Malá úvaha o malé zemi
Všimněme si, že pro střední Evropu a hlavně naše země je typické, že ta nejvzácnější národní místa i posvátné předměty bývají malé a pro dav často přehlédnutelné. Asi jako místo pokory v srdci. Je malé a těžko nalezitelné. Mám teď na mysli třeba naše korunovační klenoty, paládium království českého ve Staré Boleslavi, pražské Jezulátko, kapli svaté Kateřiny nebo kapli svatého Kříže na Karlštejně, ale třeba i Růžový palouček u Litomyšle, Boží kámen u Strakonic, nebo i českou růži, kterou zasadil Antonín Dvořák v jednom newyorském dvorku za svého pobytu v Americe, kde ji měli přibližně sto let jako stopu po čistém srdci českého skladatele. Naše největší posvátnosti jsou drobné jako kapličky či křížky v krajině, nebo jako klavírní črty z Janáčkova „Chodníčku“. I nejnárodnější hudební klenoty, jakými jsou třeba předehra k Libuši nebo árie Přemysla o lípách, jsou drobnější než třeba rozsáhlý - a přiznám se, že pro mne až nudný - vzmach Wagnerovy národní mytické operní tetralogie. Jsme někdy jako dítě, které vzhlédne ke svatému obrázku v krajině, cosi se v něm pohne, ale hned se dál věnuje svým hrám. Nemůžeme a neumíme se rozhlédnout po nekonečných mořských obzorech, spíš jen od jedněch hraničních hor ke druhým, někdy možná z jediné rozhledny. Asi to tak má být. Jsme mladá rasa, která se podle některých filosofů nalézá ve stavu přípravy na budoucí duchovní vzmach. Dálavy mořských horizontů musíme nahrazovat horizonty ducha. Jejich předznamenáním se zcela výjimečně velkými rozměry i ve světovém měřítku je velký slovanský čin - Muchova Slovanská epopej. Můžeme ponechat kunsthistorikům jejich malicherné výhrady o přílišné dekorativnosti či návratu k již zanikající secesi; hledíme-li s porozuměním, spatřujeme mohutné a hluboké proniknutí ke slovanským kořenům i k dálné budoucnosti.
S velkými halami na okrajích měst, s komerční podbízivostí, s šedí silnic a parkovišť a věžemi vysílačů u nás nesoupeří ani tak mohutné katedrály, jako spíš studánky a kapličky. Patos, romantismus a heroismus našich dějin i jejich památek je už přes půl století v krajině ničen. Nelze ale jen lomit rukama. Snažme se kromě naší národní osudové směsi, kde se prolíná Máchův Máj, Kafkův Proces, Haškův Švejk a Kunderovy Směšné lásky najít i něco dalšího. Každá doba má pro nás své poselství. Třeba to, že z ubývajících hájů, menhirů, polních cest či jeskyní svatých poustevníků máme mít esenci v duších, mají se nám do nich přestěhovat, vtisknout. Máme si utvářet niterné ley-linie, silové linie, které převádějí odkaz minulosti naším současným cítěním pro naše potomky. Proto je dobré se s láskou a vcítěním porozhlédnout po spirituálním bohatství naší země, samozřejmě kromě boje o zachování každé kapličky, každých božích muk či remízku mezi poli.
Útrapy a milost poutí
Brouzdáme se dnes po internetu, supermarketech či plážích… - známe ještě jiná putování? Poutě našich předků k nějakému posvátnému cíli už téměř vymizely – poprvé v lidských dějinách. Při našem brouzdání jsou nám druzí lhostejní, ba občas překážejí. Někdejší poutě byly naopak sdílením a sounáležitostí. To my se už nemusíme namáhat pěšky, vzdálenosti již skoro nehrají roli. Křížky v krajině vystřídaly dopravní značky, namísto alejí či kapliček máme billboardy. Nepřicházíme o něco? Útrapy nepřízně počasí, žízně, bolavých nohou byly vyváženy jinou odměnou, kterou my už asi neumíme prožít. Ryzejší nitra našich předků, nezanesená tisíci informací z televize, internetu či mobilu a nezotročená tisíci malicherných přání, se průzračněji koncentrovala k cíli. I přírodní okolí, nezanesené tolik odpadky a průmyslovými zónami, nerušilo, ba harmonizovalo. Stanutí u spirituálního cíle pak poskytlo katarzi. Mohlo být i prahem ke vstupu do čistšího a radostnějšího niterného světa. Poutníci totiž získávali cenné zkušenosti. Zážitky z poutí spočívaly na dvou opěrných sloupech: námaze a milosti. Námaha byla pociťována spíše jako mužská část a milost jako ženská část, jako dar, zprostředkovaný shora přes „Matku všech Milostí“. Vystavení nebezpečí a námaze, která přiváděla zejména ve středověku až na hranici fyzických sil, a zároveň modlitba a půst přiváděly poutníky blíž jak milosti shora, tak ke změnám jejich osobnosti od základu.
Zaposloucháme-li se například do sboru poutníků z Wagnerova Tannhäusera, budou nám tyto pocity bližší. Nebo stačí alespoň miniaturní skladba Frýdecká Panna Maria z Janáčkova „Chodníčku“. I v této minutové črtě je ryzí záblesk asi jako v kapičce rosy před kapličkou či v pokleku dítěte a jeho důvěřivém pohledu na svatý obrázek.
Dnes se cosi změnilo. Poutě musíme prožívat spíš ve hledání svého niterného života, v hájení a uchovávání si kvalit v záplavě falše a kýče, a to i v tzv. duchovní oblasti. Jsme už, či máme být, vyspělejší a ke katarzi dospívat i bez zevních pomůcek. I chrámy bychom měli stavět také v sobě. V tlaku zevního světa to snad ani jinak nejde, nedělní náboženství nestačí.
Pravda, když čítáme o prastarých svatyních či mysterijních orakulích, zasteskne se nám snad, že cosi vyprchalo z našich životů a ani si už nedokážeme dobře představit, co se vlastně v takových svatyních odehrávalo – zejména v nitrech lidí. I dnešní náboženské stánky plní pro mnohé svůj účel, nezapomínejme však na ono „Vy jste chrámem Ducha svatého“ nebo „A ty až se budeš modlit, vejdi do pokojíčku srdce svého…”. Ty nejdůležitější svatyně nebyly nikdy stavěny na zemi. Velcí učitelé lidstva je budovali ve svých neviditelných světech a odtud je nabízeli těm, kdo měli otevřená nitra. Vždy byli oni „Stavitelé chrámů“, o kterých píše Otokar Březina. Byl jedním z nich. Svoji niternou komůrku můžeme postupně přeměňovat v chrám. Můžeme v něm zažíhat svíce své oddanosti, pozdvihovat kalich své lásky v nabídce Nejvyššímu, prosycovat prostory vůněmi kadidla meditace, budovat opěrné sloupy naší charakterovou spolehlivostí a důvěryhodností pro Boha, pro okolí i pro sebe. Můžeme být stateční a pevní jako kněží v dobách pronásledování, i radostní jako v dobách bezpečí. Můžeme nabízet vstup druhým, aby jim naše vnitřní prostory poskytly místo, kde najdou úlevu, posilu, osvěžení i odpuštění.
Zázraky záchran?
Vyhledávání a uctívání posvátných míst je staré asi jako lidstvo samo. Hledáme tam klid, povznesení, a třeba i uzdravení. Někomu voda z léčivého pramene zázračně pomohla, jinému ne. Proč? Příčin je tu asi víc. Předně musí být člověk zralý k poučení z poselství své nemoci. Nemusí to být jen vědomé rozmotání nějaké situace jako původu choroby, to není vždy v našich silách. Často stačí, když nemoc člověka zpokorní nebo mu pomůže vypěstovat určitou ctnost, jejíž absencí byla vyvolána.
K posvátnému místu je nutné přistupovat se zanícením ale tiše, bez chtivosti a zvědavosti. Prožitek takového místa - studánky, kaple, chrámu, kamene - je pro nás tím dosažitelnější a živější, čím více jej můžeme bděle začlenit do pročisťujícího se a moudře zrajícího nitra. Nalézá-li posvátná atmosféra místa v našem nitru souhlasné stopy, odnášíme si posvěcení.
Významný je i postoj k místu léčení a k procesu léčení. Vrháme-li se na místo či pití vody ze studánky jen kořistnicky a se slepou chtivostí zdraví, účinkem se míjíme. Někdy potřebujeme i utrpení k pochopení či vypěstování něčeho dobrého. Čím hlubší propasti bolesti vydržíme, aniž bychom ztratili harmonii, tím rozlehlejší blankyt oblohy se nad námi pak rozklene.
Dozvídáme-li se o zázračných uzdraveních a podobně jen se sžíravou touhou taky se zde honem nějak přiživit ke svému prospěchu, nebereme věc za správný konec. Nejprve musíme mít sami zalíbení v čistotě, touhu stávat se pramínkem osvěžení nebo sluncem lásky a zahřívat jí své okolí, učit se rozeznávat marné od hodnotného, srážející od hojivého atd., a tím jsme pomoci blíže. Místa v nás, která zůstala prázdná po rozpuštění negací a chyb, po odpuštění nepřátelům jsou polem, kam se síly požehnání samy řinou. Naši předkové moudře tvrdili - Přičiň se a Pán ti pomůže. Nelze si vše jen vymodlit, chybí-li obyčejná aktivita na běžné zemské úrovni. Ona duchovnost často spočívá i v Ducha--přítomnosti, v umění logicky uvažovat a pohotově jednat. Malý příklad, vyprávěný Jiřím Řehořem z Černošic: 26. prosince 2004 na dovolené na Srí Lance zpozorovali turisté na pláži v dáli velikou vlnu. Blížila se neodvratně. Jedna skupinka zvědavě hleděla, druhá začala odříkávat modlitbičky o záchranu, třetí duchapřítomně prchala na nejbližší pahorek, kde vyšplhali na nejvyšší skálu. Která skupina asi přežila?
Posvátnost míst a poklad zdraví
Posvátnost místa lze kvalitními modlitbami a ztišením ještě zesílit, nebo vnitřní hrubostí a chtivou zvědavostí oslabit. Kapličky s mariánskými silami jsou majáčky nebo oázami, kde boží Matka uložila pro své děti darem poklad své lásky. Je velmi potřebné, aby se lidé na posvátných místech povznášeli svým duchem - způsobem, jaký je jim nejbližší: modlitbou, meditací, ztišením, láskyplným pozorováním přírody, děkováním za vše...
Bůh nám poklad zdraví neobnoví k tomu, abychom ho propili v sousední hospodě. Milost boží působí jen tam, kam ji vpustíme. Spásné osudové předivo se tká z naší pravdy, ne z našeho chtění nebo předstírání. A právě posvěcená místa jsou onou úrodnou půdou pro vykvetení našich dobrých pohnutek a vlastností. Třeba zde nezískáme hned zdraví, ale semínko k jeho vypěstování.
Různá místa plní svou jedinečnou úlohu v duchovně energetickém předivu krajiny a neměla by při tom být nešetrně rušena. A co je ještě důležitější, místa vlastní poklady silového charakteru, které nesmí být vyrabovány zvědavým kořistnictvím, neboť jejich silová potence umožňuje těmto místům plnit svou funkci v zemském organismu. V tom spočívá nebezpečí dnešního honu na takzvaná silová místa, nebezpečí esoterické turistiky. Tak jako u těla i duše člověka, i u krajiny a jednotlivých míst je třeba respektovat právo místa na jeho nenarušitelnost a integritu.
I při obyčejném vstupu do lesa bychom si měli navodit náladu, jako bychom vstupovali do chrámu. Les je chrámem. Chceme-li hlouběji poznat charakter některého místa, měli bychom se před vstupem zastavit a vnitřně poprosit o svolení. I když vždy neumíme rozeznat bezprostřední srozumitelnou odpověď, měli bychom přesto chvilku setrvat v tichu a počkat na případnou citovou odezvu místa. Vím, zní to možná divně, ale takováto chvilka umožní místu, aby se vůči návštěvě náležitě otevřelo, případně dá neviditelným strážcům místa možnost, aby se na příchozího naladili. I návštěvník by měl této chvíle využít k vlastnímu naladění se na místo. Třeba nám to i pomůže, abychom si z posvátného místa, nebo z pobíhání po řadě míst, neudělali sportovní hobby nebo fetiš, na kterém stavíme svůj další pokrok nebo zdraví.
Poznávání vnitřního obsahu míst je dobré, je-li integrováno do celkového sebevýchovného úsilí jednotlivce. Ostatně - Bůh miluje všechny stejně a tak třeba i ten, kdo pro své stáří či nemoc je již léta uzavřen mezi čtyřmi stěnami, může být šťastnější a Bohu blíž než lovec, který bez usebrání roky křižuje republiku nebo celý svět za ještě zázračnějšími místy, metodami, léčiteli, vibracemi nebo energiemi.
Poklady posvátných vyzařování
Po jakých zářeních a zářičích dnes toužíme? Oblohu nad městy nám křižují laserové paprsky, na Silvestra třeští rachejtle, v některých zemích zase odpálené vraždící rakety či záblesky výbuchů bomb, v ulicích studeně září reklamy, v bytech září obrazovky, displaye, kontrolky… Současně s tím však mnohdy pohasla naše nitra. I ohýnky jsme přemístili z našich srdcí leda na konce našich cigaret. Už jsme si zvykli a nenormální máme za normální. Ale současně jsme něčemu odvykli. I na zemi září ledacos, co citlivé vnitřní postřehování našich předků snáze zachytilo. O mnohé z neviditelných zářičů se mohli i spolehlivě opřít. O čem je řeč? Třeba o místech s posvátným vyzařováním. Posvátných studánek, pramínků, hájů, stromů, kamenů, kapliček nám ještě trochu zbylo. I dnes můžeme sami pátrat, která z míst k nám mluví - například od Božího kamene u Kraselova přes Svatý Hostýn či chrám Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor na Moravě až po tatranské poutní místo Staré Hory – nenápadné duchovní centrum, odkud září mariánská Milost na celé Slovensko.
Prožitek posvátného místa bývá tím silnější, čím více jej můžeme začlenit do připraveného, pročisťujícího se a sebekázní zorientovaného nitra. A naopak – naději na postupné zcitlivování se vůči posvěcující milosti se vzdalujeme, chybí-li nám celkové sebezušlechťující souvislosti, nelze-li posvěcení zařadit do naší celoživotní kultury.
Uklizené plácky v nás, které zbyly po rozpuštění negací, po usmíření se s nepřáteli nebo alespoň pokusu o to, po přijetí nezdarů a podobně jsou polem, kam síly požehnání hladčeji vklouznou. I k posvátnému místu je dobré přistupovat s láskou, pokorou a tichým nitrem, bez chtivosti a zvědavosti. Můžeme se zalíbením pozorovat tvary okolní přírody, zasazení do krajiny, pohladit pohledem stromy a křoviny. S okolím se kochat, mazlit, splývat, vciťovat se znenáhla do jeho atmosféry, až třeba zapomeneme, proč jsme zde a že jsme něco chtěli, vždyť je to krásné, že existuje toto místo i pro druhé. Umíme-li se trochu modlit, zkusíme zde vyprosit sílu k vyzařování i pro ty další, ještě potřebnější - asi jako dříve na horských srubech se turista ohřál u již připraveného ohniště a před odchodem sem nanosil topivo pro dalšího – to vše a ještě ledacos dalšího, podle svého založení a morální fantazie, můžeme nechávat prostoupit našimi nitry. Je to lepší než mentální humbuk kolem chtění vlastního prožitku nebo uzdravení. To může pak přijít jindy a jinak, než když se někteří z nás pokoušejí k zásahu uzdravení téměř dostrkat Pána či „panenkumarii“ urputnou sebezabezpečující akcí.
Lépe než prosit o splnění konkrétního přání, je rozšířit do budoucnosti světlo naděje, důvěry a vděku, zaplavit jím všechny poměry, možnosti či okolnosti, které mohou být třeba i jiné než naše momentální lidské toužení a představy.
I příroda potřebuje naši diskrétnost a úctu. Pak nám i budoucím snad vydá část svých pokladů. Pravda, někdy nám chce příroda nebo celá Země říci něco způsobem, který se nám nelíbí nebo je pro nás i hluboce tragický. Nic jiného jí asi nezbývá. Ale uvědomujeme si tragiku Země pod naší devastující krutovládou? I při zemětřeseních se Země prostě potřebuje protáhnout při procesu vnitřního prosvětlování a osvobozování od škraloupu lidské egoistické ztuhlosti.
Spojujme své vědomí s celou přírodou, čerpejme síly z Lásky Kristovy, kterou prožehuje celou zemskou mentální atmosféru, produchovňujme jimi Matku Zemi, a ona nám tuto lásku vrátí.
Hladoví a spokojení
Ctihodný pan František Brož ze staré hornické Příbrami dělal mnohé: byl zbožným mystikem, důlním tesařem, básníkem, šprýmařem, věhlasným zápasníkem, nepřemožitelným vyhazovačem z hospody, neohroženým bojovníkem proti komunismu, vyléčil se sám z obrny... Jako Masarykův legionář byl v Rusku zajat bolševiky. Kupé vlaku, ve kterém byli zajatci drženi, sloužila jako cely. Po prosbách k Panně Marii o řešení této situace se stalo následující: zajatec z vedlejší cely mu vyťukáváním morseovky sdělil, že zaslechl, že ráno ho chtějí rudí popravit. Připravil se tedy a po otevření dveří dozorcem ho povalil a utíkal, kličkuje aby nebyl zasažen kulkou, do neznámých lesů. Souhrou náhod se po mnoha strázních opět dostal ke svým.
Ve starším věku trávíval mnohé letní noci vleže na lavičce na Svaté Hoře, kdy nořil své zraky i vědomí do hvězdných dálav. Byl prostý, obešel se dobře bez dnes nadužívaných až zprofanovaných slov jako meditace, esoterika, vibrace, duchovno..., tím hlouběji jimi ale žil.
Coby kluk ne zrovna nejzdravější jsem k němu chodil na masáže. Nasával jsem tehdy bezděčně cosi ze specifického ducha staré hornické Příbrami. Atmosféra tam byla silně prosycena zbožností horníků, kteří nikdy nevěděli, zda vyfárají na povrch živí, i jejich pokorně je očekávajících rodin, žijících v trvalé nejistotě. To byl stimul k vroucnosti a síle modliteb i lidské soudržnosti. Žilo se tu chudě, ale přesto spokojeně, a to i v případech, kdy početná rodina zažívala bídu a věděla, co je opravdový nedostatek. Lidé zde trpívali hladem i chladem v bědném ošacení i obydlí. Tím překvapivější je fakt, že se tu žilo až idylicky spokojeně. Kdysi totiž celé generace věděly, že k životu stačí málo a netoužily po tom, co skoro ani neznaly. Tato hornická svornost a zbožnost se později mísila s režimem podporovanou hornickou nadřazeností, s alkoholismem a hrubostí, až skoro zanikla.
Pamatuji tehdejší schátralé svatohorské schody. Jak napsal Petr Piťha, kdysi vedlo ono velké schodiště, zvané "svaté schody", poutníka k vrcholu jeho cesty a tužby - k setkání s Bohem. Každým krokem je výš a blíže k Bohu. Proto jsou to schody významné a lidé se na nich zastavovali a na každém se modlili. Prosili o přímluvu Matku Boží a volali po Božím milosrdenství. I kdyby někdo nevěřil v Boha, musil by přiznat, že tyto schody jsou hodny úcty kvůli tomu, kolik lidských osudů, kolik bolesti a touhy bylo po nich vyneseno zkroušenými lidmi. I kdyby někdo nevěřil v Boha, měl by mít soucit s těmi, kdo tu na každém stupni poklekali, klaněli se a vstávali, aby postoupili výš. Skládali tu a znovu zvedali svá životní břemena. Ne-li všechny, pak mnohé z těch stupňů jsou navždy poznamenány slzami a dotkly se jich dlaně drsné prací i rty, které musely mlčet. Po těchto schodech jako by vzlínala k Bohu touha po životě a láska k němu. Je s podivem, jak zde byl přijímán a milován i takový život, od něhož se nasycení spokojení a také zároveň lhostejní a pyšní lidé odvrátí jako od něčeho bezcenného a ubohého.
Za mého dětství sloužily schody leda školákům k prvnímu tajnému randění a kouření, opilcům jako místo k vykonání potřeby. Dnes jsou vzorně opraveny. Přesto mám pocit, že Svatá Hora shlíží možná trochu osamoceně na hemžení moderního města pod sebou, kde uličky hornických obydlí dávno zanikly. Větší procento obyvatel už moc o takovouto ochranu nestojí, spíše, jako všude jinde, jen o platící turisty. Nebo se mýlím? Kéž by.
Oltáře nitra
Mám moc rád pořádek, ale nerad ho dělám. Už Masaryk řekl, že „pořádek se musí udělat, nepořádek se udělá sám“. Platí to i o pořádku v duši. Asi se chaotičnost duše, jako je ta moje, projevuje i v zevním nepořádku. Sice se říká, že inteligent zvládne i nepořádek, tedy asi nejsem inteligent. Například moje kancelář je pro mne čímsi jako Bermudským trojúhelníkem, kde ledacos mizí beze stopy a nic nevypátrám. Nedávno jsem postrádal už i myš k počítači, tedy jsem šel po šňůře, tahal za ni, až se masy na stole daly do pohybu a myš nakonec zpod nich vyjela. Spadané papíry jsem musel posbírat. To bývá objevná činnost, když nacházím mnohé, co jsem měl už dávno vyřídit. Před lety jsem se dokonce prohraboval v kotelně mezi netříděným odpadem, tedy okusky, kelímky od jogurtu a papíry, protože se mi úřední dopis o milionové dotaci asi sesunul ze stolu do koše a uklízečka to pak vynesla.
Teoreticky to vím: harmonické uspořádání a očisťování zemského života, či poctivá snaha o to, přinese později požehnání i pro duchovní práci. Někdy chceme do budoucna cosi velikého a přitom zakopáváme v přítomnosti nevšímavě o malé.
Tak jako měli lidé odevždy svátky jako světlé a obnovující body v čase, nebo jako v srdci nosíme na posvátném místě někoho drahého, mívali lidé, a někteří z nás mají dosud, i potřebu posvátného místa pro svou vnitřní obnovu a svátečnost. Sice musí být hlavně uvnitř, ale i místo v bytě ji podpoří. Musí být čisté, uklizené, a hlavně v souladu s přijatými hodnotmi a cíli našeho života. K vidění jsou i různé oltáříčky – třeba skromné a nenápadné, ale viděl jsem i oltáříček se soškou Ježíše mezi lakem na nehty a popelníkem, hezoučké obrázky světců mezi ponožkami a Bleskem…
Nemusí být ale žádné, jen ty vnitřní. Jedna moudrá stařenka mi kdysi vysvětlovala: Když je její touha po Bohu veliká, pak své nitro připraví k přijetí návštěvy: Vymete špínu, vysuší plíseň, vynese odpadky, vydrhne podlahu, vyčistí okna, aby mohlo proudit světlo, dá bílý ubrus, otevře dveře nitra a už jen řekne – Pane, prosím pojď dál, je otevřeno. A takto by to mělo vypadat i na vnější úrovni. U oltáříčku, máme-li ho, bychom neměli dělat nic jiného než to, k čemu byl určen – různé činnosti podle svého zaměření, vedoucí k očistě, povznesení… Domácí oltáříček má být obrazem či vzorem nitra, tišinou posvátna. Jeden sváteční koutek, kde se, každý podle svého zaměření ztišujeme, meditujeme, modlíme či jen radostně zaslibujeme a odevzdáváme Bohu, může mentálně zjasnit celý byt a můžeme se sem uchylovat i pro posilu, obnovu či pomoc. Zároveň ale s překvapením vnímám, že někdy mi jde lépe modlitba v úplně jiném městě či místě, třeba v hotelu. Mám pocit, jako by se okolí potřebovalo modlitbou více nasytit a tedy se snáze člověk stává „průduchem“.
Pro prostor modlitby, meditace či jen ztišeného odpočinku je klima harmonie a radostnosti tím, čím je láska rodičů pro správný vývoj dítěte.
II. ZA POSVÁTNOSTÍ UMĚNÍ
Katedrály života a katedrály umění
Nehledáme někdy v umění i cosi jako slunce i vláhu pro naši duši? Nebo rozmluvu s milovaným člověkem? Nebo přivítání rosou a ptačím zpěvem do nového dne po procitnutí?
Co si máme věšet na zdi? Waldorfský pedagog Tomáš Zuzák uvádí případ dítěte, které začalo najednou zadrhávat, koktat, nesoustředilo se a nevědělo se proč. Při návštěvě dětského pokojíčku si všiml obrazu nad postýlkou: jakási příšera zatínala drápy do ženského torza, až krev stříkala. Zjistilo se, že potíže dítěte začaly právě po zavěšení tohoto díla, a po jeho odstranění se pomalu vytrácely.
Většinou se dnes preferuje tvorba zcela negativní, zrůdná, perverzní, iritující, agresivní, kdy tvůrce pojímá své dílo jako jímku na kanalizaci odpadků podvědomí a ještě to třeba prezentuje jako málem heroický počin. Takováto díla vytvářejí v nitru jejich konzumentů psychický chaos a otupění, protože znečisťují etickou i estetickou hygienu naší psýchy. Často se dnes nedbá na odvěkou zkušenost lidstva, podle které byl v životě i v umění přínosnější postoj altruismu, harmonie, laskavosti. Samozřejmě, že tvůrce může reflektovat i stav dnešního světa. O negaci však nemá pojednávat tak, že slepě sestoupí do hlubin podvědomí a nabídne jen opis, zrcadlení toho agresivního či zrůdného, ale že to vše v sobě nejprve přetaví, promění a dílem nabídne divákovi s pravdou i východisko, o které se může v životě opřít, které ho osvěží, zotaví, posílí či něco objasní. Vezměme Dostojevského: pojednával převážně o spodině, zločinu, neštěstí a přitom je v tom všem úžasná moudrost, pochopení, duchovní síla a životní opora. Člověka to může činit lepším, protože to podal někdo, kdo tím prošel a proměnil to v sobě v kvalitu.
V poznání povahy díla nám sotva pomůže současná namyšlená teorie umění se svými sofistikovanými, vyumělkovanými posuzovacími kritérii, kterým nerozumí snad ani jejich autoři, natož pak laici. Můžeme si ale sami udělat i posuzovací kritéria jednodušší a užitečnější: zda nám dílo pomáhá žít, zda nás v něčem opírá, nabízí-li nám nějaké poznání světa, které nám bylo skryto, zušlechťuje-li nás… Krása ještě nemusí být kýčovitost. Ostatně – právě ony módní rezaté instalace, kontejnerové artefakty či vyhřezlé patvary jsou většinou kýči. Mám své kritérium: Mezi jakými díly bych bezpečně usnul, když člověk ve spánku je psychicky bezbranný? Přítel Eduard Martin má podobné kritérium: Jaký obraz mne vítá po otevření očí do nového dne? Přeje mi krásný den, nebo mne vybízí vyskočit z okna?
Podobně jako kdysi prorok, guru nebo kněz, i umělec by si měl umět nejprve postavit harmonickou katedrálu svého života, aby jeho díla mohla pak tvořit její výplň: vybavení, sloupy, boční kaple, artefakty, posvěcující vodu, duši provoňující kadidlo… Vše by pak bylo podřízeno odvážnosti a posvátnosti stavby.
Meditace uměním
Na rozdíl od zvířete má člověk nejen vědomí já a schopnost myšlení a slova. Také létá do vesmíru, přejídá se z mlsnosti, vraždí druhy svého vlastního druhu z nenávisti. Má však navíc i potřebu povznesení. Nemůže mít oči pořád jen upřené k zemi a k praktickým věcem. K vytvoření světlých bodů v našem nitru nám mohou pomoci třeba svátky v roce, ale i díla někoho, kdo umí udělat a vyjádřit něco, co my nedovedeme. Navykli jsme si nazývat je umělci. Také má člověk schopnost - leda že by ji někdo ztratil - samostatného vědomého hledání pokladů ve chvílích ztišení, vylaďování se, propátrávání, kterým můžeme říkat tichá modlitba nebo meditace. Ta může mít svůj zdroj či předmět buď uvnitř, anebo venku – třeba v uměleckém výkonu či díle.
Některá umělecká díla naši psychiku zatěžkávají a infikují marasmem. Jiná ji naopak zjasňují, prosluňují. Je krásné si svůj pocitový repertoár a představivost obohacovat o psychický balzám, kde nám dílo vyvolá v nitru cosi jako Jitřenku na klenbě oblohy, oázu v dálkách pouště, překrásný hrad na horizontu krajiny, katedrálu v prostorách fantazie nebo líbezný popěvek, zaznící nenadále v prostorách našeho ticha. Naučíme se pak snáze rozeznávat, jaká díla jsou pro nás injektáží psychického jedu a jaká nám pomáhají lépe žít a být lepšími lidmi.
Zkusme si jednu – řekněme – meditační hru. Představme si, jak se – trochu pošramocení z našich denních šarvátek s druhými i se sebou – ukládáme k usínání či jen posvátnému ztišení někam do prostorů krásných a povznášejících obrazů nebo alespoň mezi tyto obrazy. Nebo si představme, jak by na nás působil zážitek spočinutí třeba pod kosmickou vznešeností Panny Marie v Sixtinské kapli, nebo třeba jen na voňavé trávě v českých luzích a hájích, jak je hudebně vykreslil Bedřich Smetana, či na lesní pasece, tak jako usnul revírník z Janáčkovy Lišky Bystroušky. Není to útěšlivé? Pravda, české luhy a háje byly za dob Smetanových bezpečnější, početnější a nezdevastované, ale ještě trošku nám jich zbylo.
Ukolébavky se dnes již téměř nezpívají, večery rodinného souznění při svíčkách už také neznáme. Zkusme si místo toho alespoň odhadnout, mezi jakými díly bychom dokázali blaženě a bezpečně usínat. Jakému okolí bychom svěřili spánek? Snad i uprostřed dnešního civilizačního marasmu jsou tvůrci, jejichž dílům bychom se mohli s důvěrou svěřit.Tušení zbytku čehosi laskavého a vznešeného by k nám po probuzení lehce zavanulo jako vzpomínka na plachý polibek anděla.
Nehledáme někdy v umění i cosi podobného, jako je pohlazení po vlasech před usnutím od milujícího a milovaného člověka? Jsou opravdu takoví tvůrci? Jistě. Je jich ale jako šafránu. Musíme je proto poctivě hledat.
Uměním do odvěkého domova
Podobně jako do zemských katedrál nevstupujeme s obyčejnou denní náladou, jako třeba do dveří svého domu či pracoviště, snažme se na vstup do katedrály umění nějak připravit. Snad jsme to v ohlušujících a oslepujících bengálech naší civilizace ještě úplně nezapomněli. Zklidněme se, vyvolejme si náladu tiché slavnostnosti a pozornosti, vykoupejme si v představě duši i tělo, sejměme pokrývku hlavy, třeba se i vyzujme z okopaných bot, a nakročme do světa posvátna. Třeba zachytíme ideál klíčící nebo čerstvě se rozzářivší, ideál nepotřísněný ještě naší skepsí či chtivým přivlastňováním si. Tak to bylo vždy se vstupy do světa Bohem inspirovaného umění.
I prostřednictvím skutečného umění se můžeme učit vědomě splývat s kosmickým zřízením, prostřednictvím umělcova ducha vstřebávat své vědomí do toho odvěkého domova, kde se pociťujeme dcerami a syny božími, který nás trvale miluje a touží nám pomáhat. To prožít alespoň malilinkato, přináší ten pravý dotyk našeho vědomí s bezpečím naší božské domoviny, přináší nahlédnutí do plnění lidského úkolu. Pak se vnímáme jako průhledný chrám boží, vidíme, že žijeme v Jeho lůně.
Nitro skutečného umělce je katedrálou, která je posvěcena ve vzduchu kadidlem vznešenosti, ve vodě svěcenou vodou čistoty, a ve hmotě artefakty, které oslavují boží velikost a to, že se na jejím obdivu a chvále můžeme i my podílet. Vše je u pravého umělce pak podřízeno stylu a důstojnosti stavby. Touží plnit základní požadavek umění všech dob a zemí, snad až do počátku dvacátého století: aby návštěvníci ze svatostánku umění odcházeli trošičku lepší, než sem přišli. Oč jiného v umění jde? Alespoň ve skutečném umění. V gotice platilo, že čím štíhlejší a vyšší bylo sloupoví, nesoucí provzdušněnou klenbu, tím smělejší povznesení nitra bylo navozeno. Současně ale inspiroval lomený gotický oblouk k pokornému sepnutí rukou. Stačilo by, kdyby nitra některých umělců bylo možné připodobnit třeba jen k venkovskému kostelíku – někdy dřevěnému v horách či lesích, jindy modernímu a vkusně nápaditému, nebo i jen k prosté kapličce v polích. I takoví umělci a takové kapličky nás čímsi obohatí.
V přítomnosti skutečného umění, zkusíme-li se ztišit, zpokornit, odpoutat od našich často ukoptěných myšlenek, se v nás na chvilku může zrodit cosi nezměrného, nepojmenovatelného, hojivého, pro někoho třeba hymnického, pro jiného skřivánkově zpěvného, kdy vyjdeme ze své upachtěnosti a spěchu, svobodně se nadechneme a pocítíme mír k bližním, k zemi i ke hvězdám. Nemusíme vždy vyhledávat jen nejmohutnější klasická díla, někdy nám pomohou dílka, připodobnitelná v přírodě třeba k sluníčku sedmitečnému nebo hříbečku v mechu. I to stačí.
Přimrazení hudbou
Nemám doma reprodukční techniku sice moderně „všecko v jednom“, ale nevadí mi to. Jsem asi staromódní, nemám rád ani pojem věž. Ve věži se zvoní, né hraje. Někdy též straší. Na návštěvách často vídám drahé věže – dobře, nic proti nim. Ale jejich výška i cena často markantně převyšují chudičkou snahu se skutečně učit poslouchat hodnotnou hudbu. Oč méně čisté touhy a čisté koncentrace k poslechu třeba Beethovenovy hudby, o to snobštější vychvalování superčistého poslechu. Poslechu čeho? Často nečisté hudby. Laciná hudba z drahé techniky. Nebo posloucháme nesoustředěně. I takoví Beatles či Abba vyžadují soustředění. Lze tedy mnohdy pozorovat nepřímou úměru: čím honosnější reprodukční technika, čím širší řada cédéček, tím bezcennější je jejich obsah. Jedni si mi trpce postěžovali, čeho všeho se, chudáci, při urputném škudlení na věž museli vzdát. Nezbyly jim ani peníze na výlety autobusem s dětmi do přírody. Zato teď! Mohou poslouchat zpěv ptáků z technicky dokonalého nosiče. V duchu mne napadá přirovnání k člověku, který si koupil Rolls Royce s elektronikou poslední generace a tichým chodem, ale umí s ním dojet jen do nejbližšího supermarketu.
Kdysi jsme šli s blízkým člověkem venčit naši pejsinku do luk. Vzal jsme si i starý kapesní tranzistoráček. Našel jsem na něm jakousi úžasnou hudbu, kterou jsem chtěl doposlouchat do konce, abych věděl pro příště, co to bylo. Seděli a mrzli jsme pak dlouho na kládě při minus patnácti s rádiem u ucha, až jsem se dozvěděl, že to byla Mahlerova Devátá. Šumící tranzistorák s docházejícími baterkami mi zprostředkoval jeden z nejúžasnějších hudebních zážitků v životě. To přimrazení Mahlerem i mrazem byl kulturnější zážitek než z nejdokonalejších CD či DVD. Proti nim nic samozřejmě nemám a je dobře, že technika může sloužit i k zprostředkování vyšších hodnot. Místo pro ně ale musí být nejprve v čistotě nitra, a pak třeba i v čistotě zvuku.
K darům ducha i umění ale nemáme mít zážitkovou poživačnost. Učiníme-li si ze zážitků samoúčel, poštovní schránku přecpanou reklamami, květinu na klopě, novou metalízu na autě, chceme-li se v zážitku zahnízdit jako v nóbl hotelu, zapomínáme na jeho inspirátora a dárce, na Nejvyššího.
Čím duši sytíme, tím se stáváme
I při vědomí obtížnosti vedení jakési dělící čáry můžeme rozeznávat dvojí umění: to spíše klasické, které se snaží člověka zušlechťovat, pomáhat mu žít, naplňovat povznášejícími hodnotami. Dalo by se nazvat slunečním uměním. Zdroje inspirací jsou sluneční povahy. Vyjadřuje mravní ideály dobra, pravdy, krásy, mravnosti a povznáší ke zdrojům duchovnosti. U pravého umění je duše oblévána, koupána a očisťována hojivými paprsky slunce. To rovněž osvětluje pravdu a napomáhá vidění věcí takových, jaké jsou, ale ve světle. Naproti tomu umění temné, noční je čerpáno především z nezpracovaného podvědomí, z kalných a chaotických inspirací. Jako by bylo čerpáno z temných katakomb duše. Vyznačuje se zrůdností, tíhou, ošklivostí, nestvůrností, i kdyby bylo sebedůmyslněji prezentováno a širokými lokty prosazováno jako důležité, opodstatněné, ba jako heroický a pokrokový umělecký počin. Řečeno s Gustavem Flaubertem - Malé potůčky, když se vylily z břehů, tváří se jako oceán. Chybí jim k tomu jedno: rozměry.
Chceme-li si proslunit duši, otevírejme se cíleně veškeré kráse vtělených projevů boží tvorby v přírodě i v dílech Bohem posvěcených umělců, kteří se k Bohu přiblížili právě chápáním pravdy a krásy a jejím vtělováním do zemského projevu. S těmito ideály můžeme také porovnávat tvorbu, se kterou se denně setkáváme kolem sebe, a učit se co nejsvědomitěji rozeznávat chaotické kaly od pravého inspirovaného umění. Čím svoji duši pravidelně sytíme, tím se stáváme. Nelze se nechávat bez bdělého odmítnutí pronikat výtvory nízkosti, díly, která jsou odpadními jímkami na kanalizaci tvůrcova podvědomí - ať už v televizi, četbě, na výstavách, v hudbě apod. - a pak chtít přijímat vyšší hodnoty a pocity při meditaci či modlitbě nebo i ve vztazích, v přírodě, když jsme je při svých libostech pomíjeli a nepěstovali. Tříštíme a rozptylujeme-li své plánované či postulované vyšší, snad i duchovní snahy denní konzumací uměleckých padělků, které nám svět plnými hrstmi nabízí, bude hladina našeho vědomí a vnímavosti trvale necitlivá k jemnějším poselstvím. Krmíme-li své vědomí i podvědomí negací, zrůdností a nemorálností, pak se v nás vytváří blátivý škraloup, který brání vnímání skutečných krás. Otravujeme si tím totiž své niterné struktury, které jsou pak zatuhlé a neschopné reagovat na vyšší úrovně a postřehovat je. Nemůžeme-li se někdy negativní tvorbě vyhnout, pak si alespoň cvičme kontrolu, která nás střeží proti vnitřnímu přijetí těchto padělků. Cílevědomým vnímáním hodnotné tvorby se nám časem tato stráž kontroly stane přirozenější a snazší.
Jistě, že tvůrce může reflektovat současný svět i s jeho problémy a špatnostmi. O negaci ale nemá pojednat slepým sestupem do ní a tím, že ji jen pasivně přenese do zevní zrůdné formy, ale naopak etickým a estetickým přetavením, zvládnutím negace ve svém nitru. Pak o ní dává svědectví, které ji lépe rozezná v její podstatě a přináší i východisko a protilátky proti jejímu působení. A zde teprve začíná umění.
2024 ©