Krátké meditace a zamyšlení z knih KF na téma Láska k Bohu; Láska mezi lidmi - část II.

            Nemáme-li lásku, a i to se často stává a je to lidské, musíme jen trpělivě prosit a čekat a opatrně zkoušet, ne chtivě a násilně, to by vyvolalo jen iluzi lásky a ta se později rozpadne. Láska je i v tom, že uděláme něco dobrého, co ostatní dělat nechtějí. Nemusí být jen jakýmsi závratným nadpřirozeným citem a prožitkem. Někdy je i v trpělivosti, touze po nápravě, po pomoci tomu, kdo to potřebuje, ve vykonání dobra, za které nesklidíme vděk ani uznání a počítáme s tím, nebo v upuštění od odvety. Nelze ji jen, jak se na některých kurzech dělá, kamsi komusi na povel vysílat asi jako prasátko ze zrcátka. Její navození není věcí mechanickou ani věcí sebezálibného rozkochaného citu.

            Souvislost lásky se zdravím: Duše bez lásky je okoralá. Fyzické tělo pak není dostatečně prostupováno, oživováno, zkvalitňováno kreativním tělem pránickým-éterickým, tedy životním. Pak i meditace je jen uzavřené osobní chtění a pachtění, bez nádechu a přesahu. Jak je léčivé pociťovat se jako součást regionu, národa, lidstva, nakonec i kosmu.

            Slýcháme, že Kristus je láska. A víme, co si pod tím představit? Dlouho jsem nevěděl, co je láskou k Bohu míněno, i když jsem o ní nadšeně žvanil. Myslel jsem, že to musí být jakési závratné roznícení citu, a to bylo pro mne nedostižné. Ale byl to omyl, ono je to jinak. Ty citové extáze, jak o nich čítáme u středověkých světců, už dnes nejsou nutné, často ani možné. Kdysi kulminoval vývoj cítění lidské duše a tehdy se láska k Bohu měla takto rozněcovat. Ta se pak ale měla v lidech ukládat do niterné esence, "slisovat", a dnes při rozvoji rozumových schopností a bdělejšího sebeuvědomování, musí být city vědomě rozněcovány jasným myšlením, poznáváním duchovních pravd, morálním jednáním, studiem duchovní vědy.

            Láska k Bohu se v nás může rozprostřít i trpělivostí se svým údělem, děkováním za vše, i to těžké, vzdáváním se lpění na vzdělání, na svých schopnostech, kariéře, dětech, ba i na svém duchovním pokroku. Ne se toho vzdávat, ale vzdávat se denně niterné závislosti na tom všem. Vzdávat se sobeckého pachtění po tom a pýchy na to. Teprve pak mohou přicházet chvíle milosti, kdy cítíme skutečný příliv lásky k Bohu, kterou On sám v nás vyvolává. A pak dostáváme dary, které chce On, ne které chceme my.

            A co je (také) láska? Lépe než poučovat, je občas setřít pot z čela druhého, nebo ho naopak zahřát, má-li husí kůži na duši, ukázat, jak se zapřahá do pluhu. Své pole ale musí orat svým pluhem, nemůžeme mu půjčovat svůj. (Přesto jsem se pokusil napsat v této knize cosi i o tom mém pluhu.)

            Z mailu: Pomůcka, když nás popadne přílišné přivlastnění si úspěšnosti: kleknout si na kolena, nebo i lehnout na zem obličejem dolů a v pokoře sebe i úspěch zapomenout, ztišit se a jen vědět, že nám bylo pomoženo, a děkovat, až se staneme sami díkem, vděčností. Né násilně, uměle, vychtěně, ale z uvědomění, že nejsme nic a bez boží pomoci nic nezmůžeme.

            Existuje cvičení na pomyslný džbán emocí. Ten si pro sebe namalujeme s představou, že do něho padá veškeré naše emoční prožívání (láska, radost, smutek, vztek, křivda...). V hrdle se zachytí nejhorší emoce (vztek, závist...). V břiše džbánu jsou spokojeně uloženy naše příjemné emoce. A až dole, u dna, je láska. Ta je nedostupná přes to vše nad ní - sympatie a antipatie, libé a nelibé. Tedy je zapotřebí poznávat a rozpouštět  to vše nad ní. Pak se láska zaskví v ryzí síle.

            Věčný Bože Otče, Tvé Království je božská Láska v člověku, který se probudil v Bohu.

            Když Duch Tvé Lásky vylévá své posvěcení do niter lidí, probouzí v jejich duších žár věčných plamenů božského života a lidské duše se stávají atomem Tvého božího Království.

            "Láska překrývá množství hříchů" a milující, byť občas chybující, žije plodněji a radostněji, než studený všeuměl a vševěd.

            Láska je základním  principem veškerého života a směřuje k ní veškerý vývoj světa.

            Bez lásky a souladu, který přináší, je vše matné, mrtvé a bezúčelné, protože v lásce kotví veškeré dobro, veškerá krása, svatost, čistota a smysl bytí. Duchovní láska je korunou božího života v člověku.

            Práce pro druhé nemusí být jen pokusy o "obracení lidí na víru" nebo hmotná dobročinnost. Může být i snahou o porozumění životu, okolnostem, veřejným záležitostem, zdrženlivostí v přezíravých odsudcích bez dostatku informací či v uplatňování skepse apod.

            Nepomohou cvičení, vzniklá třeba před tisíciletími a tisíce kilometrů daleko, nejsme-li hodní a laskaví na člověka, který žije dnes vedle nás.

            Lásce se neslouží, ta se žije.

            Nelze mít jakousi pomyslnou "velkou lásku" a jednat v drobnostech opačně. Láska nemusí začínat pocitově, ale třeba trpělivým snášením utrpení či chyb druhých.

            Naučme se mlčet a snít, ale i poctivěji rozeznávat, ctít a vyhledávat krásu, abychom mohli tím účinněji a zodpovědněji jednat. Jsou to dvě misky jedné váhy.