení základních kamenů ke stavbě neviditelných chrámů v prostorách kosmu i našich niter.

 

*  Za hledače znamení a symbolů u cest i hledače správného směru bez ukazatelů. Za srdce, které odráží paprsky všech nebeských světů i za mozek, který umí odhalovat i tajit své poklady. A třeba i za lavičku u kmenu ochotné lípy i její pohostinnou korunu, zvoucí sestersky všechny včely k napojení nektarem.
 
* Po určité době meditací na Lásku a Krásu třeba pochopíme, že ten, kdo vzešel z meditace v tichu, i z meditace v ruchu a shonu denního snažení, rozumí dávným runám a znakům, vytesaným v kameni, i boží řeči, která je beze slov a znaků. Žije v obou světech: pluje na hvězdné lodi vesmírné ochrany Matky Boží i se umí silou a mocí Boha Otce zastávat v prachu země zemských matek, vdov a sirotků. Umí nebo se učí pomáhat i těm, kteří z hmotného světa právě odcházejí, i duším, které z něho už odešly nebo které se sem právě vracejí. Cítí jednotu všech říší: říše nerostné, rostlinné, zvířecí, říše elementárních bytostí, říše lidské i božské.

 

* I když cesta za hlubším vnímáním lásky a krásy může pro někoho vypadat složitě, jde zde vždy o jednoduchou věc, vyjádřitelnou i takto: jakmile nám přijde blažená vlna niterné jistoty a bezpečí, vlna ujištění, že vyšší svět o nás ví, anebo že nějaká krása nás k němu přibližuje, pak je to to pravé. Pak stačí se do ní ponořit, nechat se jí laskat, kochat se jí, zaostřovat ji v sobě volně až k ohnisku a k podstatě daného artefaktu, myšlenky či poznatku, a nechat se touto pravdou plněji prostoupit. Starosti, které nás při tom snad napadnou, jsou takto prosvětleny a znadějněny. Neměli bychom ale tuto blaženost, tento boží příslib, uchopovat a vyždímávat poživačně, protože tím ho ničíme a po chvíli nám zbude jen atrapa, naše představa toho. Uzmutý chléb se mění v kámen. Ale i to se stává a musíme znovu. Mějme k tomu vztah asi jako když nás laskají vlny moře: ono je tu i bez nás, není naše, je vlahé a laskavé samo o sobě. Jen se nám dalo na chvíli poznat, prožít. A kolik energie je i v jeho vzedmutí.

 

* Prožívejme meditaci jako klid teplé noci na visuté zahradě Semiramidině i jako první sluneční paprsek, který v chrámu Abu Simbel o prvním jarním dnu projde dlouhou chodbou a ozáří srdce sochy faraona. Jako první pohled těch, kteří se poznali po tisíciletích i první záblesk hvězdného majáku míru zářícího z božského srdce. Jako hostii na jazyku touhy i grálský kalich na mystický obsah prolité a láskou proměněné krve Kristovy.

 

 

            V našem ruchu a shonu, v touze konzumovat zážitky bez ohledu na jejich kvalitu, v nových a nových přáních a požadavcích se pořád někam pohybujeme, ba ženeme. Odkud a kam? Víme to? Nebo jsme jen poutníky odnikud nikam? Nezapomínáme na zastavení, krásu, zkonejšení, usebrání, zakotvení?

 

            Nechodíme jen se zalíbením ve vlastních stopách? Nebo hledáme opět a opět správné cesty?

 

            Není krása i v tom, pohladit psa, který od nás nic nechce, ale je rád, že nás potkal? Nebo psa přivázaného u boudy? Nebo kotě, které na nás důvěřivě mňoukalinká?

 

            Na rozdíl od zvířete má člověk nejen vědomí „Já jsem“ a schopnost myšlení a slova. Také létá do vesmíru, přejídá se z mlsnosti, vraždí druhy svého vlastního druhu z nenávisti. Má však navíc i potřebu povznesení. Nemůže mít oči pořád jen upřené k zemi a k praktickým věcem. K navození svátečnosti v našem nitru nám slouží nejen svátky v roce, ale i sváteční body v našem nitru. Těmi mohou být i díla někoho, kdo umí udělat a vyjádřit to, co my nedovedeme, totiž krásu. Navykli jsme si nazývat je umělci.

 

            Nebeský život šumí nad námi trvalou hymnou souznění lásky, moudrosti a harmonie. Prostoupíme-li se v soustředění krásou a vůní květů, může se nám prožitek rozšiřovat, až nás - zde stojící u tohoto květu - prostoupí svět nebeské něhy, lásky, blaženosti, harmonie a požehnání, které se rozlijí našimi těly. Nehledejme u toho žádné vysoké mystično či metafyzično, na okraj tohoto prožitku se dostáváme "obyčejným" vnímáním vůně a krásy, jen je třeba setrvat déle, hlouběji a bez chtění výsledku. Soustředěně - ale "jen tak".

 

            Některá umělecká díla naši psychiku zatěžkávají a infikují marasmem. Jiná ji naopak zjasňují, prosluňují. Je krásné si svůj pocitový repertoár a představivost obohacovat o duchovní balzám, kdy nám dílo vyvolá v nitru cosi jako Jitřenku na klenbě oblohy, oázu v dálavách pouště, překrásný hrad na horizontu krajiny, katedrálu v prostorách fantazie nebo ticho, rozhostivší se v chrámu po doznění varhan.

 

            Po skutečném Duchu, skutečné kráse, ale třeba i opravdovém zdraví i Bohem inspirovaném umění musíme opravdově toužit, napřimovat se, vzlétat. Skutečný Duch, ale i skutečné umění, ba i léčení, k nám nepřichází s přesvědčovacím rachotem ve stylu volebních agitací, kterým jsme uvykli ve hmotě, ale vyplňuje jen místo, kde jsme se ztišili, poprosili a vyprázdnili.

 

         V přítomnosti skutečné krásy, zkusíme-li se ztišit, zpokornit, odpoutat od ukoptěných myšlenek, se v nás na chvilku může zrodit cosi nezměrného, nepojmenovatelného, hojivého, pro někoho třeba hymnického, pro jiného skřivánkově zpěvného, kdy vyjdeme ze své upachtěnosti a spěchu, svobodně se nadechneme a pocítíme mír k bližním i ke hvězdám. Nemusíme vždy vyhledávat jen nejmohutnější klasická díla, někdy nám pomohou dílka, připodobnitelná v přírodě třeba k sluníčku sedmitečnému nebo hříbečku v mechu nebo útvaru sněhové vločky.

 

            Máme-li se správně orientovat na Cestě, nestačí jen studium, ale učíme se používat lásky jako reflektoru, který nám dříve či později ozáří vše, co vidíme, a možná pak i co očima nevidíme. K myšlení, ke studiu je třeba připojit krev srdce.

 

            Pravá oběť nikdy nenazve samu sebe obětí.

 

            Květy jsou zhmotnělá zvěst o nebeském životě.

 

            Nehledáme někdy v umění i cosi podobného, jako je pohlazení po vlasech před usnutím od milujícího a milovaného člověka? Nebo přivítání rosou a ptačím zpěvem po procitnutí?

 

 

            Prožíváním modlitby i čistého umění se duše stává potůčkem, který se leskne, zpívá, tančí, jiskří, naráží, občas i vypění, ale nedrtí a hned se ztišuje a rozlévá do klidné šíře při vědomí, že v budoucnu, po neznámo jak dlouhé pouti, nalezne i mateřské moře.

 

            Když nezažíváme blaženost a krásu sobecky pro sebe, ale s radostí, že tyto krásy mohou skrze naše nitro prožívat i jiné bytosti, dostáváme se tím do gravitačního pole Kristovy lásky.

 

            Milujme Boha proto, že je milováníhodný. Milujme Boha proto, že jsme jeho lásku dostali, ne abychom ji dostali (to by byl obchod, ne láska).

           

            Jen láska vyvíjí duchovní zrak.

 

            Tak jako v přírodě dávají slzy nebes vláhu plodům, tak z prokonaných krizí, vyvstalých z touhy po sjednocení se v lásce, po vzájemném pochopení a po sebeočistě a doznání vlastních chyb, dochází k dozrání nejkrásnějších a nejsladších plodů, zahřívaných sluncem mystické boží lásky.

 

            Láska je někdy náchylná zastírat vlastním dobrem pravé poznání lidí a jejich činů.  Nespolupůsobí-li moudrost, vidí láska druhé lepšími, a teprve cestou bolestí a zklamání dochází k jejich pravému poznání.

 

            Láska je vždy trpělivá a nechce sklízet štěstí hned. Je vydávána i v době, kdy žijeme utlačeni svými životními břemeny.

 

            I hmotná pomoc má sloužit jako převodová páka ke zlepšení duše obdarovaného. Jsou-li moudré dary zmocněny i skutečnou láskou, mají trvalejší účinek než jen řešení momentální situace.

 

            Odedávna se vědělo, že Země je živoucí bytostí, že celý svět je propojen v živý organismus. Proto i činy a díla, inspirovaná z božských světů, celou Zemi produchovňují a zkrášlují. Tento blahodárný vliv působí i po fyzickém zániku uměleckých děl, protože ta byla jen vnějším ztvárněním duchovního paprsku, který nitrem sestoupil do zemské úrovně, oplodnil ji a splynul s ní.