Sny dávných rájů a zodpovědnost dneška
Celá tisíciletí nás dělí od dob, kdy většina lidstva rozuměla řeči stromů i vánků, hvězd i moří. Zevšedněl azur nebes, zrcadla potemněla, srdce zkameněla, z hvězd zbyla jen světélka pro oči. Nebe oněmělo, protože jsme pokorně tázavé pohledy zaměnili za chtivou dobyvačnost, tiché naslouchání za křik duše, šepot v chrámu za hluk reprodukční techniky a umění za agresivní, mrazivé nebo vulgární umělecké padělky. Bylo to zbytečné? Vymklo se snad Prozřetelnosti něco z ruky? Ne. Nabýváme tímto sestupem na dno propasti zemského bytí i nutné vnitřní svobody a možnosti a schopnosti bdělé volby dobra a zla a tím i zodpovědnosti. Dobro, ke kterému se propracováváme těžce a vědomě, má nekonečně vyšší hodnotu než ona prvotní liliová nevinnost dětských kojenců úsvitu lidstva, která nebyla ničím zasloužená. Proto ani pokusy o návraty do prvotních rájů či nebíček, do samadhického rozpuštění v nekonečném oceánu bytí nejsou účelné ani trvalé.
Odpusťme nejprve všem, poznávejme své viny, přijměme se i se svými poctivě rozpoznanými nedokonalostmi ba zlem, a pak se smíme i znovu nadějně nadechnout z plné kapacity své bdělé hrudi, abychom se opět učili plavat vodou i vzduchem, temnotami i světlem. Po průchodu sirnými dešti i dlouho neodvanutým smogem duše nás již nečekají ztracené ráje blaženého ale slaboučkého dětství lidstva, ty by nám dnes už nepomohly, ale takové, které si sami nalezneme a zasloužíme pod živou oblohou našeho i budoucích věků. Jsou pro nás plánem Prozřetelnosti připraveny. Vstoupíme? Či skromněji – uděláme první krůčky ke vstupu?
Při poctivém uvědomování si nutnosti tříbení svého lidství v prachu země, při vědomí si naší lidské nedostatečnosti i nebetyčných možností, seberme veškerou pokoru, narovnejme páteř a vzhlédněme do výšin, ze kterých nám mohou plynout plné hrsti milosti a poučení. Zprvu snad jen lehce zavnímáme roucho andělských bytostí, naplníme plíce jejich vůněmi, provětráme tíhu našich hlav jejich vánky, propláchneme řečiště naší vášnivé krve čirými horskými přítoky, necháme proznívat mnohdy křečovitě sevřená monstra našich eg hudbou skrytých pramenů, které se pro nás většinou již dávno odmlčely.
Poznávací branou k přibližování se vyšším pravdám je tichá a trvalá úcta. Bez vědomí posvátnosti se nám z vyšších pravd a světů nic neotevře. Chceme-li se jim přiblížit z téže nálady, jako když například studujeme návod k používání mobilu či automobilu, cestu poznávání si neotevřeme. Vězme, že vedení, posilování a pomoc při skutečném sebepoznávání bude pro nás tím zřetelnější, čím více budeme – bez fanatické chtivosti – toužit stávat se lepšími lidmi pro druhé. A o to ve veškerém vývoji nejvíce jde.
Hojivá esoterika pohádek
Někteří se plandáme se svými životy jaksi provizorně ve světovém karnevalu klamných světel, bengálů iluzí, fiktivních cílů a nedůvěryhodných životních řešení. Naše oficiální věda o tom nepojednává. Ani neví, že by měla. A tuší-li, pak nechce, neumí. Její monopol však nevznikl jen jakousi nešťastnou náhodou nebo tlakem skupiny vědců. Vychází organicky ze všeobecného odtržení lidstva od zdrojů, ba snad se z tohoto podhoubí i vyvinula. Je jaká je, protože je pěstována na zakázku většiny lidstva. Fiktivní zábavy, mediální brak, hry u automatů a počítačů, křečovitá, samoúčelná a až patologická sexualizace kultury i obrazu světa, prospěchářské vyjednávání namísto srdečných rozhovorů, sociální patologie a sociální vyloučení – co ještě zde vítá ty, kteří sem vstoupili ke své pozemské pouti? Toho hojivého a spásného jaksi ubývá, svět se sofistikuje a ztrácí pohostinnost.
Nahlédněme jen pár generací nazpět: večery při lampičkách v pospolitosti; pohádky a ukolébavky dětem na dobrou noc; jako hračka třeba kousek dřívka a hadříku povzbuzoval dětskou fantazii a tvořivost; vztahy ne přes mobil či internet, ale pestře žité, utvářené v laskavém i tvrdém, vždy však autentickém prostředí louky, lesa, zvířat, rostlin, potoka, řemeslné dílny, chléva; lidoví písmáci bez učebnic… Lidstvo však nesestoupilo do temnot a hlubin hmoty jakýmsi božím nedopatřením. Jen při plném projevení se zla, při jeho dotyku s našimi nitry a práci s ním se může zlo stát vývojovou pákou k dobru. K odražení se ode dna je nutné ho poznat a prožít. Jen svobodným rozhodováním a volbou mezi dobrem a zlem sílí jak integrita vlastního Já, tak vědomí boží přítomnosti, prozřetelnosti a milosti. Učíme se rozeznávat spásné od marného, hojivé od zraňujícího, tvořivé od bořivého. Byli jsme vyhnáni z ráje, abychom se prací a utrpením sami v sobě uvědomili a novými silami zocelovali a zčisťovali sebe i Zemi. O tom všem ví i svět pohádek. Otevřme se mu. Pohádkami se tyto i jiné základní pravdy podprahově zafixují do dětské dušičky. To bude její největší posila a harmonizace. Na děti působí pohádky svým archetypovým otiskem, který bude v jejich strukturách působit blahodárně. I my dospělí bychom porozuměním pohádkám získali určitou kompenzaci ve stále existujícím dětství v nás, které je v současné době pohřbené pod civilizačním nánosem abstraktní intelektuality a pragmaticky poznávacího patriarchálního přístupu ke všemu co čteme, vnímáme nebo podle čeho jednáme. Možná bychom se přes svět pohádek přiblížili více i svým dětem. Pohádka, přečtená před spaním, pak také snáze vynese dušičku dítěte k bájným a hojivým nočním mořím, která ji obmyjí a ukonejší její boly a rány, uštědřené dospělými. Ráno k ní tušení zbytku čehosi laskavého a vznešeného snad zavane jako vzpomínka na tichý polibek anděla ze závoje snů.
III. MEDITACE DO PŘÍRODY I DO PANELÁKU
Přivolávači dešťů
Starý čínský příběh vypráví, jak v jedné vsi ohrožovalo sucho úrodu, což mohlo znamenat i velký hlad. Zkusili už všechno, ale výsledek žádný. Nepomohlo vynesení posvátných obrazů z chrámů a jejich nesení v procesí kolem polí, ani modlitby k Duchu či k předkům nepomohly, ani zaříkávání. Měli ještě poslední řešení: pozvat na pomoc přivolávače dešťů. Byli by mu snesli vše, co potřebuje ke svým magickým čárám, ale požadoval málo: jen klidné místečko, kde bude o samotě. V přístřešku, který dostal, nedělal nic neobyčejného, a přesto třetí den přišel déšť.
Porovnejme si to s našimi horečnými aktivitami, naplněnými chtěním a pachtěním, třeba i chtěním nějakého duchovna. Neumíme věci nechávat, aby se děly. Je ale samozřejmé, že onen přivolávač deště musel být vnitřně čistý a harmonický. Patřil možná mezi ty, kteří výsledek nezpůsobují, ale umožňují, aby se dostavil. Nebujelo v něm chtění, nýbrž čistý život. A co my? Čím víc se zmítáme, do tím hustší sítě se zamotáváme. Vylupujeme přírodě její tajemství a poklady, drancujeme, asfaltujeme, betonujeme zemi - i svá nitra, ničíme studně a prameny - v zemi i ty v sobě, takže pak máme buď sucha nebo záplavy, klídek nebo depresi.
Ale i takoví přivolávači deště jsou mezi námi. Jsou tiší, žijí obyčejně, nehalasí o duchovnu či esoterice, neslyšíme od nich ani že jsou na infarkt či mrtvici, ani že si pěstují psychičku, aby je nepostihla depka, a vše aby byla paráda a super a nemělo to chybu. Nikomu moc neradí, nemluví o etice, ale žijí jí. Plynou životem jako vypuštěné barevné bublinky zahradou. Když dalajláma v roce 1959 prchal v nebezpečí života do Indie, desetitisíce čínských vojáků na zemi i ze vzduchu pátraly po tomto tehdy nejvýznamnějším mladíkovi Asie. Ač to na jaře bylo neobvyklé, na hory, kudy unikal, se snesla hustá mlha až do okamžiku, kdy byl mimo nebezpečí. Mladý dalajláma jistě nečaroval, ale ani neměl strach. Nechal věci, aby se dály, nepletl se do nich tíhou chtění. Vše, co nám přinese budoucnost, máme očekávat s klidnou myslí, ba vděčným těšením se, protože je nám dána Světovým vedením, které je plné Moudrosti.
Dělat vše s radostí pro Boha, děkovat za vše, hlavně za trable, je užitečnější než být celoživotně horečně zapleten do myšlenky nějaké kariéry, úspěšnosti, ba i duchovnosti. Ani řeka nespěchá do moře. Proč taky. Tam kde právě je, je cele, pevně a svrchovaně. Stačí nechat život běžet jako řeku, břehy pečlivě propátrávat, pěstovat samočistící schopnost, učit se beze zloby narážet na tvrdé kameny i se tiše rozlévat do šíře..., a vědět, že jednou splyneme s mořem veškerenstva ke svým dalším úkolům.
Jeskyně a paneláky
Primitivové, divoši, barbaři – jak ještě nazývá pyšný člověk naší doby své dávné předky? Třeba ty, kteří žili v jeskyních. Pravda, neměli letadla, počítače, mobily… Nepotřebovali je. Možná měli cosi jiného, za co bychom byli vděční my.
Hluboké ticho jeskynních prostorů rezonovalo s hlubokým niterným klidem jejich obyvatel. Neměli v sobě ty tisíce přání, plytkých a ukoptěných myšlenek a požadavků, jejichž otroky jsme se stali my. Nebyla v této prostotě vznešenost? A čemu v sobě my dnes můžeme říkat vznešenost? Postmodernímu marasmu? Snobským stavbám či autům, která často už svým vzhledem dávají najevo aroganci?
Jeskynní lidé sestupovali do svých příbytků pod zem, tak jako klidný a soustředěný člověk hledá spočinutí a hlubinu bezpečnosti v tichu nitra. V podzemních prostorách zažíhali ohně. Není to inspirující představa? I jiskření lásky či modlitby se rozněcuje v tichých jeskyních nitra. Pohledu z temných hlubin jeskyní zazáří tím výrazněji azur slunečných nebes nebo svit hvězd.
Tehdejší člověk asi neměl podvědomí zanesené prestiží, kariérismem ani depresemi či jiným mentálním smogem a snad i proto mu jeskynní prostředí nevadilo, ba vyhovovalo. Nás by tísnilo, stresovalo, deprimovalo, traumatizovalo – či jak se všechny ty naše hýčkané postmoderní civilizační patologie nazývají.
Zabíjel jen pro obživu, a to ještě ducha mrtvého zvířete odprosil. Nemělo by nám i toto něco říci? Jistě, do jeskyň se vracet nebudeme. Ale do prostorů vnitřní svobody i řádu, prostoty i vznešenosti, křehkosti i mohutné hymničnosti se můžeme nalaďovat. A to lze třeba i v panelácích.
Představme si utrmáceného a třeba zraněného dávného člověka, který uléhá na své lůžko mezi krápníky a průzračnými jezírky a léčí se třeba bylinkami. František z Assisi řekl, že kdo má čisté svědomí, vyspí se dobře i na kameni. Vídáme-li v jeskyních krápníkové útvary, mohou na nás působit svým miliony let vyvíjeným tvarováním jako tiší svědci věčnosti. Podobný pocit či tušení věčného pohybu vývoje, jaké vzbuzují krápníky, pro nás zdánlivě statické, přesto však v průběhu věků měnící své tvary, v nás mohou vyvolávat i věční poutníci Země – lidstvo samo. V obojím působí jakási hymničnost odvěkého zakořenění Země i lidstva v božím kosmu.
K ptačím tajemstvím
S padajícím listím jsou na sklonku léta odhalována hnízda i na místech, kde bychom je ani netušili. Často v křoví či větvích přímo u našeho domu. Jejich život po vyvedení mláďat utichl a vychladl. Ptáci se těší ze svého života tak spontánně a nepokrytě, že jen málo lidí to tak dovede. Uměl to třeba svatý František, však si s ním taky ptáci rozuměli a shlukovali se kolem něho. Snad poznali, že smazal Kainovo znamení bratrovraždy ze svého čela. Fráňa Drtikol byl jednou spatřen prosklenými dveřmi na terase uprostřed vlaštovek. Na kovovém zábradlí tu tiše seděla jedna vedle druhé, on stál uprostřed a cosi jim sděloval jakýmsi hvizdem. Teprve po vstupu další osoby na terasu se vlaštovky rázem rozletěly. V tajích dávné alchymie mají vlaštovky svoji krásnou symboliku. Tak jako svým hbitým letem nekompromisně sezobávají všechen nežádoucí hmyz a čistí v tomto smyslu naše okolí, i lidé by měli čistit svá nitra ode všeho nežádoucího, co jako hmyz parazituje na jejich charakterech a obtěžuje okolí.
Když ptáci trpí, nevztekají se na nikoho, ani na osud. Strádají zimou, hladem či ekologickými haváriemi jaksi soukromě, tiše, odevzdaně. Možná i proto je v jejich životě velká disciplína, ba řád. Vědí, kdy mají odletět do jiných krajů, vědí i kam a kudy. Umějí se vyhnout cyklonům a bouřím, znají i jak mohou zaútočit jejich přirození nepřátelé. Nevědí to jen o člověku. Ten se svými důmyslnými zbraněmi narušuje pravidla čestného boje v přírodě a lov pro obživu zaměnil za zákeřné masakrování. Podle IQ jsou ptačí mozky hloupé. Buďme tak moudří, jako oni. Nebo alespoň mějme radost z jejich volnosti a lehkosti – jak by ji neměli, vždyť nikomu neubližují a nejsou otroky svého chtění a pachtění, jako často my. Mají pak lehko na dušičce. Nebyli nám i proto na zemi dáni?
Goethe a jiní tvrdili, že ptáci, tak jako ostatní zvířata, mají jakousi centrální skupinovou duši, společnou každému druhu. Její vědomí kotví kdesi v neviditelných světech. Je prý nadaná vysokým vědomím a vtiskuje svým hmotným buňkám – zemským zvířatům jejich podobu, chování, zvyky. Ba i řídí třeba ptačí tahy, páření, říji a podobně. Asi jako když naše duše ovládá naše prsty. Zdá se to divné? Ale účinky toho přece známe. Jak jinak by tažní ptáci věděli, kdy a kam letět, jak by úhoři trefili až do Sargasového moře a odtud zase zpět? Snad ten Goethe a jiní věděli o věci víc, než dnešní rozumářská věda, konstruující ta nejkrkolomnější „vysvětlení“, která jsou často na úrovni materialistických pověr. Snad i právě tuto skupinovou duši odprošovali pravěcí lovci, když měli zabít zvíře pro obživu. Je to jen další v podstatě jednoduché fungování přírodních procesů. Ani zdánlivé krutosti v přírodě nejsou pak tak kruté, dozvíme-li se od starých zřeců, že obětování jedněch druhů pro obživu druhých je zajištěno vzájemnými úmluvami jednotlivých skupinových duší. Pak zde není nepřátelství, ale jen přirozený řád. Jen člověk nejedná podle úmluv.
Povolování našich křečí
Daří-li se nám nekomplikovat si život křečovitým plánováním všeho do posledního detailu bez prostoru pro vyšší řízení, nechávat věci po nutné snaze již plynout bez vměšování našich nervózních a ukoptěných myšlenek, dělat jako bychom nedělali, pak bude i jednání v daných okolnostech snazší a efektnější - od obyčejného přibíjení hřebíků, při kterém je již neohýbáme ani se netlučeme kladívkem do palce, až po osudová rozhodnutí, kdy je nám odkudsi pomáháno též klepnout hřebík na hlavičku. Harmonická sebevýchova nás totiž zklidní, zpřehlední naše poměry, umožní nadhled a tím i snazší zmapování terénu pro jednání. To bude již cílenější, více účinné s menší námahou.
Fetišizujeme-li cokoliv, mění se nám to časem v protiklad. Z náboženského fanatika se jednou může stát agresivní nevěrec. Kdo si povrchně a samoúčelně zakládá na své lásce, může mít jednou blízko ke zločinu. Kdo se předčasně honosí, že je takzvaně nad sexem, může skončit jako štvanec vášně. K takovému zvratu stačí jen přiměřený čas a malá destabilizace. Lpí-li někdo úporně na jakési vysoké duchovnosti, má-li při tom nadřazený pocit jedině správné orientace, může čekat u svých dětí odpor k všemu vyšším hodnotám a třeba i agresivitu nebo provokující nemorálnost. Tak jako egoistické lpění na tělesnosti přináší nemoci těla, i lpění na falešné duchovnosti poškozuje působení ducha.
Každá křečovitost úsilí, netrpělivost, přeplánovanost zákonitě jednou vybudí překážky v běžných i větších věcech. Meditace či sebeanalýza na rozvolnění, povolení všech křečí, volné vydechnutí je pak rosou pro naši duši, zvláčňujícím olejem pro naše vyschlé údy. Zkusme si, třeba jen lehce a snad i s trochou humorného nadhledu, pohrávat s myšlenkou, zda stovky našich nespokojených, neuspořádaných, překomplikovaných, neodůvodněně podezíravých či nerudných myšlenek, které v někom z nás snad i nepřiznaně parazitují, nepřitahují pak třeba i to, že nám někdo škrábnul auto, soused nacpal naši popelnici, štípou nás v noci komáři, ořechy nám žlukly, na chatě máme houbu, v kuchyni faraony, v mouce červy, v šatníku moly - a v duši...? Co když to začalo právě tam?
Kdo má komu dávat - příroda člověku nebo člověk přírodě?
Zatím pojímáme přírodu - v lepším případě - jako zdroj svého osvěžení, ozdravení, zbavení tíhy a starostí všedních dní. Sotva nás ale napadne, že příroda sama sténá pod okovy, kterým je podrobena, aby mohl člověk na zemi být a žít. První, kdo poznal, že impulsem Krista má být obnoven nejen člověk, ale i příroda, byl již apoštol Pavel. Nebyl totiž jen teologem, ale v pravém slova smyslu zasvěcencem, mudrcem. Vyslovil ono hluboké slovo: Vždyť víme, že veškeré tvorstvo s námi lká a společně pracuje k porodu...
Pavel nehledí na přírodu tak, aby od ní něco očekával. Naopak cítí, jak příroda chce něco od člověka. A to je pro celý náš poměr k přírodě věc podstatná. Příroda čeká, že sama bude osvobozena člověkem. Pavlův probuzený duch viděl a slyšel ve všem tvorstvu napjaté, toužebné očekávání. Příroda sama touží po svobodě, proto ji člověku nemůže plně dát. Svobodu si musí vydobýt nejprve člověk. Dnešní člověk v lepším případě cítí k přírodě vděčnost či pokoru, srovnává ubohé stavby lidské s velehorami, sebe s pevností skal... Je to dobré, ale je to málo. Zasvěcenec Pavel viděl hlouběji: příroda lká ve své službě, je podrobena otroctví. Čeká na svobodu skrze člověka! Pak nastane onen porod. Je to pro lidstvo nesmírná odpovědnost. Dávní Indové viděli v přírodě jen moře pomíjivosti, maju. Ven z tohoto světa, člověče! Zpět do prvotního stavu Ducha! Do tohoto světa nepatříš! Víc říci tehdy nemohli. Pavel říká více. Člověk, proniknuvší k hloubce křesťanství, nehledá věčnost daleko od přírody. Přináší věčnost, kterou v sobě nosí, zpět přírodě! To je vznešený úkol člověka!
Leckterý dnešní člověk hledá v přírodě zjevení vyššího světa. I takoví jsou však už výjimkou. Tuší tam ještě alespoň něco z vanutí božské čistoty a majestátu. Budiž, je to lepší, než kdyby necítili ani to. Hledají vznešenost, oddávají se šumění lesů, hučení vod, velebnosti hor, záření nebeských světel. Pocity, které mají, jsou zbytky náboženství, které si ještě uchovali.
Jde o to, co má člověk v sobě, dívá-li se do přírody. Je asi otřesný rozdíl, položíme-li vedle sebe duševní velikost a jistotu Pavlovu a prázdnotu a konzumní poživačnost vůči přírodě u dnešního člověka. Jen kdo má hlubokou lásku k přírodě, nalezne i vůli k jejímu vysvobozování, uslyší její odvěké volání.
Nejde o to, dobýt zemi zevně, na to jsme kabrňáci, ale dobýt vnitřně celou zeměkouli, proniknout zemi, proměnit ji Duchem Kristovým, duchem lásky. Lze si představit velkolepější světový úkol?
Neosvobozený člověk však nemůže osvobozovat zemi. Vším, co činí, zasahuje člověk do světa, mění ho, ale zatím ne k dobrému. A protože zemi neosvobozuje, neproměňuje v dobro, země se mstí. Člověk dnes stojí pyšně a zároveň bezradně proti přírodě a její síly se na něho vrhají. Vidí se bezmocným proti zotročené přírodě, kterou chce ještě sobečtěji podmanit, a ta se proti němu obrací. Pro technického člověka již v přírodě nepřebývají živé bytosti, ba i z živoucích hvězdných světů se mu stala jen světélka pro oči. Tím se člověk sám zatemňuje. V průběhu patriarchální nadvlády podchlazeného vnějšího rozumu dochází jak k pustošení a týrání země, tak k zapomínání na žensky-božský princip - nebeský i zemský. I svatý Jan hovoří o vyhnání ženy na poušť, o draku, pronásledujícím ženu.
A co můžeme dělat? Ne konzumovat čistý vzduch, krásu či ticho pro sebe, ale ze sebe jim vycházet vstříc svou láskou a radostí.
Jak zachází naše ruka s rostlinami, se zvířaty, s kamením a nerosty? Jsou i ruce, jež dovedou žehnat. Takové žehnající síly, vycházející od člověka, jsou pro přírodu velmi významné. Účinkují příznivě na růst rostlin, uklidňují zvířata a snad i počasí.
A náš duch? Víme o Buddhovi, že dával často žehnajícím silám svého ducha proudit vědomě na východ, západ, sever, jih. Věděl, že to pro svět má význam. Byl to jen sebeklam? Místo, na něž vstoupí dobrý člověk, je posvěceno. Je to jen básnická fantazie? A především: Kristus řekl o chlebě a víně jako produktech země, spojiv své bytí s jejich bytím: Toto jest tělo mé. Byla to největší iluze?
"Máme poslání! Jsme povoláni k proměně země!" - řekl Novalis.
Věříte na víly?
Nemusíte. V tom případě považujte následující vyprávění za líbeznou hru fantazie nebo úryvek z pohádky.
Zastavme se pro vyprávění u životem zkoušené a přesto laskavé paní Marty o nejmenších lázničkách na světě – Skalka u Prostějova. Je tu jen šest pokojů, sestřička, masérka a občas paní vedoucí. Ani lékaře byste tu nenašli. Při jedné procházce zdejší kaštanovou alejí k léčivým sirnatým pramenům zažila paní Marta něco mystického a zároveň hřejivého až do hloubi srdce. Má ráda zdejší stromy, chodí si k nim pro posilu, ale zároveň jim vysílá svou lásku. Nejprve je nutno z přirozené touhy dávat, pak je nám umožněno přijmout snad i cosi nečekaného. Dejme ale slovo příjemkyni prožitku.
Na začátku stromořadí stojí mohutný strom a tak jsem ho jednou s důvěrou k jeho síle obejmula a tiše poprosila o trochu léčivé síly. Ale on mi dal něco, na co v životě nezapomenu. Jak jsem byla soustředěna k jeho duši, najednou mi bylo dovoleno pohlédnout do jeho vnitřního světa. Jako by se mi dřevo otevřelo. Kmen se náhle zevnitř projasňoval, až vypadal jako ze zlatavého světla a pak jsem pomalu stoupala zrakem výš a výš, až nahoru do jeho rozložité koruny. A tu jsem spatřila vílu, která odpočívala ve větvích. Okouzleně jsem na ni hleděla a říkala jí ta nejkrásnější slova, která mně přicházela na mysl. Byla tak půvabná, jakoby setkaná ze zlatobílé mlhy. Její kouzlo bylo nesmírné. Zlaté vlasy spadaly jí na ramena a její zářící oči na mne tiše a snad překvapeně hleděly. A tu mi najednou darovala ten nejkrásnější úsměv.
Čím déle jsem na ni hleděla, tím byla moje slova nadšenější a láskyplnější, až ona se rozhodla, že se podívá ke mně dolů. A tak v okamžiku celá její krása byla přímo přede mnou. Nádherné oči se na mne dívaly, veliké a zlaté jako hvězdy. Viděla jsem dlouhé řasy nenapodobitelné krásy a její úsměv, to bylo kouzlo samo. Jaká slova jsem jí říkala, to už si dnes nepamatuji, to člověk ví právě v okamžiku, kdy je zasažen Krásou a tato Krása pozvedá duši do nadsmyslových sfér. Jeho duše pak vidí tajemný svět, který je lidem skryt. Jaká škoda, že lidé z této tajemné nádhery nic nevidí, že jejich duše jsou zavřené pro tato skrytá tajemství přírody, která jsou všude kolem nás.
Duše stromu se na mne dívala a něžně se usmívala. Pak se pomalu vznesla opět do koruny a tam ulehla mezi zlatozelené stíny listů. Něžnými slovy jsem se s ní rozloučila a věděla jsem, že se zítra opět setkáme. Příští den se mi zdálo, jakoby na mne už čekala a po úsměvném pozdravu byla u mne dole. A pak ji ovládla nějaká radostná nálada a ona vylétla vzhůru do koruny a opět dolů ke mně a zase nahoru. Tak jezdila radostně asi desetkrát. Doslova jsem se opájela její krásou, radostí a ladností jejích pohybů.
Pak jedné noci byla bouřka a vítr ohýbal stromy v parku. Ráno bylo opět krásně a tak jsem šla ke "svému" kaštanu. Víla odpočívala nahoře ve větvích a zdála se být po té bouři unavená. Měla zavřené oči a hlava tiše odpočívala v listoví. Zlaté vlasy tvořily zářivý rámec její kráse. Promluvila jsem na ni tiše a snažila se jí říct ta nejkrásnější slova, která mne napadla, aby se zase usmála a zahnala únavu. Zprvu se zdálo, že spí, ale pak otevřela oči a něžný úsměv ozářil její tvářinku. Chvíli se na mne dívala a já jsem jí posílala svůj pozdrav a lásku, kterou jsem k ní cítila. I když byla unavená a zřejmě vyčerpaná po bouři a větru, musela cítit, že slova, která k ní posílám, jsou opravdová a láskyplná a tak i přes zavřené oči zůstal na její krásné tvářince něžný úsměv. Přála jsem jí, aby ji spánek posílil a slunce zahřálo její něžnou bytost. Dodnes na ni vzpomínám a vždy když si vzpomenu, posílám jí lásku.
K vědomému štěstí
Byly dávné jeskynní malby jen koníčkem, zábavou, pokusem o umělecký realismus? Asi sotva. Život tehdejších lidí se skládal i z rituálů, magie, sepětí s přírodou a jejím řádem. Podle jedné hypotézy bylo zvíře namalováno na stěnu jeskyně, aby tím bylo evokováno napojení na jakousi společnou duši každého zvířecího druhu, která měla být požádána o vydání úlovku a zároveň odprošena. To nám, bezohledným kořistníkům a pánům přírody, zní dosti cize.
My již vše umíme a víme. Jak tajemný a záhadný byl asi vnější svět pro dávné lidi, kteří stáli před branami jeho poznávání? Třeba ale znali i jiné světy, které se před námi zastřely. I my, na vrcholu materiálního poznávání a zároveň stále nespokojenější, možná stojíme před branami pochopení čehosi úplně jiného, důležitějšího. Někdy může být tak záhadné a tajemné i nitro druhého, třeba i našeho nejbližšího. Zdá se, že dokonalejší branou poznání druhého než třeba psychologie či nejpodrobnější dotazníky je láska. Žijeme-li s někým třeba i dlouho ale bez lásky, nevíme o něm skoro nic. Vidíme jen vnější projevy jednání, ne skryté pohnutky. Leonardo da Vinci řekl: Velká láska se rodí z velkého poznání toho, co milujeme. Pak se prý zamyslil a opravil: Velké poznání se naopak rodí z velké lásky.
A že byli dávní lidé vždy jen barbary? Občas to ještě tvrdí někteří dnešní historici s barbarským myšlením. Ve vykopávkách jednoho gruzínského hradu byly nalezeny nejstarší ostatky obyvatele evropského kontinentu. Jsou staré skoro dva miliony let. I když tehdejší člověk měl asi poloviční mozkovnu než dnešní, nechyběla mu jedna významná vlastnost: soucítění s nemocnými. Důkazem toho je například lebka, které chyběly všechny zuby. Podle stavu čelistí však tento člověk žil ještě velmi dlouho poté, co přišel o kompletní chrup. Nabízí se otázka, co asi jedl, když základem jídelníčku tehdy bylo tuhé maso. To by však pravěký senior bezzubými čelistmi nerozžvýkal. Byl tedy odkázán na pomoc někoho druhého. Na Jávě byly objeveny kosti nohy dávného člověka, který byl patrně zraněn krokodýlem. Přežil, ale nemohl chodit. Žil však ještě velmi dlouho, tedy o něj kdosi pečoval. Kořeny sociálního soucítění a péče tedy sahají do hodně daleké minulosti - ba snad zpochybňují i prvenství onoho dnes tak často lechtivě zmiňovaného „nejstaršího řemesla na světě“.
Dávný člověk nepotřeboval ochraňovat a obdivovat přírodu – byl její samozřejmou a harmonickou součástí. I když my to tak již nedovedeme, můžeme plnit úkoly dnešního člověka, který může nabýt jak globálního vhledu do kosmických zákonitostí, tak vědomého vnoru do svého nitra a odtud ke druhým. Naučme se mlčet a snít, abychom pak mohli tím cílevědoměji a zodpovědněji jednat. Jsou to dvě misky jedné váhy. Kdo neumí být sám se sebou, nepozná hloubku přátelství či lásky ke druhému. Kdo neumí sám být dobrým partnerem, marně hledá po celém světě toho ideálního partnera. Kdo neumí přijmout utrpení, nepozná ani čistou radost ze života v pohodě. Rozepněme svá křídla a rozkleňme své duše, aby načerpaly nové síly a obetkaly svou láskou a pochopením v představě všechny, koho máme rádi, i ty, koho rádi nemáme a ty, kteří nemají rádi nás. Odtud teprve asi začíná ten takzvaný duchovní pokrok, nebo, chcete-li, vědomé štěstí.
Kněžky domácího krbu
Geopatogenní zóny znali už ve staré Číně, říkali jim dračí žíly. Ale ten komerční humbuk, co se kolem toho po převratu strhnul, je až komický. Tehdy jsem si nechal v záchvatu tohoto davového třeštění určit zóny v bytě postupně a nezávisle na sobě od šesti tzv. senzibilů včetně těch nejvěhlasnějších. Bylo to poučné. Ani jeden z nich neurčil zóny na místech, kde ti ostatní, takže mi nezbyl v bytě ani metr čtvereční, kam bych bezpečně hlavu složil. Vyhledávači-začátečníci napodobovali i v jiných bytech ty již zaběhnuté až do takového detailu, že aby dodali význam svému počínání, určili zónu aspoň pod jednou postelí bytu, a varovali téměř shodně: Být vámi, ani dnes už bych tu nespal! Ó hrůzo, naivní klient dobře zaplatil za záchranu zdraví a snad i života a jal se horečně přestavovat byt. Ale abych to úplně nezlehčoval: věřím, že třeba na místě křížení zón může být opravdu negativní vliv. Obyčejná vnitřní pohoda, harmonie a modlitba či opakovaná pokřižování rukou nad místem tu mohou napomoci víc než všelijaké ty blbinky, co se kdysi prodávaly a naopak na sebe ty negace spíš upoutávaly.
Důležitější je, s jakou duševní náplní se v domácnosti žije. Sami pak můžeme vypozorovat, jak to udělat či rozmístit, aby nám bylo útulno. Pak je to naše zásluha a je nám z toho určitě lépe, než když šoupáme nábytkem podle pochybného návodu.
Mezi starými druidy žily i takzvané „kněžky domácího krbu“. Domácí práce byly vykonávány jako modlitba, s vědomím jejich posvátnosti. Nemělo by nám to něco říci? Vždyť i láskyplná kněžka dnešní domácnosti může svým blízkým prozařovat připravené jídlo aurou své lásky a pohody. Ale i naopak – jídlo připravené nervózně, roztěkané či s negativními city a myšlenkami je prosyceno psychickými jedy. K harmonii musí ženě pomoci samozřejmě i její rodina. Když pak žena vykonává svou práci pro rodinu láskyplně a připravuje čistou a harmonickou domácí atmosféru, stává se – a snad to nebude znít podivně - novodobou kněžkou svatého oltáře své domácnosti. I ona slouží druhým, jako kněz. To je neméně podstatné.
Bez lásky a souladu, který přináší, je vše matné, mrtvé a bezúčelné, protože v lásce kotví veškeré dobro, veškerá krása, čistota a smysl bytí. Duchovní láska je korunou božího života v člověku. Pak je náš byt jedinou šťastnou zónou, aniž bychom museli šoupat postelemi.
Nedělní rozhlasové pohádky.
Pamatujete? Jo, to býval rituál. Tam byla ta pravá esoterika, snad i proto, že toto slovo nebylo ještě tak zprofanované. Pamatujete na tu - Jak Jaromil k štěstí přišel? Míval jsem ji nejraději. Boženě Němcové byla esoterika pohádek asi přirozeným postojem. A jak k němu má přijít i jiný obyčejný človíček? Obyčejně myslíme, že to může udělat jen někdo vyvolený či mimořádný. Někdy za to schováváme i svou pohodlnost. Kdepak. Všichni jsme obyčejní a na nás záleží, co s prožíváním života uděláme. Často jsem si stěžoval, že nemám dost takzvaných duchovních schopností, znalostí či vloh atd., a hlavně času cosi rozvíjet či prohlubovat. To bylo falešné. Nevěděl jsem ani, co bych vlastně chtěl prohlubovat. Ani dnes to nevím, takže nic neprohlubuju. Zbavil jsem se různých rádobyduchovních keců. Každý ale víme o mnohém, co můžeme zlepšit, jakou pravdu si vzít k srdci, na co vynaložit námahu, ke komu se lépe chovat, co dělat pravidelněji, jakou zbytečnost odložit…
Když si člověk neváží toho poznání, které má, nedostane se mu vyššího. Dá to někdy fušku. Práce na sobě, i s přijetím sebe, je ta nejtěžší. Ale jakmile se čehosi nedobrého či přebytečného vzdáme, hned nám za to dá Bůh desetkrát tolik. Jde o to se poznat a přijmout, jací jsme, bez přikrášlování, ale i bez nervozity a netrpělivosti, spěchu či beznaděje, a pracovat trpělivě, s laskavostí k sobě i ke druhým, s ideálem před očima. Těch pádů bývá dost, ale když z nich nešílíme, tak z nich sílíme. Vše berme jako zkoušky, které nám Bůh staví do cesty, k jejich rozeznání a projití jimi.
Někdy to štěstí až fetišizujeme a zapomínáme, že štěstí oceníme jen když poznáme i bolest. I ke štěstí míváme teď konzumní uživatelský vztah. Ale nezapomeňme: radost bývá opojena sama sebou, spokojena sama v sobě a proto nehledá. Bolest hledá své příčiny a cesty ven, vede k prohloubení a zcitlivění. Bolest proto otevírá mnohé cesty, které by radost nenašla.
Oslovil mne kdysi životní příběh politického vězně padesátých let Karla Vysloužila. Uvědomil jsem si, co pro koho může znamenat prožít štěstí: Jeho příběh začal 15. června 1948 na Svatém Hostýně. Potkal tam Jitřenku, svou budoucí ženu. Druhý den si dali slovo, za čtvrt roku byla svatba. Po dalším roce jej zavřeli na deset let. Jeho žena trpělivě čekala. První dva roky nebyla povolena žádná návštěva. Potom jedenkrát za rok. Když se v devátém roce věznění vracela Jitřenka z návštěvy, aby pár dní strávila u své sestřenice Žofie, popsala setkání sestřenice takto: Slyším zvonek, otevírám dveře, Jitřenka mně padá kolem krku a v slzách volá: Dotýkali jsme se pár minut s Karlem konečky prstů! Představ si, jak jsem šťastná!
IV. PŘIROZENÉ DĚTSTVÍ
Žena v jiném stavu slyší čtyřma ušima.
Ty druhé jsou uši dítěte, které nosí pod svým srdcem. Kanadskému dirigentovi Borisu Brottovi se jaksi sám od sebe vybavoval zvuk cella v mnohých skladbách, které dirigoval. U ostatních nástrojů tomu tak nebylo. Až později se dozvěděl, že jeho matka v době těhotenství hrávala tyto skladby na cello. V několika amerických nemocnicích udělali zajímavý pokus. Umístili novorozence do dvou sálů. V jednom sále pouštěli kojencům z magnetofonu zvuk srdečního tepu, v druhém ne. Výsledek byl ve všech nemocnicích shodný: tam, kde děti slyšely tep srdce, byly tiché a klidné. Ve druhém sále plakaly, jako když jsou odloučené od matky. Tak dítě slyší a přijímá i milá a laskavá slova s účastí na matčině harmonii a radosti, anebo dostává bolavé rány z jejích hádek, vzteku či pláče.
Každý z nás vyžaduje od okolí ohledy a šetrnost. Právem. Tím více to potřebuje člověk na počátku své pozemské pouti, který si o to ještě neumí říci. Jak je asi bytosti ještě nenarozené, která namísto matčiny lásky vnímá mnoho hodin denně disharmonickou a agresivní hudbu, cynismus, bezohlednost, hrubost…? Kde se to v tom dítěti bere, říká si leckterá maminka, když jen trochu povyrostlá ratolest je vzteklá, agresivní – inu, maminka to do ní uložila jako do počítačové paměti už na začátku či spíše před začátkem. Stále častěji totiž slýcháme názor, že plod v době těhotenství naslouchá svému okolí. Proto i hudba, kterou složily zralé a harmonické osobnosti, je prvkem ohleduplnosti k plodu či dítěti, podobně jako dávné rady budoucím maminkám, aby denně s láskou hovořily ke svému dítěti a aby je okolí psychicky šetřilo. Tibetské ženy tráví v těhotenství více času v přírodě. Meditačně se pokoušejí rozeznat melodii budoucího dítěte, učí jí i svého muže a zpívají ji při porodu či později, je-li dítě neklidné či nemocné. Podle dr. Vernyho přichází dítě na svět většinou jako bázlivé stvoření, a má proč. Sotvakterá současná žena v době těhotenství nějak změní náplň svého života. Ani neví, že by měla a jak by měla. Podle průzkumů se většina žen v prvních měsících těhotenství zabývá vším možným, jen ne dítětem, které má v sobě. Současný člověk vychovává dítě již před narozením ke strachu, odcizení, nedůvěře. A naopak: těší-li se matka na dítě, vytuší-li, že s ním může od počátku hovořit, laskat se, milovat ho, pak ho obklopuje ovzduším lásky, optimismu a hlavně důvěry v život.
Dítě do sebe vsakuje vše jako houba. Nemá ještě selektivní mechanismus vůči vlivům okolí. Je zcela bezbranné. Proto učitelé waldorfských škol apelují na rodiče, chtějí-li se hádat, aby šli ven z bytu. A dokonce by se neměli vracet, dokud se neusmíří. Ale co ti nejmenší tvorečkové v matčině těle, kteří musí být při všem? K zakomplexovanosti třeba na celý život stačí i to, že si rodiče, většinou otcové, přejí jen holku nebo jen kluka. Dítě je boží dar a tak je k němu nutné přistupovat. O tom, co vyroste z nechtěných dětí, se ani nelze rozepisovat. Jsou jich plné ústavy, psychiatrie a věznice, plní černé kroniky v tisku. Namísto drastické a surové sexuální výchovy - spíše však odlidštěného technického návodu k použití těla - ve školách, kde se vše cudné a jemné v dítěti zničí dřív, než nastoupí puberta, by pomohlo i vedení k vědomí posvátnosti lásky mezi mužem a ženou i všeho, co se může mezi nimi odehrát jako projev vzájemné lásky a úcty.
Tak jako bere nenarozené dítě od maminky kyslík a výživu, touží i po výživě duševní, protože jen v kyslíku lásky může svobodně a šťastně dýchat. Potřebuje pociťovat, že je milováno a očekáváno. Jeho touha je nasměrována k lásce. Žena v požehnaném stavu vlastně chrání a objímá své dítě svým lůnem, tělem. Měla by totéž dělat i svou duší – až do dospělosti dítěte.
Těší se sem vtělující duše? Nebo má strach?
Dětství má mnoho příbuzného s obdobím od Vánoc do vrcholku jara. I o Vánocích se v našem nitru má zrodit čisté duchovní Já Kristovo, vánoční Dítě. Nesmíme jím smýkat svou necitlivostí a hrubostí, jinak je ničíme. I první výhonky rostlin musíme jemně a pečlivě ošetřovat, zalévat a nechat zahřívat sluncem. Totéž potřebují i děti: citlivost, vláhu naší pozornosti a slunce naší lásky. Není pro ně možná snadné sestoupit a stanout na prahu zcela neznámého života. Jako se příroda po zimě otevírá prvním výhonkům a svěžím jarním vánkům nového života, i dětská duše míří k prvním čistým ideálům. Dostojevskij napsal, že děti jsou poslové z jiných světů. Steiner napsal, že děti nechávají pro nás, dospělé, otevřené nebe, aby k nám měl přístup duchovní svět.
S jakými pocity sem sestupuje budoucí človíček? Snad se raduje, protože vtělení zde je možností dalšího pokroku a tříbení. Zároveň si tu ale musí odžít i nějaké utrpení a poplatit staré dluhy, jinak to nejde. Sotva se tedy dá nějak exaktně zjistit, co cítí vtělující duše, ale přesto je to důležité. Rodiče mohou pomoci anebo naklást překážky. Nový člověk je čistý jako nepopsaný papír. Byl vzat z nějaké příhrádky budoucích osudů? Ani toto nevíme. Můžeme však tušit či vědět jiné věci. Říká se, že již v prenatálním vývoji i v raném dětství tuší či vnímá ledacos. Zdejší okolí je pro dušičku neznámé, drsné. Pláče a má proč. A proto touží po matčině lásce už před narozením jako žíznivý cizinec na poušti po studni s vodou. Vše z budoucí maminky nějak cítí, protože vše ji nějak ovlivňuje a tak se už teď začínají klást základy pro budoucí přednosti nebo brzdy. Kdysi chodilo okolí kolem budoucích maminek s posvátnou úctou, chránilo je před nešetrnostmi, ba maminky samy navštěvovaly například v době renesance obrazárny s ušlechtilým uměním, aby se o krásu podělily s bytostí ve svém lůně. Věděly, že zázrak nového života si to zaslouží. Nestálo by za úvahu alespoň něco z toho napodobit? U starých Slovanů omývaly ženy po porodu sebe i narozené dítě v prameni k rituálnímu očištění.
Naši předkové viděli mnohé hlouběji než my. Staré evropské národy uvažovaly například i takto: V obyčejném životě jsou duchovní účinky Slunce přijímány prostřednictvím srdce a pak se rozlévají po celém organismu. V době požehnaného stavu, jak bylo těhotenství kdysi hezky vystiženo, jsou sluneční účinky soustředěny na utváření budoucího člověka. Tak jako Měsíc přijímá a odráží světlo Slunce, i žena se v tomto smyslu stává Měsícem, aby do sebe mohla přijmout působení Slunce. Zárodek nového člověka je v tomto smyslu zcela tvořen účinky Slunce – tím, co může vzniknout soustředěním slunečního působení. Proto kdysi vládl názor, že narozené dítě je něčím zcela odlišným, dokud do sebe nepřijme prvek pozemskosti v podobě zemské potravy, a něčím jiným se stává s první kapkou mléka. Staří instinktivně cítili, jako by to byly dvě rozdílné bytosti. Čím rozdílné? Dosud nenarozené dítě pro ně bylo zatím spjato se Sluncem, a teprve pozemským pokrmem se stalo plně stvořením Země. Proto se říkalo, že dítě je sluneční povahy. Proto by mělo být obklopeno i slunečně jasným, teplým, životodárným klimatem. Měli bychom to vědět a uplatňovat při jednání s dětmi, zranitelnými ve své nevinnosti a bezelstnosti. Tu v nich často ignorujeme jako cosi bláhového a co nejrychleji ji pustošíme. Toužíme po dětech, ale děláme všechno možné, abychom jejich dětství ubíjeli. Chceme je mít zdravé, ale skoro systematicky do nich zaséváme zárodky budoucích chorob. Jedno děvčátko si do deníčku napsalo: Dětství je balónek z duhy, ne hračka pro drsné ruce. Nebo:
Všichni myslí
když jsem malá
že mám taky malou duši
že mám taky malou lásku
a jen malilinkatou bolest
a už vůbec žádnou pravdu.
Pohádky tvoří etický chrám duše
Zamysleli jste se už, kde si vaše děti mohou přečíst pohádky? Prostředí uspěchaných plytkých hovorů či televizních hororů, agresivní zrůdné ne-hudby jako zvukové kulisy, horečnatého vyťukávání esemesek, pochvaly dítěte ve stylu – To je super, to nemá chybu, no paráda, je to o pěstování fyzičky a psychičky ať tě nepostihne depka – a podobná bezobsažná slovní břečka, to není to pravé. Z dětských duší pak vytvoříme cosi podobného poštovní schránce, přecpané reklamami.
Avšak jaké pohádky? Těch nových, které by spojovaly zakódované odvěké archetypy s vypravěčským uměním je dnes jako šafránu. Většina současných pisatelů pohádek nezná ani necítí podprahový eticko-mýtický náboj pohádek klasických, ani jejich přesné esoterické zákonitosti, které vkládají do duší dětí poklad v jejich věku nenahraditelný. Cesty ke kořenům morálních pratypů jsou nutnou protiváhou k dnes až posedlému hromadění mrtvých poznatků a informací ve školách. Často však vznikají jen zpotvořeniny pohádek, neuctivé atrapy, kde fantazie není směrována morálním ani archetypovým kompasem, ale potácí se opilecky bez vnitřního řádu a svatokrádežně kramaří s klasickými pohádkovými postavami, asi jako zloděj, vynášející z chrámu sošky ke svému kšeftování. Archetypální postavy se stávají komiksovými karikaturami. Pokud vítězí dobro nad zlem, pak často jen takovým způsobem, že vítězství budí leda škodolibý úšklebek nebo laciný pocit převahy, kdy spolu s autorem dětský čtenář rozdupe zlo, ale nic vznešeného není na jeho místo postaveno. Takto uvolněné místo po zlu není vyplněno radostí z vítězství dobra kvůli dobru samotnému. Vítězství kladného hrdiny je v řadě moderních pohádek servírováno na úrovni vítězství ve fotbale.
Dětská duše se touží pohádkami naplnit a osvěžit i tím, co je jí vlastní: potřebou poznat svět, oživený přírodními bytostmi. Je to vláha pro dětské duše, životodárná protiváha suchým a abstraktním školním definicím a informacím, které odstraňují v zárodku ta nejkrásnější poupata dětských duší. Pohádkami si dítě tvoři i etický chrám své duše, který bude během životní praxe snáze vyplňovat. Pohádkami si zakládá i rozměry své estetiky – od drobností přirovnatelných snad ke fialce, krášlící celou skládku, až po lány omamně vonících růží, od očka vlaštovčího mláděte až po oko bájného orla, mocně se vznášejícího nad horstvy. Mysteria pohádek vytvářejí v dětských duších cosi jako jezírka v podzemní jeskyni, která dosud nespatřilo lidské oko, jako nehybné spočinutí ryby na mořském dně nebo jako hostii na jazyku touhy. Dávají dušičkám základy rozeznávat a bourat falešné chrámy a snášet základní kameny ke stavbě chrámů pravdivých, učí je hledat znamení a symboly u cest, i hledat správné směry jen z řeči svého srdce a hlavy.
Jako kdysi měli lidé úseky svátečnosti, ať už při svátcích nebo při ranním pomodlení, poledním pokleku při zvonění zvonů a večerním zastavení se a poděkování, i my bychom měli dětem poskytnout vnitřní oázu i zevní klidné prostředí k prožívání pohádek.
2024 ©