1. S vyvedením mláďat tichne a vychladá život hnízd. Jakmile ptáčata zvládla let, orientují se ve světě a v tom, co pro ně je či není dobré, velmi rychle. Jistě rychleji, než mláďata lidská. Člověk někdy nerozezná, co je či není pro něho dobré, ani v dospělosti. Ptačí národ je radostný a svobodný. Ptáci se těší ze života tak spontánně a nepokrytě, že jen málo z lidí to tak dovede. Uměl to třeba svatý František, však si s ním taky ptáci rozuměli a shlukovali se kolem něho.
Když ptáci trpí, neobviňují nikoho, ani osud. Strádají hladem a chladem jaksi soukromě, tiše, odevzdaně. Možná proto je v jejich životě velká disciplína a řád. Ani tomu se neprotiví. Vědí, kdy mají odletět do jiných krajů, vědí i kam a kudy, ač tam letí třeba poprvé. A při návratu naleznou své hnízdo či vesničku mezi miliony dalších. Vědí i o svých nepřátelích, v jakých situacích a jakým způsobem či prostředky mohou zaútočit. Nevědí to jen o člověku. Ten je šelmou nejzákeřnější. Narušuje svými důmyslnými zbraněmi pravidla čestného boje a zaměnil lov pro obživu za inteligentní masakrování. Navíc je na této planetě jedním z nejmladších druhů a ještě se zde drze přemnožil na úkor druhů starších, s větším „domovským právem“.
Naše mohutná letadla, která ptáky napodobují jak svým vzhledem, tak vztlakovým principem profilu křídla, potřebují k navigaci složité přístroje a studované piloty. K napodobení ptačích schopností musí vyhodnocovat řadu pracně získávaných dat. Na to už nám ani mozek nestačí, musíme si vypomáhat stále složitější technikou. Když ptáka rozpitváme, vysvětlení nenajdeme. Goethe a jiní tvrdili, že ptáci i jiná zvířata mají jakousi centrální skupinovou duši u každého druhu, nadanou vysokým vědomím, která jim vtiskuje jejich podobu a způsob chování, ale třeba řídí i jejich tahy, dobu páření atd. Právě tuto duši odprošovali dávní lovci, když chtěli zabít zvíře pro udržení své existence.
Tomu sotva porozumíme, můžeme se tedy alespoň nechat ptáky inspirovat v jejich radosti, obezřetnosti i trvale dobré náladě. I naše duše když se chce někam povznést, třeba k výměně krás s duší druhého a nechce být rušena konflikty a přízemními spory, musí jako pták vytrvale mávat křídly své sebekázně a klidného nadhledu. Ptáci to umějí. My jen občas. Zkusme si aspoň, snad pro zábavu, snad k užitku, léčit těžkosti a chmury podle povahy tu vyvoláním skřivánka v duši, tu inspirací mohutného orlího vzmachu k získání nadhledu, tu hravostí vlaštovek či hbitostí a švihem rorýsů.
-
2. Rozmanitá letní oblaka připomínají kupovité hrady či navrstvené a načechrané mrakové „osobnosti“, každá s jinou povahou. Usměvavé, laskavé, hrozivé, podmračené, vznešené, hravé, mohutné ve své netečnosti a důstojnosti, královské i klaunské, jogínsky nehybné i tančící – podívejme se a řeknou nám to samy. Duchové vzduchu – sylfidy, a duchové vody – undiny je všelijak pohánějí, přeskupují, rozfoukávají, kupí… - co vše lze vidět na letní obloze – někdy spolu mraky svádějí nebeské války, jindy se mraky mračí, brzy zase usmívají.
Bardi slovanského cítění v současné hudbě, sourozenci Ulrychovi, kdesi zpívají – Když svítí slunce, tak mráček nikoho nezajímá. V tom to právě vězí. Člověka nezajímá, že do astrální atmosféry země vystupuje vše, co vyvolal a odpařil ze sebe svou pýchou, necitlivostí, krutostí, výbuchy žlučních a sexuálních vášní aj. A co to tam pak „dělá“? Dnešní rozkolísané počasí nemají „na svědomí“ jen družice, jak se občas tvrdí, ale my sami. Říkávalo se, že kdo zkrotí své vášně a projde mystickou zkouškou vody, může ovládat i vody a mraky. Na to poukázal Ježíš, když chodil po vodě.
Na otázku, jak vidí další vývoj vztahu člověka k Zemi, odpověděl Ján Zákopčaník, že docela optimisticky: V příštích deseti letech nám prý bude příroda dávat tolik „přes zadek“, že budeme muset dostat už konečně víc rozumu. Kéž by.
-
3. Odpůrčí mocnosti se nejvíce v létě snaží stáhnout člověka do nejrůznějších nižších libostí, podle individuálního povahového vybavení každého z nás. Sirná vzdutí v létě snáze „vaří krev“ a člověk, pokud nepřijímá kontrolní síly Urielovy, má sklon upadat do libého ukolébání zdáním, že vše je dovoleno. Podle starých pramenů je symbolem vášnivého vzplanutí mák. I on rychle vzplane rudou barvou a jeho květ pak rychle hasne a opadá, tak jako vášně. Plod máku obsahuje opium, ze kterého se dělají omamné drogy a je prudkým jedem. Tak jako člověk po těchto produktech máku upadá do přechodného astrálního blaha, které je ale jedem pro jeho tělo i duši, i člověk vznícený nekontrolovatelnou vášní nedbá ničeho a jde dál za rozkoší. Jako mák v lánech obilí, i toto je plevelem v lidských duších. Duchovní protisilou je například kopretina. I pokud je mák malován, je kopretina vhodnou esoterickou a estetickou kombinací.
-
4. Část krásy, která se vylévá z kosmu, se prostřednictvím květin může vylít i na nás. Květy jsou zhmotnělá zvěst o nebeském životě. Jsou to klenoty nebes, nabídnuté člověku k povznesení. Posbírané prvky z nebeských velechrámů se střásají až do hmotného projevu květu. Jejich prožitkem sytíme své astrální a éterné tělo a sami se pak měníme v zahradu květů duchovního života. Musíme se ale dívat dlouho, soustředěně, pokorně a bez chtivosti a očekávání. Květy nám pak poukazují k vytváření souladu všeho dění v našem životě i k tomu, abychom se aspoň trošičku stali složkou kosmického souladu.
Krajina by byla chudá bez planých růží u cest. Jsou mystickým květem rosikruciánského zasvěcení. Jsou prarůží všech růží, symbolem pěti ran Kristových a jeho trnové koruny. Každý lístek má srdčitý tvar. Její mystickou vůní vydechuje svůj svatý dech boží láska. Bělostná nebeská růže je královnou květin a nejušlechtilejší ze všech květin země. Vnuká vznešenost a krásu horoucí lásky i tichou odevzdanost ke všemu tvorstvu. Tato šípková růže je prostoupena Kristovou krví všelásky a ohněm svatého Grálu, je růží andělské pokory a odevzdanosti srdce Bohu. Bez pokory se nelze k Bohu přiblížit. Je prvním stupněm duchovního života, ale i stupněm posledním. Vždy nás zde může provázet šípková růže. Vdechováním její vůně se rozšiřuje naše duchovní hruď a mystická síla všelásky vzněcuje plamen našeho srdce k vyššímu nadšení.
-
5. Za srpnových nocí se děje cosi tajemného a vznešeného. Říkávalo se, že „padají hvězdy“. Dnes v tom astronomové vidí je droboučké úlomky tvrdé hmoty. Budiž. Podívejme se na věc i jinak. Meteorické roje, v srpnu například z Perseid, zvané též Slzičky svatého Vavřince, jsou i něčím jiným. I tento nejznámější roj pomáhá odnést ze zemské astrální atmosféry přebytečnou vznětlivou mentální substanci, která vznikla zejména letním přesířením lidskými vášněmi. I naše nitra jsou bezděčně oplodňována těmito meteorickými sprškami, aby se mohla vnitřně zjemnit a vydechnout od horečných letních aktivit. Srpnové meteorické roje odnášejí ze zemské sféry sirné výpary a zpopelňují je. Tím zklidňují a „osprchovávají“ zemskou atmosféru i naše nitra od iluzivních letních vzdutí. To je smysl takzvaného michaelského meteorického „sférického železa“, které nabízí našemu já mohutnou sílu podrobit si své nižší sirné substance. Každá doba je vhodná k něčemu jinému, konec léta k tomuto úlevnému odpočinku. Člověk, který přijal tento impuls pozdního léta od nastupujícího archanděla Michaela, se snáze učí být sám k sobě železně ukázněný a nedovolovat nižším složkám své duše planout libovolně. Snáze je ovládá správným myšlením, které rozlišuje časné a věčné, bořivé a hojivé. Je vnitřně oživený nebeskými ideály, protože přijal hvězdné proudy nebeského Ohně, jenž obklopuje Zemi jak zlatem Urielovým, tak již i sférickým železem Michaelovým.
-
6. Velký milovník a znalec přírody, Rabindranáth Thákur, si poznamenal: „Cítím, že i já, jako všechno ostatní, odrážím třpytivě svou rozkoš ze slunečních paprsků… Svět je mi stále novým, jako starý přítel, milovaný kdysi i dnes; naše přátelství je dlouhé i hluboké… Dovedu si představit, jak v minulých dobách, kdy Země vyšla ze své mořské lázně, pozdravila Slunce modlitbou… Velké moře kolébalo, houpalo a hýčkalo svou prvorozenou zemi neustálým laskáním jako pošetile milující matka… Moje matka země sedí dnes v žitných polích u řeky ve svém šatě ze slunečně jasného zlata a blízko u jejích nohou, kolenou, klína batolím se a hraji si. Jsouc matkou přemnohých dětí, naslouchá jen roztržitě jejich stálému volání, s nekonečnou trpělivostí, avšak také s jistou vznešeností. Tak tu sedí, upírajíc zrak do dálky, tam kde se odpolední obloha kloní k obzoru, a já žvatlám kolem neúnavně.“
Člověk se nemůže natrvalo uzavřít kosmickému proudění. Zatím většinou nevíme, že v našich strukturách působí vše, co je činné v přírodním životě. Když tyto síly lépe poznáme, můžeme s nimi vědomě spolupracovat a tak se organicky a bděle včleňovat do lůna kosmického zřízení. Tak jako se rozeznívá hudební nástroj pod rukama virtuoza, může se i naše bytost rozeznívat pod doteky neviditelných duchovních rukou. Hraním duchovních bytostí na strunách našich niter se nitra ladí, regenerují, osvěžují, obohacují, uzdravují. Pravda, někdy ono ladění bývá bolestné, záleží na míře naší životní rozladěnosti mnohým balastem. Tvoří se však i nové melodie, seznamujeme se s novými prožitky, odíváme své duše do nových rouch. Vězme však, že celá příroda je šatem Kristovým, který je současně Pánem elementů. Každý kámen, rostlina, potok, oblak nese pečeť jeho doteku. Proto je dnes velká kniha přírody v nejhlubším smyslu knihou křesťanskou, která nám odhaluje neviditelnou přítomnost Kristovu. Kristus je i těšitelem člověka ve všech strázních a v každé starosti života, jako božský bratr, který nás doprovází na všech cestách našeho osudu. Je dobré si to připomínat, počítat s tím.
2024 ©