Láska
Stěhování národů v prvním tisíciletí nebylo náhodné.
Národy si hledaly krajinu, která by svým rázem ladila s
jejich povahou, ale i s astrologickými vlivy. Podobně
náhodné není ani utváření řeči. I ono probíhalo v plynulém
souznění s příslušnými duchovními bytostmi, stojícími za
jednotlivými národy. Povahu si člověk nese hlavně v těle
éterickém (životním, pránickém). Slovo mateřské řeči má proto
tvůrčí moc, která formuje rytmus éterického těla stoupáním a
klesáním šťáv mízního oběhu. Éterické tělo se projevuje
mízní, lymfatickou soustavou. Tu má každý národ jinak
utvářenou a uzpůsobenou právě silám, které vytváří a které
ho pak charakterizují. Podle povahy mízního oběhu,
související s éterickým tělem, se dítě postupně vžívá do
své národní povahy této inkarnace. Účinek řeči na ducha i
duši člověka je určen silou tvořivých prvků, které určitá
řeč obsahuje. Štávy v těle proudí jinak, vyrůstá-li dítě v
řeči slovanské, germánské nebo románské.
A proč se tím zabýváme? Protože mateřština působí na
utváření éterického těla, kterým je oživováno tělo fyzické a
které je nositelem i povahy, je mateřská řeč zároveň
nositelem i spolutvůrcem národní povahy, národního cítění.
Kdysi se řeč vyvíjela v souladu s těmito souvislostmi a
proto je její charakter přiléhavý národnímu cítění. I když
smysl pro tvorbu řeči již dlouho upadá, vystihují mnohá
původní slova překvapivě dokonale cítění národa.
Podívejme se, jak krásně nám dává smysl slovo láska právě
v naší mateřštině (češtině a slovenštině) a jak bylo
vytvořeno v souladu s naším cítěním.
Při jeho tvorbě byla ještě dokonale vycítěna
povaha hlásek. Podle toho, jak o jednotlivých hláskách
pojednává anthroposofie, někdy i starší prameny, ale třeba i
moderní léčebná metoda chirofonetika (viz samostatný článek
na tomto blogu), si toto slovo přibližme. Uvidíme
a možná sami také vycítíme, jak rozdílné cítění je
uplatňováno u tohoto pojmu ve srovnání s některými jinými
jazyky.
Počáteční hláska l je stejná jako v ruštině, němčině či
angličtině. L je měkké, tvořící. Ve starých mysteriích se
říkalo: L je ve všech věcech a bytostech něčím tvořivým,
formujícím, přemáhajícím tvrdost hmoty. Je to hláska
obtékající, objímající. V ústech se tvoří tak, že špičku
jazyka pevně opřeme naproti nad zuby a proud vzduchu ji
obteče ven. I první impuls lásky touží obtéci, obejmout,
obalit pohybem našeho ducha pevné já druhého.
A značí obdiv, úžas, touto hláskou se duše otevírá,
daruje, hláska sama obsahuje prvek sebeobětování. A je
otevírací hláskou (není náhodně na počátku abecedy), je
základem všeho, skrze ně počalo božské tvoření. Začíná jím i
posvátný zvuk božského tvoření AUM. Naši dávní předkové měli
blízko k pratypům řeči, takže když vytvářeli řeč,
napodobovali svět. Kupříkladu při východu slunce světelné
vlny od východu k západu způsobovaly projev jako jedno velké
Á. Řeč kdysi byla hudebně cítěná.
S je hláska odfukující, odesílající. Následuje významné
k, které je otevřené, má v sobě čistící, kontrolní sílu
oddělování dobra a zla, sílu nutící k očistě (k ritika,
k ontrola, k orekce, k ázeň). To, co objala a uchopila tvůrčí hláska l v
podobě kvality otevřenosti - a , bylo skrze s odesláno a
skrze k pročistěno a druhé a tomu otevírá bránu úst ven. Vše
očistěné je tak vyzářeno do světa. Při tomto možná trochu
subjektivním uvažování si můžeme představit, že svými dvěma
slabikami se znění slova láska zhoupne, přičemž druhá
slabika odpoutává druhé a do prostoru asi jako ze
skokanského můstku.
Německé b ke konci slova Liebe, i anglické v ke konci
slova love jsou proti odvysílání ven určitými překážkami,
které sílu člověka obepnou zpět k sobě. Prvotní otevírací
samohláska vnitřního prožití je tedy přeci jen poněkud
zadržena, vyzáření není dokonáno, vstupuje sem osobnost.
B je hláska, která spíše zahaluje, dává ochranu před něčím
vnějším. Někdy je i lásku nutné rozmyslně chránit, což u
Slovanů spíše chybí. Naproti tomu ve slovenštině i češtině
síly druhého a vše hned vyzáří - to nejvyšší i to
nekontrolovaně citové.
Jako by v tomto našem slově byl zakódován už od našeho
úsvitu náš budoucí úkol větší citové otevřenosti, než měli
racionálnější Germáni či Angličané. V základě našeho slova
láska je nemyšlení na sebe, oddanost směrem ven. Berme to
však spíš jen jako pobídku, inspiraci. Neměli bychom
zapomínat na ono k - kontrolu, kritičnost a kázeň (spíše
sebekontrolu, sebekritičnost, sebekázeň) - tedy síly duše
vědomé, které máme vypěstovat. Teprve pak bude ono druhé
a plnohodnotné a bratrsky rozdá to, co v nás uzrálo.
Obě a jsou svou předcházející souhlaskou - l a k vypuštěna do
světa jako dvě malá slunce, vytvořená v našich ústech. Ona l
a k jsou jako škrtnutí sirkou, které vybudí plamen. Zejména
zakončení slova oním druhým a v češtině a slovenštině je mezi jazyky
ojedinělé, vzácné, protože po něm už nic nenásleduje, nic ho
nepodmiňuje, neuzavírá a nechává tak význam slova láska
letět jako náš dar do světa. Druhé a činí toto slovo
otevřeným do nekonečnosti prostoru i času. Slovo láska bylo
jedním ze slov, o jejichž vzniku či vývoji platilo, že "z
přemíry srdce hovoří ústa". Z toho, co přebývalo v srdci,
vznikaly síly, které artikulovaly.
V polštině se láska řekne milošč, význam je podobný
našemu milost. Je předznamenána krásným m , které je svým
charakterem se vším svolné, přijímá formu všeho, je ochranou,
mateřstvím, všemu rozumí, umí se přizpůsobit. Začíná jím
skoro ve všech řečech označení matky, náhodné není ani jméno
Maria. Touto hláskou je uzavřena, "zesoucitněna",
"zmilostněna" i posvátná mantra AUM.
/Z knihy Tři duše naboso./
2024 ©