PAVLOVA LÉČIVÁ SÍLA A POSELSTVÍ PRO DNEŠNÍ DOBU; Začíná přítomnost Kristova v individuálních lidských osudech.
Významný člověk je ten, díky komu si ostatní leccos uvědomí. Zasahuje do jejich podvědomí a posiluje tam to, co je mu blízké.
Christian Morgenstern
Jako mnoho jiných klasických uměleckých děl, skrývá i Beethovenův Fidelio mohutný obraz osudu lidstva. Neobvyklá opera se spíše oratorní a symfonickou než operní hudbou, tají základní mysteria vývoje. Jen stručně. Co jiného jsou vězni v temnotě podzemních kobek, než lidstvo ve vězení svých hříchů a nevědomosti. Touha po zevní i niterné svobodě je zde důležitější než život sám. Děj obsahuje smysl oběti pro svobodu i pro věrnost, ale i to, jak se svobodou naložit. Pro vězně je vyprošen chléb a víno - jak vypovídající symbol přijetí na cestu spásy - a po mnoha strastech vyjdou na konci opery na svobodu, nahoru na slunce a na čerstvý vzduch - "jen zde je možné dýchat". Výmluvné je pak i vyznání vykoupeného lidstva "Ó Bože, jaký to okamžik."
Podívejme se na příběh jiného vězně, na biblické vyprávění o apoštolu Pavlovi. Při pozornějším zamyšlení se nad popisem jeho takzvané čtvrté cesty, cesty vánoční, spatřujeme i zde skrytou symboliku, kdy za obraznými vyjádřeními můžeme odhalit celý děj vývoje. Proč zde líčí Skutky apoštolů tento příběh tak zevrubně, i když přímo nesouvisí s Kristovou misí? Osvětlí nám to hlubší výklad příběhu samého. Z dob, v nichž Pavel působil svým slovem, nyní zcela dozrál do doby, kdy může působit především svou bytostí. Pečetní otisk Kristových osudů vystupuje v jeho osudu stále zřetelněji. Kristem pozvednuté, proniknuté lidství z něho vyzařuje skrze mysterium - s Kristem trpět a s Kristem zemřít.
Jak příhodně jsou zde přivedeny děje přírody k lidským osudům. Přidržme se částečně Lievegoedovy interpretace, která líčí přepravu vězně - Pavla na lodi centuria Julia z Augustovy kohorty. Na plavidle jsou námořníci, vojáci a on. I když má cesta stejný cíl, ke kterému by Pavel spěchal, kdyby se mohl svobodně rozhodovat a jednat, je přesto něčím, co jen trpně zažívá, ne něčím, co koná. Ač vězeň, je nejsvobodnějším člověkem na palubě.
Je už pozdní roční období a na moři se začínají zvedat podzimní bouře. Plavba je pomalá, je nutno často křižovat a držet se v blízkosti pevniny. Pavel se smí volně pohybovat. Smí ho doprovázet několik přátel, mezi nimi Lukáš. Námořníci vědí, že nemohou před zimou dosáhnout Itálie, přesto chtějí pokračovat v plavbě do příhodného přístavu. Zcestovalý Pavel, který má i zkušenosti na moři, radí uložit loď na místě k přezimování, ačkoli ho to mocně žene vpřed k jeho cíli. Jeho varování však nedbají námořníci ani centurio se svými vojáky. Za momentálně příhodného počasí nařizují vyplout. Sotva se však octnou na otevřeném moři, jsou zasaženi mocnou vichřicí. Smýká lodí tak, že nelze pomyslet na to, že budou určovat směr plavby. Tři stovky lidí na palubě propadají strachu a zoufalství.
Jen jeden jediný je tu beze strachu. Vězeň Pavel stojí sám jako skála klidu a jistoty uprostřed bouře. Jeho slovo má sílu tišit bouři v chvějících se duších. Je to, jako by skrze něj mluvil někdo vyšší, kdo může poroučet také vlnám bouře venku. Pavlův neochvějný klid dosvědčuje, že důvěru, kterou předává jiným, nemá jen ze sebe. Dává vystrašenému okolí podíl na svých duchovních zážitcích. Uprostřed bouře promluvil znovu hlas toho, o němž ví, že ho vyslal, o cíli, k němuž mu nemůže zahradit cestu žádná moc na světě. Lidé na lodi vnímají, že v duchem darované Pavlově jistotě, že se dostane živý do Říma, je zahrnuta možnost záchrany i pro ně.
Po dramaticky vyplněných třinácti dnech a třinácti nocích zuřící bouře zjistí námořníci měřením, že je země nablízku. Spustí kotvu, aby nenarazili na skálu. Ale právě proto, že je nyní výhled na záchranu, vypukne ještě jednou panika. Námořníci chtějí opustit loď a dostat se s člunem do bezpečí. Neohlížejí se na nikoho, ba nepočítají ani s tím, kdo ačkoliv vězeň, je skutečným kapitánem a vůdcem. Pavel dosáhne toho, že vojáci useknou lanoví člunu a překazí tak hanebný záměr námořníků opustit loď.
Za ranního svítání svolá Pavel všechny lidi na lodi a vyzve je, aby se po dlouhém nuceném postu najedli. Ve vší prostotě se rozvine scéna posvátného obřadu přijímání. Pavel stojí uprostřed a láme chleba. A po něm jedí z tohoto chleba všichni. Nikdo se nemůže uzavřít podivuhodné pomáhající a léčivé síle, která je každému udílena s chlebem. Co Pavel koná, je jako udílení přijímání.
Nastává den. Kotevní lana jsou odseknuta a plachta napjata, takže vítr žene loď k zemi, která je už na dohled.
Drama cesty do Říma v zimní mořské bouři se jeví ve významném světle tím, že rozhodující děj trval třináct dní a nocí. Třináct dní a nocí trvá také tajemná doba mezi roky, od svatvečera přes vánoční slavnosti do epifanií resp. Tří králů. Z lůna noci této doby uprostřed zimy se rodí v tichém třpytu vánočního světla nový rok. Je možné, že to byla vánoční doba onoho roku, v níž musela Pavlova loď obstát v bouři. Ale i kdyby bouřlivé dny a noci spadaly do dřívější doby, možná do doby adventní, je něco z jejich tajemství vidět náznakem Vánoc, které se nad těmi dny vznášejí jako hvězda. Také z těchto třinácti dní a nocí se zrodil nový rok. Začala nová doba lidstva, v níž pokoj zakládající světlo může svítit jen uprostřed bouře, zuřící v temnotách.
V takzvaném "Pavlově procesu", jak je líčen ve Skutcích apoštolů, je Pavel vláčen od jednoho soudu ke druhému. Poté dospívá po dobrodružné zimní plavbě do Říma a dále vede zvěstování svým osudem, celým svým bytím. Dosud působil jen mocí slova. Zřetelně se tu začíná projevovat, že křesťanství se nešíří jen kázáním, ale také a především tím, že lidé jsou vtaženi do zákonitosti Kristova osudu, do toho, co Pavel nazval "s Kristem trpět, s Kristem zemřít". Je to stupeň komunion (přijímání) na rovině osudu a dějin. Začíná přítomnost Kristova v individuálních lidských osudech. Kristův osud, Kristův pravzor nalézá svou metamorfózu a pokračování v osudu lidí. A právě tím je osud lidského společenství, které se proniká Kristem, další fází velkého života Kristova v lidstvu. Charakter komunion Pavlových osudů v zajetí se projevil jednou zcela konkrétně: když Pavel naplňuje klidem a silou své spolucestující na lodi v bouři tím, že udílí přijímání.
Bereme-li jako jeden celek obě Lukášovy knihy Nového zákona - Lukášovo evangelium a Skutky apoštolské, potom jsme vedeni z tiché lyriky Vánoc do apokalyptického vánočního dramatu, od vánočního míru Betléma do vánoční bouře na divoce bijících mořských vlnách. - Tím jsme navedeni k odkrytí pokračujícího mysteria Vánoc. Betlémská niternost byla elementem, do něhož se mohlo uložit světlo první Kristovy události. V naší době prožíváme, jak se lidstvu tento element vzdaluje. To ovšem není jen politováníhodná ztráta. Dnes nevstupuje Kristus do míru, ale do nepokoje. Ne do ticha, ale do bouře. Ne do ticha klášterních cel a pousteven, ale do rodin a na pracoviště. Jako blesky osvětluje svým světlem nebe bouřkových mraků. Tam, kde žije v duši apokalyptická odvaha, může Kristovo působení založit ticho a mír na zcela nové rovině. Ne mír, plynoucí z Míru, ale mír povstalý z nepokoje. Ne ticho z Ticha, ale ticho z hluku. Lidstvo, které pyšně věří, že stojí stále pevněji na zemi, ztrácí ve skutečnosti půdu pod nohama. Aniž si toho samo zřetelně všimlo, muselo vyplout na vlnící se moře velkých bouřlivých osudů. Je otázkou, zda jsou vždy na lodi lidé, kteří jako Pavel vládnou bouři utišující silou vnitřní jistoty.
Z bouře zachráněni čekají na ostrově na jaro. Také na souši je prožívána a vnímána z Pavla jasně a teple vyzařující léčící síla. Vyústění Pavlova procesu do bouřlivé a nebezpečné cesty po moři dává poznat, že celý jeho život apoštola je křesťanská odyssea. „Dobrodružství“ tohoto Odyssea jsou vnějším výrazem pro stupně vnitřní proměny a proniknutí Kristem. Jsou prorockým poselstvím a posilou i pro naši dobu.
Z nové knihy Za mystickým sluncem Vánoc.
Lze ji objednat na: karelfunk@atlas.cz, nebo SMS na 773 036 273
2024 ©