Světliny II – Putování k polednám

Posezení na zápraží knihy:

Kniha byla setkána, jako když se tři přátelé s vcelku shodnými životními hodnotami navrátili – použijeme-li asociaci na pohádky – z hledání ve světě a každý z nich dává k dispozici jiné nitě souvislostí, dělí se o to, co ho na cestách napadlo, inspirovalo, upoutalo svou krásou, užitečností, nápaditostí, pravdivostí, co si poznamenal a čím by chtěl potěšit a obohatit své blízké i další spřízněné duše. Každý z nich má samozřejmě jiný vkus i přístup k realitě, jinak věci vyjadřuje, přináší myšlenky jednoduché i složité a těší se ze setkání a z výměny nalezených hodnot. Někteří cestovatelé dávají své nálezy do muzejí, jiní do zoo, jiní trhají bylinky a pak jimi léčí druhé a opět jiní se o své „bylinky“ touží podělit s druhými a snad i provonět jejich domovy i nitra. A tak vznikla i tato kniha.

 

Úvod

Jsou dálky, které zanikly, ze kterých jsme připutovali. Jsou dálky, které vzniknou, ke kterým putujeme.  A přesto: všude je jen tady, a vždy je jen teď. Uchopíme-li věc správně, vidíme, že veškerá dálka i veškerý čas je jen nepatrná změna našeho vědomí. Žijeme trvale v lůně božím, v lůně věčnosti, kde není nebezpečí ani takzvané zlo, a pokud si ho navzájem způsobujeme, pak není věčné. To jen iluzivní myšlenky se nám toulají v čase, ba vláčejí nás do strachů, obav, chtění, pachtění, dokud je nenecháme zaniknout tím, že na ně zapomeneme pro vděčnost za vše, co nás potkává, pro touhu být stále lepšími lidmi pro svět, pro nadšení z ideálů, pro touhu po pravdě…

Zadní obálka 

Poutě a poutníci jsou asi věční. Víme o sobě, kam putujeme? Ve shonu, stresech a tisících požadavků se neustále někam pohybujeme, ba ženeme. Postrádáme často zastavení, ukotvení, zkonejšení.  Kdybychom poznali víc sami sebe z nadhledu, z odstupu, asi jako když pozorujeme z vysoké hory lidské hemžení tam dole, rozumíme mu, ale právě si od něho chceme odpočinout, možná bychom si začali připadat jako jacísi věční poutníci. Snad bych pak i lépe rozeznali důležité od prchavého, tvořivé od plytkého. Někdy se člověk musí naučit víc mlčet a snít, aby pak mohl tím rozhodněji a moudřeji jednat. Jsou to dvě ramena jedné váhy. Kdo umí klidně putovat i s břemenem utrpení, ocení radostněji a hlouběji i nově nalezená prostředí. Je poutníkem s otevřenýma očima. Buďme jimi.

Odedávna člověk konal poutě v nejrůznějších smyslech tohoto slova, a proto i tato kniha sleduje několik nejrůznějších poutí lidstva i jedince.

 

/A třeba ještě jinam, pokud bude ještě kam/:

Bájná pevnina v Atlantickém oceánu zanikla poté, co v jejích obyvatelích zanikly ozvěny prvotního ráje lidstva a byly vystřídány destrukcí a temnou magií. Čímsi porušili a zneužili jemné struktury přírodního řádu a cosi, ba vše  se proto muselo zhroutit. I naše netečnost k novému a novému hledání pravých východisek a cest v nových a nových situacích nám nepřináší štěstí. Ano, máme technický a civilizační pokrok. Nedělá z nás ale paradoxně necivilizované barbary? Snad je z něho skutečným pokrokem jen to, co nás učí samostatně rozpoznávat pravé hodnoty a svobodně se pro ně rozhodovat; to co nás harmonizuje a uvádí do souladu se sebou, s okolím i s přírodou a řádem. Snaha o to připadá mnohým zpátečnická. Co tedy směřuje vpřed a co brzdí? Skvělý námět na přemýšlení. Třeba přemýšlení tří autorů a jednoho čtenáře, neboť každý čtenář je jen jeden, u kulatého stolu této knihy.

Kniha obsahuje texty Táni Fischerové, Ludvíka Procházky a Karla Funka, který ji rovněž inicioval a uspořádal.

 

Obsah

1. Jitra minulosti a jitra budoucnosti  I                                            KF

    Jitra minulosti a jitra budoucnosti  II                                           KF

    Hra existence                                                                           LP

    Kolik je zrcadel…                                                                       LP

2. K mladosti stárnem                                                                      KF

    Konjunkce                                                                                LP

    Neslušné téma                                                                            LP

    Šišinka                                                                                       TF

3. Poutě a svatyně                                                                            KF

    O toleranci                                                                                  LP

    Rita                                                                                            TF

4. Když lem andělského roucha kol duše mihne se…                               KF

    Rozjímání o původu zla                                                                   LP

5. Pohádka o světýlku                                                                        TF

    Malí poutníčci                                                                               KF

    Moudrost skrytá v pohádkách                                                          LP

6. Blázen na kopečku                                                                         KF

    Samomluva tarotového blázna                                                           LP

    Čech by na kopec nelezl                                                                 LP

    Naivní povídka aneb Koho jsem viděla na hradě                                  TF

7. Znovuzrození v království kontemplace – Slunce v zenitu                       KF

    Plamen okamžiku                                                                             LP

    Pouhý slova                                                                                    LP

    …a tiše spolupracuje na Božím díle                                                   TF

8. Pěšky na Karlštejn. Odkud? Z Anglie                                                   KF

    Vane, kudy chce                                                                             LP

    Večeře s milionářem                                                                        TF

9. Poutníci po obloze                                                                           KF

     Rozplétání                                                                                     LP

      Námluvy                                                                                       LP

     Konec jednoho léta (1989)                                                                TF

10. Hvězdní tuláci                                                                                KF

      Květiny a hvězdy                                                                            LP

      Tajemství věcí                                                                                LP

11. Putování do minulosti I                                                                    KF

      Život jako podívaná                                                                        LP

      Putování do minulosti  II                                                                 KF

      Na břehu                                                                                      LP

      O svobodě                                                                                     LP

      U kocoura nebo u popelnice                                                             TF

12.  Vánoční zastavení                                                                           KF

       Očekávaný                                                                                    LP

        Duchovní přátelství                                                                        LP

 

 

 

DVĚ  UKÁZKY  Z  TEXTŮ  K. F.:

 
 

1. K  MLADOSTI  STÁRNEM

Z „makropoutě“ lidstva se přenesme k té zdánlivě nejobyčejnější venkovské pouti, ze které vzešla i pouť dvou milujících se obyčejných lidiček. Vesnické pouti měly hlavní význam v pouti ke světci, kterému byl zasvěcen místní kostel. Původně byly tedy záležitostí spíše vnitřní. A jako na vše, i zde se časem na tento akt zbožnosti nabalily různé zvyky a zábavy. Ale to ani ono v našem příběhu nehraje hlavní roli.

            Jsou poutě, které konáme, ale teprve na jejich konci vidíme to, co pro nás Pán připravil.

            Příběh začíná před více než jedním stoletím. I když zní pohádkově, byl mi vyprávěn vnučkou hlavní protagonistky i s konkrétními jmény, místy a letopočty. Byla by škoda, aby zapadl. Žili byli dva mladí lidé, kteří se měli tuze rádi. Ona byla nejmladší ze tří dcer. Bída byla krutá. Otec umíral, maminka nemocná, práce pro děvčata se špatně hledala. Nabízelo se řešení. Spočívalo v partii s oficírem, který by finančně „postavil na nohy“ celou rodinu. Líbily se mu všechny tři dcery, on se však nelíbil žádné z nich. Bylo tedy na jejich zvážení, jak dál. Rozhodování bylo těžké. A jako v pohádce předhazovali nejmladší princeznu draku, dopadlo to i zde. Nejmladší dcera, říkejme jí třeba Anička, kladla nejmenší odpor. Bylo rozhodnuto: vezme si ho ona. Ta ale vroucně milovala svého hocha. Právě před nedávnem si přísahali věrnost, než narukoval na dlouhou vojnu. Bylo to kruté. Cítila, že ho zrazuje. Myslela, že zešílí. Lásku k chlapci nebo odpovědnost k rodičům a sestrám? Podvolila se.

            Když se to dozvěděl, zběhl od svého pluku, šel mnoho dní pěšky v zimě, skrývaje se před četníky, aby nebyl zatčen. Vzkázal jí, že se sejdou v lesích u kříže, kde se spolu kdysi modlili. Tam, zdrcen a na pokraji tělesných i duševních sil, klekl před ní do sněhu a prosil, aby na něho čekala. Bylo však pozdě. Oběma se mohlo žalostí rozskočit srdce. Vydal se, k smrti smutný, hledat svůj pluk. Nikdy už o něm neslyšela.

            Je to krásná venkovská pouť s kolotoči, krámky, střelnicí i tancovačkou. Anička dává ustřádané korunky rozjásaným vnoučatům na pamlsky a kolotoče. Na vesnických poutích, podobně jako na pohřbech, se vídávají mnozí, kteří by se už jinak nesetkali. Bývá to příležitost k připomenutí vybledlých vzpomínek. Tu se její zrak setká se známýma očima. Hned ví.  Ani postava štíhlého sedmdesátníka ji neznejistí. Je to On. Ani ona mu neušla. Okamžik rozpaků rozpustila upřímná radost.  Zjišťují zprvu každý sám za sebe, že se nic nezměnilo.  Brzy si to i řeknou. Není to jen běžná vybledlá vzpomínka, i když mezi tím uběhlo půl století lidského života.  Ale co je čas a tělo? Lidská duše nestárne. Skutečná láska neumírá.

            On jí připomíná jednu perskou povídku, ukazující na klamnost času. Mudrc naplnil nádobu kouzelnou vodou a vyzval krále, aby do ní ponořil hlavu.  Jakmile to král učinil, uviděl se v divukrásné krajině u moře, kde prožil dlouhý čas, vyplněný nejrůznějšími  příhodami a činy. Oženil se, měl děti, jeho žena a děti zemřely, on pozbyl bohatství, a když klesal pod svým trápením, shledal najednou, že je ve své komnatě mezi svými dvořany. Začal spílat mudrcovi, že zavinil všechna jeho neštěstí, ale dvořané mu řekli: - Pane, vždyť jste přece jen ponořil hlavu do vody a hned ji zase vynořil.

            Celý náš život se všemi radostmi a strastmi je podobným způsobem obsažen v jednom okamžiku času. Ať nám připadá život, pokud trvá, jakkoli dlouhý a intenzivní, jakmile vztyčíme hlavu, ponořenou v nádobě světa, shledáme, jak se to vše podobalo jen lehkému mžikovému snu.

            Venkovská pouť i životní pouť obou naleznuvších se se chýlí ke konci. Ale jako lze spatřit celý život  v krátkém okamžiku, lze i krátký úsek života protáhnout do veliké délky či spíše hloubky, žijeme-li jej hodnotně a s láskou. Jejich vzájemné vyprávění není překotné. Se šťastným ale klidným zaujetím vychutnávají jeden druhého. On žije v Austrálii a teď při politickém uvolnění roku 1968 se přijel podívat do rodné vsi na pouť. A někdejší struna lásky opět zní. Probleskuje skrze nitra, propracovaná životními pády a vzestupy, ústupky a odpouštěním, modlitbou a radostí. Láska, obohacená o životní zralost, je tu zase. Byla celou tu dobu jen kdesi zasutá. Není  v ní už palčivá tělesná iluze, a přesto je stejná. Není v ní ale ani žádný sentiment či lítostivost. Jen děkování Prozřetelnosti. Vrásky vnímají jako zkrášlení, pomalejší pohyby jako výzvu, že ten druhý potřebuje pomoci.

            Oba prožili své manželství a rodičovství a splnili své životní závazky, oba již ovdověli. Brzy je vše jasné. Loučí se, aby mohl tím dříve přijet. Natrvalo.  Říká – Do borůvek jsem tu. Na borůvky totiž spolu  chodili, když spolu chodili. Pochvalují si, že ještě nebyly diskotéky, taková záliba by je ani nesblížila, ani by nepřetrvala půl století. Sice pro něj nebude snadné opustit svůj australský domov,  ale člověk je doma tam, kde má toho nejbližšího. Odjíždí, aby tam rozprodal svůj majeteček a vyřídil formality.

            Borůvky dozrávají. Čeká, věří mu.  Čeká, tentokrát už jim nikdo třetí do cesty nepřijde, láska je nyní zaplacena. Borůvky dozrávají. Sedmdesátiletý elegán s kufrem a svojí australskou kočičkou Mícinkou, kterou nemohl opustit, stojí na prahu. Je to nejkrásnější práh jejich života. Usmívá se celou duší. Borůvky dozrály.

            Bude jim dáno být spolu rok či deset let? To nehraje roli, vždyť láska neumírá.

            Jsou pouti, které konáme, ale teprve na jejich konci sklízíme to, co pro nás Pán připravil.

 

 

10.     HVĚZDNÍ  TULÁCI

 Ptačí putování vídáme na obloze skoro denně. Jsou tam však občas i jiní poutníci a z větších dálek.

            Všimli jste si, že agresivní či zcela hmotařští lidé nejen neobdivují květiny, ale někdy je přímo nesnášejí? Při takové procházce botanickou zahradou se nejen upřímně nudí, ale i trpí. Je tu snad jakási podobnost: v tzv. duchovních kruzích se říká, že hříšný člověk v přítomnosti čistšího, promodleného často vybuchne nebo použije jízlivosti, ironie či jiné útočnosti – podle zbrojního arzenálu svého nižšího já. Praxe to občas dotvrzuje: nečistoty, které si v poklidu dřímaly, bývají často vybuzeny k aktivitě. A další asociace, snad trochu odvážnější. Komety prý mají podobný účinek ne celé lidstvo. Jak to? Jejich duchovní vliv přesahuje rozměry jejich viditelného jádra asi jako aura člověka přesahuje jeho fyzické tělo, a rozvíří temný prach jako když přejedete koštětem. V nepředstavitelných kosmických dálkách, „obydlených“ nadčasovými božskými mocnostmi, kterými kometa putuje, se pak toto „koště“  promyje v alchymii nekonečné lásky. Ale i nabije. Je vlastně součástí žhoucího božího lůna, kterým je celý vesmír. Z těchto vesmírných dálav přilétají komety, prodchnuté očistnými silami, jaké si asi sotva dovedeme představit, a svým průchodem naší blízkostí nenechají nikoho na pokoji: jedince ani národy. Řada špatností se před nimi neskryje. Vyžité a odpařené mentální výrony zla smete aura komet s sebou, takže očistí mentální atmosféru planety. Zároveň ale vybudí, vyprovokuje ke splatnosti další  osudové zásahy, které dosud čekaly na vhodnou dobu. Asi jako když nosíme  v těle dispozice k chorobám, které čekají jen na nějaký spouštěcí mechanismus, aby propukly. Je to jako když vydrhneme podlahu a mezi prkny se odhalí další špína, na kterou dřív nebylo vidět. Něco z toho, co by nás čekalo k řešení až  později a třeba i za horších podmínek, i s úroky (protože mnohdy se negace stále nabalují), vyvolají komety k realizaci. V tomto smyslu se dá říci, že komety naopak přinášejí požehnání. Vždyť se také přibližují k Zemi nesčetněkrát blíž, než nejbližší stálice za sluneční soustavou. Tedy je nasnadě, že to s námi “něco udělá“.

            Asi ti naši předkové nebyli tak zaostalí, jak jim nadřazená věda ráda přisuzuje, a správně tušili, snad intuičně, snad tradující se zkušeností, že po kometě přijdou neštěstí. Jen nevěděli, jak to funguje, že kometa zlo sama nepřináší, jen vyprovokuje svou čistotou temné stíny k úderu. Asi jako když z bouřkového mraku spustí krupobití. Pochopí to někdy oficiální věda? Asi ne, leda až se odmaterializuje nebo spíš zajde na úbytě a na všeobecný nezájem a přijdou jiní nositelé jiné vědy. Skromnější, pokornější a tím i užitečnější. Tak jako pýcha předchází pád, pokora předchází vzestup. Někdejší obavy z komet byly proto jistě odůvodněnější, než nynější opakované paniky z kosmických srážek, spouštěné vědci skoro každým rokem.

            Tichý pohled na kometu jako nádhernou kosmickou osobnost může vyvolat třeba pocit, jaký lze snad zobrazit imaginací takovéhoto příběhu: U vesnice, ve které se všichni hašteří, křičí, bijí a nikdo nikomu už nenaslouchá, kdesevzala tusevzala objevila se vznešená, záhadná, tichá stařena-vědma. Byla tu. Přišla zdaleka, nikdo ji nezná. Stojí, mlčí. Je na dohled, hned za humny. Takhle blízko sem přeci nikdo nepřichází? Ale mezi lidi nezasahuje. Přesto její vševidoucí zrak prohlédá jejich duše. Rozplývavá silueta jejího dlouhého šatu za noci tiše plane bělostí. Je tu jako zjevení. Nic neříká, jen je. Její mlčení ale není studeně netečné či mrtvé. Naopak. Je to jakási nehybná planoucí pozornost, přísná i laskavá. Nabádá i hladí. Dobro v lidech pod tímto osvětlujícím pohledem samo šťastně a tiše žhne, je vědomější. Zlo se stává nervózní, uhýbá před tímto usvědčujícím pohledem, ale není mu to nic platné, projeví se, vzplane. I nastřádané viny si říkají o vyrovnání.

            Jednoho rána není po stařeně vidu ani slechu. Jako by nikdy nebyla. Šla dál. Byla to stařena nebo panna? Víla nebo bohyně? Na tom nesejde. Jako oni vesničané, i my jsme po jejím odchodu kdesi v hloubi jiní.

             I vlasatice zpytavě a tiše patří z oblohy svým vševidoucím okem do komůrek našich niter, když se na své pouti tiše ubírá naší blízkostí. Cítíme, jak je blíž než ostatní tělesa, jako by najednou obloha za ní dostávala hluboce prostorový rozměr. I když třeba nemá ohon nebo jen nepatrný, je jinou bytostí než ostatní hvězdy. Polibek jejího ducha je v nás. Protišíme a projemníme se k němu? Najdeme ho?

            Z nezbadatelných kosmických hlubin, z nepředstavitelných božích duchovních sil, z milionů světelných let k nám třeba míří už jiná. Viděli jsme ji už někdy? Snad staletími? Tisíciletími? Bude přísnější? Laskavější? Je zbytečné spekulovat. Ví to jen ona a Bůh.

 

KNIHU VYDALO CHVOJKOVO NAKLADATELSTVÍ A LZE JI OBJEDNAT NA TEL. Č. 773 036 273