Umělec je sám přítomen v každém svém díle. Ve skutečnosti slyšíme Beethovena, díváme se na Leonarda, čteme Goetha . 

Krása „o sobě“? Ne, krása, která odkazuje za sebe!

                                                          Christian Morgenstern

K nalezení oné "vánoční Hvězdy" se můžeme připravovat už od listopadu a počátku prosince. Svátek svaté Lucie (od lux - světlo) 13. prosince je sice vnějšně spojen s lidovým úslovím o ubývání světla, zároveň však může být poukazem právě k niternému prosvětlování myšlenek a citů, abychom byli o Svaté Noci schopni svým niterným světlem uzřít zářící světlo jesliček s Jezulátkem.

            Pohled duše, který se v adventním osamocení soustřeďoval stále více dovnitř, nalezl onu zářící jiskru na dně našeho vědomí. Jedině naše niterné světlo je bodem, kterým lze přijímat ve stále mohutnější šíři i paprsky mohutných zodiakálních světů. S přibývajícím světlem může tato jiskra zářit i pro naše okolí.

            Týdny před Vánocemi jsou vhodné ke cvičení nesobeckosti našeho astrálního (cítivého, pociťujícího) těla. Náplň tohoto těla se skládá z myšlení, cítění a podle toho i jednání. Podaří-li se během tří týdnů určitý pokrok v dosažení nesobeckosti těchto tří elementů, je to příprava, aby člověk mohl ve čtvrtém týdnu postoupit do světa objektivní imaginace. Je to svět, z něhož sestupuje lidská duše před zrozením na Zem.Odkud také sestoupila duše Ježíšova. Podle S. Prokofjeva v rámci koloběhu ročních dob můžeme do imaginativního světa vstoupit nejlépe právě v době vánoční. Uskuteční se to zvlášť harmonickým způsobem, když tím prvním, co člověk v imaginativním světě prožívá, je vánoční imaginace panenské bytosti ženy s dítětem na klíně. Její obličej je možno v imaginaci prožít tak, že se v něm zrcadlí celý hvězdný kosmos, který tvoří velký chrám světa. A dítě, které nese na svém klíně, je zjevením éterických sil Slunce, sil původního éterického těla lidstva, které je popsáno v bibli jako strom života. Dále směrem dolů v bohatých záhybech jejího roucha máme podivuhodné a zčištěné měsíční síly, síly lidského astrálního těla, které prodělalo plnou katarzi, tedy nadosobní nesobeckost cítění.

            Tuto imaginaci, vánoční obraz Madony, známe z mnoha klasických zpracování různých dob a stylů, zejména z doby renesance. Můžeme nalézt spojitost se zrozením vánočního Dítěte - vyššího Já a tímto obrazem Madony s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy, slunečním dítětem na srdci a s Měsícem pod nohama. Ten znamená přemožení pudového cítění, které pochází z minulé inkarnace Země zvané starý Měsíc a které si lidstvo přineslo do dnešního bytí v hlubinách podvědomí - toto je onen dědičný hřích - aby je zpracovalo, přepracovalo a tím se postavilo nad ně. Proto má bytost Marie Měsíc pod sebou, tedy zpracovaný, proměněný.

             Spolu s Jezulátkem a se symboly dvanácti znamení zvěrokruhu je to imaginace, se kterou můžeme ve ztišení a nejvyšší úctě meditativně putovat po dvanácti stupních vědomí dvanácti svatými nocemi a prožívat závany duchovního vesmíru ve své duši. Jdeme tak tou nejposvátnější a nejmohutnější cestou, kterou božská bytost Kristova sestupovala velkou kosmickou obětí dvanácti oblastmi zvěrokruhu, všemi jeho hierarchiemi, až dolů k pozemskému lidstvu.

            Ježíš Kristus disponoval dvanácti spirituálními hodnotami, tvořícími řetěz článků od pozemské úrovně až k samému Trůnu božímu. Jako jediná bytost Země a vesmíru se tedy duchovně tyčil od stupně člověka až ke Stvořiteli a umožňoval spojení mezi nimi. Světlo jeho hvězdného majáku, se základnou na Zemi zářilo z nebeských úrovní na všechny světy, tedy i do prachu a bídy Země. Žádná jiná bytost proto není nadána takovou schopností soustrasti, vcítění a pochopení situace lidstva i každého jedince, ale i přinesení světla poznání, svobody a úlevy.

           Člověk tak může putovat ze svého mikrokosmu k makrokosmu a vnímat síly dvanácti světů, se kterými souvisí. Je to dvanáct obrazů dvanácti znamení zvířetníku, našeho nebeského okolí i naší duchovně-duševní kolébky, obsahujících a zjevujících vyšší já. S nimi se člověk může spojit v zážitku vyšší jednoty, kdy pozná Kristovo dvanácteronásobné Já jakožto Já vesmíru, jehož je naše já paprskem.

            Tato imaginace může reálně vystoupit v lidské duši kolem vánoční doby, pokud bylo v adventní době astrální tělo (svět našeho pociťování a myšlení) dostatečně zčištěno. Její zjevení se může označit ve smyslu starých mysterií jako osvícení. Tento hluboký děj je zjevením propracovaného astrálního těla, které je připraveno přijmout do sebe něco vyššího a poskytnout mu mateřskou půdu. Z tohoto důvodu bylo již od počátku v kruzích esoterického křesťanství označováno plně zčištěné astrální tělo jako Panna Sofia. Zrcadlení duchovních imaginací v pozemskosti je umění malířské, a toto umění dosahuje vrcholu, je-li s to zobrazovat duchovní procesy ve zčištěném astrálním těle. Touto cestou vznikla například Sixtinská madona od Raffaela.

Z nové knihy Za mystickým sluncem Vánoc. Lze ji objednat na: karelfunk@atlas.cz, nebo SMS na 773 036 273