Nejprve něco povýtce osobního. Pociťuju v nynější situaci zajímavou a myslím že tentokrát dobrou změnu. A jak vidím z reakcí, mají to někteří podobně: S omezením možností se mi i snižuje potřeba fyzického setkávání a o to lépe vnímám spřízněnost na dálku. Potřeba jak solidarity s trpícími a potřebnými, tak sdílení se čtenáři se mi poslední dobou naplňuje nečekaně – asi jak mají lidé víc času; je tu dost reakcí na mé psaní, tvůrčích dotazů, ohlašují se lidé zrající k antroposofii, či co zrovna potřebují nějakou oporu (po ztrátě blízkých apod.) - tedy to, co bylo dřív v menší míře. Zvýšilo se to i po uveřejnění některých videí, naposledy mého rozhovoru na DVtv a Ostrůvků. Jsem tím, krom neustálého psaní knih, se kterým nebudu nikdy hotov, blaženě vytížený, takže semináře a přednášky, které nyní nemohou být, jsou nahrazovány touto formou. Nemohu ale vždy odpovídat v rozsahu podle požadavků. Mnohdy lze odpověď nalézt i v článcích na těchto mých stránkách. Tedy alespoň své vědomí rozšiřuji nejen na pomyslný kruh těch co znám, ale nyní mnohem více i na širší okruh všech čtenářů. Proč to píšu? Protože to může dělat každý, byť v jiné formě. Sdílet poslech hudby v duchu s někým, kochat se pohledem na přírodu či nebe, denní i noční, též v duchu s někým konkrétním anebo s lidstvem jako celkem. Stačí radost a vděčnost, že to tu je. Jsem ve věku odkládání koníčků a naopak potřeby hlubšího zrání. Tato doba k tomu ovšem může vést i mladší.
A zároveň: omezení fyzického setkávání u nás prověřuje i pevnost a kvalitu vztahů. Ty libé vztahy, které byly udržovány denním blízkým kontaktem a prostupováním aur, vzájemnou hlasovou a aurickou stimulací, navyklými rutinními činnostmi, trpí a ochabují omezením setkávání víc. A naopak vztahy, obsahující sdílení vyšších hodnot, nejsou na osobním setkávání tolik či vůbec závislé.
Rodinná společenství v jednom obydlí, uzavřená nyní často vůči okolí, prověřují toleranci, ohleduplnost, ústupnost atd. Může se projevovat ponorková nemoc. A může tu v nynějších někdy extrémích podmínkách tlaku na psychiku probíhat tendence k chování jako při Stanfordském experimentu.
A nemožnost návštěv hospod, sportů atd.? Jistě, nepříjemné. Ale zároveň jakási zkouška na kámaloku. Můžeme to považovat za potíž, nebo naopak za další příležitost k sebepoznání a nabídku tříbení. Někteří i za lepší podmínky pro společnou meditaci ve 21 hodin - viz text z 23. února.
Ještě jeden postřeh: Méně dbáme, abychom nosili to, co se právě podle módy nosí. Na to občasné vyjití ven, kdy se sotva potkáme s někým známým, si na sebe bereme často to pohodlné, co máme zrovna po ruce. Ani sami neposuzujeme někoho, zda je oblečen zrovna "in".
.oOo.
Děje se mi už skoro třicet let zajímavá věc – jakmile mi vyjde článek nebo kniha, mám potřebu si v ní furt znovu a znovu číst. Nebo opakovaně koukat na svá videa (mají být točena v dubnu či květnu další). Trapné? Možná. Myslel jsem napřed, že to je můj narcismus. Možná taky, ale hlavně tím potřebuju oživovat obsah pro ty, kteří se dívají. Znovu se to tvoří. Nebo u knih, pro ty, kteří ji v první vlně koupili a čtou (cca polovina nákladu se obyčejně rozprodá během několika týdnů, zbytek se táhne dlouho). Ač je neznám, jsem s nimi prostřednictvím toho obsahu, prožívám a oživuju ho pro ně. Krásné společenství. A podobně, byť v menším rozsahu čtenářů, i na mém webu. (Tím se mi ovšem snižuje čas na konkrétní mailování či na sledování řady nejrůznějších možná někdy cenných odkazů, které mi přátelé či známí doporučují.)
A aniž bychom museli mít kdovíjaké schopnosti, můžeme se o vše krásné dělit s těmi, kdo odložili tělo (nejsou mrtví, jen žijí v nehmotném světě a možá i často blízko nás), i s těmi, kdo se připravují k sestupu sem. Je tu – jen si to uvědomit – překrásná jednota světa viditelného a neviditelného, i jednota člověka s duší Matky Země a vším, co je na ní: se zvířaty, rostlinami, elementárními bytostmi živlů, které nás trvale obklopují, ba i s celým hmotným globem, po kterém chodíme. A shora na nás hledí a neustále pomáhají božské hierarchické řády, které tvoří duchovní Tělo Boha Otce – od řádu andělů a archandělů až po serafíny. Není v tom žádná věda, stačí nepochybovat, nepřipravovat se dlouze, že "někdy to teda třeba zkusím", ale rovnou to dělat - při hluboké úctě k těmto bytostem bytostem.
Je to pak i přirozený stimul k nenásilnému odkládání všeho, co nás od toho oddaluje, tedy poznávat a rozpouštět ulitu egocentrismu, egoismu, neodpuštěných starých ukřivděností, strachu o sebe, strachu z karmy, z nemoci a podobně.
Může nám jít i o to, iniciovat - obrazně řečeno - sdílení společného pohledu na Slunce, nikoliv následovat náhražky - něčí podbízivá soukromá solária, zvoucí a ohromující nezkušené důvěřivce, jak bývá někde zvykem. A když sledujeme reportáže s unavenými zdravotníky nebo zprávy o nemocných a umírajících, pak místo strachu či hrůzného trnutí je lépe mít s nimi účast a úctu k jejich utrpení, prosit o sílu a lásku pro ně, nebo jim ji rovnou vysílat.
Když byl kámen zasažen ohnivým paprskem,
podivil se a pohněvaně mu řekl:
"Jaký nesmysl tě žene, abys mne mučil?
Netrap mne již, protože se ve mně určitě mýlíš.
Nikomu jsem neublížil."
Na to odpověděl ohnivý paprsek:
"Buď jen trpělivý, uvidíš, že cosi
podivuhodného z tebe vyjde."
Tato slova kámen upokojila, trpělivě snášel údery
a zpozoroval, že z něho vychází podivuhodný oheň.
Tak i Bůh na nás dopouští osudové údery,
aby z nás vyšlehl svatý plamen.
Všechny duše pocházejí ze slunce.
Pán, světlo všech věcí
svou milostí osvítí toho,
kdo hledá světlo.
Leonardo da Vinci
.oOo.
A když jsme u toho podělení se, Tomáš Adamec nalezl mé dávné Ranní úvahy pro stanici Vltava, tedy sem budu postupně dávat odkazy na ně.
Zde je první:
https://www.mujrozhlas.cz/ranni-uvaha/ranni-uvaha-k-funka-dil-110-privolavac-deste
Spouští se to ťuknutím na bílý trojúhelník v červeném kolečku. Načetl to Rudolf Kvíz.
2024 ©