Jak to? Tak jako máme složku viditelnou a složku neviditelnou, je tomu i se Zemí. Kdysi se to vědělo a podle toho se i žilo. Ba i meditovalo. Zeměkoule není ničím jiným než viditelným trupem zemské mateřské bytosti. Ta však nespočívá vždy ve svém těle, ale cyklicky vystupuje nad povrch, do výšin nebes. Uvnitř planetárního fyzického těla je jen v zimě. Na jaře jako by vysunovala hlavu, část svého já, později i ruce a ve vrcholném létě stojí na zemském těle a přijímá kosmické oplodnění Slunce a hvězd. S podzimem sestupuje s tímto oplodněním dolů a v zimě setrvává v zemském lůně. Takto zemská bytost „dýchá“, i když je to proces cyklický, v každém zeměpisném pásmu jiný. Tam, kde je jaro, počíná Země vydechovat. Její životadárné síly pronikají z hlubin na povrch a tím se příroda oživuje, probouzí, zelená. V létě jako by duše Země zadržela svůj dech na nebesích. I lidé bezděčně vyciťují poezii „vysokého nebe“, která láká k rozprostření se do dálek a umožňuje napojovat se na světové myšlení. I příroda prožívá vzmach vzhůru. Je to čas mohutné přírodní lásky. I rostliny pracují na tvorbě plodů. Zemská duše sní svůj blažený sen na nebesích, ohřívána otcovskou láskou Slunce.
Naši předkové popisovali ve starých imaginacích svatou Matku Zemi, jak v létě rozpíná svou náruč do výšin k nebeskému Otci a prosí o jeho lásku a duchovní oplodnění, aby se o Vánocích mohla stát matkou slunečního Dítěte – Jezulátka. Zemská duše vystupuje v létě z nitra Země ve své něhyplné velebnosti do kosmických dálav. Toto duchovní oplodnění snáší na podzim níž a v zimě je porozuje v nitru Země, v tichých jesličkách.
Ledacos z toho můžeme sami vyciťovat, aniž bychom museli mít mimořádné schopnosti. Všimněme si třeba, že v létě nám jde lépe meditace „ven“, spíš rozprostřená do kosmu, zatímco v zimě se snáze ztišujeme do uzoulinké tajemné škvírky svých niter, na jejímž „dně“ vyciťujeme světlo Půlnočního Slunce, které je mocnější u protinožců a prozařuje k nám odspodu. Jsou to přirozené souvislosti, ke kterým se můžeme svým vyciťováním sami kdykoliv přibližovat.
Jak krásné by bylo, kdy bychom si více uvědomovali, jak nad námi šumí nebeský život trvalou hymnou souznění lásky, moudrosti a harmonie. Přece však vidíme jeden z výsledků toho i na naší hmotné úrovni. Nebesa se sklání až k nám v miliardách květů. Podstata skupinových duší květin je vkořeněna do vysokých duchovních světů. Prostoupíme-li se v soustředění krásou a vůní květů, může se nám tento prožitek prohlubovat, až k nám – zde stojícím u tohoto květu – zavane svět nebeské něhy, lásky, blaženosti, harmonie a požehnání, které se rozlijí do našich hlubších struktur. Klíčem k tomu je první obyčejný nenápadný prožitek vůně a krásy. Nepotřebujeme k tomu žádné vyfantazírované mystično či metafyzično. Jako krev napájí údy našeho těla fyzického, tak i láska květinových světů může pak prostoupit naše tělo astrální (cítivé, pociťující) i tělo éterné (životní, pránické), která jsou tím osvěžována, oplodňována a léčena. Je to ta nejčistší meditace. Květy jsou zhmotnělá zvěst o nebeském životě. Tak jako květy voní do okolí, živme okolní bytosti tím, co v sobě máme nejlepšího.
Sluníčko už přibralo na síle, trochu si o něm zauvažujme. Svítí na všechny stejně, bez ohledu na to, jací jsme. Taková je i boží láska. To jen člověk se z ní sám vysmekává, zakrývá si oči a pak naříká, že šlápl kam neměl. Nemusíme o tom moc filosofovat, stačí si vybavit, že člověk s prosluněným vztahem ke světu je šťastný a šíří jas štěstí i do okolí. Takových je ale málo, že? Někteří z nás ostatních se sice rádi staví někam nahoru, ale ne do role slunce, spíše soudce. Povyšujeme se nad hlupáky a idioty (dovolili si nevědět to, co víme my – jaká drzost!), nad šťastné (smějí se a radují, když my máme tolik starostí – opět, jaká drzost!), nad nešťastné (připomínají nám lidskou bídu či nemohoucnost – zase, jaká to drzost!), povyšujeme se nad lumpy, aniž bychom věděli, jaké měli dětství, co je v životě potkalo, kde zakolísali, jak málo rodičovského sluníčka je snad kdysi proteplovalo…
Historici nás všechny moderní lidi vyvyšují nad staré hloupé národy, které ctily Slunce jako božstvo. Je to tak hloupé? Není v tom spíše kus životní zralosti? Nemůže nám Slunce dát opravdu víc než jen módní bronz, po kterémžto poškození pokožky se tak chtivě pachtíme? A není Slunce opravdu tím nejlaskavějším a nekonečně spolehlivým oživovatelem, přítelem a udržovatelem? Co když je Slunce, tak jak se to odedávna říkalo o Zemi, také živou bytostí? Vždyť všechny naše starosti a vzteky můžeme proslunit. Zakaboněnou tvář také. Můžeme-li to, pak to čiňme.
V čase přechodu jara v léto začínají kvést stromy Slovanstva, lípy. V odvěké radosti a lásce svého srdce, které mají jak ve tvaru listu, tak celého stromu, nabízejí milionům včel potravu, z níž ony zase připravují potravu pro lidi. Snažme se jako včely v úlu připravovat budoucím generacím potravu z toho nejčistšího, co lze na zemi získat.
Jako lípa vztahuje z jednoho kmene své „ruce“ k nebesům a každý její lístek je srdcem, které miluje svého Stvořitele, snažme se, aby jednou byl slovanský kmen prostoupen láskyplným voňavým vzepětím lásky k Bohu. Toto vše tušili v chladivém stínu pohostinných lip i naši předkové. Věděl to jistě i Bedřich Smetana při hluboce slovansky inspirované árii Přemysla o lípách, kde jako by byl veškerý slovanský život již prožehnut všebratrským dechem ráje.
Tak jako přívětivá lípa vtěluje do svého květu očistné éterné síly, každodenně posvěcuje auru kolem sebe vůní své lásky a zve kolemjdoucí k zastavení a spočinutí, i my můžeme omýt svá srdce v nebeské rose sebepoznání a stávat se osvěžujícím a posilujícím místem pro znavené zemské poutníky.
Mluví se často o duchovním znovuzrození. Zkusme si zameditovat na toto odvěké téma. Jak? Třeba jednoduše, poeticky, ale poctivě: i hvězdy se rodí v žáru Boží lásky (ostatně – jako všechno). Božské bytosti po věky hýčkají hvězdný duchovní zárodek, přiodívají ho pomalu fyzickým tělem, pohupují jím kosmickými prostory, dodávají mu individuální charakteristiky – a konečně ho nechávají zazářit pro veškeré okolí. Nemůže to být s námi také tak? Nechme se pomaloučku prohřívat Boží láskou a přihýčkávat se jí k Božímu gravitačnímu poli. Tak, jako se rodí hvězdy.
Z knihy Meditace jednotlivých měsíců roku (či tak nějak), ale je už rozebraná.
2024 ©